Rudo černo - 2. Kapitola

Následujícího rána probudily Naruta první sluneční paprsky. Opatrně se posadil a začal si protírat oči. Pohled mu sklouzl na hromadu pilulek rozsypaných po zemi. Povzdech si. Nesmím na ně zapomínat. Tohle se už nesmí opakovat. Ještě, že je dneska volno. Těžce vstal a zamířil do koupelny. Pustil vodu a opláchl si tvář.
„Vzhůru do nového dne,“ ironie z jeho hlasu přímo čišela. Po snídani a ranní hygieně se vydal uklidit po své večerní eskapádě. S jednou rukou jsou i ty nejprostší činnosti obtížnější, avšak nakonec si zvykl. Co jiného mu také zbývalo? „Musím si je uložit někam, kde se k nim snadno a jednoduše dostanu,“ uvažoval nahlas během svého úklidu. Zbývala už jen poslední tabletka. Vzal ji a trochu ji oprášil. Snad to bude dneska lepší. Zamumlal své přání a spolkl ji. Jakmile dokončil i zbytek ranního úklidu, přešel ke stolu a otevřel druhý šuplík shora. Kniha a dvě menší krabičky spatřili světlo světa. Sebral tu vpravo a otevřel ji. Byly v ní pozlacené kapesní hodinky. Vzal si je a hned kontroloval, jestli běží přesně. Naštěstí tomu tak bylo a spokojeně si je vložil do kapsy. Deset hodin. To bych ho mohl ještě zastihnout. Oblékl si šedou košili se zacvakávacími knoflíky. Vyhovovala mu. Jednoduše se oblékala. Po krátkém poupravení límečku vyrazil do města.

Naruto stál před dveřmi jednoho menšího domku v poklidné čtvrti na okraji vesnice. Domek byl rozměrově sice menší, zato však měl dvě patra a střešní terasu. Béžový nátěr a celkový vzhled propůjčoval domu nádech skromnosti. Blonďák zlehka zaklepal. Nic. Nikdo se neozýval a nevypadalo to, že se bude něco dít. Zaklepal znovu. Stále nic. Naruta to nijak nevyvedlo z míry. Obešel si dům a po schodech vyšel na jeho terasu. Blonďákova domněnka se potvrdila. Stál zde muž opřený o zábradlí a pozoroval mraky.
„Naruto,“ pověděl s mírným překvapením pozorovatel mraků.
„Shikamaru,“ odpověděl potichu na pozdrav blonďák.
„Jak dlouho už jsme se neviděli?“
„Naposledy? Nejspíše na srazu.“
„Zajisté. Bylo to poprvé od konce války, co se sešli všichni-“
„Všichni jsme nebyli,“ přerušil ho posmutněle Naruto.
„Máš pravdu. Promiň. Každopádně stálo to tehdy za to. A co teď vlastně děláš? Na srazu jsi toho moc neřekl a slyšel jsem, že ve sboru již nejsi,“ snažil se odvést pozornost jinam.
„Pracuji v konožském archívu. Jsem tam spokojený. Je tam ticho a klid...“
Shikamaru se podíval na svého přítele s mírným překvapením.
„Můžeš mít i lepší práci. Třeba jako vojenský poradce nebo vyučovat na akademii. Zkušeností máš hodně a Iruka by tě určitě přijal. Přeci jen tam nebude navěky.“
„Ne. Uniformu jsem svlékl už dávno a nechci s tím mít nic společného. Popravdě to je také důvod proč… ale to je vlastně jedno.“
„Naruto, víš, že na mě se můžeš spolehnout. Co ode mne potřebuješ?“
„Chtěl bych znát tvůj názor. Řekni mi, co jsme si tenkrát mysleli...“
„Myslíš náš vstup na akademii?“
„Přesně. Proč jsme jako děti chtěli být ninji. Proč?“
„No, já bych se stal ninjou tak či tak a to hlavně kvůli tradici. Celá naše rodina má vojenskou historii. Pak je tady také to, že když jsme byli děcka, byli jsme úplně fascinováni ninji. Velcí a silní bojovníci, co dokáží nemožné,“ na chvíli se odmlčel.
„Proč tě to vlastně-“
„Mockrát děkuji, Shikamaru. Opatruj se,“ přerušil jej znovu Uzumaki a rozloučil se.
„Ty taky,“ nechal svou otázku být. „A Naruto?“ zvolal za ním a jeho přítel se otočil. „Kdybys potřeboval s čímkoliv pomoc. Tak u mě máš vždy dveře otevřené.“
Nad tím se blonďák jenom maličko na vteřinku pousmál, avšak ihned následoval výraz bez pocitů. Pokynul hlavou, že rozumí. Po tomto gestu Naruto odešel.
Usmál se. To jsem u něj už dlouho neviděl. Pravda, nemá to jednoduché. Když nad tím tak přemýšlím, kdy se vlastně naposledy usmál? Na chvíli se zadumal. To už bude let. Ani na srazu se neusmál. Proč jsme se stali ninji? Hm. Filozofování. Vcelku neobvyklé na Naruta. Co ho k tomu vede? Nikdy jsem ho neviděl se zamýšlet nad smyslem… života? Možná je to pro tuto situaci trochu silné slovo. Každopádně je v tom něco víc. Tahle změna musí mít nějakou příčinu. Něco se stalo. Něco, co změnilo samotné základy Narutovy osobnosti. Od války jsem ho viděl pouze na srazu. Ale co jej tak změnilo? A kdy? Mysli. Kdy? Závěrečná fáze války? Ano. To musí být ten časový horizont. Tehdy se velmi měnil. A teď od kdy jsem ho nemohl pozorovat? Naposledy jsem jej potkal… Chvíli přemýšlel. Před bitvou o-. Že by to s tím nějak souviselo? Ano. Určitě ano. Musí mezi tím existovat nějaký pojící prvek. Musím zjistit, co se tehdy stalo.

Naruto se mezitím rozhodl, že se vrátí domů. Konec konců bylo už poledne a musel si ukuchtit oběd. Nabízela se sice možnost zajít si někde do restaurace, ale nechtělo se mu vůbec mezi lidi, natožpak ty ceny. To mu za to nestálo. Přišel k domovním dveřím. Odemkl je a o kousek pootevřel dveře. Shlédl k zemi a hledal, jestlipak je lanko, které u nich ráno nastražil, porušené. S úlevou uviděl, že není a v poklidu vstoupil. I když už dávno nebyl ninjou, opatrnost z tohoto řemesla mu přeci jen zůstala. Hned zamířil do koupelny, kde sebral konvičku a naplnil ji vodou. Přešel do obýváku, kde měl na parapetu v menším květináči narcisku. Opatrně květinku zalil a prázdnou konvici položil vedle. Při pohledu na tu malou rostlinku se mírně pousmál. Natáhl k ní ruku, jakoby ji snad chtěl pohladit, ale nakonec se zastavil v půli cesty. Náhle se podíval na hodiny visící na zdi a zhrozil se. To už je tolik? No nic, oběd se sám neudělá.

12:55. Maličko dřív ale snad nebude vadit. Pomyslel si blonďák a zaklepal na dveře jednoho z mnoha bytů. Po kratičké chvilce se dveře otevřely a v nich stála růžovlasá kunoichi.
„Naruto.“
„Sakuro. Můžu dále?“
„Pojď.“ A pokynula mu rukou, aby vešel, tak se i stalo a oba stáli v chodbě.
„Máš pro mě ty dokumenty?“
„Promiň, je mi to strašně líto, ale veškeré kopie dokumentů byly na příkaz shora zničeny a originál je na ústředí ANBU a tam nemám přístup.“
Ten pohled… Stejný jako pokaždé. Viděl jsem ho už tolikrát a značí jediné. Lež a přetvářku. Měl jsem to čekat… Že by mi Sakura pomohla, to by se musel stát zázrak. Přemítal blonďák.
„Tak díky za pomoc. Opatruj se.“
„Sbohem.“
A tím byl dostatečně jasně vyzván k odchodu. Nebránil se. Povzdechl si.
Sakuro… Proč? Proč to takhle muselo skončit. A já bláhově doufal, že ses přes to už přenesla. Budu muset použít záložní plán. Snad si svého závazku ke mně ještě váží. Nerad bych ho nutil.

Shikamaru čekal před kanceláří Hokage, než skončí porada jouninů, a přemýšlel mezitím nad svým dalším postupem. Netrvalo to dlouho a z kanceláře vyšla přesně desítka jouninů. Zdá se, že je řada na mně. Přistoupil ke dveřím a zaklepal. Z kanceláře se ozvalo vybídnutí k vstupu.
„Šestý,“ řekl s úctou a mírně se poklonil.
„Á Shikamaru, copak tě sem přivádí?“ odpověděl s mírným překvapením Kakashi.
„Přicházím kvůli Narutovi, Hokage-sama.“
Hned, jak uslyšel to jméno, se mu v tváři objevil výraz starosti. Nakonec ale pokynul rukou, ať pokračuje.
„Mám podezření, že se s ním děje něco vážného. Něco není v pořádku.“
„A máš k tomu nějaký konkrétní důvod?“
„Ano, mám. Dnes dopoledne byl u mě Naruto. Choval se nezvykle a položil mi zvláštní otázku.“
„A ta zní?“
„Proč jsme chtěli být ninji.“
Hokage z toho očividně neměl radost.
„Hokage-sama, chtěl bych Narutovi pomoci, ale k tomu potřebuji znát jednu věc. Co se skutečně stalo s Narutem před koncem války.“ Na slovo skutečně položil velký důraz.
Šlo vidět, že se Kakashi této otázky obával. Postavil se a přešel k oknu.
„A co o tom víš momentálně?“
„Naruto se mi bohužel nesvěřil, takže jenom co jsem slyšel z doslechu.“
„A to jest?“
„Že padl tehdy do zajetí a když ho přivedli zpátky domů, tak se dlouho zotavoval. Jakmile skončila válka, nebylo o něm ani zmínky. Až dva roky poté.“
„Ano… To je pravda. Shikamaru, budu k tobě jakožto svému neoficiálnímu poradci a dobrému příteli naprosto upřímný. Nikdy si neodpustím, že jsem něco takového mohl dopustit, natožpak to co následovalo. Naruto byl vždy tak trochu citlivější jedinec a na mnohé situace reagoval až přehnaně, to koneckonců víš ty sám moc dobře a to, co se stalo, ho vážně poznamenalo. I silný jedinec by tento nápor nejspíš nevydržel. Určitě si pamatuješ, jak to vypadalo před koncem války. Všechny země byly vyčerpané už čtyři roky trvajícím masomlýnkem, proto když se jim podařilo zajmout slavného Naruta Uzumakiho, byla to pro ně výhra. Tehdy zajaly celou rotu, mezi nimiž byla i Asira.“
„Myslíte Tu Asiru?“
„Ano. Byla to strašlivá porážka. Poslední zmínka o Asiře byla v dokumentu o uvěznění v zajateckém táboře. Každopádně jedním ze zajatých byl i Naruto, člověk s informacemi nevyčíslitelné hodnoty. A proto přistoupil na řadu osvědčenému způsobu získávání informací…“
„Mučení?“
„Bohužel. Co jsme se později dozvěděli z ukořistěných spisů, tomu se dá jen těžko věřit. Dennodenní výslechy doprovázené mučením všeho druhu. Ve výslechové místnosti býval většinou připoutaný k ocelové židli zapuštěné do betonu, takže bylo zajištěno, že se nezvedne. V místnosti byl vždy člověk, který vysával jeho chakru a byl neustále rušen, aby nestačil načerpat přírodní chakru. Nátlak jakéhokoliv druhu. Během těchto výslechů také přišel o svou levou ruku. A i když výslech samotný skončil, musel ve své cele, kde byla skoro úplná tma, klečet ve středu místnosti pouze s minimem šatstva. Nesměl si lehnout. Nesměl se pohnout. Nic. Pokud jakkoliv změnil svou pozici, dostal od stráží nakládačku. A přesto neprozradil jakoukoliv informaci. Budu si už navždy vyčítat, že se nám ho nepodařilo najít dříve. To, co zažil během toho půl roku, je vážně nepředstavitelné. Když ho naše jednotka konečně osvobodila a dovedla zpátky domů do Konohy, byl to už jiný člověk. Celou tu dobu, co se zotavoval v nemocnici, nepromluvil ani slovo. A později to nebylo o moc lepší. Mluvil pouze, když už to bylo krajně nutné. Já tohle tenkrát přehlížel. Říkal jsem si, že potřebuje čas dát se zpátky dohromady. Spletl jsem se. Skončila válka a změnily se poměry. Lidé se začali ptát, jaký mělo tohle všechno smysl? Kdo za to může? Hněv lidí se obrátil proti ninjům. Když se Naruto vrátil po zotavení do společnosti, nalezl pouze opovržení a nenávist. Bohužel se stal, jako mnoho dalších, jejich terčem. Lidé vyrazili do ulic a začalo lynčování. Musel jsem rychle jednat. Povolal jsem pořádkové oddíly. Navzdory ztrátám k tomu nejhoršímu nakonec nedošlo, ale názor lidí se nezměnil, ba co hůř mnohým se utvrdil. Avšak vesnice nepropadla chaosu a to bylo těsně po válce nejdůležitější. Nicméně pro Naruta, který žil pro dobro vesnice, to byla neodpustitelná křivda. Takto se vesnice zachovala k hrdinům… Lituji toho, že jsem si nenašel trochu více času a nepomohl mu. Byl jsem tehdy příliš zaměstnaný na mírové konferenci a stále jsem si opakoval, že on to přeci ustojí. Myslím si, že tohle všechno by i nakonec zvládl, kdyby po svém boku měl Asiru. Už během války se pomalu Narutova osobnost měnila. Toho sis nejspíš taky všiml.“
„To ano. Hodně zvážněl, ale mezi přáteli to byl pořád ten stejný Naruto.“
„To máš pravdu. Asira byla jeho světlem v tom válkou zmítaném světě. Díky ní si pořád dokázal zachovat něco ze sebe samotného a vydržet celou tu hrůzu kolem. Avšak, jak už jsem řekl, poslední zmínka o Asiře je při uvěznění v táboře a od té doby už o ní nikdo neslyšel. Jeho poslední světýlko naděje a radosti zhaslo. To, co následovalo, bylo jen vyústění jeho situace. Neměl rodinu, ve válce přišel takřka o všechny své přátele, o respekt lidí, o svou ruku a nakonec taky o svou nejdražší. A proto…“ odmlčel se na chvíli, jakoby to nemohl vyslovit, „se pokusil o sebevraždu.“ Shikamaru strnul hrůzou. Teď už to dává mnohem větší smysl.
„Bylo to tehdy celkem štěstí, že se nám ho podařilo zachránit. Zabránili jsme tomu, aby tato informace prosákla na veřejnost a tak to tedy vypadalo, že prostě zmizel. Pravdou je, že byl v ústavu pro choromyslné. Trpěl chronickými návaly úzkosti, častou depresí a v neposlední řadě halucinacemi. Léčba byla složitá, avšak během následujících dvou let se jeho stav krůček po krůčku pomalu zlepšoval. Nakonec dospěl až do stavu schopného společenské interakce a byl propuštěn. Okamžitě podal žádost o uvolnění ze služby. Přijal jsem ji. Později, když jsem si s ním chtěl promluvit o tom všem, vyhýbal se tomu a já jsem na něj nechtěl tlačit, tak jsem to nechal být. On sám o zajetí nikdy nemluvil, takže jediné, co o jeho zajetí víme, je jenom ze spisů. Možná, pokud bys ses chtěl dozvědět něco konkrétního, se můžeš zeptat TenTen. Ta byla tehdy členkou záchranného týmu. Zařídím ti povolení, tak se pro něj zítra stav. A Shikamaru.“
„Ano?“
„Slib mi jen jedno. Prosím, pomoz mu. Nikdo jiný než ty to být nemůže.“
„Spolehněte se, Šestý. Udělám vše, co bude v mých silách.“
A s tím se Shikamaru uklonil a odešel. Kakashi ještě chvíli stál u okna a pozoroval vesnici.
Selhal jsem. Naprosto. Jeden z mých studentů propadl nenávisti a mstě. Možná je na prokletí Uchihů vážně trochu pravdy. Nakonec byl zabit mým druhým studentem. Sakura mu to do dnešního dne neodpustila. Naruto… Na prahu šílenství a já mu nemohu nijak pomoci. Odpusťte mi, sensei.

Slunce zapadlo. Nastal večer a celá Konoha se začala rozsvěcovat. Konohamaru spěchal domů. Chtěl už být ve svém bytě, kde si mohl po těžkém dni konečně odpočinout. Když už byl u svého domu a otvíral klíčem, ozvalo se tiše ze tmy.
„Daisuke…“
Konohamarovi se zatajil dech a začal mu běhat mráz po zádech.
„Mám pokračovat?“
„Doufal jsem, že tento okamžik nikdy nepřijde.“
Ve stínu se rozzářilo drobounké světlo, které následně pohaslo následováno kouřem. Ze stínu vykročil na světlo blonďák.
„Co potřebuješ, Naruto?“
„Službu.“
Konohamaru se otočil směrem k příteli a pokynul mu rukou, ať pokračuje.
„Potřebuji složku Kibova případu. Přepisy zpráv, výslechů, pitvy, stop, zkrátka všechno.“
Konohamaru si povzdech. Do této akce se mu vůbec nechtělo, ale věděl, že nemá na vybranou. Jeho hříchy jej dostihly.
„Kdy to potřebuješ mít?“
Naruto vytáhl z kapsy cibule. Rozevřel je a chvilku se do nich zadumaně díval.
„Myslím, že můžeš začít rovnou teď a chci to co nejdřív. “
„Rozumím.“ S tím Konohamaru zašel domů. Naruto zahodil cigaretu a ztratil se v temnotě města.
Doufám, že mě nezklame. Je to má poslední šance zjistit pravdu.

Naruto došel domů a zkontroloval u dveří drát. Stále neporušen. Přešel do pokoje a popadl krabičku s prášky. Sebral jeden a nasucho jej polkl.
Tak snad bude pokoj.
Potom ještě chvíli seděl v obýváku v křesle, popíjel saké a přemýšlel nad tím vším, co se kolem něj děje. Když už se ručičky hodin nebezpečně blížily k půlnoci, rozhodl se, že je nejvyšší čas spát a zalehl do postele. Těsně před tím ale ještě natáhl budík.
Jak dlouho ještě? A s ustaranou tváří usnul.