Šála

Vzduch chladného podzimního rána byl nasycený vůní vlhké půdy a kouře. Syté sluneční světlo zaplnilo ulice, ve kterých se pomalu shromažďovali lidé.
Seděl sám v jejich domě a v rukou držel kus na první pohled obyčejné tkaniny. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o šálu.
Pohled upíral do prázdna. Cítil palčivou bolest kdesi v hrudníku a nevěděl, jak se jí zbavit. Sklopil hlavu a zadíval se na své ruce a měkkou textilii nechal zvolna proklouzávat mezi prsty. Nepřítomně si s ní několik minut hrál, než ji pevně sevřel v pěstích. Nakonec do ní zabořil obličej. Nasál příjemnou sladkou vůni, která ho provázela tolik let. Nedokázal si představit, jak teď bez ní bude žít. Celý dům mu najednou připadal obrovský, tichý a prázdný. Ona ho vždy zaplnila svojí přítomností a prozářila smíchem. Omotal si šálu kolem krku, než její vůně zcela vyvane a s ní i poslední známka toho, že žila.
Nevěděl, co má dělat, jak pokračovat. Nikdo mu nemohl pomoci. Kdyby tu byla jeho žena, opřela by se mu o rameno a vyslechla trápení. Poté by se zasmála a vyslovila svoje řešení, které bylo vždy naprosto jednoduché a zřejmé, ale on ho vidět nedokázal.
Nemohl dál vysedávat. Prázdnota uvnitř se zvětšovala s každým jeho nádechem.
Utekl.
Vyběhl z domu a běžel k centru vesnice, chtěl se schovat v davu. Předpokládal, že černou prázdnotu uvnitř dokáží zaplnit hlasy lidí. Spletl se.
Ostatní se na něho dívali a občas si něco šeptali. Mluvili o něm. Vyprávěli si o jeho manželce, o tom jak smutný osud ji potkal.
Přestože se tomu místu dlouho vyhýbal, přeci jen ho jeho kroky zavedly na hřbitov. Došel až k jednomu z hrobů. Na první pohled bylo poznat, že je zde nový. Ještě ho nestihl ohladit déšť, nikde nebyla ani stopa po mechu.
Náhrobek byl překryt velkým množství čerstvých květin, které zanechali smuteční hosté. Nervózně si prohrábl stříbrné vlasy a zhoupl se na patách. Potom si strčil ruce do kapes a svěsil hlavu. Jeho žena byla nemocná už dlouho, oba to dobře věděli. Všechno mohlo jít dobře, kdyby tolik netoužila po dítěti. Snažil se jí pošetilé přání rozmluvit, ale nedala si říct, i přestože věděla, jak je to pro ní nebezpečné. Nedělala si s tím hlavu, jako vždy obrátila jeho starosti v žert a nakonec se začal těšit i on, ještě víc, když zjistil, že se má narodit chlapec. Věci nabraly rychlý spád a těhotenství se na ní notně podepsalo.
Porod nepřežila.
Řekli mu, že je to chlapec a je úplně v pořádku. Téměř je nevnímal. V mysli mu zůstala jediná myšlenka. Jeho žena je mrtvá. Nesebral odvahu a nešel se na dítě podívat. Tehdy zbaběle utekl.
Znovu se dal do pohybu.
Čím blíže ke svému cíli byl, tím více zpomaloval. Před vchodem do nemocnice se na dlouhou dobu zastavil. Udělat další krok ho stálo obrovské úsilí. Došel až do místnosti, kde spala v postýlkách miminka. Bylo tu ticho. Žádné z dětí neplakalo, jen občas se ozvalo pokojné zakňourání.
Neměl problém najít svého syna. Měl stejnou barvu vlasů, jako on. Byl nejroztomilejší ze všech. Naklonil se nad postýlkou. Nespal, upíral na něj tmavé oči a něco broukal. Natáhl k němu ruce. Zaváhal jen na okamžik, než se sehnul a opatrně jej zvedl do náruče. Měl strach, aby mu přitom neublížil, připadal mu malinký a křehoučký. Poprvé od manželčiny smrti se usmál. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, pomyslel si.
„Sakumo-san, přišel jste se podívat na syna?“ zeptala se sestřička, která právě vešla do místnosti.
„Ano, chtěl jsem vědět, kdy si ho budu moci vzít domů,“ odpověděl jí, ale nespouštěl oči z uzlíčku ve svém náručí
„Jmenuje se Kakashi, vaše žena si to přála.“
„Tak ty jsi Kakashi?“ usmál se znovu.
„Pozítří si ho můžete odnést.“
V posledních dnech měl hodně práce, a tak doma neměl nic nachystaného. Jeho žena věřila, že přináší smůlu kupovat věci pro miminko dopředu. Nevěděl, co všechno bude potřebovat. Obešel všechny obchody ve vesnici. Zmateně pobíhal od jednoho k druhému, aniž by věděl, co vlastně hledá.
Navštívil několik svých přátel, kteří měli děti a vyzvídal. I když si přitom připadal malinko trapně, ale co by neudělal pro svého syna. Maminky mu rády poradily. Několik z nich mu i slíbilo pomoc, rády přijdou a naučí ho všechno potřebné. Neměl ponětí, jak se miminka přebalují, kolik toho snědí, kdy chodí spát a vůbec nevěděl o nich zhola nic.
Na konci dne shromáždil v obývacím pokoji kupu věcí. Nikdy by neřekl, že tak malý človíček toho tolik potřebuje. V pokoji, který měl být Kakashiho, složil postýlku a dal do ní nové peřinky. Podle rad vyvařoval lahvičky a dudlíky, pral malinké oblečení. Nemohl se dočkat rána, až konečně přivede svého syna poprvé domů.
Sestřička, která mu Kakashiho předávala, ho zasypala spoustou rad, první polovině nerozuměl a druhou polovinu vzápětí zapomněl. Veškerou pozornost věnoval miminku.
„Tak, Kakashi, tady budeš ode dneška bydlet,“ řekl mu, když vešli do domu. Prošel s ním všechny pokoje a všechny mu je pečlivě ukázal. Potom ho zavedl k malému oltáři s fotografií.
„Tohle je tvoje maminka. Je moc krásná, viď?“ řekl a přitom mu ukazoval portrét mladé ženy.
Chlapec neustále plakal. Sakumo byl přesvědčen, že udělal všechno správně. Nakrmil ho, nechal odříhnout. Plenky byly suché. Když ale dítě položil do postýlky, spustilo pláč.
Vzal ho znovu do náruče a snažil se ho uspat. Sice přestal, ale jakmile jej na moment opustil, znovu začal vřískat. Pak už vůbec nepřestával. Sakumo byl bezradný. Nevěděl, co dělá špatně. Znovu a znovu procházel poznámky s radami, ale na nic nepřišel. Nezbývalo mu, než jít žádat o pomoc jinam. Vzal plačící miminko a vydal se do vesnice. Poutal na sebe patřičnou pozornost.
Kakashi křičel na celé kolo. Obešel všechny maminky, které znal, ale žádná si nevěděla rady. Občas na moment usnul, ale vzápětí začal plakat ještě víc.
Došel až do nemocnice, měl strach, jestli mu něco není. Ani tady na nic nepřišli a poslali je zpátky domů. Přeci nemůže brečet napořád, pomyslel si Sakumo zoufale.
„Ty můj drobečku, copak se ti nelíbí?“ zeptal se křičícího nemluvněte. Chlapeček neodpovídal. Plíce má rozhodně v pořádku, usoudil nakonec vyčerpaný otec.
Když už byl zcela zoufalý, napadla ho spásná myšlenka. Došel do ložnice a z jedné zásuvky vytáhl šálu, kterou tam nedávno uložil. Znovu nasál její vůni. Potom přišel k postýlce a Kakashiho do ní opatrně zabalil. Vřískot se změnil v křik, křik v pláč a pláč ve vzlykot, který nakonec zcela utichl. Miminko spokojeně usnulo. Obličej mělo celý rudý od pláče, očička nateklá. Zatímco v drobounkých pěstičkách svíralo okraj šály.
Sakumo se spokojeně usmál. Díval se na svého synka, který konečně spal. Stýskalo se mu jen po mamince, možná si také pamatoval její vůni. Třeba mu šála, která ji patřila trochu nahradila její přítomnost.
Jedno však bylo jisté, Sakumův žal se zmenšil, našel někoho, kdo zaplnil jeho velké prázdno, i když to byl někdo tak maličký.