Boruto ga Kiru: Dědic temna 02 - Nový úkol

Kapitola 2

Stál na rozlehlém pustém prostranství, jehož kamenná půda byla všemožně poničená a spálená. V zemi byly hluboké krátery a praskliny, všude kolem těla mrtvých nebo zraněný ninjů nesoucí uniformy všech pěti Velkých národů. Vzduchem se nesl pach krve a křik zraněných nebo umírajících, jejichž kvanta životadárné tekutiny se linula přes bojiště jako lesní potoky. Tahle hrůzu nahánějící scenérie byla doprovázena ještě jedním prazvláštním úkazem. Na temné obloze byl měsíc, to by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, avšak tento nesl barvu krvavě rudou s několika tomoe uvnitř.
Rozhlédl se. Kolem viděl jen spoušť, nic jiného - spoušť plnou bolesti a smrti. Zoufalé nářky mezitím slábly až nakonec ustaly, ticho však nebylo věčné a náhlé hrozivé vrčení proťalo následný klid. V dálce v temné černotě se objevilo červené světlo. Ze začátku nebylo nikterak výrazné, jenže se sílícím vrčením se postupně zvětšovalo a zvětšovalo až prakticky dosáhlo stejné velikosti jako byl měsíc, tyčící se nad ním. A tehdy to spatřil - světlo vyčnívající z nekonečné tmy nebylo žádné světlo, nýbrž oko. Velké a krvavě rudé lačnící po smrti a krvi, se stejným vzorem, který nesl záhadný měsíc. Nějakou chvíli ho nečině sledovalo, pak však zprudka vystartovalo a nepopsatelnou rychlostí se k němu řítilo!
Chtěl utéct! Zoufale chtěl, ale jeho tělo se odmítalo pohnout z místa, nohy cítil jakoby měl z olova a tak pouze zděšeně zavřel oči, vyčkávající na urputnou bolest. Nic však nepřišlo a děsivý křik utichl. S obavami znovu otevřel oči a v ten moment mu srdce vynechalo pár úderů.

Před sebou spatřil kovové mříže pozlacené klece kolem níž stálo spoustu rozmazaných černých stínů, na nichž byli viditelné nejlépe jejich ohavné úšklebky pobavení a černé masky, které vypadali jako temní motýli. Do té černé splývala ještě žluto-oranžová barva osvětlení a rudá barva krve. Popadl chladné mříže a zoufale jimi zalomcoval, avšak ani se lehly. V jeho uších zněla smíchaná symfonie křiku, děsivého smíchu a prosebných nářků.
*Onegai...* v očích se mu objevili slzy. Uslyšel zvuky chabého zápasení a křiku o pomoc.
*Onegai!* stiskl silněji kovové tyče tak až mu popraskly klouby do krve a zatnul zuby. Po místnosti se roznesl ďáblův smích.
*Kdokoliv...* stiskl k sobě víčka, přičemž se začal třást zoufalstvím a hněvem. Zaslechl silný vzdech značící, že něčí život právě navždy vyhasl.
*ZACHRAŇ MĚ!*
„Už je to dlouho, ó synu člověka." šokem opět otevřel oči a v ten moment vše zahalila čistě bílá.

S hlasitým výkřikem se vyhoupl do sedu. Z očí mu tekly slzy, tělo se neovladatelně třáslo, celý se potil a hlubokým dýcháním se snažil zklidnit své urputně bijící srdce. Vytřeštěné oči upínal na protější zeď, která však v té tmě šla jen těžce spatřit. Omámený dočasným strachem urychleně rozsvítil světlo malé stolní lampičky, rukou si přejel lehce zpocené vlasy a s žuchnutím se znovu svalil do peřin. Ten sen, nebo spíš noční můra...bylo to tak živé, děsivě živé. Stále to měl před očima. Pořád pociťoval tu neskutečnou úzkost vycházející z aury smrtícího prostředí a hlavně neskutečný pocit strachu a bezmoci.
Zatnul pěsti a silně udeřil do matrace. Zase! Proč mu ten sen nedá pokoj! Proč!? Už to bylo tak dlouho co se mu konečně od té doby přestal zdát, tak proč teď znovu! S hlubokým povzdechem opět zhasl, to aby náhodou někoho neprobudil, a převrátil se na bok snažící se usnout. I když pochyboval, že se mu to po tomhle povede. Zavřel oči a snažil se nakonec o poklidný spánek moc se mu to, ale nedařilo. Stále se obával, že by se ta noční můra opět navrátila a znovu ho vtáhla do toho osudového dne.
*Měl bych se raději pořádně vyspat, za pár hodin vstávám a potom mě čeká spousta práce.* mírně se zamračil když si vybavil úkol, kterým byl nově pověřen. Nepochyboval, že kvůli němu se ten sen opět vrátil. Krutá připomínka minulosti, které se nikdy nezbaví. Sáhl si na pravé oko překryté vrstvou vlasů, které jej kryly v době kdy neměl svou pásku.
Začali se mu klížit oči, to přemýšlení nad minulostí jej postupně ukolébávalo ke spánku do něhož nakonec plně upadl až po půl hodině. Byl to však celkem neklidný spánek.

Druhý den vstal brzo ráno a vyrazil na sraz s týmem. Doufal, že dnešní trénink proběhne rychle aby mohl zjistit víc informací k misi. Není pochyb, že jeho parťák z Hoshigakue již začal něco zjišťovat. Každá stopa, kterou našli byla dobrá a rozhodně by jim pomohla být o několik kroků napřed, ještě dřív než by se vydali za jejich hlavním informátorem.
Byl tak moc zabrán do přemýšlení, že se ani pořádně nesoustředil na trasu. Zrovna zabočoval za roh když najednou...*BAM!* Borutův obličej narazil přímo do otevřených dveří cizího domu. Rána to byla taková, že spadl přímo na zem. Dívka, která z domu vyšla urychleně zavřela dveře a podíval se na něj poplašeně.
„Fuhuhuhuhu, proboha Boruto-kun, jsi v pořádku ?!" zeptala se ho starostlivě, ale také se snažila ovládnout smích, který chtě nechtě nemohla potlačit. Chudák Boruto si třel hlavu a sem tam zamumlal něco hodně ošklivého. Až potom mu došlo kdo byl jeho ranním mučitelem a hned se snažil utvořit nějako odpověď.
„Ehm ... ehm ... Sumire, to jsi ty ... jo, jsem v pořádku," řekl Boruto hned když se z té rány vzpamatoval a v duchu si ubalil ještě jednu za takovou smysluplnou větu. Díval se na ni a cítil jak jeho tvář byla přitom zuřivě červená. Boruto se znal se Sumire už od akademie a ačkoliv byl příliš nervózní aby to přiznal, tak si vyvinul silné pocity pro tuto mladou dívku. Sumire byla jen asi o půl hlavy menší než on, měla jemně fialové vlasy, stažené do dvou dlouhých copánků, které dosahovaly až k pasu a byly pěkně zvýrazněné jejími krásnými tmavými fialkovými oči. Na dnešní den si na sebe vzala světle fialové šaty, pod nimiž měla černou sukni a síťovanou kombinézu. To vše bylo zpevněno širokým purpurově zbarveným pásem, na kterém měla přišitý kovový chránič z její čelenky. Netřeba dodávat, že pás pěkně zvýrazňoval určité osobní partie. Dále to bylo doplněné černými bezprstými rukavice sahajícím až k loktům a vysokými černými botami.
Boruto si nemohl pomoct, ale přemýšlel, že ji to v tom moc slušelo.

Sumire natáhla ruku směrem k Borutovi, který ji vděčně přijal a pomohla mu na nohy. Stále byl lehce červený.
„Jsi si jistý?" zeptala se s lehkým chichotáním: „Trefil jsi ty dveře dost silně i pro tvrdou hlavu jako jsi ty." usmála se.
„Jo no...byl jsem trochu ve spěchu, takže jsem opravdu moc nedával pozor kam jdu." odpověděl Boruto nervózně zatímco si třel zátylek.
„Každopádně... měl bych jít víš, nechci přijít pozdě, takže později Sumire." řekl uspěchaně a vydal se opět na cestu.
„Dobře ... později Boruto-kun." řekla s úsměvem a sledovala ho do doby než zahnul za roh. Zakroutila pobaveně hlavou a nepatrně si povzdechla.

Když Boruto došel na místo určení kde zatím nikdo nebyl, nebyla červeň na jeho tváři už tak moc znatelná, ale i tak tam pořad byla. Nemohl uvěřit jak se dokázal takhle ztrapnit před dívkou jeho snů. S povzdechem se opřel o zábradlí mostu a tvář skryl do dlaní. To ten den pěkně začíná.
„Páni, co se ti stalo? Vypadáš děsně." odkryl obličej a podíval se na nově příchozí. Nebyl to nikdo jiný než-li Sarada. Mladá Uchiha dívka se po letech celkem změnila, aspoň vzhledově. Své temné vlasy si nechala narůst až po lopatky a získala více dívčí křivky. Nosila stále své klasické červené oblečení, které se teď skládalo z dlouhého trička bez ramínek, jehož vršek byl síťovaný, a k tomu byla stejně ladící sukně. Stejně jako Sumire měla i ona dlouhé bezprsté rukavice černé barvy a vysoké boty, které sahaly až ke kolenům. Svoji ninja čelenku měla usazenou pěkně na čele a své brýle na očích. Poslední doplněk byla rudá stuha kolem krku. Musel přiznat, že se stala celkem atraktivní, málokterý chlapec na ni mohl oči nechat. Kdyby jeho srdce nebylo již ukradeno Sumire - a kdyby jeho život nebyl tolik zahalen ve tmě - možná by po ní taky pokukoval. I přes veškerou fyzickou změnu byla však Sarada povahově pořád stejná. Boruto ji dal drobný úsměv, za ta léta k sobě vyrostli hodně blízko. Byli takřka jako sourozenci.

„Hoj Sarado, už je to dlouho." taky mu oplatila úsměv a stoupla si vedle něj.
„Tři měsíce, kdo by si pomyslel, že tak dlouho budeme rozděleni." podívala se na modrou oblohu nad nimi.
„To je pravda, senseiova mise byla opravdu hodně dlouhá a to i na pouhou špionážní." dal ji za pravdu.
„Doufám, že za to taky stála. Určitě zjistil hodně důležitých informací." zauvažovala nahlas. Boruto zkřížil ruce na prsou.
„To si zrovna nemyslím, podle mě to moc velký úspěch nemělo." řekl páč o tom věděl své. Sarada se na něj tázavě podívala a nechápavě zkřivila obočí.
„A jak ty to můžeš vědět?" zeptala se ho podezřívavě.
„Jenom to odhaduji. Pochybuji, že bychom byli svoláni tak brzo po jeho návratu na trénink, pokud by Konohamaru-sensei získal něco zásadního co by potvrzovalo fakt možného nebezpečí vůči vesnici." dal ji rychlou odpověď, avšak takovou, která by jej příliš neprozrazovala. Doufal, že na to Sarada skočí. Za tu dobu se naučil perfektnímu herectví, ale stále si dával pozor na pár jedinců, u nichž tušil, že by jej mohli snadno prokouknout kdyby si nedával pozor. Jednou z nich byla zrovna Sarada, která podědila rozum po obou rodičích, hlavně po Sasukem. Měla v sobě však i kousek Sakuřiny malé naivity a doufal, že právě to by mu mohlo pomoci. Sarada si ho je ještě chvíli zkoumavě přeměřovala než uznala, že ji tahle odpověď přišla dostačující.
„Někdy jenom zírám jak ses dokázal změnit, kam se jenom poděl ten zbrklý mladík, který dělal neustále průšvihy a do všeho se vrhla po hlavě?" zakroutila pobaveně hlavou. Boruto odvrátil zrak.
„Změna je život." bylo jediné co řekl, ale už se na ni nepodíval. Sarada si všimla nepatrné změny jeho nálady. Zůstali na moment v trapném tichu dokud opět nepromluvila.
„Jinak jsi mi stále neodpověděl na moji otázku." Boruto se k ní nechápavě otočil. Podívala se mu vyzývavě do očí a dala si ruce v bok.
„Tak co se ti to stalo předtím, tvář si měl červenou jako rajče a vypadal jsi jako by tě přejel parní válec, to se ti stává málokdy." tím Boruta nachytala nepřipraveného. I přes jeho dokonalé sebeovládání bylo tohle téma jediné, co ho donutilo ztratit svůj klid.
„Zřejmě se jen sám ponížil před Sumire." promluvil povědomý hlas. Boruro a Sarada se podívali směrem vzhůru odkud přišel. Nebyl to nikdo jiný než-li Mitsuki, který se na ně koukal z vrcholu elektrického kabelu, kterým byla Konoha teď již všude prolezlá.
„Ohayo lidi, už je to dlouho." řekl s úsměvem na své kamarády a seskočil dolů. I Mitsuki se krapet změnil. Vlasy si nechal narůst na dlouho a teď je měl svázané do copu. Své modré kimono vyměnil za větší model a kolem krku měl uvázanou dlouhou tmavě modrou šálu, která se nepatrně podobala té Konohamarově. Na zádech měl upevněn obrovský svitek a katanu.
„Ohayo Mitsuki." oplatila mu Sarada za oba a celkem mile se na něj usmála, mileji než na Boruta před chvíli.
„Tak jak jsi vlastně zjistil o tom incidentu?" zeptal se ho Boruto suše když zaujal místo vedle něj.
„Přímo od Sumire osobně. Potkal jsem ji cestou." odvětil, než pokračoval: ,,Chtěla abych se tě zeptal jestli jsi v pořádku. Když jsem se jí zeptal proč tak mi řekla, že jsi narazil hlavou o dveře jejího domu a pak, že jsi se choval opravdu divně předtím než jsi šel pryč." dodal s humorem v hlase. Borutova hlava padla s žuchnutím dozadu na zábradlí mostu. Vydal tichý povzdech.
„Není divu, že jeho tvář byla celá červená." uvedla Sarada pobaveně: ,,Myslela jsem, že by to mohlo mít něco dočinění se Sumire. Jsi skutečný expert pokud jde o dobývání ženských srdcí Uzumaki." ušklíbla se.
„Ty máš co mluvit o dobývání srdcí, Uchiho." zašeptal Boruto tiše ke své kamarádce. V ten moment Saradina tvář zrůžověla když ji došlo na co odkazuje.
„T-To není vůbec tak jak to vypadá!" vyjekla nervózně a ze zlozvyku její matky se po Borutovi lehce ohnala pěstí. Boruto ji s nepatrným smíchem uhl, pokud ne tušil by, že by to i přes ten malý rozpřah bolelo. Sarada měla přece jenom brutální sílu.
„Dobře, dobře, dělal jsem si jenom legraci. Nemusíš se hned rozčilovat." řekl aby ji uklidnil. Sarada zkřížila ruce na hrudi a s malým odfrkem se od něj odvrátila. Jak Borutovi tyhle staré časy scházeli.
„Jsem rád, že vše zůstalo při starém." upoutal na sebe opět Mitsuki pozornost. Oba hašteřící kamarádi se na něj podívali a všichni vyprskly smíchy.

Boruto si nemohl vzpomenout kdy naposledy si připadal tak bezstarostný. Někde v hloubi duše si přál aby to tak mohlo zůstat napořád, ale věděl, že to je nemožné. Zvláště teď když má opět případ k řešení. Tak si pouze prozatím plně vychutnával tyhle veselé okamžiky, které mu mohli dát jenom jeho kamarádi a to do doby než věděl, že to bude nenávratně pryč. Ještě chvilku spolu takhle debatovali než se před nimi zjevil obláček kouře, ze kterého se vynořil usměvavý Konohamaru.
„Dobré ráno prcci, dlouho jsme se neviděli. Doufám, že jste v mé nepřítomnosti nenadělali neplechu, kore." Sarada a Boruto se lehce zamračili nad oslovením "prcci". Už to přece nebyli žádné děti!
„Ujišťuji vás Konohamaru-sensei, že jsme se chovali nanejvýš slušně." odpověděl mu jediný Mitsuki.
„To rád slyším, nerad bych schytal pokárání za nějaký váš kousek. No nic, tak přejdeme k tomu proč jsem vás tu zde svolal. Původně jsem měl pro vás nachystaný pěkně tvrdý trénink, abych viděl jestli jste za tu dobu nezlenivěli, ale věci se krapet změnili a místo toho nás čeká mise." všichni tři zpozorněli.
„Mise!" vydechla nadšeně Sarada, už je to dlouho co na nějaké byla. Mitsuki její nadšení očividně taky sdílel. Jediný kdo z té zprávy neměl radost byl Boruto.
*Kso, co se to tu děje? Mise a zrovna teď, to není dobré. Potřebuji se soustředit na úkol. Nechápu to, jindy se Daiymo-sama postaral abych během úkolů nemusel plnit mise tak co se teď stalo?* uvažoval zmateně.
„Boruto, vnímáš vůbec?" do reality jej opět probral senseiův hlas. Boruto se probral z menšího zahloubání a podíval se na svůj tým, který si ho teď se zájmem prohlížel. Teda spíše jenom Sarada a Konohamaru, Mitsukiho oči okamžitě nabrali výraz plného pochopení situace a nepatrně na Boruta kývl. Boruto si lehce odkašlal a nasadil svou masku klidu.
„Gomenasai, trochu jsem se zamyslel. Tak mise, to je skvělé. Nemůžu se dočkat až se dozvím o co se jedná." zastrčil si ruce do kapes kalhot. Ostatní se tvářili ještě krapet nedůvěřivě, ale nechali to nakonec být. Konohamaru je začal vést směrem k Hokage kanceláři kde na ně čekalo zadání mise. Šel v čele se Saradou zatímco Mitsuki si vyrovnal krok s Borutem, který zůstal pozadu. S vážností se podívali jeden druhému do oči a Boruto pak opatrně vyndal z kapsy dopis, který nenápadně předal Mitsukimu. Ten ho letmým pohledem přečetl a pak jej vrátil zpátky. Kývl jako znak pochopení a souhlasu. To bylo vše co Borutovi stačilo.

Čtveřice ninjů stála v Hokageho kanceláři a s klidem čekali co jim současný Hokage zdělí. Sasuke seděl za stolem a zkoumavě si nový tým sedm přeměřoval svým jedním okem. Nejvíce svou jedinou dceru a potom svého studenta. Jeho výraz byl opět bez žádného náznaku emocí a proto bylo těžké odhadnout jaký typ úkolu na ně teda čekal, nikdo z nich však neprojevil jakoukoliv nervozitu či strach. Byli to přece jenom tvrdě trénovaní shinobi, kteří museli splnit jakýkoliv úkol co jim bude přiřazen, bez ohledu na to jestli by pro ně byl smrtící či nikoliv. Sasuke si je ještě pár chvil v klidu přeměřoval než se pustil do vysvětlování.
„Jak jste již jistě byly obeznámeni vaším senseiem, důvod toho proč jste zde je, že mám pro vás misi, která se řádí mezi stupeň A. Vaším úkolem bude chránit velice významnou osobu a to samotného prince Půlměsíčního ostrova Tsuki Hikara, který přijel do naší země kvůli důležitým obchodním záležitostem." sotva to dořekl tak Borutova předešlá neochota o tuhle misi okamžitě zmizela. Tsuki Hikaru byl synem Tsuki Michira, krále pod něhož spadal cirkus, který měli za úkol prošetřit. Tušil, že tohle nebude určitě kdovíjaká neuvěřitelná náhoda a teď už začínal chápat proč Feudální pán neposkytl případná opatření, která by mu nezabraňovala v provedení práce. Občas jenom žasl jak prochytralý mozek se za tou šedivou hlavou skrývá.
„Princ požádal o ochranu našich ninjů, jelikož v dávné minulosti měl s ninji z Konohy velice dobré zkušenosti. Určitě nemusím dodávat, že největší zásluha patřila samozřejmě bývalému Hokagemu." dodal Shikamaru stojící po Sasukeho pravici. I přesto, že Naruto byl nějakou dobu po smrti nikdy z pozice Hokageho poradce neustoupil. Nemohl, dlužil to všem, kteří se obětovali aby ochránili jejich domov, Asumovi, svému otci a hlavně Narutovi. Pokud bude takto moci jakkoliv pomoct, udělá to.
Sasuke to potvrdil malým kývnutím než se znovu ujal slova.
„Každopádně k princově ochraně připadá i ochrana celého jeho družiny a to včetně cirkusu "Měsíční drahokam", který spadá pod vlastnictví této rodiny. " Boruto cítil jak se mu na rtech usazuje úšklebek. Rozhodně měli o problém méně, teď už nemusí řešit jak by se k cirkusu přiblížili.
„Jelikož se jedná o vysoce postavenou osobu a celkový počet chráněných je také nadstandardní poměr, bude k vám přiřazen další tým na výpomoc." jen to dořekl dveře kanceláře se otevřeli a dovnitř nakráčela další čtveřice, v jejíž čele stál obrýlený muž v Konohamarově věku, Udon. Za jeho zády byly další tři studenti a jeden z nich výrazně zachytil Borutovo oko.
„Sumire..." vydechl sotva spatřil fialovlásku. Co tady dělá? Ona přece není součástí tohoto týmu! Začal cítit mírný neklid když si začínal uvědomovat do čeho by se mohla eventuálně zapojit. Sumire se na Boruta okamžitě usmála.
„Ohayo Boruto-kun, tak se zase vidíme. Cítíš se lépe?" zeptala se jemně a podívala se mu přímo do očí, on zrak okamžitě odvrátil.
„Hai, nemusíš si dělat starosti." řekl rychle aby tak nedošlo k rozpatlávání toho co se ráno stalo. Sumire naštěstí přijala jeho odpověď a postavila se vedle něj. Cítil jak se mu na tvářích opět usazuje malá červeň a koutkem oka spatřil jak mu Sarada dává pobavený pohled. Oplatil ji ho zamračením.
„Hele a nás ani nepozdravíš!? To je od tebe pěkně ošklivé kamaráde!" ozvalo se a kolem krku se mu silně zavěsila svalnatá ruka jednoho z jeho přátel, Iwabeho Yuina. Iwabe se za ta léta pořádně fyzicky rozrost, narostly mu pořádné svaly a jeho rysy se staly ostřejší k čemuž mu taky dopomohl fakt, že je i o dva roky starší. Na sobě měl černou vestu s rudou kapucí, dále tmavě šedé kalhoty a nakonec vysoké černé boty se stejně ladícími rukavicemi. Jeho věrná zbraň, dlouhá hůl, byla zavěšena na zádech. Ale i přes jeho vyspělejší zevnějšek byl stále tím stejným tvrdohlavým a zbrklým mládencem, kterým byl v době kdy ho poznali, teda skoro. Snad jednou za život se Iwabe nechal přemluvit k tomu, že z hlavy sundá tu strašlivou věc, kterou nazýval klobouk, i když se zprvu zdráhal. Ale po několika komentářích od všech jeho přatel, kteří se jednomysilně shodli, že je to opravdu hrozné, mu nezbylo nic jiného než kapitulovat. Takže teď měl své ježaté hnědé vlasy vystavéné pro okolní svět a všichni museli uznat, že mu to takhle hodně sluší.
Další člen tohoto týmu byl zeleně oblečený hoch tenké postavy, ale za to s pořádně tlustým a hustým obořím, Metaru Lee. Chlapec, plně vychován ve víře svého otce Rock Leeho, se hrdě postavil před Hokageho stůl a s tváří plného odhodlání a pocty, že je přidělen k tak důležitému úkolu, který v mládí plnil jeho otec, vyčkával na Hokahego pokyny. Mezitím chudák Boruto se stále snažil vysvobodit z Iwabeho brutálního sevření. Po pár neúspěšných pokusech se mu nakonec podařilo z jeho paže vyklouznout a Iwabeho lehce odstrčit stranou. On si však z tohoto gesta nic nedělal a arogantním úsměvem se zařadil vedle svého kamaráda z vlastního týmu.

Boruto si promnul krk a nepřijemně se na Iwabeho zamračil. Ten kluk vážně netuší jak se krotit. V tu chvíli všichni uslyšeli odkašlání od Sasukeho, který si tak snažil zjednat pořádek.

„Pokud jste již skončili s vítáním," - zrakem spočinul na nervozně se usmívacím Iwabem - "tak bych rád dokončil kde jsem přestal." dořekl.
„Jelikož vás bude potřeba k ochraně celého konvoje víc, přidám k vám neúplný tým pět spolu s Kakei Sumire, která zastupuje jednoho z jejich týmových partnerů. Vás sedm bude pod vedením Konohamara a Udona po celou dobu téhle mise. Bude to pravděpodobně hodně dlouhá mise, jelikož princ má cestou ještě pár důležitých jednání a zároveň chce dokončit plánovanou trasu turné svého cirkusu, proto si radši nachystejte věci, které vám vydrží zhruba na měsíc."nastalo zase ticho, které přerušila Sumire.
„Omluvte mě Hokage-sama, ale neříkal jste nás sedm?" zeptala se nejistě. Sasuke se na ni podíval a Sumire se krátce zachvěla. Málokdy byla vystavena přímému pohledu osmého a proto ji z jeho temných očí krapet mrazilo.
„Ah ano, málem bych zapomněl. Vaší další posilou bude Akumaru Kouichi, kterého k nám vyslala skrytá Hvězdná. Měl by dorazit ještě během dneška, pravděpodobně kolem večera. Stejně tak i princ s jeho doprovodem. Do té doby máte volno a čas na vaši přípravu, zítra ráno v osm se všichni sejdete u brány vesnice a vyrazíte. Rozuměli jste?"
„Hai, Hokage-sama!" obdržel od všech jednohlasnou odpověď. Shikamaru pak předal složku se spisy o misi Konohamarovi a všechny je propustili.
„Boruto, počkej." zastavil ho Sasukeho hlas v momentě kdy se chystal opustit kancelář. Dal rychlí pohled všem, kteří na něj čekali a nechápavě a starostlivě si ho prohlíželi.
„To je v pořádku, dattebasa. Klidně jděte napřed, já vás doženu." dal jim široký úsměv aby je uklidnil a fungovalo to. Všichni se obrátili a s veselým povídáním šli dál. Jeho vlastní úsměv se obrátil do zamračení v momentě kdy zavřel dveře a postavil se před dva zkušenější shinobi čelem. Shikamaru a Sasuke si chlapce před sebou měřili stejně zamračenými pohledy něž se Shikamaru pustil do vysvětlování.
„Hádám, že to, že sem přijíždí Kouichi není jen tak obyčejná náhoda, že." nebyla to otázka, spíše konstatování.
„Hai, to vskutku není." řekl chladně. Shikamaru byl další osoba, která znala pravdu a tak nebyl důvod nic předstírat. Došel až ke stolu a z vnitřní kapsy vytáhl dopis, který jim předal. Sasuke a Shikamaru jsi jej oba pozorně přečetli.
„O těch případech jsme taky slyšeli, dokonce jsme k některým vyslali naše ninji na prošetření. Nikdy bych však nečekal, že to bude mít až takový podklad. Měl jsi v úmyslu nám o tom neříct?" podíval se na něj Nara a podal mu dopis zpátky.
„Nebylo důvod vám o tom říkat, tahla mise byla svěřena mě a Kouichimu. Vy s ní nemáte nic společného." vzal si ho a schoval jej do kapsy. Shikamaru se zamračil.
„Pokud je to něco nebezpečného co by mohlo ohrozit vesnici je tvojí povinností a nám o tom říct, naši ninjové-"
„By neudělali vůbec nic! Sám Feudální pán si to myslí očividně také jinak by mi to všechno nesvěřil. Tohle je něco kam vaše pravomoc nespadá, není to totiž něco co by mohlo ohrozit jenom vesnici, je to něco co ohrožuje celou zemi Ohně a v tom případě je pouze na mě abych s tím udělal přítrž." přerušil ho prudce, ale ještě neskončil.
„To je ten hlavní rozdíl. Ninjové se starají o klid a bezpečí pouze jejich vlastní vesnice, my Hlídací psi máme za úkol dodržovat pořádek v celé naší zemi. Už to konečně pochopte." pohladil svůj rudý prsten a upřel na ně ledový zrak svého oka.
„Jediný případ kdy by jste do toho mohli zasáhnout je v momentě kdy to skutečně ohrozí Konohu, což se však nestane, jelikož do té doby to vyřeším a je jedno jakým způsobem." řekl vztekle, čímž oběma vyrazil na moment dech. Takhle Boruta ještě neviděli a možná už začínali chápat proč právě jeho si Feudální pán vybral. Sasukeho starost se čím dál víc prohlubovala, tohle rozhodně nebyl žák, kterého před třemi lety přijal pod svá křídla.
„Pokud je to všechno, rád bych se vrátil k ostatním." řekl už klidněji a vyčkával. Napjatá atmosféra, která nastala by se dala krájet. Když oba viděli, že z toho chlapce už nic víc nedostanou, nechali Narutova syna jít. Boruto jim dal kývnutí na rozloučenou a odešel. Sasuke a Shikamaru si pohlédli do očí.
„Myslíš, že to bude v pořádku?" padla otázka od hnědovlasého muže, který si okamžitě po chlapcově odchodu zapálil cigaretu. Sasuke si povzdechl a vstal ze židle. Přešel k velkému oknu, z nějž viděl prakticky na celou vesnici. Na vesnici, kterou dříve chránil ze stínů a nyní jako Hokage ji chrání zevnitř. Chrání ji pro jeho dva mrtvé bratry.
„Upřímně, netuším. Ale je to Narutův syn a stejně jako v Naruta mám i v něj víru. Boruto není takový jako já, nedopustil by aby jeho činy ublížili nevinným lidem a už vůbec ne jeho nejbližším. Samozřejmě na něj, ale budu neustále dohlížet." řekl svému poradci. Jeho pohled nikdy neopustil šestici mladých ninjů v čele s Borutem, kteří odcházeli od budovy Hokageho.

„Páni, mise stupně A a ještě budeme chránit takovou významnou osobu. Už se nemůžu dočkat." zajásal sebevědomě Iwabe a udeřil pěstí do své dlaně.
„Jen aby ti ta mise nepřerostla přes hlavu Iwabe-kun. Víš jak to dopadlo minule." pokáral ho jeho týmový kolega Metaru.
„Ale vždyť to nebyla jenom moje chyba. Kdyby ten idiot Renji trochu spolupracoval tak by jsme se do té situace vůbec nedostali." odfrkl si naštvaně.
„Je pravda, že Renji je trochu...problémový, ale-" snažila se Metaru najít ty správná slova, ale byl přerušen opět Iwabem.
„Tss, prej trochu problémový. Je to sebestředný blbec, který umí pouze šikanovat ostatní. Díky bohu, že s námi není dlouhodobě v týmu, protože pokud ano tak za sebe neručím. Doufám, že už ho nikdy znovu nedostanem jako náhradu za Anzu."
„Jaktože se Anzu s námi vlastně neúčastní téhle mise?" vložil se do rozhovoru Mitsuki.
„Musela s jejím dědečkem odjet mimo vesnici kvůli nějakému hodně důležitému vědeckému pozorování. Původně měl s námi opět jít Renji, ale-" nedokončil Metaru, jelikož ho zase přerušil Iwabe.
„Jeho rodiče si zaplatili nějakou super drahou dovolenou a jeho vzali sebou. To jenom díky jeho bohatým rodičům, kteří ho ze všeho vysekají si teď lenoší někde na pláži, zatímco my se budeme dřít. A víš ty co, ono je to možná i takhle lepší. S Renjim se nedá vůbec spolupracovat a posledně nás všechny vystavil nebezpečí."
„Chápu." odpověděl mu Mitsuki a dál se o tom nebavili.

Cesta zase probíhala na nějaký čas v klidu, které však zase přerušil Iwabe.
„Tak co po tobě Hokage vlastně chtěl, kámo?" zeptal se Boruta, který byl celou dobu v hlubokých myšlenkách.
„Nic důležitého, jenom mi zase dával jednu z jeho poučných přednášek." zalhal a zatvářil se jako by skutečně dostal otravnou přednášku.
„Heh, koukám, že podle tvého výrazu to muselo být neskutečně zábavné." uchechtl se hnědovlásek.
„To teda jo." řekl ironicky.
„Táta je vždycky strašně moc striktní, ale myslí to dobře. Koukej ho poslouchat." varovala ho náhle Sarada. To si vysloužilo Borutovo malé zamračení.
„Nani, co tím myslíš. Kdy naposledy jsem strejdu Sasukeho neuposlechl?" otočil se k ní podrážděně. Sarada si pouze povzdechla.
„Říkám to pouze pro tvoje vlastní dobro, baka. Sice jsi získal trochu zdravého rozumu, ale stále jednáš na vlastní pěst. Sem tam několikrát bez vysvětlení zmizíš a když se vrátíš jsi buď někde zraněný a nebo se chováš tajnůstkářky. Jsme tým a kamarádi a podle toho by jsi se měl i chovat." podívala se na něj vyčítavě. Boruto okamžitě sklopil zrak k zemi a zamračil se.
„Do toho co ve svém soukromí dělám ti nic není." odsekl ji pevně, čímž všechny zaskočil a hlavně Saradu. Parta se zastavila a napjatě očekávala jak se tenhle rozhovor vyvine.
„P-prosím?"zeptala se Uchiha nevěřícně. Boruto ji spražil pohledem.
„Říkám, že to co se děje v mém soukromém životě není tvá starost. Sice jsi moje kamarádka, ale ne všechno co dělám musíš vědět." tmavovláska několikrát zamrkala než se naštvaně zamračila.
„Tak pardon, že si o tebe dělám starosti ty idiote!"
„Nikdy jsem se o to neprosil! Dokážu se o sebe postarat sám, nejsem malé děcko!"
„Ale chováš se tak! "
Teď už začínající hádku sledovalo i pár náhodných zvědavců. Zbylá čtveřice nervózně přelétávala pohledem z jednoho na druhého váhající zda-li mají nějak zasáhnout či ne. Sumire se nakonec odhodlala udělat krok vpřed ve snaze je uklidnit, ale byla zastavena Mitsukim, který akorát zakroutil hlavou. Oba hádající se mezitím nadále propalovali pohledem, vypadali jako dvě šelmy vyzývající se k souboji.
„Proč musíš být pořád tak panovačná!?"
„A proč se ty musíš chovat jako naprostý pako!?"
„Dělám jenom to co je potřeba!"
„A to je co!? Odstrkovat od sebe všechy, kterým na tobě záleží!? Tvůj táta-"
„NEMLUV O NĚM PŘEDE MNOU!" zakřičel výhružně až se ostatní lekli a to včetně Sarady. Ta si okamžitě uvědomila jaké chyby se dopustila. Všichni moc dobře věděli, že tohle téma je před Borutem tabu. Sarada smutně sklopila své černé oči k zemi a v tu chvíli se Boruto probral ze svého vzteku. V duchu se spražil všemožnými nadávkami, nikdy nechtěl aby to zašlo takhle daleko. Sarada pro něj byla jako sestra.
Rozhlédl se po okolí a spatřil jak se na ně lidé podivně dívají a někteří si i šeptají.
„Není tu nic k vidění! Vraťte se zpátky do svých životů!" odehnal je. Dav se hned rozpustil až zase nakonec zbyla původní šestice mezi, kterou panovalo napjaté ticho. Nikdo ze zbylých se neodvážil pronést ani slovo.
„Sarado, já..."
„To je v pořádku, máš pravdu. Do tvého soukromí mi vážně nic není. Nechme to být." usmála se smutně a trochu si narovnala své brýle. Mitsuki ji položil ruku na rameno v tiché podpoře a dal ji určitý pohled sympatie. Boruto se od ní a ostatních odvrátil.
„Gomenne." bylo jediné co řekl než zmizel pryč. Jeho přátelé jenom v tichoti sledovali místo kde stál naposledy. Smutnou atmosféru prolomil nakonec Iwabe.
„Hej lidi, co kdybychom se šli najíst do Yakiniku-Q? Slyšel jsem, že tam mají nové super speciality." řekl s nejistým veselím aby tak zase oživil náladu.
„Jo, to zní dobře Iwabe-kun. Celkem jsem dostal chuť na nějaké hovězí maso v soli."souhlasil Metaru.
„Myslím, že by to mohlo být fajn. Určitě tam potkáme i ChouChou a její tým, co ty na to Sarado?" přidal se Mitsuki, který stále držel Saradino rameno. Sarada se na ně podívala než se pousmála a souhlasně přikývla.
„Yosh, tak vyrážíme bando!" zavelel opět energeticky Iwabe a vyrazil v čele směrem k restauraci následován ostatními. Ten kdo zůstal pozadu byla Sumire, která se stále dívala na místo odkud Boruto zmizel.
*Boruto-kun...* v tichosti si sáhla na rudý potrhaný šátek, který měl uvázaný kolem krku.

Začínalo se stmívat když Boruto došel k branám čtvrti klanu Hyuuga, ruce měl v kapsách a jeho nálada byla extrémně pod psa. Nikdy neměl v plánu ztratit takhle svůj klid a vyrovnanost a už vůbec neměl v plánu si to všechno vybít na Saradě a to sotva v den kdy se po třech měsících zase sešli. Jenže ta její starostlivost, kdy se k němu chovala jak k malému dítěti, jej pěkně naštvala. Věděl moc dobře, že to Sarada a ostatní myslí co nejlépe a skutečně jim byl za to i vděčný, ale jeho předchozí reakce byla způsobena hlavně stresem, který byl vyvolán strachem o ostatní. I když si to nechtěl připustit.
Když se dozvěděl, že jejich mise spočívá v ochraně cirkusu, který pravděpodobně páchá ty masové vraždy, cítil jako by ho někdo polil studenou vodou. Na jeho přátelích mu neskutečně záleželo a dal si za slib, že je nikdy nezatáhne do věcích o nichž nemá nikdo ani potuchy, že vykonává. A už vůbec ne Sumire.
I když se ze začátku radoval jak moc mu to bylo ulehčeno tak postupem času si začínal uvědomovat, že to zas až tak jednoduché nebude. On, Kouichi a Mitsuki si budou muset dávat extrémní pozor aby na sebe neupozornili, nikdo se nesmí dozvědět jejich pravou pozici. Další otázkou zůstává jak by popřípadě museli vyhladit cirkus, který mají v povinnosti ochraňovat. Rozhodně to bude muset vypadat jako hodně nešťastná náhoda. I když by je za to žádný přímí postih nečekal, tak kdyby vyšlo na povrch, že za jejich úmrtím stojí ninjové, kteří byli najati na jejich ochranu a to bez žádného kloudného vysvětlení, znamenalo by to okamžitý konec pro Konohu, jenž by tak přišla o nejhlavnější zdroje jejich finančních příjmů a to je něco co nesmí dopustit.
Z jeho horečného uvažování jej probral až veselý smích jeho malé sestřičky.
„Boruto-niisan!" běžela mu naproti a přitom na něj dychtivě mávala. Boruto se pousmál, když k němu doběhla a silně ho objala.
„Okaeri, nii-san."
„Tadaima, Hima-chan. Měla jsi se dobře?" jako odpověď mu šťastně přikývla.
„Slyšela jsem, že půjdeš na misi! Těšíš se!?" podívala se mu do stejně modrých očí jako měla ona když se od něj odtrhla. Tahle otázka ho nepatrně zaskočila. Rychle nasadil svou veselou masku aby neprozradil svoje obavy.
„J-jistě, určitě to bude pořádné vzrůšo." pohladil ji po hlavě a spolu se vydali k jejich domu.
„Jak já ti závidím nii-san, nám pořád přidělují samé nudné úkoly. Třeba dneska jsme museli lovit pandu, která utekla ze zoo." nafoukla mrzutě tváře. Boruto se nad jejím prohlášením uchechtl. Tahle "medvědí panda" začínala být v utíkání stejně známá jako kočka manželky Feudálního pána Tora, jíž už byla země pár let lehká. Nebyl by měsíc kdy by se o ten útěk aspoň jednou nepokusila. Musel přiznat, že má docela výdrž, přece jen už to jsou tři roky co ji poprvé lovili oni. Nikdy se však nepotvrdilo, zda-li to je skutečně panda a nebo jenom hodně dobře zbarvený medvěd, ale očividně v jejich rodině to bude považováno vždy za pandu.

„Však i ty se jednou dočkáš své vysněné mise. Nemusíš tolik spěchat. A mimoto nepřipadali ti pandy do nedávna hrozně "kawai"? Jednou jsi mě málem kvůli jedné takové div nezmrzačila." řekl škádlivě, Himawari udělala nespokojenou grimasu.
„Ale já chci zažít pořádné dobrodružství tak jako tou-chan, pamatuješ jak nám o nich vyprávěl, že?" Boruto se v tu chvíli od Himawari odvrátil čímž ji trochu zaskočil.
„Ne všechny mise jsou takové jak nám je popisoval. Některé tě můžou stát i život." po tomhle prohlášení bylo ticho. Himawari se koukala na bratrovi záda, které pokrýval černý plášť, tušila kam tím míří. Poslední mise jejich otce, která právě jeho stála to nejcennější. I přesto, že se snažil být silný tak věděla, že její bratr se s tím nikdy nesrovnal a nikdy asi nesrovná. I když to byla "Tatínkova malá princezna" tak nikdy s Narutem neměla takové pouto jaké měli oni dva. Pouto, které bylo pouze mezi otcem a synem.
„Já vím, odpusť nii-san. Máš pravdu." do rukou chytla přívěšek, který ji nechal Naruto vyrobit k jejím desátým narozeninám. Byla to věrná kopie přívěšku Shodaime Hokageho, jeho poslední dárek. Se smutkem hleděla na krásný krystal, na nějž pochvíli začaly dopadat kapky slz stékající ji po tvářích. Rychle si je začala stírat, ale stále jich i proti její vůli přibývalo. Najednou byla nečekaně vtažená do silné náruče. Boruto si Himawari přitáhl do obětí a začal ji utěšovat.
„Taky mi chybí Hima-chan, hrozně moc. Ale neboj se, nedopustím aby jeho smrt byla zbytečná. Všechno co se teď děje urovnám." hladil ji po zádech. *A zničím ty, kteří to vše způsobili!*
Cítil jak se k němu ještě víc natiskla a začala se mírně otřásat vzlyky.
„J-já vím...věřím ti nii-san. Ty by jsi mi nikdy nelhal." objala ho stejně silně jako on ji. Kdyby tak věděla jak se v poslední větě mýlila. Lhal ji celé tři dlouhé roky. Jí, mámě i ostatním. Ale dělal to pro jejich dobro - tohle byla cesta po níž směl kráčet pouze on sám. Ještě chvíli takhle stáli v objetí dokud se od sebe neodtrhli, Himawari si otřela slzy a už se opět usmívala jako sluníčko i když trochu unaveně. Za to byl Boruto rád, nikdy nechtěl aby se jeho sestra nepřestala usmívat, její úsměv byl to nejkouzelnější co znal.
„Tak pojď nii-san, večeře je zachvilku hotová." popadla ho za ruku a začala ho táhnout domů. V ten moment Borutovi došlo kolik je hodin a zastavil se.
„Gomenne Himawari, bohužel ještě nemůžu jít. Musím jít vyzvednout Kouichiho, měl by tu být každou chvíli." Himawari se ke svému bratrovi prudce otočila čelem.
„Cože, Kouichi-kun přijede?"
„Ano, bude s námi plnit misi." přikývl blonďák. Viděl jak jiskra štěstí zažehla v Himawariných očí. Pokaždé když Kouichi přijel strávil celou dobu v jejich domácnosti.
„Sugoi! Půjdu to říct okamžitě mámě! Určitě bude taky nadšená, už je to dlouho co jsme ho naposledy viděli. Tak zatím nii-san!" a než stačil Boruto cokoliv říct a nebo udělat byla pryč. Pobaveně zakroutil hlavou nad chováním své sestřičky. Byl rád, že aspoň ona se nezměnila tak moc jako on.

Podíval se na oblohu, která postupně nabírala oranžové barvy, už byl téměř čas. Vydal se směrem k malému výběhu nacházejícím se v jejich zahradě, který byl zbudován pro jeho věrného společníka. Kuromaru spokojeně ležel na vrcholu větve stromu, kolem něhož byl malý rybník a spousta křoví kde se mohl skrýt. V momentě kdy jeho ucho zaslechlo otevření branky zvedl svou velkou hlavu a podíval se na příchozího. Nebyl to nikdo jiný než jeho pán. Mohutná šelma se bez sebemenšího problému postavila na tlapky a protáhla se, pak seskočila na zem. Boruto počkal než k němu panter došel a pohladil ho po hlavě.
„Už tu skoro bude, musíme ho jít pořádně přivítat." řekl mu. Kuromaru vydal mírné zavrčení značící, že rozumí. Boruto se mu vyhoupl na záda a pořádně se chytil jeho srsti. V ten moment se černá šelma rozeběhla směrem k velkému městu tyčícím se nad Konohou, které už začínalo propouštět své neonové světlo do tmavnoucí krajiny aby tak ukázalo, že život v něm se teprve probouzí.

Černota noci obklopovala okolí sestavené z velké betonové budovy jejíž okolní cesty byly vydlážděné ocelovými kolejemi. Všude v tichu stály kovové vozidla patřící vlakům, které se každým rokem modernizovali. Ačkoliv jejich sláva nebyla tak monumentální jako za dob míru, byly pořád užitečným dopravním prostředkem využívaným hlavně mezi Listovou, Hvězdnou a Písečnou. A právě jeden takový dokončil svou dnešní poslední jízdu.
Se skřípěním se mohutná kola zastavila a za pár sekund se otevřeli dveře, které propustili nedočkavé cestující ven. Dav lidí zaplavil nástupiště a v jednom velkém houfu se táhl k hlavnímu východu. Nikdo ze spěchajících přítomných si nevšiml tichého stínu postávajícím v rohu, který svým bystrým zrakem přezkoumával každičký kout hledající jednu konkrétní osobu. V momentě kdy z nástupiště zmizel poslední živáček si však začínal myslet, že snad dneska ani nedorazil, což mu samo o sobě přišlo divné. Jeho pochyby však byly smazány když se vedle něj ozvalo zavrčení patřící jeho kočičímu mazlíčkovi, k němuž se o pár minut přidalo další, které mělo jemnější intenzitu. Naproti nim stanul mohutný černo-šedý vlk, dosahující Kuromarovi velikosti, kterému se přes krvavé levé oko táhla hluboká jizva. Stál ve výhružném postoji a cenil na dvojici před sebou své ostré tesáky. Kuromaru jeho postoj okamžitě napodobil.

„Koukám, že pokaždé je to stejné. Očividně mají na sebe stejný názor jako my dva." řekl hladký hlas proťatý chladem a ve vzduchu zavlál černomodrý plášť.
Vedle vlka se postavil tajemný mladík oděný převážně do černa. Pod jeho velkým pláštěm měl oblečené tmavě modré tričko a šedé kalhoty, které byly místy potrhané a přes boky mu vysel kovový řetěz. Jeho chodidla byla chráněná pevně vypadajícími glády. Okolo krku měl uvázaný široký modrý šátek a pas zdobil pásek se symbolem vlčí hlavy. Na hrudi, v místě srdce, byl vyšitý symbol dvou půlměsíců, který symbolizoval jeho klanový znak. Na zádech měl zavěšený velký černý luk a toulec plný šípů. Svou další zbraň, katanu, měl bezpečně připevněnou u jeho pravého boku tak aby ji měl okamžitě po ruce. Stejně jako Boruto měl i on nasazené bezprsté černé rukavice.
Chlapcova tvář vypadala jako by ji vytesali sami andělé, hladká a nevykazující žádné emoce. Co na něm však bylo nejpřitažlivější byla dvojice očí nesoucí královskou modř, které však byli překryty ofinou, která patřila k uhlově černým vlasům, jenž měl na vrcholu svázané do copu. Boruto by hádal, že takhle černé nemá ani jeho mistr. Jediný kaz na kráse byla tenká jizva táhnoucí se přes jeho levé oko, stejně jako u jeho vlka. Nikdy se nedozvěděl odkud k ní přišel, ale nepochyboval, že to mělo co dočinění s jeho zlou minulostí.

„Heh, neviděli jsme se skoro čtyři měsíce a tohle je tvoje první reakce, cítím se dotčen." řekl s předstíranou bolestí Uzumaki.
„Nech si ten sentiment na později, pokud vím čeká nás práce. Není čas na hraní." protočil druhý oči.
„Právě naopak příteli, jednu velkou hru právě rozjíždíme. Záleží jenom na nás jestli ji uskutečníme zábavnou či nikoliv." uchechtl se pobaveně mladý Uzumaki a jedním pohlazením Kuromarova ucha jej uklidnil. Kouichi si ho prohlédl od hlavy až k patě dokud zrakem nespočinul na jeho rudém prstenu.
„Považovat zabíjení za pouhou hru může opravdu jenom skutečný netvor." věnoval mu stejný úšklebek zatímco ten Borutův se o něco rozšířil.
„A není to právě to čím jsme se mi dva staly?" zeptal se a stejně jako on se zaměřil na Kouichiho vlastní prsten, který nesl barvu typickou pro Hvězdnou vesnici a to fialovou.
„To máš pravdu."

V úhledně uklizené kanceláři se nacházely tři osoby. Dva maskovaní ANBU stáli před stolem svého Hokageho, zatímco on shlížel na nově přebudovanou Konohu z jednoho z velkých skleněných oken, které v kanceláři měl. Jeho výraz byl jako obvykle nečitelný, naprosto bez emocí. Tím kdo dotyčný je, prozrazoval jeho dlouhý černý plášť s rudými plameny a stejně tak rudým nápisem "Osmý" nad nímž vyčníval červeno-bílí vějíř. Sám jsi nechal tenhle plášť ušít, byl mu mnohem sympatičtější než ty tradiční stereotypní bílé. Ukazoval tak, že i když je nyní Hokage nehodlá se nikomu nebo ničemu podřizovat, vždycky byl tak nějak svůj a u toho hodlal i zůstat.
„Jste si tím jistí?" pravil zničeho nic chladným hlasem, stále nespouštějící oči od vesnice.
„Hai Hokage-sama, je téměř jisté, že mají mezi námi svého špeha." odpověděl hned jeho podřízený. Nastalo ticho, Sasuke stále sledoval vesnici, která se pomalu připravovala na nevyhnutelnou návštěvu noci. Po minutě ticha opět promluvil.
„Tak ho nenápadně sledujte, nedělejte nic co by vás mohlo prozradit a až si budeme plně jistí, poté zakročíme." rozkázal.
„Hai Hokage-sama!" hned na to dva ANBU zmizeli. Sasuke svou pozici stále nezměnil, čekal. Jako na zavolanou se otevřeli dveře a dovnitř nakráčela osoba v rudo-bílém rouchu se skrytou tváří a jizvou přes levé oko, bývalý Hokage Rokudaime Kakashi. I přesto, že již Hokageho funkci nevykonával měl stále právo nosit tento oděv stejně jako bývalí Hokagové před ním.
I on přistoupil ke stolu svého bývalého žáka, ale nic neřekl. Jediné co narušovalo napjaté ticho byl tikot nástěnných hodin.

„Takže jsi přišel, Kakashi." Sasuke nikdy Kakashimu neřekl jinak než jménem, dokonce i když byl v dřívějších letech jeho senseiem, nikdy k nikomu neprojevoval kdovíjakou velkou úctu a to se nezměnilo ani teď. Ale Kakashi byl již na to zvyklý a hlavně k čemu bylo důležité aby ho oslovoval jako svého senseie? Sasuke ho již dávno překonal, prakticky si byli oba rovni, oba byli Kage - vůdci své vesnice i když Sasuke jím byl nyní nominován oficiálně. Ale i přesto měl právo spolurozhodovat o určitých záležitostech a toto právo hodlal také využít, proto zde právě je.
„Moc dobře vím co se děje Sasuke, stejně jako já moc dobře víš po čem jdou.Tak proč ještě otálíš, možná nemáme žádný přímí důkaz o jeho vinně, ale jemu musíme poskytnout aspoň částečnou ochranu." Uchiha neodpověděl a Kakashi se zamračil. Tohle ticho ze strany Sasukeho ho dosti znepokojovalo.
„Nechceš ho snad obětovat, použít jako návnadu, že ne?" přimhouřil oči.
„Pro ochranu vesnice jsou nutné i určité oběti Kakashi, navíc už od začátku znáš můj názor na celou tuhle situaci, mělo se s tím skoncovat už tenkrát, stále to představuje hrozbu."odpověděl lhostejně.
„To nemůžeš myslet vážně Sasuke? A co Naruto! To je ti také jedno!?" nebyl schopen uvěřit tomu co právě slyšel. Věděl, že Sasuke nikdy s nikým nejednal v rukavičkách a ochranu vesnice bral smrtelně vážně, ale snížit se k něčemu takovému...to bylo přespříliš i na něj!
„Už na konci války mi měl dát možnost skoncovat s tím, ale nedal. Věděl jaké je riziko, moc dobře to věděl." stále zůstával klidný.
„Ano věděl to, ale to samé by se dalo říct i o tobě." poprvé Sasuke během rozhovoru zpozorněl.
„Co tím chceš říct?"
„Tím chci říct, že i on představuje určitou hrozbu, hrozbu v podobě jeho síly, tvojí síly Sasuke. I on by mohl být jednou hrozbou a Naruto si to moc dobře uvědomoval, ale nic nepodnikl a proč? Protože byl tvůj přítel a věřil. Naruto měl v tebe vždycky důvěru i tehdy, poté co jsi ho znovu zradil. Byl dokonce tak milosrdný, že o tom nepověděl ani tvé vlastní ženě." zdálo se, že Kakashi udeřil do citlivého místa, neboť Sasukeho hlas se začínal stávat zuřivější a nabíral na intenzitě .
„Co si to dovoluješ! Tyhle dvě situace se vůbec nedají srovnávat!"
„Vážně? Já bych neřekl. Abych pravdu přiznal i já jsem měl tehdy jisté pochybnosti, ale Naruto mě přesvědčil, že to bude v pořádku. Jak říkám, věřil ti a ty bys mě zase věřit jemu Sasuke. On by nikdy nedopustil aby zde bylo něco co by ohrožovalo vesnici a svět shinobi."
„A co když se zmýlil!? Přestaň si tu hrát na chytrého Kakashi! Naruto neuměl nikdy předpovídat budoucnost, vždycky byl moc naivní a optimistický! Věřil, že tenhle rádoby mír vydrží navěky a on v něm bude žít šťastně až do smrti! Ale podívej, realita je bohužel drobátko jiná!" teď už po sobě ti dva štěkali jako rozzuření psi.
„Tak proč jsi tedy dřív nezakročil? Proč jsi nic nepodnikl už tehdy když Naruto zmizel? Tehdy ti už nic nestálo v cestě, mohl jsi tuhle rádoby hrozbu lehce odstranit i přes riziko, že by jsi se opět stal vyvrhelem, tak proč Sasuke? Odpovíš mi!?" mlčel, neměl k tomu žádný vhodný argument. Kakashi však pokračoval.
„Já vím proč jsi to neudělal, neudělal jsi to kvůli Narutovi, nemohl jsi. Přiznej si to Sasuke, tebe a Naruta vždy k sobě poutalo mnoho pout, která nelze zpřetrhat. I přesto, že jsi se to snažil skrývat a potlačovat, znamená pro tebe Naruto hodně, vždycky byl tvým přítelem a vždy jím bude. Už jenom kvůli jeho památce jsi tehdy nedokázal vztáhnout ruku na to nejcennější co má ze strachu, že by jsi narušil drahocenný mír, pro který se on obětoval. Nedokážeš to ani teď. Když už ne kvůli Narutovi tak už kvůli sobě, dostal se do tvého srdce mnohem víc než by jsi sám přiznal." mírný úsměv přešel přes Hatakeho tvář. Ale ani po tomhle proslovu se na něj neotočil. V duchu zuřil. Ten bastard Kakashi! Měl pravdu, ale rozhodně mu nehodlal udělat tu radost a přiznat to. Na to byl až moc pyšný a navíc jednalo se tady o princip! Jako Hokage má povinnost ochraňovat Konohu! V žádném jeho úsudku mu nesmí bránit emoce! To je luxus, který si žádný ninja nesmí dovolit, natož pak on. Proto jeho rozhodnutí bude neměnné, ať jsi jeho bývalý učitel říká co chce.
„Jak tě tak poslouchám Kakashi uvědomuji si, že i ty jsi stejně naivní. Ať řekneš cokoliv já své rozhodnutí nezměním. Není žádný uspokojující důkaz, že toho v budoucnu někdo nevyužije a opět nerozpoutá válku." Rokudaimeho spokojený výraz opět nahradil potemnělý. Černota očí nahradila zářivě rudá se třemi tomoe, upírající se na záda Osmého.
„Pokud je tomu tak, tak věz, že ač to udělám nerad, nedopustím aby se mu něco stalo. I kdybych s tebou měl bojovat Sasuke."
„Zníš moc sebevědomě Kakashi, ale nezapomínej, že já už dávno nejsem tvůj student a ty nejsi můj učitel. Už mě neporazíš tak snadno jako před lety." konečně se k němu otočil. I jeho oči už dávno nahradila krvavá červeň. Stáli teď tváří v tvář, každý s jeho vlastním Sharinganem. *Má pravdu, v souboji jeden proti jednomu nemám absolutní šanci, ale nesmím se vzdát, nesmím Naruta zklamat.*
„Takže to nakonec nezmizelo." přerušil tok jeho myšlenek. Okamžitě věděl na co naráží.
„Nikdy to nevymizelo, je to zvláštní, ale vypadá to, že ta jedna část jeho duše se mnou bude spojena už navždy a já tu sílu hodlám využít, využít pro ochranu mně nejdražších."
„Obětoval bys vesnici jenom kvůli ochraně jednoho člověka?" dorážel dál Uchiha.
„Nikdy bych lid Konohy nevystavil žádnému nebezpečí, ale tuhle situaci bohužel přehlížet nemohu. V tomhle jsi moc paranoidní Sasuke, není potřeba takových úsudků." prohlásil pevně.
„Tak mi dej nějaký důkaz o mé nepravdě, přesvědč mě, zpochybni mou opatrnost. Pokud dokážeš nalézt řešení jak na něj dohlédnout, uvěřím." a přesně na tuhle odpověď Kakashi čekal. Svůj Sharingan již dávno odvolal a ve svém útočném postoji polevil.
„Je tu někdo konkrétní kdo by to dokázal" doufal, že to zabere, opravdu v to doufal. A bylo vidět, že štěstí dnes hrálo v jeho prospěch. Na Sasukem bylo znát, že ho ta myšlenka značně zaujala, jelikož i on zrušil svůj Sharingan a zeptal se: ,,Máš na mysli jeho, že." no, spíš než otázka to bylo konstatování, ale Kalashi na to odpověděl mírným kývnutím hlavy.
„Dobrá dávám ti šanci, ale pokud to nevyjíde je to na tvou zodpovědnost." opět se k němu otočil zády a tím dal Kakashimu signál k odchodu. Ten, nadmíru spokojen, opustil Sasukeho pracovnu a vydal se do své vlastní nacházející se o patro níž.

Sotva se za ním zavřeli dveře udeřil Sasuke silně do kamenné zdi. Proč to muselo být všechno tak komplikované!? Proč si musel ten hlupák Naruto vybrat právě jeho!? A co je hlavní, proč mu s tím nedovolil skoncovat v momentě kdy měl možnost!? Ano kvůli tomu, že byl mír. On sám byl hlupák, že se nechal tolik přesvědčit jeho naivními myšlenkami o šťastné a věčné budoucnosti, kde spolu všichni ninjové žijí jako jedna velká rodina v láskyplné utopii. Byla to krásná představa, které chtěl věřit. Chtěl mu v ní pomoct a přetvořit tu představu do pravdy, ale nikdy neexistovala možnost zbavit se veškeré nenávisti lidstva. To bylo něco co měl každý žijící tvor zakomponovaný v genech už od samotného počátku. V hloubi duše věděl, že všechny nesváry byly zažehnány jenom díky Narutovi, který je dokázal vést - v jiných případech ze strachu z jeho velké síly - a jako obvykle se jeho domněnka potvrdila v momentě kdy zmizel a celý koloběh nenávisti začal odznova.
Svou jedinou rukou si unaveně prohrábl vlasy. Od té doby se stala Konoha nejhlavnějším terčem nepřátelských útoků a to kvůli jejich největšímu tajemství, o kterém ani ON sám doposud nevěděl. A ne jenom ze strany nepřátelských vesnic, ale i jiných zlovolných organizací, kteří se to tajemství snažili získat pro sebe. Vyčerpaně si sedl za svůj stůl a do ruky vzal fotku kde byl vyfocen on s jeho vlastní rodinou, po jejichž boku stála rodina Uzumaki. Jeho oko nikdy neopustilo Narutův vysmátý výraz.
Povzdechl si. Doufal, že Kakakshi měl pravdu a jemu se to podaří všechno urovnat. Pokud ne tak opravdu netuší co bude dělat.

-

„Vítej Kouichi-kun, dlouho jsem tě neviděla. Doufám, že se ti daří dobře." ozvalo se sotva oba mladíci vešli do domu. Hlas patřil Hinatě, která na sobě měla svou kuchyňskou vestu - pravděpodobně připravovala večeři.
„Dobrý večer, Hinato-sama. Také vás rád vidím. Nemusíte se bát, daří se mi perfektně." odpověděl slušně černovlásek když se vyzouval ze svých bot. Boruto mezitím zavedl Kuromara a Okamiho do výběhu.
„Jaképak "sama", víš že v naší domácnosti tě vždycky rádi přivítáme. Jsi Borutův dobrý kamarád, skoro jako bratr." řekla mu mile.
„Kaa-san, ty sama jsi mě od začátku učila, že lži jsou špatné. Tak proč se k nim teď snižuješ?" vmísil se do rozhovoru zmiňovaný, který se již vrátil.
„Tvá matka pouze takto prozradila o jaký typ syna by doopravdy stála. Není moje chyba, že těmto ideálům nevyhovuješ."oplatil mu to Kouichi když odložil svůj plášť.
„Nani?" přimhouřil na něj světloočko podrážděně oko. Kouichi mu dal na oplátku arogantní úšklebek.
„Tak chlapci, to stačí. Pojďte večeře je už připravená a vy jistě musíte mít oba dva hlad." zastavila jejich škádlení dospělá Hyuuga. Musela se pousmát nad tím jak ji ti dva připomínali jejího manžela a Sasukeho. Skoro jakoby se vrátila do svých mladistvých let. Boruto se od nich ze zamračením odvrátil a vydal se směrem k jídelně. Hinata a škodolibě pobavený Kouichi jej hned následovali.
U stolu na ně čekala Kamiko, která se opět věnovala malému Mamorovi. Když jeho Hyuugovské oči spatřili příchozí nadšením začal mávat drobými ručičkami.
„Boto! Kichi!" vypískl a se smíchem se snažil vylézt ze židle aby se k nim mohl dostat.
„Mamoru-chan, prosím uklidněte se nebo na sebe převrhnete všechno jídlo." snažila se ho uklidnit starostlivá Kamiko, která sotva stačila popadnout misku s jídlem než ji na sebe Mamoru vysypal. Nejmladší člen ji však ignoroval a stále se snažil dosáhnout na dva chlapce před ním.
„Tak dost ty rošťáku. Pojď sem." vyzvedl si ho do náruče jeho starší bratr a začal ho lechtat. Mamoru se začal otřásat bublavým smíchem. Boruto ho přestal lechtat, ještě ho trochu vyhoupl do vzduchu a pak ho předal do náruče Kamiko, poté se usadil ke stolu.
„Koukám, že od minula dost povyrostl." ujal se slova Kouichi když mu Hinata postavila na stůl talíř s jídlem.
„To ano, roste jako z vody." usmála se láskyplně jeho matka a pohladila malého červenovláska po vlasech.
„Jednou z něj bude obr." řekl další hlas a za pár sekund se zjevila Himawari. Ta už se stačila převléknout a teď na sobě měla bílé šaty se slunečnicemi, v nichž krásně vynikali její dívčí partie, které podědila po matce.
„Okaeri Boruto-niisan, Kouichi-kun." dala jim milý úsměv.
„Ahoj Himawari." pozdravil ji bratr.
„Hej,"řekl Kouich a okamžitě naklonil hlavu dolů aby tak ukryl svůj červenající se obličej. Jako mladý měl velké problémy začlenit se do kolektivu a nejčastěji všechny odháněl pryč. To však bylo do doby než začal spolupracovat s Borutem a seznámil se s jeho rodinou a přáteli. Od té doby si v průběhu let zlepšil své sociální dovednosti s ostatními lidmi, vzhledem ke zkušenostem, které s nimi získal. V té době si především vypěstoval velmi blízký vztah k Himawari, víc než ke komukoliv jinému a jeho malá dětská tlačenice se proměnila v reálnou náklonnost. Kouichiho nezměněný samotářský postoj mu však zabraňoval dostat se k ní blíž.
Himawari se sladce podívala zpátky na Kouichiho. Co Kouichi nevěděl bylo, že i ona si k němu vyvinula silné city a přála si jakýkoliv náznak znamení, že i on měl zájem. Když si nakonec přisedla i ona mohli se všichni pustit do jídla.

„Hmm...kaa-san, ta večeře je vynikající." pochválil ji Boruto načež se dočkal jejího teplého úsměvu.
„Děkuji zlato, jsem ráda, že ti chutná."
„Mámino jídlo je jedno z nejlepších na světě." přidala se Himawari.
„Nemohu, než-li souhlasit." zakončil to černovlásek. Hinata cítila jak se jí na tvářích objevuje červeň.
„Jste na mě tak velmi milý, ale to nemusíte."
„Kdepak kaa-san, je to pravda. I tou-san to říkával." řekl ji Boruto a připomněl si krátký nostalgický okamžik.
„Hlavně si nejvíc pochvaloval tvůj rámen, říkal, že je stokrát lepší než od Ichiraku. Ale ssssh...máme zakázáno o tom vykládat před dědou Teuchim a tetou Ayame, hihi." zasmála se Himawari.
„Váš táta rámen velice miloval. Jako malý ho jedl každý den, kdy to jen šlo." zavzpomínala s láskou Hinata.
„Absolutně nechápu co na tom viděl. Není to tak, že by mi nechutnal, ale jíst ho prakticky pořád bych fakt nedal." protočil Boruto oči a nabral si další kus jídla.
„Říká ten co každý den sní několikset hamburgerů na posezení. Do teď nechápu jak sis dokázal vůbec udržet nějakou zdravou formu. S tím vším tukem by jsi měl teď správně vypadat jako člen klanu Akimichi." uchechtl se Kouichi když se napil vody.
„Mám rychlé spalování, navíc každý den se jimi nepřejídám."
„To platí pouze pro dny kdy jsi na misi a nebo nemáš peníze."
„Tak to není pravda, dattebasa!"
„Fakt, takže chceš říct, že dneska jsi neměl ani jeden jediný?" pozvedl Kouichi vyzývavě obočí. Boruto se mu tvrdohlavě díval do očí dokud s malým zčervenáním neodvrátil hlavu stranou.
„Pouze dva - ttebasa." zamumlal potichu, ale i tak ho slyšeli. To vyvolalo salvu veselého smíchu od ostatních, plus Kouichiho povýšený úšklebek. Boruto ještě nějakou chvíli dělal uraženého, pak to však nevydržel a nakonec se nechal jejich veselým nakazit.

„Tak co se ti podařilo zjistit?" zeptal se Boruto když byli s Kouichim opět sami. Nacházeli se na jedné ze vzdálenějších verand kde nehrozilo, že by je někdo rušil. Všude kolem byl příjemný klid a ticho, které občas bylo narušeno cvrkáním cvrčků. Oba chlapci seděli na u tradičního japonského stolu a před sebou měli šálky čaje. Kouichi vytáhl několik papírů a hodil je naproti Borutovi, který si je okamžitě začal pročítat.
„Podle všeho byl cirkus "Měsíční drahokam" donedávna představován jako "Velký zvířecí cirkus", který se, jak je již podle názvu patrné, zaměřoval na představení v němž účinkovali převážně zvířata. Jejich popularita byla obrovská a několik let se drželi na žebříčku jako jedna z nejúspěšnějších kočovných společností v zemi. S postupem času však jejich sláva začínala pomalu upadat, lidi začínali jejich show stále více nudit a tak to pokračovalo dál dokud to jednou nezašlo až tak daleko, že se na představení dostavilo sotva patnáct lidí. V té době si zřejmě řekli, že přišel čas jejich cirkus oživit a přes dobré zdroje krále se jim podařilo sehnat několik vynikajících akrobatů, jenž představením dodávali mnohem více života a to za pomoci jejich "výjimečných" schopností. V tom samém čase odešel bývalý principál do plánovaného důchodu a na jeho místo byl dosazen nový a to v podobě jeho synovce." shrnul to Kouichi v kostce.
„Hm...podle těchto údajů se krátce po jejich příchodu odehrál první incident ve vesnici Tsukimi v jejíž blízkosti spočívali. Jednalo se ovšem o jednoho jedince, jehož smrt byla pokládána za pouhou otravu alkoholem, který později nalezli v jeho krvi. Proto tomu nikdo nepřikládal velkou váhu."
„Prvně to začalo jedním náhodným opilcem, který nevzbuzoval žádné velké podezření. Později se však počet mrtvých začal zvyšovat a místy k tomu začínaly přibývat i případy nevysvětlitelných mizení lidí, které nebyly doposud vyřešeny. Nikdy však nepadlo žádné konkrétní podezření proti cirkusu, jelikož útoky se vždy odehráli pár dní poté kdy od města odjel." vysvětlil opět černovlásek a zkřížil ruce na prsou. Boruto odložil papíry a napil se ze svého šálku.
„Předtím si říkal, že jejich účinkující ovládají nějaké "výjimečné" dovednosti, ne?" podíval se na hladinu tekutiny v šálku kde se odrážel jeho obličej.
„Takové, které jsou i pro normálního člověka nemožné."
„Shinobi."
„Přesně."
„Jaktože jsi toho král a nebo princ ani jeden nevšimli? Sami museli poznat, že ti, které najímají nejsou obyčejní lidé když už před časem strávili s ninjama nějaký čas dohromady." odložil čaj zpátky na stůl a opřel si bradu o sepjaté ruce.
„V době kdy byli přijatí se královská rodina vyrovnávala s velkou ztrátou když manželka prince Hikara neočekávaně skonala na vážnou nemoc. Přes žal se dostávali několik týdnů a pochopitelně ani jeden nevykazoval o tuhle záležitost nějaký přílišný zájem." tohle prohlášení donutilo Boruta k zamračení.
„Každopádně, i když jsou tyhle informace velice užitečné, tak to bohužel stále nevysvětluje za jakých okolností všichni ti lidé zemřeli. Není zkrátka možné aby byl takový počet zabitých proveden bez žádného prozrazení, který by nepřilákal pozornost okolí."
„Naznačuješ, že není jiné možnosti něž jít TAM?" ozval se nad nimi další hlas, zcela v klidu oba pohlédli na střechu kde celou dobu vysedával bezstarostně vyhlížející Mitsuki.
„Víš, mohl jsi už dávno sejít sem dolů. Nemusel jsi se schovávat jako nějaká krysa." řekl mu upřímně Boruto.
„Ale co bych to byl pak za ninju kdybych vás nedokázal v utajení odposlouchávat." řekl jim s tím jeho falešně děsivým úsměvem. Kouichi se ušklíbl a Boruto hravě protočil oči. Mitsuki nakonec seskočil a přistál vedle stále sedícího Kouichiho.
„Stále jsi neodpověděl na mou otázku." řekl a na blonďáčkově tváři se okamžitě objevil náznak nechuti.
„I když to opravdu nerad dělám, tak není jiné možnosti." povzdechl si podrážděně a svým volným okem se zaměřil na jasná světla velkoměsta, které byli možné spatřit z dálky.

Boruto, Mitsuki a Kouichi procházeli temnými uličkami velkolepého města. Nacházeli se zrovna v jedné z jeho nejšpinavějších částí kde vládl největší kriminální život plný drog, hazardu a zločinu. Všude kolem potkávali samé zfetovaná a opilé existence, které už jinak žít nedokázali. Párkrát narazili i na pár svůdných sexy prostitutek, které se je snažili svést, ale i to dokonale přehlíželi. Jejich cíl byl jasný. Dobře skrytá budova, na které byl nápis "Pohřebnictví".
„Jsi tady Shi!?" vykřikl Boruto v momentě kdy rozrazil dveře. Místnost plná rakví byla osvětlena pouze plápolajícími svíčkami, které dodávali na její tajemnosti a zlovolnosti. Pach a aura smrti byli jasně a zřetelně cítit ve vzduchu.
Všichni vstoupili dovnitř. Ve chvíli kdy za nimi zaklapli dveře, vytasil Kouichi svou katanu a zablokoval tak útok mířící na jeho krční tepnu. Okamžitě se ozvalo výhružné vrčení ze strany Kuromara a Okamiho, které musel Mitsuki a Boruto držet na uzdě aby nezaútočili. Po místnosti se rozlehl chraplavý smích.
„Che,che. Málem jsem tě už dostal. Doufal jsem, že by to mohla být dobrá příležitost k otestování mé nejnovější rakve." tím kdo se vysmíval byl zvláštně oblečený muž jehož vlasy sahaly až po kotníky a byly z poloviny šedé a z poloviny rudé. Prakticky mu nebylo možné vidět do obličeje, jelikož oči měl překryté černou páskou. V ruce držel katanu na jejímž ostří bylo možno vidět jak plynul tok času. Tenhle podivný člověk, oslovený jako Shi, se na ně usmíval děsivým zubatým úsměvem a i když to nebylo možno spatři tak všichni tři cítili jak se jim pohledem provrtává do duše. Ačkoliv to neradi přiznávali tenhle podivín je vždy dokázal vyvést z rovnováhy a způsobit jim mrazení na zádech.

„Čím vděčím za vaši nečekanou návštěvu?" zasmál se a odtáhl svou zbraň od Kouichiho hlavy.
„Přestaň si z nás dělat legraci, moc dobře víš proč jsme sem přišli Shi." ujal se autority Boruto zatím co Kouichi schoval svůj meč. Shi se s malým zachechtáním usadil ke starému dřevěnému stolu a hlavu si opřel o složené ruce.
„Ach ano, ty nedávné masové vraždy."
„Víme, že ty máš určitě nějaké informace, které by nám pomohli objasnit případ. Přece jen jsi měl nastarosti všechna těla." vložil se do toho Mitsuki. Shi se stále usmíval.
„To nepochybně ano, ale jak jistě víte pánové každá věc má svou hodnotu a vy jistě znáte moji cenu." řekl zlověstně. Boruto a Kouichi vydali podrážděný vzdech. Samozřejmě, že se ani trochu nezměnil. Kouichi šáh do kapsy svého pláště a vytáhl z ní malou skleněnou zavařovačku, která byla plná zeleno-žluté tekutiny v jejímž středu plavalo lidské srdce.
„Tohle je srdce patřící shinobimu ze skryté Oblačné, který se nedávno pokusil infiltrovat do Hoshigakure. Byl to statný a silný muž, jehož zdraví a kondice byli na té nejlepší úrovni." postavil ji Shimu na stůl. Shi ji vzal do rukou a s obdivným výrazem si ji prohlížel.
„Lidské tělo je vskutku fascinující, přechovává tolik krásných a jedinečných pokladů. Tohle je obzvláště vydařený kousek."
„Mohl by jsi s tím laskavě přestat, je to nechutné! Nezapomeň laskavě, že obchodování s lidskými orgány je protitrestné a hrozí za něj trest smrti." vyštěkl Boruto, který celou dobu stál odvrácený aby se nemusel dívat na ten nechutný pohled. Ruce měl zkřížené na prsou a jeho odkryté oko bylo zavřené. Shi se znovu rozesmál.
„A přesto mi v něm plně a bez výčitek pomáháte." řekl a ani jednou nespustil pohled od sklenice.
„To jen proto, že tvé informace jsou kvalitní. Kdyby ne, už dávno by jsi byl po smrti."
„He,he...to jsou vskutku silná slova, mladý pane."
„Tak dost, zaplatili jsme ti poplatek tak nám koukej povědět co víš." přerušil je chladně Kouichi. Shi odložil sklenici na stůl a zaměřil svou tvář na trio před ním.
„Jako první musím říct, že pachatele obdivuji. Všichni mrtví byly dokonale zachování, nepotřebovali žádnou moji speciální úpravu. Jejich vrah vykonával vskutku mistrnou práci." začal a už jenom tahle část vzbudila v chlapcích zvědavost.
„Dokonale zachováni? Tím chceš říct, že ani na jednom z těl nebylo žádné fyzické poranění?" zeptal se Mitsuki.
„Vskutku."
„V to případě by se mohlo jednat o nějaký typ silné otravy." přišla Borutovi okamžitě na mysli tahle možnost.
„To by zajisté mohlo, avšak v tom případě by byly poškozené i vnitřní orgány a celý krevní oběh do nichž by se jed dostal." vyvrátil jeho hypotézu Shi, čímž donutil všechny chlapce aby se na něj zmateně podívali.
„Jak jsem již řekl, mladý pane. Všechna těla byla v naprosto dokonalém stavu a to jak zvenčí tak i uvnitř." řekl jim a tím je uvedl do šoku.
„Co tím myslíš?!" zeptal se hned Boruto.
„To že jejich smrt nebyla způsobena žádným fyzickým přičiněním." stiskl k sobě ruce těsněji.
„To není možné! Pokud je to co říkáš pravda, musela by jejich smrt zahrnovat naprosto přirozený průběh, což je v mnoha případech vyloučeno. Neexistuje žádný způsob jak by mohli zemřít bez žádného zásahu protistrany." snažil se Kouichi tuhle hypotézu vyvrátit. Shiho úsměv však ani jednou nezakolísal, ba naopak ještě více se rozšířil.
„I když je to pro vás momentálně nepochopitelné, tak věřte, že v tomhle světě není nic nemožné. Existuje mnoho způsobů, které by to dokázali a jeden takový nám tu zrovna leží před nosem. Ti všichni mrtvý přišli o jednu věc, která má každá živá bytůstka v tomhle světě společnou. O něco tak jedinečného s čím se každý narodí a co je pouze jeho až do smrti." dal jim malou indícii a ten moment to všechny trklo.
„Nemyslíš snad..."
„Přesně tak, mladý pane. To o čem se tady bavíme jsou jejich..."
„Duše." zakončil to Kouichi jediným slovem, které však v sobě skrývalo mnoho zlovolnosti. Na moment nastalo ticho.
„Chceš říct, že ten dotyčný má schopnost vysávat z lidí jejich duše?" snažil si to Boruto ještě jednou ověřit, zda-li se mu to jen nezdálo nebo se nepřeslechl.
„S největší pravděpodobností ano. Říkám, tak dokonale zachované zákazníky jsem zde za celou svou kariéru neměl."
Boruto se od Shiho odvrátil a snažil se uklidnit myšlenky.
*Technika, která dokáže vyjmout lidskou duši z těl se s jistotou dá zařadit mezi zakázané se stupněm S. To je vážnější než jsem si původně představoval. Nepřítel, který něco takového dokáže představuje skutečně velké nebezpečí.*
„Je jasné, že pokud se potvrdí co nám tu zde říkáš, tak ten cirkus nebo aspoň část obsazení, musíme bez zaváhání zlikvidovat." vložil se do toho Mitsuki, jakoby svému kolegovy četl myšlenky.
„Ale také to musíme narafičit tak aby to to vypadalo jako hodně nešťastná náhoda." dodal po něm Boruto.
„Celkem komplikovaná situace, nemyslíte. Hehehe..." zasmál se Shi, očividně ho jejich malé dilema bavilo. Boruto mu dal ostrý pohled, který donutil Shiho ještě více rozšířit svůj posměšný škleb.
„To je otázka, kterou budeme řešit ve chvíli kdy nastane. Teď je však načase jít nebo bychom mohli způsobit nechtěnou paniku a pozornost pokud by někdo zjistil, že jsme pryč." ukončil to Kouichi.
„Dobře. Shi pokud se dozvíš něco nového dej nám hned vědět." otočil se Uzumaki ke dveřím následován svými čtyřmi společníky.
„Mladý pane." Boruto se zastavil a otočil se k němu. Shi se na něj pokřiveně šklebil: „Každý máme pouze jednu jedinou duši, dávejte si dobře pozor na tu vaši." zachechtal se pobaveně a stále nespouštěl z Uzumakiho pohled.
„To mi nemusíš připomínat." a v tu chvíli se za všemi zabouchli dveře, zakrývající tak vysmátého Shiho, který jim pomalu mával na rozloučenou stále s tím jeho divným úsměvem.

„Tak co si o tom všem myslíte?" zeptal se jich Kouichi když se zastavili. Stáli u pomníků hlav Hokagů a shlíželi na osvětlenou Konohu.
„Na nějaké závěry je ještě příliš brzy, ale pokud je to co nám Shi řekl pravda, jedná se o situaci s nejvyšší prioritou. Přiznám se, že s něčím takovým jsem se doposud nesetkal." zkřížil Boruto ruce na prsou a opřel se o zábradlí.
„Ani já, ale stále si nemůžeme být plně jistí, že za vším stojí ten cirkus." řekl jako poslední Mitsuki.
„Chceš snad říct, že to všechno mohla být jen velká shoda okolností, že se útoky odehráli ve městech kde cirkus stál? Tomu přece ani ty sám nevěříš." uchechtl se blonďák.
„Ne to ne, ale je to jedna z teorií, kterou plně vyloučit nemůžeme."
„Taky pravda, abychom se dozvěděli pravdu budeme muset co nejpečlivěji prošetřit samotný střed cirkusu." zastal se této myšlenky Kouichi.
„To znamená jejich hlavní hvězdy s principálem v čele." na to Boruto kývl.
„To by neměl být problém, přece jenom alibi jak se mezi ně vetřít už máme." připoměl jim Mitsuki.
„To ano." souhlasil a lehce zívl: „Teď bychom se však měli jít domů trochu vyspat. Navíc pokud někdo zjistí, že jsme se tajně v tuto dobu vykradli ven, jako třeba kaa-san, mohlo by to vést ke spoustě nepříjemných otázek a na to dnes vážně nemám náladu." rozhodl Uzumaki.
„Bože, nemáš vůbec žádnou výdrž." ušklíbl se černovlásek.
„Sklapni. Ty sám si taky potřebuješ odpočinout, navíc něco mi říká, že nás zítra čeká pořádně dlouhý den." odvrátil při posledním prohlášení hlavu směrem k branám vesnice kde se shlukoval velký počet lidí vítající luxusní kočár, v němž pravděpodobně seděl očekávající princ.

Silné kroky, způsobené chůzí po kamenných schodech, se odrážely jako děsivá ozvěna po zpravidla jindy pusté a temné jeskyni. Postava, která po točitém schodišti mířila hlouběji do tajemných hlubin držela nad hlavou zapálený louč, aby tak měla lepší viditelnost. Na jejím rameni bylo usazeno podivné stvoření, které se za použití velké fantazie dalo přirovnat k ptákovi. V malé září ohně bylo vidět, že má krátké vlnité vlasy barvy rozbouřeného moře, které lemovali hranatý obličej. Celý její oděv se skládal pouze z černé.
Kráčela stále dál a dál než došla na samé dno. Ocitla se v malé katakombě, která se skládala z menších žaláří plných vězňů. Na jejím samém konci se nacházeli dveře a k nimž také mířila. S hrdým držením těla procházela chodbou zcela ignorující nešťastné prosby vězněných o trochu jídla a vody, či snad o jejich uvolnění. Stejně tak se nerozrušovala ani nad hnilobným pachem, vycházející z rozkládaných těl mrtvol, které zemřeli na vyčerpání a vyhladovění, a jenž se neustále nacházeli po boku ostatních na místech kde zemřeli a způsobovali ostatním smrtelné nemoci a mory. Místo toho si k nosu přitiskla bílý kapesník a znechuceně zkřivila obočí.
Hned jak došla na konec chodby rozevřela se skřípěním mohutné dveře. Na moment ji i chodbu ozářilo světlo, které však zaniklo poté co za ní zaklaply.

„Trvalo ti to dlouhou, Jingoro." ozval se děsivý hlas ve chvíli kdy stanula v místnosti plné všemožných vědeckých zařízení. V jejím samém středu se nacházel obrovský pentagram obklopený záhadnými pečetícími znaky. Přesně v jeho prostředku vystupoval obrovský sloup temného světla táhnoucí se až ke stropu, z něhož také vyšel onen hlas.
„Velice se omlouvám Mistře, přípravy bohužel probíhají pomaleji než jsme původně mysleli, ale již jsme blízko k dokončení prvního kroku." postava, označená jako Jingoro, padla na koleno a v pokoře a úctě se poklonila.

„To rád slyším. Víš moc dobře jak nesnáším čekání." pravil opět hlas chladně až Jingorovi přeběhla po kůži malá husina.
„Ještě kousek a budeme se moct přesunout do druhé fáze."
„Podařilo se vám ji najít?"
„Hai, díky našim špehům jsme ji dokázali vypátrat. Je zřejmé, že ji v zoufalství ukryli do té vesnice. Má to ovšem jeden háček můj pane."
„Hm..." špetka zvědavosti naplnila Mistrův tón.
„Nachází se tam i on." nastalo ticho. Jingoro stále pokorně klečel a očekával mistrovu reakci. Hlas jeho pána by stále v tichu, ani sebemenší náznak jakékoliv emoce prozrazující jeho pocity.
„Mistře?" dovolil si nejistě promluvit.
„To na našem plánu nic nemění. Pokračujte dál ve své práci. Čím déle otálíte, tím více se každou minutou tento svět špiní. Není nutno se něčím takovým znepokojovat a navíc věřím, že on si s ním hravě poradí a až bude definitivně z cesty, už nebude nic co by nám, Kuroichi, zabránilo k dokonalé očistě. Naše "černá krev" smyje veškerou nečistotu a my vybudujeme lepší říši. Říši Čistých!" rozkázal silně.
„Hai, mistře!" a s tím se Jingoro otočil a s vlajícím pláštěm za zády, odešel plnit pánovi rozkazy, celou dobu doprovázený děsivým pohledem rudých očí viditelných z temného sloupu.