Nabídka, která se neodmítá VIII.

Neměl vůbec dobrou náladu.

Do výloh, zrcadel i pouhých odrazů hladiny se škaredil, jelikož to, co předtím bral jako svou největší zbraň, mu bylo teprve před pár dny prudce vytrhnuto z rukou. Našel své jméno v Bingo knize. Respektive našel tam svou podobiznu. Jméno už tam bylo dlouho. Připadal si najednou neobvykle zranitelně. Sasori nebyl dobrým společníkem, když si připadal zranitelně. 

Dovádělo ho to skoro k šílenství, když se snažil přijít na to, proč mu to tak vadilo. Jako by snad bylo jeho jméno jakousi maskou, která snesla úplně všechno. Těšilo ho, když si ho někdo pamatoval. Ale nechtěl u toho být. Nikdy to nedokázal tak docela vysvětlit ani sám sobě. Tu podivnou touhu být v paměti, ale ne v reálném čase. Snad proto se tolik upjal na nekonečné loutky, které by tady po něm zůstaly dlouho potom, co on by shnil v hlíně a rozpadl se na prach. Jenže dokud potřeboval myslet na to, že se jako zločinec nemohl jen tak někde ubytovat nebo najíst, bylo mu silně proti srsti, když si jeho tvář, která se mohla jmenovat jakkoli, někdo spojil se skutečným jménem. Všechno to komplikovalo, zdržovalo…

„Nechápu, co se kvůli tomu tak rozčiluješ,“ bručel Kakuzu otráveně. Na loutkáře si zvykl, a ještě nepocítil touhu ho roztrhat na kusy. Skoro by ho nazval přítelem. „Stejně na nás útočili i před tím, než o tobě věděli. Máš na sobě náš plášť, víš,“ utahoval si z něj. „Navíc ti celá organizace kryje záda. Já ti kryju záda. Můžeš s tím přestat?!“ utrhl se na něj, když se Sasori během jeho jednostranné konverzace pětkrát prudce ohlédl za rameno. Pořád něco slyšel, pořád na něj v jeho myšlenkách někdo útočil, pořád se někdo snažil ho připravit o hlavu a donést ji do jeho rodné vesnice.

Loutkář se otočil na svého partnera, ale navzdory vyděšeným očím se mu ze rtů drala spíš nadávka než omluva. „To se ti to říká, když tě můžou zabít čtyřikrát,“ odsekl. To byla druhá věc - Kakuzeho klidně mohli překvapit. Sasori se nemohl nechat překvapit ani jednou. Připadal si najednou smrtelněji než kdy předtím.

„Tak si to zařiď taky,“ odvětil Kakuzu zlehka, spokojen, že loutkář zase vnímá. Rád ho popichoval. Chápal, že si Sasori přišel na ráně, teď když se o něm vědělo, ale stejně si myslel, že okolo toho dělal zbytečné scény. I kdyby snad byl zranitelnější, pořád měl parťáka. Jednoho z nejlepších. Možná nejlepšího. Určitě nejlepšího.

Když konečně došli k cíli, úkol splnili rychle. Jeden dům na samotě, bylo jim chladně řečeno, potřeboval lehnout popelem, a spolu s ním i všichni jeho obyvatelé. Nevěděli proč, jen že se jednalo o jakousi osobní vendetu. Snad nějaká roztržka mezi obchodníky… oba dva se na moment zarazili, když zjistili, že dům, který měli srovnat se zemí, byl plný dětí. Pán domu se svou ženou padli jako první. Na dvě nejmladší děti spadl trám, do kterého Kakuzu plnou silou kopl. Ty zbylé dvě uhořely v podkroví. Byl to chladnokrevně vypočítaný krok; sobecky se tak ujistil, že jeho ruce zůstaly čisté, alespoň od dětské krve. Sasori mezitím zíral na dívku, která před ním klečela na kolenou. Neměla nic z rysů rodiny, na kterou zaútočili. 

„Proboha vás prosím, moc vás prosím, já jsem učitelka, jsem učitelka, chodím sem dvakrát do týdne učit děti psát, moc vás prosím, ušetřete mě, ušetřete můj život, pane, prosím,“ drmolila se slzami v očích. Na mrtvoly za svými zády se nepodívala ani jednou; příliš se bála o svůj vlastní život. Civilista. I ty děti byly nebezpečnější než ona. „Prosím prosím prosím, moc vás prosím, ušetřete mne–“ nepřestávala, a Sasori zvažoval, že se jí zbaví už jen kvůli její vytrvalosti, ale nemohl, stál na místě jako solný sloup a hleděl na ni jako na zjevení, neschopný sebemenšího pohybu. 

Ona přece do jejich kontraktu nepatřila, ona neměla zemřít, nebyla ve smlouvě, nemusela být zabita. Byla to civilní holka, s ninji neměla nic společného, proč by měla umírat?

Vážně se pozastavoval nad jednou smrtí navíc, když právě zničili dům se čtyřmi malými dětmi uvnitř? I kdyby to byly shinobi děti, které dětmi mohly být sotva pár let, pořád to byli špunti, kteří měli mít celý život před sebou. 

Tahle holka nemusela…

Ty děti snad musely? Copak asi tak provedly? Ještě nebyly dost staré na akademii, natož na misi, která by je uvedla do světa prolévání krve za peníze.

Tahle holka nebyla v kontraktu.

A kdo měl právo psát smlouvy o tom, kdo bude žít a kdo ne? Copak smlouva ho připravila o zodpovědnost? Proč by mu zabíjení mělo dělat problém teď, když se v krvi topil už léta? A nemohl si na tuhle krizi vybrat vhodnější dobu? Lidský život byl tak pomíjivý a bezcenný. Nikdy neměl problém ho vzít bez ptaní. 

Ještě nikdy vědomě nezabil civilistu, uvědomil si. Navíc civilistu, který žadonil o život.

Prudce mávl rukou a odvrátil pohled. Dívka pochopila, během vteřiny vyskočila na nohy a bleskovou rychlostí se vyřítila z hořícího domu do lesa. Nejbližší vesnice byla sedm kilometrů daleko. Utíkala jako vítr, daleko předčila svůj dosavadní rekord. Zastavila se až tehdy, kdy jí noha uklouzla na mechem pokrytém kořenu. Ležela v jehličí a ztěžka oddychovala. Byla naživu. 

„Víš, co je největší kámen úrazu takovejhle… dobrejch skutků?“ ušklíbl se Kakuzu a loutkář se nervózně ošil, protože se cítil divně, že nechal to děvče jít, a že ho jeho parťák nezastavil. Trošičku spoléhal na to, že Kakuzu udělá tu práci za něj. „Jednou se to vrátí, a pěkně tě to kousne do zadku,“ dodal maskovaný ninja. „Dobrým lidem se vrací dobré skutky. U špatných lidí je to sebevražda. Ta holka ti jednou zavaří, a ty si na moje slova vzpomeneš.“

Sasori se toho nebál. Zatím. Jen se ještě víc zahalil do pláště. Byl špatný člověk? Všichni ninjové přece zabíjeli, jedni pro živobytí, jedni ve jméně takzvané povinnosti. Jak se může cítit špatný člověk? Nebyl právě fakt, že se necítil špatně, důkazem jeho špatnosti? Kdo má právo diktovat světu, co je dobré a co špatné? Všechno bylo plné paradoxů, něco dávalo smysl jenom občas, něco vůbec, něco jen zdánlivě. Někdy bylo zabíjení v pořádku, někdy ne. Nežil ve světě, kdy by si mohl dovolit násilím opovrhovat. Všichni dělali to samé. Ve jméno vesnice to bylo legální. Na vlastní triko nebo ve jménu pochybné organizace to bylo ilegální. Jednoduché, pokrytecké, nesmyslné.

Najal si je mecenáš. Velmi bohatý mecenáš, nutno dodat. Chtěl pomstu. Tu mu doručili Akatsuki. Všechno v pořádku. Úkol splněn, mohla se radovat Konan. O krůček blíž k vysněnému cíli, mohl si říct Pein. Další práce, další peníze, mohl si odškrtnout Kakuzu. A co on? K čemu se blížil on? V čem se potřeboval zdokonalit, v čem se ještě nenašel? Každým dalším dnem se jeho kůže stávala dražší a dražší. Copak tohle byl nějaký postup – další práce, další krok k hlavě na stříbrném podnosu? Měl se snad celý zbytek života spokojit s tím, že bude utíkat a dělat práci lovců hlav o poznání těžší? 

Znovu se otočil za dívkou, která už byla dávno pryč. Moudrá. Neváhala jako on, nenechala si vzít šanci na útěk, na nový život. To on se nestihl ani vzpamatovat, a už po něm šli ninjové ze všech vesnic a jeho podobizna na něj vyjeveně koukala z Bingo knihy.

Jak se dá takový zápis smazat, a neskončit přitom v márnici? Nedivil by se, kdyby ho tam nakonec donesl samotný Kakuzu, jen aby mu z toho něco káplo. 

Znechuceně se otřásl. 

Pravdou sice bylo, že prsten i plášť Akatsuki mu otvíraly dveře do podsvětí, ale v poměru s těmi zavřenými dveřmi to stále vycházelo v jeho neprospěch. Agenti mu pořád dávali zprávy o pohybu ninjů, jejichž síly a vrozené schopnosti si vyhlédl už dřív. Když se za nimi vydal, aby si je přidal do své sbírky, nikdo z organizace se ho na nic neptal. Nejspíš to brali jako nějaký výstřelek. Jako Deidarovu potřebu vyhazovat do vzduchu věci, které do vzduchu vyhazovat nepotřeboval. Hidan taky přinášel tomu svému bohu více obětí, než kolik se po něm vyžadovalo. Kakuzu byl velmi schopným pokladníkem, a přesto bylo vidět, že to nebere pouze jako práci. K penězům měl vztah, k penězům dokázal mluvit s jakousi podivnou něhou.

Ale co chtěl dělat on?