Pravá síla založená na jméně - 01

Kapitola 1: Nejen HORKÉ prameny

Sasuke, který nedávno zabil Orochimara a složil čtyřčlenný tým, se pomalu blížil ke splnění svého životního cíle – Zabití bratra! – ale samozřejmě, že než našel onen osudový Akatsuki úkryt, se toho stalo poměrně dost a ne jednou skoro zaplatil životem. Ale nepředbíhejme a vraťme se do lesa, kde právě poskakuje naše čtveřice ze stromu na strom a pokoušejí se získat informace o organizaci Úsvitu.

Jakmile zjistili, že se nedaleko od nich nachází jeden podezřelý úkryt, okamžitě se tím směrem vydali. Tato skrýš byla opravdu jiná, než naše parta očekávala, ale nebylo nejmenších pochyb o tom, že patřila oné červeno-mráčkové partě.
Avšak skrze mechově porostlé skály, které se zdály jediným blízkým vstupem k onomu úkrytu, se prodíral pouze Sasuke sám, neboť pořád tvrdil, že je to jeho pomsta, a nemínil nechat své tři společníky, aby se do boje pletli. Byli tam pouze jen jako doprovod.
Karin, která byla stopovacím článkem týmu, hlídala prostor okolo nich a zaznamenávala tak, jestli se náhodou někdo nenachází blízko, přičemž kdyby ano, okamžitě by své partnery informovala.

***
Sasuke se pomalu blížil k cíli. Připomněl si, jak mu Karin předtím říkala, že se uvnitř vyskytují dvě velice silné osoby s velkou zásobou chakry, čímž tedy usoudil, že se nejspíše jedná o Kisameho, kterému se přezdívá bezocasý démon, a Itachiho.
Když se konečně prodral skrz kamení, ocitl se před lesíkem, jejž kolem dokola obklopovaly skály. Konečně se mohl plně pohybovat a tak zvýšil rychlost. Skákal z jedné větve na druhou, dokud nenarazil na prostředek lesíka, kde se tyčila menší jeskyně, ze které byl cítit vražedný úmysl.

Když se doplahočil přímo k jeskyni s myšlenkou, že se konečně pomstí, tak náhle chvilkově zalitoval, jelikož se uvnitř vůbec nenacházel Itachi, natož nějaký jiný člen Akatsuki, nýbrž někdo úplně jiný, ale vzato stejně nebezpečný. Než se ale stihl vrátit ke své skupině, zatarasila mu cestu jakási divně stavěná bytost, zahalená v tmavě červeném kabátě bez jakýchkoliv vzorů.
„Zmiz, jestli nechceš zemřít,“ pohrozil Sasuke.
„Jediný, kdo tu zemře jsi ty. Pošlapal jsi… ehh-!“ rozkašlala se postava, ale hned navázala tam, kde přestala: „…mi větve stromů, ty neslušný spratku!“
„Zaplatíš za tvé slídění!“ dodala ještě postava hlasem nestvůry, načež ze sebe strhla kabát, aby se snad mohla lépe pohybovat… ne-li mladého Uchihu svým vzhledem vystrašit.
Teprve teď Sasukemu došlo, že se nejedná pouze o jednu osobu, ale o dvě, jenž k sobě byly prazvláštně připoutané. Napohled to bylo vážně odporné stvoření.
Mělo totiž nahnědlou kůži, všude po jeho těle se nacházelo nespočet šrámů, různě hlubokých jizev, popálenin a boulí. Jednou větou se stvoření dalo popsat jako škaredý plešatý člověk, který měl na zádech přilepeného dalšího člověka. Jejich nohy, týl hlavy a záda byly jednoduše srostlé k sobě, zatímco ruce nikoliv… nestvůra se tedy mohla pyšnit s dvěma páry.
Na Sasukeho tváři se však neobjevily žádné stopy strachu, ale pouze hlubokého znechucení.
„Hó, moc lidí pohled na mě…“ opět se postava zakuckala a dala si zohavenou 'ruku', pokud se tomu tak dalo říkat, přes ústa. Sasuke si ho prohlížel, nechápal, jak něco takového může existovat. Viděl mnoho monster, ale tohle se do žádné kategorie zařadit rozhodně nedalo.
„…nevydrží!“ dokončila ta druhá hlava s hlasem nestvůry, na níž Sasuke přímo neviděl.
„To si čekal, že zbaběle uteču? Nechtěl si mě náhodou zabít? ...Tak dělej, pojď!“ opáčil Sasuke pohrdavým tónem a pomalu začal vytahovat svůj meč z pouzdra.
Stvoření, které akorát přestalo kašlat, se napřímilo a začalo Sasukeho zkoumat snad do morku kostí. Zamlouval se mu. Už mnoho ninjů stálo před ním s domněnkou, že jej porazí, ale tenhle mladý a hezký kluk tu očividně nebyl přímo kvůli tomu. Cítil z něj velikou sílu, nebojácnost a odhodlání.
„Jestli nejdeš ty, jdu já!“ vykřikl po chvíli Sasuke a vyřítil se proti té ohavné bestii.

***
„Něco není v pořádku,“ pronesla Karin do ticha, které doteď narušovalo jenom Suigetsovo srkání pití brčkem.
Juugo se na ni nechápavě podíval. V tentýž okamžik mu přisedla na rameno jakási veverka, která mu evidentně cosi prozradila, neboť se dal ihned poté do řeči: „Vypadá to, že jsme šlápli trochu vedle. Nejspíš to není Akatsuki úkryt.“
„Trochu vedle? Není? Co tím myslíš?“ zpozorněl Suigetsu, který nechápal, o čem je najednou řeč.
„Je to úkryt nepochybně někoho na stejné úrovni jako je Akatsuki, ale nejedná se přesně o jejich členy. Musíme se tam dostat a varovat Sasukeho dřív, než si ho někdo z nich vši-!“
„Pozdě!“ přerušila ho Karin a rychle se vydala směrem ke skalám, „Makejte! Vůbec to nevypadá dobře, sám to určitě nezvládne!“

Lesem se, v tu samou chvíli, hnala skoro neslyšně ještě další neznámá silueta. Nebezpečně rychle se blížila k místu, kde právě před chvíli ještě stála Karin, Suigetsu a Juugo.

,Co to ksakru je?!‘ pomyslela si Karin, když náhle ucítila, jak se někdo objevil před nimi a neobyčejnou rychlostí se blížil k místu, kde se měl naskýtat Sasuke. ,Kde se tu ta osoba zjevila. Kdo to je? Co tu chce? Proč sem to zachytila až teď? Nemíří snad-?‘
“Stíháme to? Karin, jak to vypadá?“ přerušil tok jejích myšlenek Juugo.
„No, eh… už to není daleko, ale stejně doufám, že to stihneme včas,“ pronesla Karin roztřepaným hlasem.

***
„Jsi lepší, než ty předešlí,“ zazubilo se stvoření, načež jedna z jeho hlav začala vykašlávat krev. „…Ale mě neporazíš!“ zakřičela ta druhá s hrozivým hlasem.
„To se… ještě uvidí,“ oddychoval Sasuke, klečíce na levém koleni a podpíraje se o jemně zakrvácený meč.
,Musím vymyslet, jak na něj. Takhle to dál nepůjde…‘ zamyslel se Sasuke. Poté si ještě vybavil jejich poslední střet.

Sasuke popadl do ruky meč, jakmile aktivoval svůj sharingan, načež se proti svému nepříteli rozeběhl velkou rychlostí. Stvoření na poslední chvíli stačilo zareagovat a úspěšně uskočilo.
Když dopadlo nohama na zem, ihned proti mladíkovi vystartovalo, ale Sasuke se s ladností vyhnul. Předem znal každý jeho pohyb. Ale…
Po stálém vyhýbání útokům, kde ani jeden nebyl schopný zasáhnout toho druhého, ukázalo stvoření, co vlastně dokáže. Najednou se, při jednom pokusu Sasukeho zasáhnout, částečně rozdělilo - jeden z oněch dvou osob, které nestvůru tvořily, se oddělil krkem a zády od toho druhého, a tak se jim, se štěstím, povedlo Sasukeho dotknout.
Uchiha zaškobrtl, když se pokoušel vyhnout, načež máchl svou katanou do vzduchu, čímž bodl nestvůru do pravého ramene, ale bez účinku, jelikož její lehce nahnědlá kůže byla jako z oceli. Na to se pak znovu spojila do divně tvarující obludy. Pak oba protivníci zase jen útočili a vyhýbali se.

„Chidori!“ vykřikl Sasuke ve zvuku cvrlikání tisíce ptáků.
„Co… to?“ vyhrklo stvoření v údivu. Cítilo tu sílu, sálající z blesků, které zničehonic obalovaly Sasukeho ruku.
Sasuke na nic nečekal a v mžiku se k němu dostal, načež svou technikou zasáhl jednoho z těch „siamských dvojčat“ do břicha. I když stvoření mělo onu téměř neprorazitelnou kůži, tak i přesto začalo krvácet. Následovalo ještě několik ran mečem Kusanagi, kopance, dokonce zkusil i Katon, ale až na menší paralýzu, kterou bytosti způsobila hlubší rána od jeho meče, to stvoření stále stálo, jakoby mu Sasuke skoro nic neudělal. Musel to tedy znovu zkusit.
“Chidori!“ zařval opět Sasuke, jakmile se v jeho ruce začala objevovat chakra ve tvaru blesků. A ihned poté mu to vrazil do levé části jeho hrudního koše.
Stvoření se po útoku zakymácelo a o kousek od Sasukeho uskočilo. Pak se napřímilo a začalo vykašlávat krev. Okamžitě potom se však zase rozdělilo, ale tentokrát tak, že k sobě byli chlapíci přiděleni jen z jedné strany. Tentokrát tedy stvoření mělo pouze dvě ruce, ale tři nohy… byl ještě ohavnější.

,Proč se vůbec rozděluje jen někdy, když je v tom módu vlastně silnější?‘ zamyslel se Sasuke, jakmile se mu vybavil nedávný souboj. Pak ho něco napadlo.
Stvoření, co by rozdělené, se postavilo na všech pět a jedna z hlav zavrčela: „Tak… pokračujeme!“
Sasuke se na něj mírně zamračil a postavil se z pokleku. Svou katanu založil zpět do pouzdra a rozeběhl se k němu, ale těsně před ním zmizel. Stvoření se podivilo, vůbec nevědělo, co má ten kluk v plánu. Pak už se jen za ním objevil stín.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ řekl si mladík v duchu a vyslal z úst několik ohnivých koulí.
Stvoření stačilo uskočit, ale přece jen ho jedna koule zasáhla do dvojitých zad. Okamžitě na to zavřeštělo bolestí.

***
Suigetsu, Karin a Juugo právě vstupovali do lesíka. Běželi, skákali, všechno jen, aby Sasukeho zachránili včas. Ale Karin věděla něco navíc, TA silueta už byla pár metrů od Sasukeho.
‚Cóže, zastavilo se to? Co má v plánu?!‘ zeptala se sama sebe, když se ona tajemná chakra zastavila.
„Děje se něco, Karin?“ zpozorněl Suigetsu, když viděl, jak s sebou najednou cukla.
„Je to horší, není tam sám. Právě tam jsou tři,“ odpověděla mu.
„To je snad jasný, ne? Sasuke a ty dva. Řekni nám něco, co nevíme!“
„Suigetsu! Myslela jsem tím, že tam jsou tři na našeho Sasukeho!“ zvýšila hlas.
„Vždycky tak vyvádíš, když se jedná o Sasukeho, ale teď se o něj taky dost bojím! A proč si nám to vůbec neřekla dřív?“ opáčil Suigetsu, „A... chci si odpočinout,“ dodal vyčerpaně.
„Aspoň jednou vydrž chvíli bez přestávky! Sasukemu hrozí nebezpečí, ty deb*le!“ zařvala.
„Nemůžu za svou stavbu těla! Potřebuju do sebe dostat tekutiny, tak zvyšme rychlost, ať jsme tam co nejdřív… a ať se můžu v klidu napít!“
Juugo jen poslouchal, jak se ti dva zase dohadují. Všichni ale přidali do kroku. Už byli téměř na místě.

***
Sasuke neúnavně uhýbal ranám od bestie, ale jeho plán stále nebyl u konce. Uhnul se jeho ohavné a natahující se paži, ze které občas vyšlehly nějaké bodáky, ale pak na něj stvoření vyslalo obě ruce najednou s myšlenkou, že tím toho černovlasého a hbitého chlapce konečně dostane. Ale Sasuke měl sharingan a tak stihl, sice jen tak tak, uskočit a dopadnout na jednu větev stromu za ním.
Do teď si však nevšiml, že na vedlejším stromě se schovává další bytost, která už tam postávala nějaký čas a napjatě boj sledovala.

Sasuke oddechoval na pevné větvi a pomalu vytahoval Kusanagi, aby to konečně skončil pomocí jedinečné čepele svého meče a technikou ‚Chidori Nagashi‘, ale najednou kolem něj něco prolétlo strašnou rychlostí.
Sasuke stihl jen vykulit oči, když bestie zničehonic dopadla na zem rozpůlená podélně, tedy tak, že k sobě chlapi nadále nebyli připoutaní. Chvíli se obě těla jen tak mrskala a vřeštěla, když nakonec utichla. Vypadalo to, jakoby bez spojení neměli šanci přežít.
Sasuke měl v plánu, pokusit se ho rozpůlit, jelikož mu nedávalo smysl, proč se rozděloval vždy jen částečně a jen na chvíli. K tomu ještě ten Katon do zad… Vše to zapadalo. Ale co se teď vlastně stalo? Pak si vzpomněl, že ho rozpůlila jakási věc, která vyletěla zpoza něj.
Proč si ho nevšiml dřív? Rychle se otočil.
Za sebou však viděl jen tři blížící se postavy. Ihned mu došlo, o koho se jedná.
„Suigetsu, Juugo, Karin,“ hlesl, „…Co tu chcete?“
„Měla jsem strach, došlo mi, že se nejedná o Akatsuki, tak jsme ti přišli pomoc,“ odpověděla mu jediná dívka v týmu.
„Hééé? Takže jsme přišli pozdě?“ opáčil otráveně Suigetsu, „Vyprahl jsem zbytečně?!“
„Sasuke, jsi v pořádku?“ přidal se i Juugo.
„Jasně, že je. Sasukeho jen tak někdo neporazí,“ odpověděl za něj Suigetsu a začal opět srkat pití ze své lahve.
Všichni si oddychli, ale…
„Někdo tu je,“ řekla tiše Karin.
„Vím, to on zabil tu příšeru. I když jsem se zrovna chystal to skončit.“
„Příšeru?“ podivil se Juugo a až pak si všiml oněch dvou divně stavěných lidí, ležících nedaleko od nich na zemi.
„Cítím, že tu někdo je, ale nedokážu říct, kde přesně. Je to zvláštní,“ opáčila Karin.
„Jo, taky jsem si vůbec nevšiml, že se sem někdo připlížil.“
„Hledáte mě?“ řekl neznámý hlas, vycházejíc kus od nich na vedlejším stromě.
Všichni se otočili, aby viděli tu osobu, která je celou dobu tak strašila, aniž by o tom sama věděla.
„K-kdo jsi?“ dostal ze sebe po chvíli Suigetsu, který se vzpamatoval jako první.
„Hmmm... Já jsem Sunai. Kamiha Sunai, a co vy?“ odpověděla dívka, když vyšla ze stínu koruny stromu.
Prohlédl si ji odspoda nahoru. Zaujaly ho černé kozačky pod kolena na jehlách. Takové boty na nikom doteď neviděl, vypadaly docela nebezpečně. K tomu měla černé krátké kraťasy a pod nimi na levé noze šla vidět síťovaná punčocha. Pas jí ovazoval popruh od ochranné čelenky, jejíž znak měla právě směřující vzad, takže netušil z jaké vesnice pochází. Pravou ruku zahalovala nad loket dlouhá černá rukavice a přes krk, nos, lícní kosti a čelo měla černou látku, zavázanou za hlavou. Bílé tílko bylo celkem obyčejné oproti ostatním částem jejího oblečení. Její fialové oči působily lišácky a roztomile, stejně tak jako její dlouhý hnědý culík. I když si nebyl zcela jist, co schovává pod tou látkou, musel si připustit, že byla pohledná.
„Suigetsu,“ opáčil a zase se napil.
„Hm," odfrkl černovlasý mladík a zavřel přitom na chvíli oči, "Já jsem Sasuke. Co tu-?"
„Sasukééé! Nesděluj jí takové informace! Nevíme, co je zač,“ přerušila ho Karin.
„…děláš?“ dopověděl mladý Uchiha, ignorujíc Karininu poznámku.
„Ti zmutovaní bratři,“ ukázala hnědovláska na dvě nehybná těla na zemi, „Měla jsem je zabít. Byla to mise. Hodně shinobi se o to pokoušelo přede mnou, ale já zřejmě měla štěstí, že jsem narazila na tebe.“
„Hm,“ odfrkl opět svým arogantním tónem, když se chtěl postavit z dřepu. Při vztyku však mírně zavrávoral.
„Potřebuješ si odpočinout, půjdeme odsud pryč,“ navrhla Karin, zatímco se ho pokoušela podepřít. Všichni poté kývli na souhlas a dali se pomalým tempem na odchod.
„Ty tu zůstáváš?“ optal se Juugo.
Sunai zavrtěla hlavou, „Zbláznil ses?“
„Tak pojď, ne? My tě nekousneme… Přeci jen si nám zachránila Sasukeho,“ ušklíbl se Suigetsu. Sunai po chvíli nevěřícného zírání na jeho osobu, nahodila souhlasný úsměv a rozhodla se je následovat.

Už se stmívalo a tak začali přemýšlet, kde si odpočinou. Nápady byly různé: Tady pod strom. Najdeme nějakou jeskyni. Půjdeme co nejdéle, třeba narazíme na nějakou vesnici nebo vůbec nezastavovat. Ale potom padl návrh, se kterým všichni souhlasili.
„Co horké prameny? Nacházejí se odsud zhruba sedm kilometrů a tam by si mohl i Sasuke odpočinout,“ optala se jejich nová společnice.
„Skvělý nápad,“ souhlasil Juugo.
„Taky souhlasím, ale… sedm kilometrů?? Dejme si tedy na chvíli pauzu. Já už nemůžu!“ stěžoval si Suigetsu.
„Suigetsů! Sklapni! Žádný další zastávky nebudou!“ odbila ho Karin.
„Hehe, nechceš zastavit jen proto, že by si musela pustit Sasukeho, có?“ prudil ji.
„Su-Su-Suigetsu! T-to s tím vůbec nesouvisí! Já jen… no… to, že…“
„Karin, přestaň mi ječet do ucha,“ ohradil se Sasuke.
„Hahaha! A máš to."
„Suigetsu, a ty tolik neprovokuj,“ usadil i jeho.
„To se takhle hádaj pořád?“ zeptala se brunetka Juuga.
„Skoro vždy, když se jim to hodí.“

***
Konečně dorazili k horkým pramenům. Ta radost, že si konečně můžou odpočinout, se nedala zapřít ani na jednom z nich, ale co teprve ta, když zjistili, že se jedná o smíšené lázně? Ta už vůbec.
Juugo a Suigetsu okamžitě vyrazili do vody, zatímco se dívky staraly o Sasukeho. Ošetřily mu rány, načež jej nechaly si v klidu odpočinout.
Karin si to poté namířila do vedlejšího pokoje, samozřejmě nechajíc dveře, které oba pokoje spojovaly, otevřené, zatímco Sunai se šla přidat ke klukům do vody.
Juugo akorát odcházel, když rozhrnula v ručníku dveře, a Suigetsu blbnul jako vždy. Neustále se potápěl a různě dováděl, nejspíš ani nezpozoroval, že se jeho zrzavý společník vypařil a místo něj se k němu nakvartýrovala ta bruneta. Jakmile to ale zaregistroval, zůstal jen udiveně zírat.

Karin se mezitím cpala v pokoji jídlem a při tom byla pohlcena v myšlenkách, kde Sasukeho nalákala do vody a všemožně se jej pokoušela svést. Z myšlenek jí vytrhlo až odhrnutí dveří. Okamžitě zpozorněla a rychle vběhla otevřenými bočními dveřmi do místnosti k Sasukemu, kde spatřila Juuga, jak jejímu vysněnému pomáhá na nohy. Když v tom do místnosti vpadl ještě Suigetsu a hulákal na celé kolo, že musí Sasukemu něco říct.
„To musíš vidět!“ šeptal Suigetsu černovlasému do ucha, „Jsi schopnej dojít do vody?“
„O co… jde?“ ptal se unaveně Sasuke.
„T-to, to je neuvěřitelný! Musíš to prostě vidět na vlastní oči!“
„O čem to mluvíš?“
„Neptej se furt, uvidíš to sám.“
„Nechci!“
„Je bez masky!“ vypadlo z něj.
„Kdo zas?“ tázal se Uchiha.
„No… kdo asi?!“
„Ježiš, mě to nezajímá! Ale je zase fakt, že bych se mohl jít aspoň na chvíli naložit do vody… Přeci jen mi to od bolesti uleví.“
„Tak jdem, jdem!“ ujal se ho chytit pod paží a doprovodit k pramenům.

Když tam vešli, tak se na ně Sunai unaveně podívala, jakoby ji příchodem probudili.
„Zdravím,“ řekla.
„Jo,“ odpověděl ji Sasuke unaveně, když se nakládal do vody.
Suigetsu se opět po chvíli začal potápět a všelijak blbnout. Po nějaké chvíli toho ale nechal a šel se převléct.
„Hele,“ pronesl do ticha Sasuke, když tam zůstali jen oni dva.
„Co?“ pobídla ho, aby pokračoval.
„Kdo byli ti bratři?“
„Ááh, tohle... No, dřív to byli normální lidi jako ty nebo já, ale byli to i tak děsní šmejdi. Prováděli všelijaký pokusy na lidech, které unesli. Žádný jejich pokusný králík to ale nepřežil, takže si nadělali spoustu nepřátel, včetně mé vesnice. Po několika desetiletích začali stárnout a jejich experimenty nebyly vůbec dokončeny, takže se rozhodli si život prodloužit. Našli několik způsobů, jak obejít smrt, ale vybrali si ,Sjednocení‘. Mělo jim to dát velikou sílu a věčný život, ale mělo to i svá rizika. Kůže jim zhnědla, nemohli se jeden bez druhého pohybovat a potom ještě jeden z bratrů onemocněl. Ale páč nemohl umřít, tak s tou bolestí musel holt žít. Myslím, že sis toho i všiml… Jak jeden pořád kašlal. No a jediné zranitelné místo bylo to, kde se jejich těla dělila. Takže když byli sjednocení, nemohl si jim skoro nic udělat, ale jakmile se z části rozdvojili, tak sice zesílili, ale dali svou slabinu na podnos nepříteli.“
„Chápu.“
Poté následovalo několikaminutové hrobové ticho, dokud jej Sunai nepřeťala. „Ehm, Sasuke?“
„Co je?“
„Ty jsi z Konohy, viď?“
Sasuke ji věnoval pohled, jakoby požadoval vysvětlení její otázky.
„Nó… Já jen, že mi bylo tvoje jméno povědomý a pak ještě ten Uchiha znak,“ řekla s mírným úsměvem. „Ať si myslíš cokoliv, tak nejsem tvůj nepřítel. Hlavně proto, že si Konoha tvou smrt nepřeje… i když si nukenin.“
„Hm, jo…“ opáčil, „Konoha mě stejně nezajímá,“ dodal.
„Nelez tam, Karin.“
„Proč ne? Pusť mě!“
„Sasuke tam stejně není!“
„Přestaň kecat. Vím, že si mu sem pomáhal. A hlavně t-tam nejdu, kvůli t-tomu! Tak mě nech bejt, deb*le!“
„A ty si přestaň pořád něco nalhávat!“
„Cože si to řék?!“ poté následovaly jen zvuky cákání vody a padání různých věcí.
Oba přestali mluvit a jen poslouchali, jak se za dveřmi strhla bitka. Sunai se po chvíli musela usmát, zatímco Sasuke jen povzdychl a dál zařezával pohled do vody před ním.

Po nějakém čase vyšli z pramenů i oni dva, ale Sasuke stále klopýtal. Sunai jej přidržovala, i přes jeho protesty, že to zvládne sám, a doprovodila ho až k jeho pokoji, kde jej nechala osamotě převléct.
Později se už všichni sešli u stolu plném jídla: Byl tu humr, ryby, onigiri, mořské plody, dango, sushi všeho druhu, různá zelenina a další. Ale jakmile zprostili stůl od všech pochoutek, byl jejich společný večer ta tam, neboť se poté všichni odebrali do svých pokojů.

Následující den venku pršelo a Sasuke už byl téměř v pořádku, jen měl ještě zhmožděné levé rameno, což bylo způsobeno zásahem těch bratrů, když se prvně rozdvojili. Dopoledne se ještě o něj dívky staraly, ale jinak se všichni opět koupali, jedli... dělali vlastně skoro vše, co předcházející den.
Večer, když už Sasuke seděl ve své posteli, tak do místnosti vstoupila Sunai, aby mu vyměnila bandáže.
Jakmile od něj vstávala, tak ji chytil za zápěstí.
„Co si vůbec zač?“ vyhrkl najednou.
„Jak to myslíš?“ divila se.
„Tak, jak to říkám. Najednou se tu objevíš, na ránu zabiješ ty sv**ě a dokonce s námi bez problému trávíš čas.“
„Ehh.. Nó, nezabila jsem je vlastně já, ale ty. To ty jsi odlákal jeho pozornost, abych ho mohla rozpůlit. Proto jsem se tu objevila a jestli vadí, že tu jsem, tak můžu odejít.“
„Hm…“
„Promiň…“ opáčila, „Rameno by mělo být do dvou dnů v pořádku.“
„Dík,“ pronesl a počal se ulehávat ke spánku, což Sunai pochopila tak, že má odejít. Ihned poté si to namířila do svého pokoje.

***
Další den ráno opustili horké prameny a řítili se lesem. Sasukeho rameno bylo už víceméně zdravé, takže Karin cestou nenápadně odfrkovala, neboť jej už nemohla přidržovat. Suigetsu si pořád stěžoval na vyčerpávající rychlost a chtěl neustále přestávky. Juugo se jako vždy kochal krásou přírody a Sunai necekla ani slovo. Spíš bylo divné její neustálé otáčení vzad… skoro jako by kontrolovala, zda je někdo nesleduje. Avšak vše bylo vysvětleno, když narazili na rozcestí, kde se jejich cesty měly rozdělit.
„No, já musím jít podat hlášení o misi Hokage, takže se od vás budu muset oddělit,“ pronesla Sunai, jakmile zastavili, „A Sasuke, ty asi nechceš, aby se o tobě vesničané dozvěděli, viď? Takže budu mlčet,“ dodala s úsměvem.
„Dík,“ odvětil nezajímavě.
„Ty už fakt musíš jít?“ tázal se Suigetsu.
Neubránila se dalšímu úsměvu, „Musím přiznat, že mi budeš chybět… Tak, pojď sem!“ objala ho na rozloučenou.
„Dávej na sebe pozor,“ pronesl Juugo, jakmile na něj padla řada.
„Jasně, ty taky,“ vrátila mu.
Už zbýval jen Sasuke. Ten na ni však beze slova, a se znuděným výrazem, koukal.
„Hodně štěstí,“ řekla po chvíli němého zírání. Sasuke jí věnoval další nechápavý pohled. Když to spatřila, cukl jí koutek do úsměvu a jen k tomu dodala: „S tvým bratrem. Doufám, že vyhraješ.“
Hned na to se ještě po všech ohlédla, načež se otočila o devadesát stupňů a zmizela mezi stromy. Sasuke tam ještě chvíli stál jako opařený, než přimhouřil oči a lehce se pousmál, když mu význam jejích posledních slov utkvěl v hlavě.
Karin nepronesla při loučení jediné slovo, jen se radostí třásla, když jí hlavou proháněla myšlenka, že ta holka konečně zmizí. Teď už bude Sasuke zase jenom její.

Ten den opět pršelo, ale i přesto tým Hebi pokračoval nepřetržitě dál v cestě. Hlavně pak v získávání informací o Akatsuki, a všechny následující dny šli už bez jakýchkoliv velkých přestávek.