Světelní strážci - Kapitola VI. - Setkání v lese Ikagawashi

Kapitola VI. – Setkání v lese Ikagawashi

Asi po roce si Yuki zavolala Wieru a Arashi.
„Wiero, určitě znáš les Ikagawashi, co leží na úpatí Yama no hyō, viď?“ ptala se.
„Ano, Yuki-sensei,“ kývla dívka a s menší levharticí po pravici si vyměnila zmatený pohled, „znám ho. Spousta lidí ve vesnici se mu raději vyhýbá obloukem a i nás varovali, abychom do něj nechodily. Proč? Má snad něco společného s tím, kvůli čemu jste si nás zavolala?“
Yuki se jen ušklíbla. „Chci, abyste tam splnily týdenní zkoušku přežití.“
Wiera pokývala hlavou a krátce se zamyslela. „A co všechno si máme vzít s sebou?“
„Jen zbraně. Je to přece zkouška přežití.“
Dívka se usmála. „Kdy máme vyrazit?“
Velká levhartice vzhlédla k nebi. „Co nejdříve. Asi po poledni.“
„Vyrazíme hned,“ řekla Arashi a podala Wieře tašku s vybavením. Společně se rozeběhly po plošině a dolů do údolí.
Už na kraji lesa obě vycítily, že z něho vyzařuje jakási podivná aura, temná, nebezpečná a zlá.
„Už chápu, proč se vesničani tolik bojí,“ prolétlo Wieře hlavou. Arashi šťouchla do své společnice.
„Co je?“
„Tak jdeme nebo tady budeme stát celej den?“
„No jo, jdeme,“ usmála se Wiera provinile. Odhodlaně udělala krok vpřed a Arashi ji následovala. „Ze všeho nejdřív bychom si měly najít nějaký úkryt, zdroj pitné vody a něco k jídlu.“
Levhartice ztuhla uprostřed kroku. „Ale než začneme…“ stáhla se dozadu, „asi bych měla něco udělat.“
Wiera jí věnovala krátký pohled, načež obrátila oči v sloup. „No tak běž. Půjdu napřed. Pak mě dožeň.“
Arashi zaběhla zpátky za keř, který před chvílí minuly. Dívka jen zakroutila hlavou a pokračovala dál, stále hlouběji do lesa.
Šla už pěkných pár minut, a tak zastavila, aby se rozhlédla po okolí, když tu uslyšela prasknutí větvičky. Ohlédla se tím směrem, pro jistotu vytáhla z kapsy bílou krabičku a nasadila si čočky.
„To jsi ty, Arashi?“ ptala se s lehkým úšklebkem. „To je jí podobný, že se mě snaží vyděsit.“ Přesto použila Byakugan, i s čočkami viděla chakru v okolí. Jenže poblíž ní nebyla Arashi… ale něco mnohem většího!
Na nic nečekala a rozeběhla se pryč. V tu samou chvíli to vystartovalo za ní. Letmo se ohlédla přes rameno. Stíhala ji velká pruhovaná šelma.
V rychlosti si nevšimla kořene, co vyčníval ze země, zakopla a snažila se ještě doplazit za nejbližší strom, jenže zvíře bylo rychlejší. Z tlapy mu už sálala chakra, když na ni zaútočilo.
„Teď!“ Wiera se v mžiku překulila. Právě včas. Na místě, kde ještě před chvílí ležela, zbyly hluboké díry po drápech. Vyskočila na nohy.
Tygr se po Wieře ohnal znovu a tentokrát neminul. Těžce ji poranil na levé paži. Dívka vykřikla bolestí a druhou rukou si zakryla raněné místo, z něhož se začala řinout teplá krev.
„Tomaru-san, co tady děláš?“ promluvil znenadání kdosi. Tygra dívčí hlas vylekal a byl najednou krotký jako beránek.
„J-já,“ promluvil, „ucítil jsem v lese někoho neznámého, takže jsem se plížil a došel až sem k téhle holce. Byl jsem tiše schovaný za keřem, jenže ona si mě stejně všimla. Začala utíkat a tím se mi utvrdilo podezření, že to je vetřelec. Začal jsem ji pronásledovat a pokusil se ji zneškodnit. No, a pak…“
„A pak jsem přišla já,“ dokončila jeho myšlenku dívka. „Jistě…“
Wiera si zatím neznámou prohlédla. Měla světle hnědé vlasy, modré oči, tmavé oblečení a mohla být zhruba stejně stará jako ona. Nicméně se nemohla zbavit pocitu, že už ji někde viděla.
Hnědovláska si ji přeměřila od hlavy k patě zkoumavým pohledem a bylo znát, že Wiera jí někoho připomíná.
„A ty. Kdo jsi?“ zeptala se neznámá.
„Já jsem Umi Rukushika.“ Wiera se rozhodla, že raději použije své krycí jméno. „A ty?“
„Jsem Akira,“ odpověděla. Svou další otázkou ji poněkud zaskočila. „Jak dlouho jsi Chuunin?“
„Jak může vědět, že jsem Chuunin? I když… ta holka, co tam byla s námi, se taky jmenovala Akira,“ přemítala. „Už rok,“ řekla nahlas.
„Takže se známe,“ usmála se Akira. Když k ní Wiera udělala krok, zastavila ji pohybem ruky a znovu se otočila k tygrovi. „Tomaru-san, použil jsi tu techniku?“ zeptala se.
„H-hai,“ sklonil hlavu.
„To asi nebylo nutné, že?“ pousmála se trpce. „Měla bys vědět, že Tomaru-san používá paralyzující techniku, která již jistě začala působit a dokáže ovládnout tělo do tří minut.“
Wiera už jsi stačila povšimnout, že ji levá polovina těla neposlouchá tak, jak by měla. Podobný stav a pocit zažila, když si odkrvila končetinu – vnitřně ji ovládat nemohla, ale zvnějšku ohýbat zápěstí nebo prsty dokázala, protože ruka nebyla úplně křečovitě zatnutá.
„Už to asi působí,“ pronesla. Znehybňující látka se krevním oběhem dostávala stále dál. Zakolísala a málem upadla, jenže Akira ji včas zachytila.
„Ach, dělej, Tomaru. Musíme ji dostat do centra dřív, než začnou ty křeče.“
„Počkej moment!“ vyjekla Wiera, když ji tygr vzal opatrně do zubů, „o jakých křečích to mluvíš?“
„No,“ druhá dívka se provinile usmála a podrbala se na zátylku, „vedlejší účinky téhle techniky jsou velmi silné křeče. Pokud se ovšem nepodá protilátka do hodiny od zranění.“
„Takže, pokud hádám správně, mě dostaneš do centra, abys mi mohla dát ten protijed.“
„No, pokud nejsi nepřítel, tak mám zakázáno tady někoho nechat umřít… Ne teď vážně – musíme jít, rychle!“ rozeběhli se hlouběji do lesa.
Když dorazili do centra – malé tygří vesničky – zanesli Wieru do malé místní nemocnice. Položili ji na lůžko a Akira zavolala tygří zdravotnici Naomi. Ta ihned přiběhla a prohlédla si svou novou pacientku. Okamžitě poznala, co se stalo – stačilo se podívat na Tomarův zkroušený výraz.
„Buď v klidu, Tomaru-san,“ uklidňovala ho Naomi, „bude v pořádku. Přinesli jste ji včas. Akiro-san, mohla bys jí namíchat protilátku? Já mám ještě něco na práci.“
„Hai, Naomi-san,“ kývla a rychle začala chystat směs podle receptu, který jí Naomi dala. Jakmile byla hotová, přistoupila k Wieře.
Ležící dívka se zvedla na pravém lokti, kterým mohla ještě trochu hýbat vlastní vůlí, a začala pít z rovnou misky, v níž byl lék připravován. Akira rozhodně nechtěla ztrácet drahocenný čas.
„Vypij to všechno, pomůže ti to,“ usmála se.
Když Wiera vypila celou misku, položila si hlavu na polštář. Začala jí těžknout víčka a za chvíli i usnula díky anestetikům, která byla v léku obsažena. Spala celou noc, boj s paralyzující technikou byl velmi vyčerpávající.
Ráno ji na tváři pošimraly na tváři sluneční paprsky, prostupující skrz koruny stromů a oknem až do pokoje.
Akira seděla na okně poblíž její postele, hleděla ven a děje v místnosti si nevšímala. Ovšem když se Wiera posadila a chtěla vstát, otočila hlavu a řekla:
„Pomalu! Nesmíš moc spěchat nebo by se mohly ještě dostavit slabší křeče.“
„Ale já musím domů!“ zvolala Wiera. Potom si vzpomněla na něco mnohem důležitějšího, při čemž jí přeběhl mráz po zádech. „Arashi… Kde je Arashi?“
„Ehm, kdo je Arashi?“ ptala se Akira.
„Levhartice, šla sem se mnou,“ vysvětlovala, „rozdělily jsme se a od té doby jsem ji neviděla. Určitě se jí muselo něco stát!“
Akira slezla z parapetu a posadila se vedle ní. „Buď v klidu. Tygři na jiné kočkovité šelmy bezdůvodně nezaútočí. A na levharty z Yama no hyō už vůbec ne,“ klidnila ji Akira. Tmavší hnědovláska si ale stále nervózně hryzala a cumlala spodní ret. „Co kdybych poslala mého osobního parťáka Shira?“ navrhla s úsměvem.
„Byla bych ti nesmírně vděčná! Arigatō,“ vydechla Wiera.
„Shiro!“ zavolala Akira z otevřeného okna. Za chvíli do místnosti přišel bílý tygr. „To bude Shiro,“ pomyslela si Wiera.
„Potřebuješ něco, Akira-chan?“
„Mohl by ses v lese podívat po levhartici Arashi? Byla tady s Rukushikou a ona má o ni strach,“ řekla mu.
„Jasně,“ ušklíbl se, otočil se a vyběhl ze dveří pokoje.
„Kdo to tady vede?“ zeptala se po chvíli ticha Wiera.
„Tady? Kizoku-sama,“ odpověděla.
„A mohla bych za ním zajít?“ ptala se. „Chápeš, nemůžu se tady potloukat jen tak. Navíc ta nehoda…“
„No, teď určitě ne. Ale máš předepsané procházky, takže k němu dříve či později dojdeme.“
Po obědě vzala Akira Wieru ven. Ukazovala jí centrum lesa Ikagawashi. Nejednou je zastavila skupinka malých tygřat a chtěla si s nimi oběma hrát, jenže Akira je vždy s úsměvem poslala hrát si samotné. Po chvíli chůze se posadily na lavičku a užívaly si okolního prostředí.
„Je to tady hezké,“ usmála se Wiera, „člověk by nevěřil, že uprostřed lesa bude taková pěkná vesnička.“
„Ale je trochu škoda, že sem žádný člověk nikdy nepřišel. Já jsem tady jediná,“ vysvětlila druhá z dívek. „Ne, že by tygři byli špatní společníci. Právě naopak-“
Najednou před nimi zachrastilo křoví, z něhož vyskočil Shiro. Posadil se před Akiru a zahlásil:
„Mise splněna!“
Hned nato z keře vylezla šedavá levhartice.
„Ty jsi ale šikulka,“ Akira podrbala Shira pod bradou.
„Arashi!“ zvolala Wiera a vrhla se ke své partnerce. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála!“
„Však já o tebe taky,“ řekla. Už se od ní nehnula na krok.
Wieřin stav se rychle zlepšoval. Po večeři ji a Arashi Akira zavedla do pokoje.
„Hele, tak já vás tady nechám,“ usmála se. „Kdybys mě hledala nebo bys cokoliv potřebovala, stačí říct Naomi. Bude hned ve vedlejší místnosti.“ Pak jim popřála dobrou noc a vyskočila oknem.
„Ty, Wiero,“ špitla Arashi, „docela sis na to krycí jméno zvykla.“
„Hm,“ přikývla, „docela jo. Ale stejně mi zní příšerně.“
„Ale kdy Akiře řekneš, že jsi korunní princezna? Nemůžeš jí přece donekonečna lhát.“
Wiera se dlouze zamyslela. „Řeknu jí to.“ „Až nadejde ta správná chvíle.“