Rudo černo - 3. Kapitola

Tiché bubnování deště a hučení okapů. První zvuky nového dne. Rozespalý mladík letmo pohlédl oknem ven. Letní deštík se proháněl Konohou a tuto ospalou atmosféru se rozhodl hlasitě narušit budík. Neochotně se posadil a dlouze zívl. Letmo zkontroloval kalendář, 6. srpna. Musím sehnat květiny. No nic, práce nepočká. Pomyslel si a zvedl se z postele. Posnídal, provedl ranní hygienu a oblékl se. Nic, co by vybočovalo z normálu, avšak když si bral z šuplíku hodinky, na chvíli se zastavil. Pohledem spočinul na krabičce vlevo. Chvíli tam jen tak zadumaně stál, ale nakonec pokýval hlavou. Zhluboka se nadechl a natáhl se pro krabičku. Byly v ní dva zlaté prsteny. Jeden z nich si vzal a s obtížemi si ho nasadil na svůj zbývající prsteníček. Rychle ještě zkontroloval čas a vyrazil vstříc právě doznívajícímu dešti.
Konoha v brzkých ranních hodinách představovala tak trochu jiný svět. Na ulicích by člověk stěží potkal živáčka. Všude bylo liduprázdno, avšak v celé vesnici panoval překrásný klid. A právě během téhle atmosféry šel Naruto do práce.
Ráno je pro něj tak nádherná část dne. Nikdo kolem něj není. Nemusí se dívat do tváří těch nevděčníků. Což koneckonců platí i o noci, nicméně ráno je… jako nový začátek. S každým probuzením má stále malinkatou naději, že se vše změní k lepšímu, avšak naděje je postupem dne zadupávána do země, i přes to ale nikdy zcela nezmizí. Ale také se nikdy nenaplní. A tak ji s každým dalším dnem opět o trochu ubývá. S tímto vědomím vešel Uzumaki do budovy úřadu.

Den byl již v plném proudu, když Shikamaru pozoroval mraky u sebe na terase. Snažil se utřídit si střípky informací, které se včera dozvěděl.
Začíná to celé pomalu dávat smysl. Rozžehl zapalovač. Teď, když mám povolení, můžu navštívit TenTen. Určitě má užitečné informace. Pokusil se znova zažehnout plamen, ale tentokrát škrkl naprázdno. Zkusil to ještě párkrát, avšak stále neúspěšně. Znechucen zapalovač zahodil. Prázdný. A vytáhl si z kapsy další. Pitomý zlozvyk.
Den se blížil k poledni a Naruto měl přestávku na oběd. Vyrazil tedy do kantýny. Když tam přišel, byla už dobrá polovina stolů obsazená. Vzal si tedy své jídlo a posadil se ke stolu nejblíže stěně. Měl krytá záda, což mu dávalo drobný pocit bezpečí a proto se pustil do oběda. Během jídla poslouchal rozhovory ostatních. Zvláště pak rozhovor dvou mužů u vedlejšího stolu neunikl jeho pozornosti.
„Podívej se támhle.“
„Kde?“
„No přece za sebe. Čum, kdo tam sedí.“
„A fakt že jo.“
„Vidíš, říkal sem ti, že tu dělá.“
„Tak takovéhoto člověka bych tu fakt nečekal. A co tu vlastně dělá?“
„Prý maká v archívu.“
„Cože? Tak to se divím. A není tam za trest? Třeba ho už nedokázali kontrolovat. To víš, chlap, co rozseká dvacet lidí náraz, se asi těžko kontroluje, a tak ho uklidili sem. Hrom dělá v archívu, to je fakt…“
„Moment, snad Smrtonoš ne?“
„Tak to jsem ještě neslyšel. On má hodně jmen. Já jsem třeba slyšel i Žlutý ďábel z Listové.“
„Ani jedno jméno není zrovna lichotivé.“
„Ty v**e, čumí na nás. Rychle dělej, že se normálně bavíme.“
Naruto si v duchu sklesle povzdech. Nic se nezmění.

Bylo skoro poledne a Shikamaru stál před obchodem s ninja potřebami. Snad tu dneska bude. Vešel dovnitř, zvonek zacinkal a spatřil za pultem ženu na vozíku. Vzhlédla od rozečtené knížky a když uviděla příchozího, objevil se jí na tváři široký úsměv.
„Ahoj, Tenten.“
„Ahoj, Shikamaru. Tak copak tě sem přivádí? Nákup jako vždy?“
„Dnes bohužel ne. Máš čas?“
„Ale jistě, co tě trápí?“
„Potřebuji od tebe nějaké informace ohledně operace Lišákova nora.“
Tentenin výraz zvážněl: „Máš k tomu povolení?“
Shikamaru vytáhl ze své brašny lejstro na důkaz svého tvrzení.
„Dobře, dej, prosím, na dveře cedulku zavřeno a přijď za mnou dozadu.“
Mladý Nara tak udělal a následoval svou spolužačku do místnůstky vzadu. Když tam vešel, uviděl, že je to taková menší odpočívárna. Byla tu provizorní kuchyňka, gauč a knihovnička. Všiml si, že veškerý nábytek je o úroveň nižší a že v rohu je opřený pár berlí.
„Prosím, posaď se.“ A ukázala rukou na gauč. Návštěva pochopitelně poslechla.
„Podej mi, prosím, ještě to povolení.“ Tázaný tak samozřejmě vykonal. „Dobře, všechno vypadá v pořádku. Tak co potřebuješ vědět?“
„Popravdě všechno a pokud by bylo možno, tak do nejmenších detailů. Pokud by ti to nevadilo, občas se zeptám na nějaké upřesnění. Ano?“
„Bez problému.“
„Výborně. Mohla bys tedy, prosím, začít?“ dotázal se a opřel si hlavu o ruku tak, že měl ukazováček a prostředníček položený na spánku, palcem podepřenou bradu a zbytek prstů pokrčených.
„Dobrá tedy. Patřila jsem do skupiny patnácti zúčastněných ninjů na této akci. Celá operace byla naplánována s ohledem na tehdy rychle postupující frontu. Jelikož šel postup našich vojsk nad očekávání dobře, předpokládalo se, že Naruta uklidí někde dál do vnitrozemí. Museli jsme tedy okamžitě jednat. Celé to mělo vypuknout 15. dubna.“
„Takže půlrok před koncem války.“
„Ano. Operace měla naplánované tři fáze. První nepozorovaně proniknout nepřátelským územím až k cílovému objektu - zajateckému táboru Asaka. Po celou dobu první fáze byl přísně zakázaný jakýkoliv kontakt s nepřítelem. To znamenalo celou dobu potlačovat svou chakru na minimum, držet rádiový klid a samozřejmě nezanechávat cestou terénem žádné stopy. Vše, co jsme si přinesli, jsme také odnesli. Tuhle fázi se nám podařilo zvládnout za tři dny. Měli jsme sebou ty nejlepší pátrače, takže se nám podařilo vyhnout se kontaktu. Druhá fáze bylo samotné vysvobození. To vzhledem k tomu, že byl v zajateckém táboře, nešlo udělat potichu, takže přišel na řadu úder. Naše jednotka se v podstatě skládala ze tří typů ninjů. Pátrači pro bezpečný průnik nepřátelským územím. Shinobi s velkou zásobou chakry pro vytvoření dostatečného počtu klonů na vzbuzení iluze masivního útoku a postupu fronty. No a nakonec pak ty nejrychlejší ninjové, aby dostali Naruta co nejrychleji na naše území.“
„Kde jsi figurovala v jednotce ty?“
„Já jsem byla díky pečetícím technikám, dá se říct, taková menší zbrojnice a také správkyně zásob.“
„Pokračuj.“
„Jak jsem již řekla, náš plán útoku spočíval v tom vzbudit dojem masivního útoku, během kterého by menší jednotka pronikla do vězení, vysvobodila Naruta a rychle, než by dorazily posily z blízkého tábora, měla jednotka vypadnout. Já jsem byla členkou sekce, která měla jít do vězení. V této sekci byli odborníci na boj zblízka. Když jsme dorazili do okolí cílového objektu, vyhradili jsme si většinu dne na průzkum oblasti. Této role se zhostili naši pátrači a zbytek jednotky se už připravoval na akci nebo odpočíval. K večeru se plánovalo na základě nových poznatků, která přístupová místa se využijí k proniknutí, kde bude spočívat hlavní síla útoku a samozřejmě se vymýšlely únikové cesty. Na celou akci jsme měli patnáct minut. Za tu dobu by totiž dorazily posily z blízké základny. Takové informace nám poskytla rozvědka a my jsme na to brali ohled. Naše mise tedy začala 19. ve 2:30 ráno. V tu dobu pátrači nastražili pasti a připravili výbušniny, zatímco zbytek jednotky se přesunul na své pozice a připravoval. Ve 2:45 to vypuklo. První sekce zaútočila a v táboře vznikl obrovský zmatek. Naše sekce rychle postupovala k betonovému objektu zapuštěnému do země, kde drželi obzvlášť důležité vězně. Pomocí trhavin jsme vnikli dovnitř. Hned po vstupu jsme narazili na nepřítele. Naštěstí nám hrál do karet vzniklý chaos v táboře a také zvolený způsob vniknutí. Naše katany promluvily dřív, než si stačili uvědomit, co se děje. Rychle jsme postupovali objektem do nižších pater, až jsme dorazili do čtvrtého patra s celami jedenáct až dvacet a v cele číslo čtrnáct měl podle rozvědky být náš cíl. Narazili jsme tam na pět strážných. Ti čtyři byli okamžitě zlikvidováni a jakmile pátý zjistil, co se stalo, okamžitě se vzdal. Velitel sekce rozhodl, že by mohl být užitečný a proto ho nařídil spoutat. Samozřejmě u něj nechal hlídku. My mezitím pokračovali k cele čtrnáct, avšak k našemu zděšení byla cela prázdná. V tu chvíli se ukázalo výborným rozhodnutím ponechat strážného naživu. Prozradil nám, že Naruto je v tuto chvíli ve výslechové místnosti číslo sedm bohudík na stejném patře. Poté se už nezdál moc užitečný a navíc věděl, koho jsme hledali, takže byl popraven. Posádka této budovy s postupujícím časem ubývala, jelikož se nepřítel rozhodl nasadit většinu sil na povrchu. Sekce se tedy přesunula do části, kde byly výslechové místnosti. Byla tam jenom jedna stráž. Okamžitě zlikvidována. Klíč od místnosti, který měl u sebe strážný, byl bez prodlení použitý. Vstoupili jsme dovnitř…“
„Promiň, že přerušuji, ale teď bych chtěl slyšet každičký slovo, co v tu chvíli padlo. Je to možné?“
„Pokusím se, ale počítej s tím, že už je to dlouhá doba.“
„Jistě. Pokračuj, prosím.“
„Otevřeli jsme dveře a první, co jsme pocítili, byla krev. Když jsme vešli, byla to jako scéna z hororu. Tmavá místnost s jedinou žárovkou. Všude byla zaschlá krev a uprostřed na židli seděl spoutaný Naruto. Hlavu měl spadlou na hruď, takže jsem odhadla, že je v bezvědomí.
„Pane bože...“ pronesl velitel.
„Nechci vědět, co vše se tu stalo.“
„Cíli chybí levá ruka! To nám komplikuje situaci,“ řekl Sokol.
„Židle je zapuštěná do podlahy,“ poznamenal Tygr.
„Rozumím. Rychle, Sokole, Kolibříku, rozvažte ho.“ Kolibřík byl mimochodem můj volací znak.
„Provedu,“ řekla jsem společně se Sokolem.
„Tygře, Šakale, vy se pokuste obstarat dokumenty. Jakékoliv důležité, ale hlavně ohledně Lišáka. Máte na to pět minut,“ vydal rozkazy velitel.
„Rozumím,“ řekli oba pověření sborově a vydali se splnit úkol.
„Sokol uvolňoval Narutovi nohy z pout a já zase uvolňovala ruku. Jakmile ji měl volnou, rychle sebou trhl a pevně stiskl tu moji. Tak pevně, až se zarýval nehty do mé kůže. Hlavou těkal ze strany na stranu, až narazil na mě. Na jeho výraz nezapomenu. Tvář pokřivená hrůzou a bolestí. Jeho oči byly úplně vytřeštěné. Vypadal… jako blázen. Stiskl mě ještě pevněji a pak tiše opakoval jediné slovo.“
Shikamaru se napřímil a upřeně se zadíval na Tenten: „Jaké to bylo slovo?“
„Asira. Šeptem stále opakoval její jméno,“ na chvíli se odmlčela. Očividně to pro ni nebyly pěkné vzpomínky. Shikamaru ji vybídl rukou, ať pokračuje.
„Pak jsme ho vynesli ven, kde na nás už čekali Tygr se Šakalem, kteří předávali dokumenty třetí sekci, jež si Lišáka hned přebrala a utíkala směrem ke Konoze. Naše sekce za nimi vyrazila s odstupem jako podpůrná jednotka. Byla vystřelena světlice a tím byl zavelen ústup. A pak už není moc co říct. Ústup k naší linii se povedl a výsledek operace byl pro velení příznivý. Naruto zachráněn, dokumenty zajištěny a to za cenu ztráty dvou našich ninjů.“
„Řekl za tu dobu Naruto ještě něco?“
„Ne. Stále dokola opakoval její jméno. Poté zpátky za naší linií, co byl ošetřen, už nepromluvil ani slovo.“
Nastalo dlouhé ticho, během něhož si Nara třídil myšlenky. Nakonec ticho prolomil: „Tak tedy to je asi vše, co jsem potřeboval. Díky, že sis pro mě udělala čas.“
„Za málo.“
Shikamaru vstal, naklonil se a objal Tenten: „Opatruj se.“
„Ty taky. A stav se někdy jen tak a né pracovně jako vždycky,“ dodala s úsměvem.
„Polepším se,“ pousmál se a povolil objetí. „Tak se měj. Ahoj.“
„Ahoj.“ Po rozloučení odešel Shikamaru z obchodu.

Den se převalil do odpoledne a v ulicích Konohy začínalo být rušno. Dětem skončilo vyučování a dospělým zase ranní směna. Děti vzaly hřiště a parky útokem a dospělí pro změnu obchody. Naruto neměl zrovna v lásce, když se musel na ulici proplétat mezi davy, zvlášť když ještě nesl květiny. Kdekdo do něj rád strčil. Jak moc mu chybělo procházet se po střechách. Jen tak volně, jak se mu zlíbilo. Samozřejmě pokud nebyl majitel pěkný pruďas. Dřív bylo vše tak jednodušší. Mezitím, co vzpomínal, dorazil k místu své cesty. Konožský hřbitov. Místo bolesti a posledního odpočinku mnoha jeho přátel. Před vstupní branou se zastavil. Jeho tvář zkameněla do obvyklého výrazu. Zhluboka se nadechl a váhal, jestli se nemá otočit a jít pryč. Dlužíš jí to. Připomněl si. Zhluboka vydechl a pokračoval v cestě. Tohle už nebyl ten původní hřbitov. Během války totiž poptávka dalekosáhle převýšila nabídku a proto byl zbudován nový. Hřbitov mladé generace. Nakonec se zastavil u jednoho hrobu. Na náhrobku bylo vytesáno Yamanaka Ino. Naruto se sehnul a položil k němu květiny. Odpusť.
„Ty... ty… ty jak se jen opovažuješ?“
Blonďák se ohlédl a spatřil rychle se blížící postarší ženu. Očividně plnou vzteku. Ihned poznal, o koho se jedná.
„Dobré odpoledne paní Yamanaka,“ pozdravil zdvořile a tiše, jak se na toto místo slušelo.
„Co si o sobě vůbec myslíš?!“
„Prosím Vás, paní Yamanaka, ztište hlas. Jste na hřbitově.“
„Ty vrahu!!! Ty zrůdo!!! Táhni od mojí holčičky!“ Naruto na to jenom sklonil hlavu a bez dalšího slova odešel.

Cestou ze hřbitova se musel blonďák opět prodírat davy lidí a přemýšlel, co bude zbytek dne dělat. Pokračoval dále v cestě, když v tom.
„Pane Uzumaki.“
Naruto to ignoroval a pokračoval dál v cestě.
„Prosím Vás, pane Uzumaki, počkejte.“
Tázaný nakonec zastavil a otočil se. Viděl blížícího se klučinu, který byl zhruba stejně vysoký jako on sám. Měl hnědé vlasy a černé oči. Oblečením nijak nevybočoval z dnešního trendu. Od pohledu bych tipl, že je mu tak kolem patnácti.
„Uff, konečně jsem Vás dostihl.“
„Co potřebuješ?“ otázal se krátce.
„Chtěl jsem Vám říct, že nehledě na to, co se o Vás říká, pro mě jste hrdina.“
Naruto zůstal úplně v šoku. V tu chvíli byl naprosto odstřižen od dění kolem. Opravdu řekl to, co si myslím, že řekl? Není to zase jen nějaký blbý fór?
„Promiň, můžeš to zopakovat ještě jednou?“
„Jistě. Pro mě jste hrdinou. Neposlouchejte ty, co se Vám snaží nalhat opak. Jste mým vzorem a jednou bych chtěl být jako Vy.“
Narutovi to vhrklo slzy do očí: „Děkuji. Děkuji mockrát.“ Otřel si slzy. „Ale jestli ti můžu dát radu, tak nečekej zázraky. Podívej se na mě. Je to chvályhodná ale nevděčná cesta. Jestli se vydáš touhle cestou, čeká tě jen opovržení. Dobře zvaž, jestli ti to stojí za to.“ A s tím odešel.

Den už pomalu spěl k večeru a Naruto byl na cestě domů, když si povšiml nepatrného třesu své ruky. Ze začátku to ignoroval, avšak když i po několika minutách třes nepřestával, začal se strachovat. Začíná se to zhoršovat. Možná bych se měl poradit s… Potřásl hlavou a okamžitě zapudil tuhle myšlenku. Třeba to přejde. Vše bude v pořádku. Ale co si to nalhávám? Intenzita se pomalu zvyšovala. Blonďák se tedy zastavil. Zavřel oči. Zatnul nehty do své dlaně a skousl ret, co nejsilněji to šlo. Tiše sykl, když se nehty zaryly do masa. Krev začala zbarvovat jeho dlaň do ruda a po tváři mu tekl nepatrný pramínek krve. Následně vydechl společně s otevřením očí. Třes přestal. Zhluboka dýchal. Vytáhl z kapsy kapesník, se kterým si lehce obvázal ruku. Nemám moc času.

Poslední paprsky slunce si pohrávaly s okolím, když Naruto došel ke svému bytu. Vytáhl klíče, odemkl a mírně pootevřel dveře. Bohužel léta neaktivity si začaly vybírat svou daň a tudíž si nevšiml, že je lanko na jednom místě přerušené a svázané opět k sobě. Urychleně vešel dovnitř, kde ihned zamířil do ložnice. Bez prodlení vzal z krabičky na stole pilulku a nasucho ji polkl. Po této akci si dopřál trochu úlevy, avšak bohužel tu byla ještě jedna neodkladná záležitost. Přešel do kuchyně, kde z jednoho regálu vzal menší lékárničku. Po provizorním ošetření neváhal ani vteřinu a z vedlejší skříňky vzal flašku saké. Tu přenesl do obýváku a položil ji na zem. Zatáhl všechny závěsy a posadil se na podlahu. Otevřel láhev, ze které následovně usrkl první doušek, a zavřel oči. Tma. Samota. Nenáviděl jsem to. Všechno. Dopřál si další lok. Dnes to vidím jinak. Tma skrývá. Žádný liščí spratek. Žádný ďábel. Nic. Pouze myšlenky. Upil opět z láhve. Samota. Lehký úšklebek se mu objevil na tváři. Nenáviděl jsem ji. Tak moc. Tak strašně moc, že bych dal cokoliv za to, abych se jí zbavil. Teď je mým posledním věrným přítelem. Válka… ukáže to pravé z každého z nás. Čím jsme doopravdy. A ta podstata je zvrácená. Sobci, prospěcháři, zloději a další. Viděl jsem toho opravdu hodně. Kšeftování s příděly, vykrádání domů zesnulých, a když byl hladomor… Radši nevzpomínat. No a když celé válečné běsnění skončilo, co se stalo? Miliony mrtvých a kdo je viník? Potřeboval se obětní beránek a naše „elity“ jim ho nenápadně daly. Myslí si, jak jsou dobří a jak o jejich počínání nikdo neví, ale ty mocenské boje mezi prostými a shinobi jsou čím dál jasnější. Chtějí větší moc a to si rada starších nenechá líbit. Ve flašce saké opět trochu ubylo. Za válku mohou samozřejmě ninjové. Logické, že? Jsou v podstatě u moci, válčí v ní, a tak to musí být oni. Většina těch, co byla u zrodu, byla už dávno mrtvá, tak se vybral někdo, kdo to přežil. A tak jsem skončil uprostřed tohoto boje. Naruto Uzumaki. Hrdina války. Nenáviděn a zavržen. Takhle se mi lidé odměnili. Za všechno. A nejen mně, také mnoha dalším. Samota je skvělá v tom, že se nemusím dívat do tváří těch nevděčníků. Mělo vůbec cenu za tyhle lidi bojovat? Tolik dobrých lidí zemřelo a zůstali jen ti nejhorší. Dal si jeden velký doušek. Už měl celkem dost, ale tohle byl jeho obvyklý stav v takovéto dny. Položil lahev a začal si palcem mnout svůj prsten. Začaly mu stékat slzy.
„Proč? Proč musí být můj život pořád tak podělaný! Proč mi musíš brát všechno, na čem mi kdy záleželo! Proč?!!!“ poslední slovo dočista zařval. Poté se svalil na podlahu a dál plakal. Má to vůbec cenu? Pokračovat? Co mě tu vlastně drží? Znovu se narovnal a otřel si slzy. Nejspíš už jen jedna jediná věc. Musím to dořešit. Dlužím mu to. A až dopadnu toho bastarda, nebude mít čas zjistit, co je to slitování. Vstal a s menším zakolébáním přešel do ložnice, kde nehledě na oblečení to zalomil do postele a usnul.