Tragédie

POZOR! Spoiler!

Retsu

Retsu tiše sledovala, jak tým odchází po prašně cestě. Neběželi, jak to prý dělávali ninjové dříve; nemohli plýtvat chakrou na něco takového. Na rozdíl od jejich předků s ní neuměli tak dobře manipulovat.
Ale aspoň nějak to uměli.

Vysoký statný muž oblečen do podivného stejnokroje se kradmo rozhlížel po okolí. Tahle všivá mise mu přišla dost pod jeho úroveň a chtěl ji mít co nejdřív za sebou a komplikace, ke kterým cítil, že se schyluje, mu na náladě nepřidaly. Jeho znepokojení a frustrace neutěšeně rostly, až to po chvíli nevydržel a naklonil se ke svému menšímu kolegovi.

Iwashi zběsile kličkoval Konohou směrem k sídlu Hokage. Měl totiž smůlu, že si ze všech shinobi právě on vytáhl nejkratší zápalku a zatímco doručoval tu bezvýznamnou zprávu, přijde o celou bitvu. Co je vlastně tak důležitého na tom, že Touji pravděpodobně míří do Hadankyou? Nebyla to velká čtvrť, navíc dost vzdálená od sídla Hokage. Jakou to všechno mělo spojitost s údajnou vraždou Páté, netušil. Ale rozkaz byl rozkaz, tak ho chtěl Iwashi alespoň splnit co nejdřív a stihnout tak ještě závěrečný souboj.

Jaskyňa bola prázdna. Vzduch v nej bol vlhký a vedela, že keby ide hlbšie, nedovidí si na vlastné ruky. Už to aj tak skúšala.

„Nie sú tu,“ skonštatovala Aneko, keď si opäť prezrela tmavý priestor okolo seba. Jej slová bolo ešte niekoľko krát počuť v ozvene.
„Prehľadali sme všetko okolo,“ zavrčal Ishi, keď sa znovu ocitla pri nich.
„Buď trpezlivý,“ povzdychol si ich sensei. „Nájdeme ich.“
„Áno,“ pritakal Ishi. „Len keby tu strávime všetky dobré veky.“
Pousmiala sa na vtipe, dokonca aj Sasorimu sa zdvihol kútik pier.

Když se Kiori vrátila z akademie, dům byl nezvykle prázdný a tichý.
Máma stála v kuchyni, s grácií solného sloupu. Úzké rty pevně sevřené, oči schované pod deformovanou mlhou tlustých skel, světlé vlasy sepnuté vzadu na hlavě. V ruce držela dřevěné pouzdro a zřejmě čekala vysvětlení. Ale to nebyla pravda. Té hubené plavovlásce už všechno došlo. „Kde jsi to vzala?"
Kiori si uvědomila, že ten přísný pohled je jen zástěrka a ve skutečnosti se máma pokouší zabránit vnitřní explozi. „Na půdě, ve starém domě."

Konohagakure, sídlo hokage

K večeři byly nudle. Zase.
Kiori si pravou rukou podpírala hlavu, levou se nenadšeně nimrala ve své porci. Genma se tentokrát vrátil dřív domů, což společné jídlo činilo svým způsobem slavnostní. Genma miloval nudle. Možná právě podle nich pojmenoval svého syna. Jako vždy majestátně seděl v čele stolu, zatímco ho máma obskakovala a Udon se chlubil dobrými známkami.

„Naruto!“ Sakura běžela celou cestu od Tsunade-sama až za Narutem, který se cpal v Ichiraku ramenu.
„Mmm?“ Naruto slupnul nudli, která mu vysela z pusy, a otočil se na Sakuru, která se udýchaně zastavila před ním.
„Kakashi-sensei se vrátil z mise!“ Vykřikla Sakura a tahala Naruta pryč. Naruto ještě stihl zaplatit, zamávat na Teuchi a pak letěl za Sakurou.
Došli do nemocnice. Kakashi ležel na posteli a oči měl zavřené. Vedle něj seděl Sasuke.
„P-počkat, neřekla jsi mi, že je zraněný.“ Vysoukal ze sebe Naruto.

Letošní léto se nespokojilo s horkým vzduchem a rozpálenými chodníky. Tentokrát si dalo záležet, takže obyvatelé Skryté Listové mimo stín prakticky prchali, jako armáda ninjů na ústupu před přesilou. Se sklopenými hlavami a přimhouřenýma očima, oslepování odrazem slunečních paprsků od vybělených dlaždic a patníků na kraji silnice. Přesto však se dokázali zachovat čistě lidsky a tak byly domovy prázdné a nábřeží a kašny přeplněné.

Reedit 2015

Vesnice Hyoko, země Mrazu

Vysvětlení

Ten název je zvláštní já vím vysvětlení pod příběhem :p

Nenávidím, nebo jsem nenáviděn?
Mám je zabít, nebo nechat žít?
Porazí mě, nebo já je?
Proč je mi to místo tak povědomé, a proč nad tím vším vlastně přemýšlím?
…

Skoro každého v nemocnici probudí silné denní světlo, které volně vstoupí otevřeným oknem nebo snad tichý rozhovor, co naruší ozdravující, blahodárný spánek. Z nějakého důvodu byla tato tradice porušena.
Snil jsem o tom, jak mě probouzí moje máma, dala mi pod nos ramen, abych se na ni ve chvíli probuzení usmál. Ten pocit, který ve mně byl jako odjakživa. Byla zlá doba a ona potřebovala nabrat sílu, mým úsměvem, tak prostým. Ale stejnou sílu jsem z ní čerpal já.

[i]Bolo chladné odpoludnie a všade sa ozýval dupot nôh, ktoré kráčali pravidelne po zemi zaprášenej popolom. Spopod nôh pochodujúcich vojakov sa vzdúvali obláčiky prachu a krik veliteľa zanikal v pravidelnom kladení nohy za nohou.
Ľavá!
Ľavá!
Ľavá!

Slnko už pomaly zapadávalo a obloha naberala červenú farbu.

Aneko sedela na jednej z lavičiek na ihrisku a sledovala okoloidúcich ľudí. Rada to robila, sledovala ich chovanie a reakcie. Niektorých ľudí už poznala dosť bez toho, aby s nimi čo len raz prehovorila.
Červenovlasé dievča spolu s otcom, ktorí si boli neuveriteľne podobní. Obidvaja boli veselí a bezstarostní.
Malý chlapec so žiarivo modrými očami a vlasmi ako zlato. Bol vždy výbušný a jeho brat sa ho vždy snažil upokojiť. Neustále sa hádali a postrkovali.

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.

Ranní slunce probouzelo poušť k životu. Na rozlehlou krajinu se vydalo pár živočichů, jen jedna líná ještěrka se uvelebila na plochém kameni a nechala paprsky slunce, aby jí hladil po zádech. Najednou ucítila dunění a uviděla malinkaté kamínky jak poskakují na místě. Hluk sílil. BUM! Před vystrašeno ještěrkou vybouchla zem. Ještěrka samým leknutím vyskočila a zmizela neznámo kam.
Mezi padajícím pískem se objevila temná silueta obrovského zvířete. S obrovským zaduněním přistála a oklepala se, až písek lítal několik metrů do vzduchu

První, co jsem viděl, byla chuuninská vesta, pod níž bylo vysoké, hubené tělo. Poznal jsem v něm svého senseie, skláněl se mírně nade mnou a měl legračně přivřené oko. V tuto chvíli jsem nechápal nic až na jedinou věc, musel jsem vypadnout i s tou bednou, co nejrychleji. Mírně jsem škubl směrem, kde byla bedna a probodl jsem Kakashiho pohledem v jasném gestu, měl jsem tu načatou jistou práci. Zmizel ale ještě dřív, než jsem mu stihl utéct já. Zavrtěl jsem hlavou a svižným tempem se odplížil ke skrýši.

k poslechu:

James Bay - Hold Back The River

„Sakura-chan?“