Hatikva 05

POZOR! Spoiler!

Retsu

Retsu tiše sledovala, jak tým odchází po prašně cestě. Neběželi, jak to prý dělávali ninjové dříve; nemohli plýtvat chakrou na něco takového. Na rozdíl od jejich předků s ní neuměli tak dobře manipulovat.
Ale aspoň nějak to uměli.
Ještě se za nimi chvilku dívala. Zároveň s tím také čekala, až od brány odejdou jejich rodiny a Riku; ta ovšem byla pryč okamžitě. Pomalu ji následovali i ostatní. S ustaranými tvářemi se vraceli do svých domovů, aby vykonávali nutné domácí práce. A přitom se každou chvilku zastavit nad napůl umytým talířem a s pohledem upřeným do bílé stěny přemýšlet, jak se vede jejich potomkům, sourozencům nebo prostě přátelům na jejich misi. Ona sama to moc dobře znala. Jenomže u ní to v takových nebyl jenom strach. Zároveň... nepomáhala jim. Nemohla jim pomáhat!
Jakmile odešel poslední člověk a celá oblast ztichla – u brány nebyly téměř žádné obydlené domy, nanejvýš pár nepříliš dobře vypadajících starých chatrčí – vydala se do lesa. Zašla za několik prvních stromů, spíše jenom ze zvyku, a poté pokračovala rovnoběžně s cestou. Jenom díky cestě se vůbec dokázala orientovat; její smysl pro orientaci odešel ve stejnou chvíli, jako schopnost manipulovat s chakrou. Doteď netušila, jestli tyto dvě události měly nějakou spojitost nebo to byla jenom náhoda. A málokdy o tom vůbec přemýšlela; jenom v takovýchto chvílích, když znova viděla tým vydávající se na misi. Vydávající se riskovat svoje životy, zatímco ona zůstávala v bezpečí vesnice a překládala jakési staré, pro ně dost možná nepoužitelné svitky…
Jakmile se dostala k místu, kde se z cesty oddělovala pěšinka vedoucí hluboko do lesa, zabočila a vydala se po ní. V některých místech už byla tak zarostlá, až ji musela jenom odhadovat. Ale i kdyby tam vůbec nebyla, dokázala by najít správný směr. Přestože neměla žádný smysl pro orientaci, tady chodila pořád dokola a dokola. Jako malá s bráškou, který pak vždy dostal vyhubováno, kam to malou sestřičku bere. A teď se Sorou, který to ovšem dokázal tak dobře zakrýt, až nikdo nevěděl, že vůbec jsou pryč.
Bylo to jediné místo, kam vždy spolehlivě trefila.
Když se pak Retsu zastavila u jednoho z mnoha pařezů, vypadalo to jenom jako obyčejná náhoda. Nebylo to tak; přesně toto místo hledala.
Stoupla si na pařez a zavřela oči. Začala zhluboka dýchat, přesně tak, jak je to vždy učili na akademii. Nakonec už stačilo jenom vyvolat jakousi vnitřní sílu, která tak někde musela být. Možná se dobře skryla. Možná se zahrabala co nejhlouběji, aby ji už nikdo neodhalil. Ale ona ji potřebovala!
Znala ten pocit. Moc dobře věděla, jaké to je, když jí celým tělem proudí chakra. Síla…!
Zničeně se zhroutila na kmen. Nešlo to! Nedokázala ze sebe vymáčknout ani kousíček té pitomé síly. Dokonce jako by už pomalu zapomínala, jaké to vlastně je.
…ale ona ji potřebovala!
Naštvaně rukou praštila do kmene stromu vedle ní. Z dlaně jí zůstala trčet tříska. Přesto to udělala znovu. A znovu.
Kde jsi?! Vylez. Vrať se! Pomož mi.
Objevilo se několik prvních kapek krve. Přestala. Nemělo to cenu! Nic v tomhle nespravedlivém světě už nemělo cenu. Proč vlastně bojovali?! Všem to muselo být jasné. Prohrají! Jednou, dřív nebo později, je všechny zabijí. Risu, Ayu, Soru… jejího Soru…
Rozbrečela by se. Zůstala by napůl ležet na pařezu a opírat se o kmen - kdyby nezaslechla prasknutí větvičky.
Prudce se postavila a otočila za směrem zvuku. Někdo tam byl. Vysoká postava, které neviděla přes větvičky do obličeje. A přibližovala se.
Automaticky sáhla k pasu pro kunai. Vypadalo to zvláštně, když ani nebyla ninja a přesto u sebe nosila hromadu vybavení, ale tohle byla její jediná šance, jak se v případě nutnosti bránit. Sice měla dokonalý antitalent na ovládání všech kunaů, shurikenů nebo jehlic, ale stále se s nimi cítila bezpečněji. Aspoň o tu trošičku, díky které se zatím dokázala nezbláznit.
První zbraň hodila příliš brzy. Zastavila se o větvičky stromů a spadla na zem ještě nejméně dva metry před postavou. Když hodila druhou, bez problémů ji obratně srazila kunaiem v jedné z rukou. Nemělo to cenu, ale i tak se chtěla aspoň snažit.
To přesvědčení jí vydrželo přesně do chvíle, kdy spatřila obličej.
Kurai!
Kurai…?
„Onii-chan…?“ zašeptala neslyšně.
Usmál se na ni. Jako kdyby byl pár dní pryč a teď se vracel domů. Jako kdyby to nic nestalo!
Jenomže tohle už dávno nebyl jeho domov.
„Co tu děláš?“ nechápavě na něj zamířila zbraní. V koutku duše, tam, kam se dívala jenom v těch nejhorších situacích a jindy by ani nepřiznala, že něco takového má, tam byla ráda ta jeho schopnosti o tolik převyšující ty její – a to i dřív, když ještě měla možnost opravdu bojovat.
Bylo to správné. Přestože...
„Nemůžu už ani navštívit sestřičku?“ podivil se naoko. Dřív by s ním tuhle hru hrála. Teď už byla na hry moc stará; už věděla, že život je jiný.
„Nemáš tu co dělat!“
„Samozřejmě. Ale ještě než odejdu, chci si s sebou vzít jednu věc,“ jeho tón se nepatrně změnil. Stále to znělo jako hra, ale Retsu v tom slyšela i něco dalšího. Tohle myslel vážně.
„Ano?“ neměla to s ním hrát.
„Tebe, sestřičko.“
„Já s tebou nikam nejdu. Jsi zrádce,“ poslední dvě slova téměř zašeptala. Byla to pravda – věděla to – ale přesto tomu stále nechtěla uvěřit. Nechtěla to říct nahlas; mohlo by to být to poslední potvrzení. Nechtěla to potvrdit!
„To jsem. A vy jste odsouzeni ke smrti,“ oplatil jí ledovým tónem. Na chvilku v něm ani nepoznávala svého bratra; stále měl krátké vlasy téměř černé barvy, stejně jako ona sama. Stále měl v modrých očích jiskřičky, jako by si stále chtěl jenom hrát. A stále si hrál.
Stejně ho ale v té postavě naproti nedokázala tak úplně poznat. Bylo to tím, že vyrostl? Naposledy ho viděla už téměř před třemi roky, chvilku po té misi, kde ztratila schopnost ovládat chakru.
Anebo za to mohla zrada vesnice? Ta se přece na člověku nějak musí podepsat. Musí!
„Já s tebou nikam nejdu,“ zopakovala znova.
Jeho oči potemněly, jak se zamračil.
„Vzdejte se té nesmyslné naděje!“ rukou, kterou stále držel kunai, se prudce ohnal. Několik suchých větviček z nejbližšího stromu se pomalu sneslo na zem.
„Ale co když je to to poslední, co nám zbývá?“ pevně na něj pohlédla. Kdyby snad... ne, nesměla přemýšlet, že by se mohl vrátit. On by to nikdy neudělal; už se pro něco rozhodl. A oni by ho už nepřijali. Ani by nemohli.
Proč...?!
Zavrtěl hlavou, „vám už ale nezbývá ani ta naděje.“
„Jak to myslíš?“ znovu se napjala, jako by se připravovala k boji. Nemělo to smysl.
„Slyšel jsem, co se říkalo na schůzi“ – Retsu zadržela dech – „vím všechno o tom plánu, dokonce víc, než víš ty sama. A řekl jsem jim to. Budou na ně čekat a zničí celou tu skupinu. Zabijí je!“
Do očí se jí vtlačily slzy.
To nemůže být pravda!
Toho by si přece všimla. Všimla by si techniky, kterou tak dobře znala. Musela!
„Nevěřím ti!“ vmetla mu do tváře s posledními zbytky sebeovládání. Hlas se jí téměř nepatrně třásl.
Kurai si toho všiml. Znal ji.
„Odešla jsi poté, co ti dali na překlad Svitek Pečetí. Potom vyslali na misi tým, který vedla Risa… změnila se, od té doby, co jsem ji viděl naposledy. Mají v plánu…“
„LHÁŘI!“ bylo jí jedno, že se to ozývalo lesem na všechny strany. Nezajímalo ji, jestli někdo přijde – ať už přítel nebo nepřítel.
Vrhla se na něj. Na člověka, vedle kterého vyrůstala, který ji naučil většinu toho, co uměla, který ji vždy ochraňoval… na člověka, který ji zradil. Zrádce!
Poslední slovo se jí stále opakovalo v hlavě. Zradil nás! Zrádce! Zrádce! Zrádce!
Vrazila do něj. Očekávala, že oba spadnou na zem. Místo toho ji však pevně chytil za obě ruky, donutil, aby pustila kunai a potom se jí pevně podíval do očí.
„Ty nemusíš umřít. Můžeš zůstat naživu! Vyjednal jsem to. Pojď se mnou!“ v očích měl úpěnlivou prosbu, aby ho poslechla. Aby s ním poslušně odešla a aspoň ona se zachránila. Přestože ostatní zemřou. Jemu nikdy nezáleželo na ostatních; jediný, koho chtěl chránit, byla jeho malá sestřička. Dřív… dřív by se ještě možná pokusil zachránit Ariho, ale na to už bylo pozdě.
A proto se rozhodl, že za každou cenu ochrání aspoň ji.
„Ne! Pusť mě!“
„Nech mě ochránit tě!“ prosil ji. Ale ona to neviděla; nechtěla to vidět. Kdo by se zabýval tím, co chce zrádce?
Skousla si ret a podivně ochabla. Když pak znovu zvedla hlavu, znovu to byla ta klidná, přemýšlivá dívka, jakou ji všichni znali. Stále se jí v očích zračil hněv, ale teď o mnoho racionálnější.
„Ať uděláš co chceš, já tu zůstanu,“ vyrovnaně se mu podívala do očí a konečně tam spatřila aspoň částečku všech jeho emocí, což ji donutilo k tichému zašeptání: „Promiň.“
Lítostivě zavrtěl hlavou.
„To já bych se měl omluvit.“
A přišla neprostupná temnota.