A city of dust covering both of us

Vysoký statný muž oblečen do podivného stejnokroje se kradmo rozhlížel po okolí. Tahle všivá mise mu přišla dost pod jeho úroveň a chtěl ji mít co nejdřív za sebou a komplikace, ke kterým cítil, že se schyluje, mu na náladě nepřidaly. Jeho znepokojení a frustrace neutěšeně rostly, až to po chvíli nevydržel a naklonil se ke svému menšímu kolegovi.
„Dost pochybuju, že toho liščího spratka najdem zrovna tady!“ sykl podrážděně.
„Máš pravdu, Kisame,“ dostalo se mu lhostejné odpovědi.
„Ale máme přece jasné rozkazy. Nemůžeme se tu tak producírovat. Když nás odhalí, bude naše mise o dost těžší!“
Mladík po jeho boku na něj lehce stočil pohled, ve kterém bylo jasně naznačeno, že žádné námitky připuštěny nebudou, a ladně přeskočil zeď, ke které právě dorazili.
„Vítejte doma, Itachi-san,“ neodpustil si utrousit, když dopadl na rozbořenou cestu vedle něj. K jeho úlevě nepřišla žádná reakce. Viděl ho mizet za rohem polorozpadlé barabizny, a tak sice velice neochotně ale přesto svého partnera následoval. Zahnuli ještě několikrát, než se Itachi zastavil u jedné zříceniny. Ne že by na této budově bylo něco zajímavého, vypadala stejně zuboženě jako většina ostatních v bývalé čtvrti jeho klanu, ale pro něj byla nejspíš něčím zvláštní. Kisame se postavil vedle něj a zkoumavěji si prohlížel škrábance ve zdech, roztříštěná okna a polorozpadlé horní patro, o kterém nechápal, že se ještě nezřítilo. Itachi však nic z toho nevnímal, upřeně hleděl do míst, kde tušil osamocené okno...

Okno bylo jako vždy mírně pootevřené a ač to nemohl vidět, s jistotou věděl, že na stole pod ním stojí nevelká lakovaná vázička s drobnými bílými kvítky. Přešlápl, věnoval jejímu pokoji poslední pohled a otočil se k odchodu. Procházkovým krokem směřoval ven ze čtvrti Uchihů. Cestou zdvořile odpověděl na několik pozdravů sousedů a ani jedenkrát se neotočil a nezrychlil. To až za zdí, která oddělovala jeho klan od zbytku vesnice, mírně stočil hlavu stranou a promluvil do nikam.
„Pojď, Riko, chci s tebou mluvit.“
„Jak?“ doskočila vedle něj dívka, která ho celou dobu sledovala. „Itachi, vážně už mi musíš říct, jak to děláš!“
„Ty na to přijdeš,“ odbyl ji a pokračoval v chůzi.
„Jako ANBU specialistka na průzkum jsem přebornice ve skrývání. A jsem vážně dobrá!“
„Vážně?“ škádlil ji.
„Ano, vážně!“ nepochopila, že si ji dobírá, „Jsem v ANBU jedna z nejlepších, nikdo už mě nevycítí ani taichou, nikdo! Kromě...“
„Mě,“ pousmál se.
„Ano,“ sklopila zrak, ale po chvíli znovu naléhala, „ale musíš mi už říct, co dělám špatně, co jsem přehlédla. Jednou by mě to mohlo stát život, Itachi.“
Pohlédl na ni. Dnes byla mimořádně krásná. Běžně nosila dlouhé ebenově černé vlasy rozpuštěné, aby si s nimi směl pohrávat vítr, ale teď je měla ledabyle zapleteny do copu spadající na levé rameno, do nějž si vpletla oblíbené bílé kvítky, které svým kontrastem vyvolávaly dojem třpytu. Černý zavinovací top se síťovanými rukávy postupně světlal až v bílé zakončení těsně nad pupíkem a její dlouhá rozevlátá černá sukně byla z tak jemného materiálu, jako by byla oděna do pavučiny. Na krku se jí houpal náhrdelník se třemi kruhy, bez kterého prakticky nevycházela z domu. Znak klanu Uchiha byste na ní ale hledali marně. Většinu svého času trávila v ANBU uniformě a když měla chvíli volna, chtěla být prostě jen Riko a ne příslušnice mocného klanu. Obdivoval ji za to.
„Toho se neboj,“ chytil ji za ruku a přidal do kroku. Mlčky jej následovala.

„Nejsem na trénink oblečená,“ upozornila ho rozmrzele, když dorazili na odlehlé cvičiště.
„Nepřišli jsme trénovat,“ ujistil ji.
„Tak proč...“
„V tuto denní dobu tady už nikdo nebývá...“ tentokrát nenechala domluvit ona jeho a objala ho. Pevně se k ní tiskl a ve skrytu duše doufal, že tento okamžik nepomine, ale věděl, že je to nemožné. Snažil se vychutnat si každou sekundu její těsné blízkosti, ale místo uspokojení mu to vhánělo žluč do krku. Vycítila, že je něco špatně, a odtáhla se.
„Itachi, co...“ nejspíše se chtěla zeptat, proč na ni hledí svým sharinganem, ale to už nestihla. Snící ji opatrně položil do vlhké trávy a rozběhl se zpět do vesnice. Koneckonců slunce už téměř zapadalo a on měl dnes důležitou misi.

„Co tu děláme, Itachi-san?“ docházela mu už tak nízká trpělivost „Přece mi nechcete namluvit, že jste nakonec sentimentální!“ nervózně přešlápl, ale dál už se raději neodvažoval svého společníka provokovat. Stejně měl pocit, že ho vůbec nevnímá a dál pitomě čučí na tu barabiznu. K jeho úlevě po několika dalších minutách Itachi přece jen odtrhl oči a dal se do pohybu. Kisame v duchu zaúpěl, když se znovu zastavili tentokrát u jedné z mnoha prasklin na cestě.

Zhluboka dýchal a silou vůle potlačoval dávicí reflex. Bylo hotovo. Splnil misi, ostatně nikdo by od něj nic menšího ani nečekal. Vlastně ne, ne tak docela, byla tu ještě Riko lapená ve svých snech na cvičišti. Musel se už konečně rozhodnout, co s ní udělá. Malý kousek jeho nedotčeného srdce toužil po tom vzít ji s sebou, ale věděl, že to nemůže udělat. Bylo na čase zabít i ji. Celou dobu věděl, že to nakonec přijde, ale nechtěl ji mít tady, nechtěl ji sprovodit ze světa jako všechny ostatní a i když tu myšlenku nikdy přesně nezformuloval, chtěl ji zabít nic netušící lapenou v genjutsu. Ale to už bohužel nebude možné.
„Jak jsi se dokázala osvobodit?“ potlačoval žal ve svém hlase a snažil se znít odměřeně.
„Itachi! Proč jsi... Sakra!“ ječela na něj hystericky a těkala pohledem na všechna ta zkrvavená těla jejích blízkých.
„Tak jak?“ zcela ignoroval její výlev.
„Učil jsi mě to!“ křikla už vyrovnaněji a vpíjela se do něj svým sharinganem, zatímco jí slzy tekly po tvářích.
„Ano, ale...“
„Trénovala jsem, zdokonalovala se, chtěla jsem, abys byl na mě hrdý, do háje!“ pomalu se k němu přibližovala a každým metrem byl její krok jistější. Stálo ho hodně sil, aby zůstal nehnutě stát.
„Tak tohle je ono?“ mávla kolem sebe teatrálně rukou, „To je ta tajemná těžká mise, které ses tak obával? Zmasakrovat své lidi, svou rodinu, mou rodinu! A co já? Hodláš zabít i mě?!“
„Ano,“ odpověděl chladně, když už byla sotva metr od něj a dál se přibližovala. Nepohnul se, ani když už na tváři cítil její dech. Políbila ho. Vlastně to nebyl skutečný polibek, jen přitiskla své rty na jeho a on cítil vlhkost jejích slz na své bradě. Tiskla se k němu a klouzala rukama po jeho zádech směrem dolů. Nepohnul se, věděl, že ho nemůže ohrozit, ale chtěl její smrt oddálit ještě alespoň o několik drahocenných okamžiků. Zůstal v klidu, i když cítil, jak mu vytahuje jeden z posledních kunaiů a svírá ho ve své ruce. Bylo to tady. Odskočila od něj a...
„Riko!“ nevěřícně sledoval, jak jeho dívka s hrotem v prsou bezvládně padá k zemi. Zachytil ji v posledním okamžiku, aby se neuhodila do hlavy, i když už na tom vůbec nezáleželo. Šokovaně sledoval, jak v jejích nádherných očích pohasíná život a v návalu vzteku a bezmoci vší silou udeřil pěstí do země vedle ní, až se objevila veliká puklina. Cítil naléhavost toho, že už musí prchnout, ale potřeboval si ještě naposledy přičichnou k jejím vlasům.
„Jasmín. Voníš po jasmínu, to proto jsem tě vždycky poznal,“ šeptal jí do ucha, zatímco jí sundával náhrdelník z krku.

„Itach-san, jedna věc je vystavovat se ve zdánlivě opuštěné čtvrti, ale s aktivovaným sharinganem už na sebe strháváte velkou pozornost!“ vyrušil ho ze vzpomínek jeho společník.
Zamrkal a znovu již černýma očima pohlédl na žraločího muže oděného do pláště s rudými oblaky a směšného klobouku s rolničkou.
„Jistě, musíme splynout z davem,“ Kisame by přísahal, že v jeho tónu cítil náznak sarkasmu, „a pospěš, máme přece úkol,“ dodal, když spěšně odcházel. Táhlé zaúpění, které se mu ozvalo za zády, zcela ignoroval.

Poznámky: 

Riko - jasmínové dítě
Obrázek - kasumi
K povídce mě inspirovala píseň od Shinedown Through The Ghost, jejíž úryvky (překlad) tvoří začátek a konec povídky. A musím říct, že inspirace to byla tak silná, že jsem měla chuť zařadit tuto povídku do spoluautorských, jelikož mám pocit, že většinu příběhu odzpíval Brent Smith a já jsem dopsala jenom takové ty kudrlinky kolem.

Ría

Tuto povídku bych ráda věnovala tobě. Za tvé úžasné obrázky, které mě nehorázně baví, za to, co se pro mě chystáš udělat a za to, že díky tobě se mám tak dlouho na co těšit