Tragédie
Ticho před bouří
Sasuke nevěřil vlastním očím skutečně tu před ním stál Naruto, nebo už mu taky přeskočilo? Kakashi se obával nejhoršího, jak ty dva dávné rivaly pozoroval, ale Sasuke se z ničeho nic otočil a namířil si to do toho nejtmavšího kouta.
Neschopný
„Kage Bushin no Jutsu,“ ozvalo sa a tri Riove klony bežali oproti jeho otcovi s nahnevaným výrazom v očiach.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu,“ ozvalo sa, Riove klony nestihli zareagovať a už boli v obrovskom plameni, ktorý vytvoril Masato – Riov otec.
Masato rýchlo pokračoval: „Doton: Yomi Numa,“ pod Riom sa začala meniť pôda na bahno, snažil sa uskočiť, ale technika bola veľmi rýchla a Rio sa nemohol ani pohnúť a pomaly sa potápal.
Už je tomu pár dní, co se Rin, líbezné dívce ze Skryté Listové vesnice, změnil život úplně naruby. Doposud ji každý znal jako milého a usměvavého člověka, který si potrpěl na misce čerstvě natrhaných jahod. A byla to nejspíš právě její dobrosrdečnost, jež ji navedla na dráhu lékařského ninjy a umožnila jí vstoupit do silného týmu pod vedení jedinečného čtvrtého Hokage.
Po několika dnech cesty se konečně dostával do končin, jež bezpečně znal. Tato místa v něm vzbuzovala pocity zvířecího hněvu a zatracení smíšené s nostalgickou zasmušilostí. Je již kousek od místa, kde se stala ona událost. A nyní po pěti letech se vrací, aby dokončil to, co nemělo začít. Na jeho, jinak kamenném a vyrovnanén, obličeji se objevila krůpěj slz. Kdybych byl tehdy silnější, pomyslel si.
Nečekaný spojenec a čas vrátit se do hry
Zmateně se rozhlížela po okolí, náhle nemohla poznat onu vesnici, jako by nevyšla ven roky. Každopádně se jí ulovilo, byla ráda, že nemusí zůstávat mezi stěnami toho ošklivého místa. Neskutečně ji stísňovalo.
Možná by kdysi zapochybovala, jestli je vážně tak důležitá, nebo ji s sebou vzal Kakashi jen z lítosti, ale tentokrát si byla jistá. Mohla hodně pomoct a hodlala to udělat, kdykoliv by někomu z nich hrozilo nebezpečí.
Malé, možno šesťročné dievčatko sa vystrašene krčilo, chrániac v náručí malý bochník chleba.
„Zlodejka!“ skríkol na ňu pekár a znova ju udrel palicou. Vykríkla od bolesti, ale bochník nepustila.
Nikto si ich nevšímal. V očiach ľudí bol strach a ninjovia nemali čas sa zaoberať takýmito drobnosťami, hoci sa odohrávali v strede ulice.
Až na jednu osobu zahalenú v tmavom plášti a s kapucňou na hlave. Dievčatko sa na ňu prosebne zahľadelo. Odpoveďou jej bol len chladný pohľad žiarivo modrých očí.
„Prosím...“ povedala.
Tma. Nic než jen tma. Trhla jsem sebou při zašustění větru v korunách stromů. Můj zrak se začínal vracet. Nebyla tma. Tohle nebyla žádná místnost o dvou metrech na další dva mezi čtyřmi neproniknutelnými stěnami. Žádná cela, žádné mučení a výslech. Jen noc a já někde venku v divočině, evidentně. Což mě vcelku překvapovalo. Ještě víc, že mě tu nechali na živu, to byl trochu nesmysl. I kdyby mě nechtěli vzít do zajetí, tak mě aspoň měli zabít.
Co se skrývá za bolestí
Všichni brzo usnuli. Hinata v Kibově obětí, Gai s palcem v puse, jeskyně se zdála klidná světlo pomalu vyhasínajícího ohně ji dělalo nádhernou. Když spali, zdáli se poklidní, jednou za den je na chvíli opouštěli jejich starosti, jedna kunoichi v koutě ale spát nemohla.
Pokaždé když zavřela oči zdával se jí už čtyři roky ten stejný sen. Vlastně to bylo mnoho snů, ale všechny měli něco společné.
Horký letní vzduch se tetelí nad nekonečnými lány lesů. Panuje zvláštní mrtvolné ticho. Příroda jako by strnula v posmrtné ztuhlosti. Nikde se neozývá zatrylkování ptáků nebo mňoukání kočky či snad štěkot psa. Ani lísteček na stromě se nepohne a ulice, kdysi plné lidí, nyní zejí prázdnotou.
Dievčina sediaca bez akéhokoľvek pohybu zrazu prudko otvorila oči a vydýchla. Jej oči získali zlatú farby namiesto obvyklej zelenej.
„Fukusaku...“ šepla.
Ten k nej okamžite priskočil so zvláštnou palicou v ruke. Keď zazrel jej oči, prudko zabrzdil. Na tvári sa mu zračilo prekvapenie, ale to pomaly vystriedal úsmev.
„Gratulujem, Sakura, práve si ovládla sennin mód na úrovni presahujúcej tú jeho.“
Vyskočila na nohy, chytila Fukusaka do rúk a prudko ho objala. Dobrosrdečne sa zasmial.
[hide=POZOR! Novinka pre čitateľov!][b]Vážení čitatelia!
Noví známi
Pavúk vyskočil na pódium a v tom som zrevala: "POZOR!!!"
"KATSU!" skríkol chlap.
Všetko sa to udialo tak rýchlo. V momente ako som vykríkla, sa Kakashi bleskurýchle presunul k Namikovi a schytil ho. Sakura s Narutom zdrapili Miyuuki a kňaza. Len pár sekúnd pred výbuchom, len taký krátky čas za ktorý by človek mrkol, zmizli Kakashi, Naruto a Sakura z pódia aj s kňazom a novomanželmi. V tom istom momente som vyštartovala za chlapom ako strela.
Obrad či nočná mora?
Lenivo som sa prevalila na druhý bok a tak sa mi naskytol pohľad na muža predo mnou. Nahlas som vzdychla. Chcelo sa mi strašne spať a práve keď už zaspávam, sa tu objaví on. Nie že by mi to vadilo, vlastne som bola rada že prišiel, ale bola som unavená. Keď sa nad tým zamyslím, vlastne som ho už ani nebrala ako niekoho cudzieho, či ako hrozbu.
"Umm..." zamrmlala som na pozdrav.
"Mám radosť, že ťa moja návšetva tak potešila," uškrnul sa, keď videl moju tvár, ktorá od únavy vyzerala skoro až mŕtvolne.
Sasuke v cieli pomsty: „Takže sú už všetci mŕtvi. Celá Konoha. Dokonca aj ľudia z iných zemí. Aj Naruto a Kakashi. Všetci. Až na teba Sakura.“ A spustil smiech.
Pozrel na Sakuru a dodal: „Ešte zostávaš ty. Teraz zabijem teba a môj plán bude na konci!!!“
Ležím ve své posteli, se sevřenými pěstmi, pevně stisknutýma očima, syčivým dechem, jen ztěžka se deroucím skrz zaťaté zuby, - a třeštící hlavou. Mermomocí se snažím usnout, přestože mi vzrůstající vztek sebral jakékoli naděje už před několika minutami.
Uplynuly další dvě hodiny a nikdo se nevracel. Kiba měl nervy na vlásku.
„Neměl jsem je tam posílat samotné.“ vyčítal si stále dokola a hlavou mu běžely nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát.
„Proč to muselo potkat právě nás?!“ vykřikl a jako obvykle uhodil pěstí do zdi.
Zoufale zatínal všechny svaly ve svém těle, měl už dost ukrývání, ani jejich vlastní rodiče netušili, že přijde něco takového.
Těžko říct, proč lidem život nikdy nevyjde podle plánu, uvažoval jsem o tom za ty roky už mockrát a došel k jednoduchému závěru: Život je zkrátka tak složitá hra, že na ní neexistuje žádný zaručený postup, možná jen pár základních pravidel, jak se vyvarovat vlastních potíží.
Moje největší chyba byla, že jsem se žádným z nich nikdy neřídil, nikdy jsem se nesnažil vyvarovat konfliktů.
