Konoha vzhůru nohama VI. - nečekaný spojenec a čas se vrátit do hry

Nečekaný spojenec a čas vrátit se do hry

Zmateně se rozhlížela po okolí, náhle nemohla poznat onu vesnici, jako by nevyšla ven roky. Každopádně se jí ulovilo, byla ráda, že nemusí zůstávat mezi stěnami toho ošklivého místa. Neskutečně ji stísňovalo.
Možná by kdysi zapochybovala, jestli je vážně tak důležitá, nebo ji s sebou vzal Kakashi jen z lítosti, ale tentokrát si byla jistá. Mohla hodně pomoct a hodlala to udělat, kdykoliv by někomu z nich hrozilo nebezpečí.
Kiba konečně přesunul svoje myšlenky kousek dál, od věčného strachování se, plánování a dohlížení na ostatní, tentokrát byl vděčný, že smí trochu polevit, spoléhal na Kakashiho schopnosti, ač musel být stále v pozoru.
Jako každou noc kdy byl venku i tentokrát si musel stále dokola prohlížet své okolí, znal jej nazpaměť, každou uličku, ta vedla ke kamenným schodům vlnícím se nad tržištěm, ta zase k mostu přes říčku. Všechny si je pamatoval, přesto nepromarnil jedinou příležitost prohlédnout si je znovu.
Chladný pocit uprostřed jeho hrudi sílil, tentokrát se rozhodl dát mu průchod, mohla to být taky jediná příležitost, tentokrát na něj nikdo nekladl takový tlak, neměl na sobě tu tížící zodpovědnost a tak mohl konečně propustit to co vězelo pod ní.
Studený, mokrý pocit který tlačil a dral se na povrch, strach. Měl opravdu strach, který nikdy nesměl ukázat, sál se , že třebas je to naposledy co ty uličky vidí, že možná dnes umře a už se na ně nikdy nepodívá. Bál se, že se to nepodaří a jestli neumře bude muset opustit Konohu a pak.. ...pak možná jednou zapomene jak vypadaly.

Blížili se k místu kterým pocházel vždy velmi nerad. Nikdy se nesměl přiblížit, nesměl se ho dotknout, protože bylo za hranicí, která dělila vesnici. Pohlédl na rozpadající se trosky kdysi tak slavné ninjovské akademie.
Matně rozeznával zahradu na které dřív všichni společně sedávali. Zabořil oči ještě dál do trosek a zkoumal každý detail, stěží poznal kde stávaly dveře, kterými každé ráno vcházel.
Něco tu však přece jen zůstalo, něco co ho přimělo se zastavit, v hlas naprosto potlačil myšlenku pokračovat v misi. Tohle se nedalo opomenout. Stál tam, strom pod jeho spadaným listím si hrávali první školní den. Na jedné z jeho větví cosi viselo. Zapadané pod stovkami lístků, stejně poznal co to je. Snad tam byla odjakživa – ta malá dřevěná houpačka, tak přece jen se nakonec ve vesnici našlo něco na co zapomněl. Tiše se pohupující v rytmu nočního vánku.
V srdci mu připomněla zvláštní pocit. Chvíli měl pocit, že na ní někdo sedí malý chlapec, byla to přece jen obyčejná houpačka, ale... ..jeho houpačka – Narutova.
„Kibo co to děláš?!“ ozval se šeptavý, ale naléhavý Sakuřin hlas.
Chlapec se nahýbal, stále zkameněle pozoroval provazy míně se pohybující sem a tam a zas nazpátek.
„Kibo děje se něco?“ zeptal se Kakashi.
Sakura se vrátila o kousek k němu, konečně si všimla kam s to vlastně dívá.
„Vidíš ho taky?“ zeptal se tiše. Děvče mlčelo. Trochu proto, že si nebyla úplně jistá o čem mluví a trochu protože se snažila zahnat vzpomínky.
„Taky sis nevzpomněla, nikdo z nás. Sedával tam každý den. Býval tu snad první, ráno když jsme šli do školy a seděl tam i když jsme odcházeli domů.“ pokračoval Kiba.
„Musíme jít.“ řekl Gaara.
„Má pravdu.“ přikývla Sakura.
Kiba se poslušně otočil.
„On by si vzpomněl, kdyby tu byl.“ řekl a okamžitě po té dohnal ostatní, aby dal najevo, že nečeká další odpověď.

Mlčky se blížili severní částí vesnice až k bráně. Občas hodili jeden po druhém starostlivý pohled, ale nikdo si netroufal promluvit,až do chvíle kdy se Kakashi zastavil před hospodou.
„Tak jsme tady.“ řekl spokojeně.
Nejprve si Sakura myslela, že je vede do hospody, ale byla si jistá, že v takové situaci by ani on tak hloupě nežertoval.
Kakashi skutečně vešel dovnitř, ostatní ho zmateně následovali.
Bylo tam prázdno, jen jeden muž právě umýval nádobí.
Když Kakashi vešel ohlédl se. Několikrát si ho přeměřil pohledem.
Jounin sáhl do kapsy a vytáhl čelenku, kterou ukázal přímo tomu muži.
Sakura se vyděsila a chvíli měla dojem, že omdlí.
„Co ho to napadlo? Nikdo přece tohle u sebe nenosí, natož to nevytahuje!“ pomyslel si Kiba.
Chlap položil sklenici a zamračil se. Temari s Gaarou zůstali v pozoru, začínali očekávat rvačku. V tom však muž pokynul rukou ke schodišti vedoucímu kamsi do sklepa a začal se věnovat znovu nádobí.
Kakashi si to namířil rovnou dolů.
„Km to jdeme?“zeptala se Sakura.
„Za Hokagem.“ řekl Kakashi šibalsky a všem bral zbytky trpělivosti.

Prošli vlhkým špinavým sklepením, až se dostali do chodby jemně krémové barvy. Shora dovnitř pronikalo světlo mřížovanými otvory.
„Vážně, kde to jsme?“ zeptal se Gaara.
„Pod ulicemi Konohy.“ odpověděl, aby je konečně přestal trápit.
Teď teprve začala Sakura rozeznávat jí tak známé světlo lamp.
Chodba se pomalu blížila svému konci, Kakashi ustoupil a Kiba s Gaarou otevřeli obrovské tmavohnědé dveře s nápisem jako vrata: Tajný úkryt Hokage.
Uvnitř zářil lustr který je po takové cestě na chvíli oslepil. Za nimi vešly dovnitř obě dvě dívky. Gaara s Kibou v předu zůstali stát jako dva solné sloupy, ničeho si nevšímající Sakura se potáhla mezi nimi.
Až teď padl její zrak doprostřed místnosti. Neupoutal jí nádherný modře polstrovaný gauč, nýbrž to co se nacházelo pod ním. V jejích očích se objevil děs. Gaara s Kibou nedokázali promluvit. Úplně se jim zatajil dech a roztřásli se. Sakura vypadala, že přestává dýchat úplně.
Pomalu si prohlédla postavu ležící na zemi letmo přikrytou pláštěm Kageho. Nejprve nemohla uvěřit. Přejížděla očima od bosých nohou přes roztrhané oblečení a špinavou, neoholenou tvář, až k tradičně neučesaným vlasům. Když jí ta skutečnost došla, chtělo se jí plakat. Radostí? Vztekem? Těžko říct.
Polkla a hořce si chlapce znovu přeměřila, až teď si začala klást otázku co jej vlastně dostalo do takového stavu. Nevypadal zraněný, čím dál více nabývala dojmu, že skutečně jen spí.
„Tohle je Hokage?“ pomyslela si Temari, která jej viděla naposledy jako čtrnáctiletého kluka a tak zarostlého jej ani nepoznala.
Otočila se na kluky. Kiba konečně přestal zděšeně zírat před sebe a pro změnu se podíval na ni, jako by si vyměnili úplně stejné myšlenky a tak, ž ano, oba se museli ujistit, že nejsou jediní, kdo to vidí.
Pak se Sakura otočila zpět a vykročila třemi drobnými krůčky. Pomalu se sklonila skoro až k němu. Chtěla ho probudit, ale měla strach. Že se mýlí, že už je tak šílená, že se spletla, ale i přes strniště poznávala každý rys jeho obličeje, oči, které se mohli každou chvíli otevřít a pohltit, ji do svých modrých studánek, ústa která se jí tolikrát pokusila políbit, ruce, které tu dřív byly jen pro ni, aby ji mohly obejmout, kdykoliv si řekne a ona toho nikdy nevyužila. Připadala si nejspíš silná, příliš hrdá. Jak ráda by ho tentokrát nechala, aby ji objal.
Bála se ho dotknout, bála se promluvit, ať už se mohlo stát cokoliv, chtěla si ještě chvíli užít tu naději, že skutečně leží přímo před ní, že opravdu žije.
„Naruto?“ zašeptala a chtěla do něj strčit, aby se probral.
Náhle se ozvali z vedlejší místosti kroky, než stihli vůbec nějak zareagovat, dovnitř vcházela další postava, v Kage klobouku který mu padal do čela, takže neviděli jeho obličej, s knihou v ruce. Zarazil se a z pod své pokrývky hlavy rozhlédl kolem.
„Vy?! Vážně jste sem všichni přišli?“ řekl s posměchem povědomý hlas.
„Co si zač?“ zeptal se Gaara nedůvěřivě.
„Já? Jsem sedmý Hokage.“ oznámil a povzdychl si.
„A proč má teda tvůj plášť?“ zeptal se Gaaa jako u výslechu.
„On? Haha... No půjčil jsem mu ho jako deku a nějak se mu to zalíbilo.“ usmál se.
„Stejně ho nepotřebuju, celý den jsem tu zalezlý a tahat se s tím.. ..ach jak problematické.“ povzdechl si. Na tuto větu zareagovala Temari, vrazila do svého bratra div nespadl na zem. Kluk pod kloboukem si ji do teď nevšiml.
„Temari?“ zeptal se udiveně.
Pak si pomalu sundal klobouk.
„Shikamaru?“ odpověděla mu stejně překvapeně. V Kibovy hrklo, konečně mu došlo odkud hlas zná. Shikamaru si sundal klobouk, aby mu bylo vidět do obličeje. Nyní ho už poznával i Gaara.
„Ahoj Shikamaru, jak se vede?!“ vpadl do dveří s úsměvem Kakashi.
„Promiňte dětska, ale za dveřmi mě zdržel životu nebezpečný netopýr a musel jsem se s ním vypořádat.“ vymlouval se Kakashi jako obvykle.
„Soudě podle párku ve vaší levé ruce a čokolády v té druhé bych tipl, že jste to spíše vzal okolo ledničky mistře.“ odpověděl mu Shikamaru a odlehčil konečně situaci.
Sakura stále klečela na zemi.
„Takhle ho, ale nevzbudíš.“ usmál se Shikamaru a zařval „Naruto vstávej! Utočí na nás!“
Kluk na zemi sebou prudce cukl a vyskočil.
„Neboj, tentokrát tě nezklamu a všechny ochráním“ zařval směrem k Shikamarovi a pak zmateně otočil hlavu zpět.
„Je to opravdu...?“ blesklo mu hlavou.
Zůstal tupě zírat na dívku která se nad ním skláněla. Kdo jiný, tak ustaraný a nešťastný výraz měla jen když ho sledovala při jeho počínání.
„Zase, jsem něco proved?“ pomyslel si zmatený Naruto.
„Kde jste se tu všichni vzali?“ vylezlo z něj za chvíli.
„Teď není čas na vysvětlování, musíme jít. Jestli se nevrátíme do svítání, bude poprask.“ namítl Kiba a Kakashi souhlasně přikyvoval.
„Jasně, jasně.“ přikývl Naruto a nespouštěl oči ze Sakury.
„Tak půjdeme?“ zeptal se jí stále poněkud zmateně.
„Počkej. Něco potřebuju.“ usmála se a chytila ho za ruku. Pak jej mlčky objala. Konečně měla pocit, že se vše obrací k lepšímu. Tohle bylo to o čem taak dlouho snila, jediné objetí jí vrátilo naději.
„Asi je čas se vrátit do hry, že?“ povzdychl si Shikamaru.
„Ach jak obtížné, měl jsem tu tolik času na hraní shoggy.“ postěžoval si a odložil klobouk na stůl.
„Shikamaru!“ napomenul ho se smíchem Kiba.
„No tak jdeme dětska.“ pobídl je Kakashi a samozřejmě si musel vyslechnout jejich obranu, že už dávno vyrostli.

Uvnitř doupěte zatím panovala zvláštní nálada.
Ino, Temari, Chouji, Hinata a Hanabi večeřeli a měli to rovnou i s divadlem. Pozorovali Sasukeho a Leeho, kteří nakreslili v prostředku jeskyně čáru, posadili se
každý na jednu stranu a neúprosně na sebe zírali.
„Vzdej to!“ zamračil se Sasuke.
„Vzdej to ty.“ odpověděl Lee a ani nemrkl.
„Hned toho nechejte oba!“ křičel na ně rozčílený Shino.
„Do toho Lee!“ ozval se mistr Gai, Shino mu v duchu děkoval za ohromnou pomoc a sedl si na zem.
„Kibo, jestli se hned nevrátíš, nevím, jak to tu dopadne.“ povzdechl si.
„Jsme tady!“ ozvalo se od vchodu.
„No to je dost!“ odpověděl Shino a už vstával, když v tom si všiml, kdo stojí po jeho boku.
„Shikamaru!“ Ino vyskočila a vrhla se mu kolem krku, až ho srazila k zemi.
„Po cti hodném Hokage se neválí!“ odpověděl přiškrceným hlasem.
Lee i Sasuke tedy zvládli prohrát ba současně, jelikož jim to nedalo, aby se neotočili.
Temari a Gaara jim pomohli vstát.
„Vy jste to dobře věděl a dělal jste tajnosti.“ změřila si Ino Kakashiho pohledem.
„No jo, věděl.“ usmál se.
Sasukeho najednou zamrazilo, nechtěl vypadat starostlivě, ale když chvíli čekal, všichni se bavili dál a nikdo nepřicházel vstal.
„A kde je Sakura?“ zeptal se.
„Ta? Neboj je v pořádku.“ řekl šibalsky Kakashi, načež Sasuke mírně pootočil a nadzvedl bradu a vztekle si založil ruce, aby to nevypadalo, že se o někoho strachuje.
„Vede jeden pytel, chvíli jí to potrvá.“ dokončil Kakashi.
„Fajn, jelikož to zapomenu nebo si to rozmyslím dřív než se sem svou šnečí rychlostí dovleče, vyřiďte jí, že jsem se jí chtěl omluvit, za to co sem prve řek, jen jsem jí chtěl připravit na realitu.“ oznámil důležitě a už se otáčel zády.
„Vážně? To je od tebe milé..“ Sasuke se otočil za hlasem vcházejícím dovnitř „...že Naruto?“ a spatřil usmívající se dívku s Narutem o ni opřeným.
Sasuke zůstal stát jako opařený. Všichni okamžitě zmlkli. Jeho výraz vypadal, jako by viděl ducha, nebo nejhoršího nepřítele, nezdál se ani trochu šťastný. Sakura si jen užívala jeho překvapení i Naruto si nevěřícně prohlédl postavu stojící před sebou. Už to bylo tak dlouho...