Ostří hněvu (1/5)

Po několika dnech cesty se konečně dostával do končin, jež bezpečně znal. Tato místa v něm vzbuzovala pocity zvířecího hněvu a zatracení smíšené s nostalgickou zasmušilostí. Je již kousek od místa, kde se stala ona událost. A nyní po pěti letech se vrací, aby dokončil to, co nemělo začít. Na jeho, jinak kamenném a vyrovnanén, obličeji se objevila krůpěj slz. Kdybych byl tehdy silnější, pomyslel si.

Ve chvílích, kdy se před Taikim rozestupoval les a on vcházel na dlouhou, táhlou louku, pokrytou zelení, na jejiž konec nebyl schopen ani dohlédnout, přivanul vítr pach vetřelce. Zrovna nemám chuť se zdržovat, problesklo hlavou Taikimu, který již stihl dojít do prostorů plání, v niž jistotně poznával svou noční můru. Urychleně, nicméně nenápadně, sáhl pro kunaie s výbušnými lístky do svého příručního pouzdra, připraven kdykoliv je použít. Nebyl nervozní, nepochyboval, že jeho pronásledovatel narazil na příliš rozzuřenou kořist a brzy to sám zjistí. Hněv, způsobený příchodem do této oblasti, se rázem změnil na touhu po krvi každého tvora, který se jeho záměrům postaví do cesty.

Bylo to tady, vetřelec, ve snaze zasáhnout svůj cíl, vytasil katanu a zaútočil, otočen k jeho zádům, ale minul. Promáchl katanou pod chodidly sledovaného. Před očima mu proletěly kunaie. Vyhybajíc se budoucímu výbuchu zabodl svou zbraň do, rosou zvlhčené, země a s obtížemi si odrazem zachránil život. Konečně mohl pohlédnout svému nepříteli do šílených a krvelačných očí. Pocítil strach, ve chvíli kdy do oněch očí pohlédl a pochopil, kdy jeho život skončí. S čelem zalitým potem a naprostou beznadějí vytáhl ze země katanu, následně se vydal vstříc soupeři, jež si stihl pomocí několika pečetí vytvořit z ruky ohnivou čepel. Při střetu jejich ostří se Taikiho ohnivá čepel rozpadla a na chvíli zapálila protivníkovu zbraň. Úhybným manévrem odskočil a při složení dalších pečetí vytvořil novou čepel. Hořela rudými až krvavě zbarvenými plameny, jež šlehaly až výšky jednoho metru. Rozběhl se soupeři vstříc se snahou ho přímo probodnout.
"Je pozdě," zakřičel Taiki ve chvíli, kdy se jeho ohnivý meč provrtával masem vetřelcova trupu. Taktéž Taiki byl probodnut.

Na louce se rozhostilo bezvětrné ticho, okolní zvířata přílákal pohled na propletení dvou vzájemně propíchnutých osob. Železná katana se rozpadla na uhel.
"Jak je to možné?" S obtížemi zakvílel její majitel.
"Jsi jen další v seznamu, kdo nepřežije setkání s technikou Čepelí osudu klanu Oguri. Až budeš na onom světě, vyřiď všem z mého klanu, že já Oguri Taiki pomstím svůj klan, aby mohli být v klidu, alespoň po smrti."
Taiki pohrdavě dokončil větu a rozběhl se dále ke svému původnímu cíli.

V té době o pár kilometrů dále. Chodbou procházel přibližně pětadvacetiletý ninja v chuuninské taktické vestě a mířil ke dveřím na konci chodby. Došel ke dveřím, zaklepal, poté po vyzvání vešel.
"Volal jste mě, hokage-dono?" optal se muže sedícího za stolem. Ten mu beze slov předal list papíru. Shinobi si dokument přečetl, jeho obsah ho očividně překvapil a znepokojil.
"To není možné, tehdy proběhlo vše podle plánu. Nedokážu si představit, jak se to mohlo stát." řekl s nejistotou v hlase. Hokage mohl v jeho obličeji sledovat, pro něj neobvyklý, výraz nejistoty.
"Ta mise byla a je prohlášena za uzavřenou Shikaku, nicméně, jak ses již mohl dočíst ve zprávě, od naší výzvědné jednotky v Iwagakure, nejspíš míří k nám. Urychleně si sestav tým a zastav ho ještě před branami Konohy," pronesl sedící muž autoritativním hlasem a gestem Shikakovi naznačil, aby odešel.
"Rozkaz!" přitakal skleslý Shikaku a opustil místnost. Věděl, v jakém bude jeho tým složení, dokonce už vymyslel plán celé akce. To, co ho děsilo, nebyla samotná mise, obával se pouze rozhovoru s člověkem, kterému vyvraždil klan.