Tragédie

Deidarovi se zdálo, že leží v měkké posteli, zachumlaný až po krk do hřejivých dek. Z toho logicky usuzoval, že musí být na Nagatově základně ve Skryté Travnaté, kde svého času vlastnila organizace prostorný dům ve sněžňáckém stylu. Uslyšel hašteřivé hlasy a ještě víc se zachumlal, ale nepomohlo to.

Dívám se na hvězdy zamyšlen. Jsou tak malé a vzdálené. Krásné, malé, zářivé tečky plné ohně. Je jich tak mnoho… A my jsme jen malý, maličký svět, který ani nestojí za řeč.
Přemýšlím, jestli se na ně taky díval a přemýšlel o nich. Jestli jsme si tak podobní. Podobní? Ne, já nejsem jako on.
Ale jsi… Tichý hlásek v mé hlavě mi nahlodává svědomí.
Ne, nejsem jako on, já nevyvraždil svůj vlastní klan. Nezabil jsem svou matku, otce, své přátelé… Já svému bratru nezničil život.
Proto odcházím…

Vrčanie.

Kyuubi otvoril oči. Krvavé dúhovky plápolali v tme ako pár pekelných sviecí. Jeho väzenie bolo ponorené v tichu a samote.
Čas tam už dávno zastal. Deň či noc, na tom viac nezáležalo.
Čo za muky, čo za strašné muky! Chvosty mal stiahnuté ťažkými reťazami, laby prikované k zemi. Cítil, ako sa mu chladný, zhrdzavený kov zarezával pod kožu. A čo viac, jeho beztak prázdny výhľad tienili vysoké mreže.

Stíny. Všudypřítomné, temné a strašidelné, že trnete hrůzou. Neustále vás nutí ohlížet se, jestli se v jednom z těchto tmavých obrysů neskrývá nějaké skryté nebezpečí. Každou chvíli zahlédnete ostny draka, jak se tyto nebezpečné bodáky natahují k vám. Na chvilku vám probleskne myslí pohled na vaše mrtvé tělo, probodané dlouhými černými ostny, ze kterých skapává karmínově rudá krev a následně dopadá s tichým žbluňknutím do neustále se zvětšující louže té temně rudé tekutiny.

V miestnosti sa ozvali tiché kroky. Mladý muž, skoro chlapec, pristúpil k nízkemu mahagónovému stolíku a opatrne naň položil kus porcelánu. Para, stúpajúca z horúcej šálky čaju, sa divoko zvlnila a muž uprel zrak na mĺkvu postavu stojacu pri okne.
Hiashi stál hrdo vystretý, ruky schované v širokých rukávoch. Denné svetlo sa odrážalo od jeho tváre, no jeho zrak tápal v tme.
,,Cítite sa už lepšie?“ opýtal sa Tadao, Hiashiho verný spoločník.
Hiashi mlčal.
Tadao stisol pery, načo si všimol žltkastý kus papiera položený kúsok od šálky.

Ticho. Zaľahlo mu v ušiach. Zrak ho síce neopustil, no aj tak nedokázal pochopiť, čo sa to pred ním deje. Postavy, rozmazané, neforemné farebné škvrny s lesklými očami sa mihotali zo strany na stranu, vyhadzovali ruky do povetria, otáčali tmavé tváre jeden k druhému. Niekde v pozadí znel nemý plač, a Naruto len stál.

Až se pohodlně usadíte, rád bych vám povyprávěl příběh o jednom muži, který dlouho sloužil u elitních jednotek ANBU v Konoze. Bohužel, veškerá smrt a zkáza, kterou rozséval, na něj postupem času dolehla a on se z toho zbláznil. Teď slyšte, jaký byl jeho osud.

Zničující stavy v psychiatrické léčebně
přežívám jen ve snech, v realitě už dávno ne.
Bydlím v prázdném pokoji, a ve svěrací kazajce,
přesto je to boj o život a já jsem bezruký obránce.

[i]Po stěnách teče krev, a stíny zhmotní se přede mnou

Naruto.
Naruto.
Naničhodník.

Pocit úzkosti v hrudi. Bolesť.

Monštrum. Tvrdil snáď niekto, že to nie je pravda?

Áno. Iruka.

Klamár. Je to klamár. Never mu. Tento svet je plný klamárov.

Sklopil zrak. Štípali ho oči.

Nie si výnimočný. Monštrum ako monštrum, si len jedným v poradí. Čoskoro zmizneš. Nikto si to ani len nevšimne.

To nie je pravda.

Klamár. Si klamár, Naruto.

Raz budem Hokage. Potom ma uvidia. Uvidia ma.

Vidia ťa už teraz. Pozerajú na teba cez prsty.

Od velké války, kdy se všechny velké národy spojily v jedinou alianci, aby porazily svého nepřítele, uplynulo již dvacet let. Avšak ztráty v té době byly natolik tragické, že spoustu lidí uvázlo v té době. Čas pro ně neplynul dopředu, pouze zamrzl. A i kdysi dávno schopná růžovlasá dívka, dnes již žena, nebyla výjimkou. Ona možná byla jednou z těch, kteří trpěli nejvíce. Noční můry jí kazily spánek pravidelně každou noc. Dvacet let utápění se v temnotě a minulosti si na ní vybralo svoji daň.

„Ideme naspäť do Konohy. Už tu nemáme viac čo robiť. Sakura a Naruto vy pôjdete dokončiť misiu." Rozbehol sa do Konohy. Sai okamžite vyrazil za ním. O chvíľu zmizli.
„Sakura ideme dokončiť misiu. Ochránim ťa. Tak poďme."
„Naruto..."
No on už nič nepovedal a rozbehol sa znova do svojho cieľa a Sakura ho nasledovala.

V Konohe:

Yamato Tsunade všetko vysvetlil a spýtal sa či náhodou nevie, kto alebo odkiaľ je tá osoba, ktorá zabila zločinca Masuriho.
"Čože?!" Skríkla Tsunade, „je to tak ako to hovoríš. Neviem odkiaľ je."

[center] Sbohem bratře, vždycky jsem tě miloval,
před každým tě chránil,
i když si myslíš že, jsem tě zradil.


Já tě vždy bral jako sobě rovného,
než se stalo to, co naše pouto zničilo.
Copak se to jinak vyřešit nedalo?


Nebyla jiná možnost, než zapřít sám sebe,
zradit klan, zradit Konohu a zradit i tebe,
odpusť mi to bratře, omlouvám se...
Navždy budu s tebou, doprovázet tě všude.


Gomenasai, Sasuke.

Bolesť poľavila po ceste.
„Sai,“ zašepkal som mu do ucha, „potrebujem pauzu.“ Hneď zastavil. Starostlivo ma oprel o strom. Už som videl aj počul celkom normálne. Ani rany tak veľmi nekrvácali.
„Naruto, čo sa stalo?“ Opýtal sa, zatiaľ čo mi obväzoval ruku.
Vymyslel som si, že ma príšerne rozbolela hlava. Neveril mi.
„No nič,“ uzavrel som, „už je pokročilý čas. O chvíľu sa to začne,“ usmial som sa. Aj Sai bol pozvaný. Rozbehli sme sa. Zranenia sa mi medzičasom úplne vyliečili.

Je to zvláštne, ako sa počas pár sekúnd môže toho toľko zmeniť. Keď si Naruto ľahol dnes večer do postele vedľa jeho manželky, myslel na to, ako sa ráno zobudí do ďalšieho zasneženého dňa. Ešte pred tým, ako sa Hinata zobudí, chcel ísť vyplňovať nejaké papierovačky, čo mu prednedávnom doniesli. Hinata počas svojho tehotenstva spala dosť dlho. Myslel, že ráno znova uvidí svoju lásku sa usmievať. Tešil sa, pretože nasledujúci deň mala mať Hinata termín pôrodu. Chcel sa venovať jej a vziať si aspoň na jeden, či dva dni voľno.

V malém obchůdku kus od Hokageho budovy se nacházel mladý jounin. Hleděl před sebe a čekal, až jej uvedou do zadních prostorů se zahradou. Opětovně si zapsali jeho jméno a nechali jej projít. Nic neříkal a kráčel do již tak známých míst se štěkajícími tvory.

016 – Vše se pokazilo... A nebo ne?
„Teď za to zaplatíš!“ zařval Kisame a vrhl se se Samehadou na Itachiho. To ale nepočítal s jeho genjutsu. Itachi ho v něm uvěznil a mučil ho. Kisame se v genjutsu pomalu vysoušel a vysoušel. Itachiho to nijak zvlášť netěšilo, ale neměl na vybranou.

Miestnosť bola tmavá, človek si nedokázal do vidieť ani na špičku nosa. Pri strope, v strede miestnosti, sa vznášala guľa zo skla, v ktorej bolo zhromaždené svetlo. Svetlo uväznené v gule, vťahovalo do seba všetko svetlo a aj všetok tieň. Svetlo však predsa len trochu osvetľovalo miestnosť.

Mrtvý bod

Kiba si rozkousl ret už asi po třetí za posledních pět minut, seděl na chladné podlaze a polykajíc krev která mu stékala na jazyk zíral mlčky do zdi. Ostatní ve směs čekali co bude. Hinata jediná z Kiby nespouštěla oči.
Vzduch kolem byl hustší než oblak dýmu, protože všichni věděli, že Kabuto si je sebou až moc jistý, že něco není v pořádku, když se ani nebrání. Navíc přes to že měl stále volná ústa, nezdálo by se že jim k tomu chce ještě něco říct. Z ničeho nic udělal Naruto několik kroků přímo k němu.