Spoluautorská

Dveře Meiiny kanceláře se rozzvučely rozhodným zaklepáním. Hlava kunoichi vystřelila do vzduchu. Dnes už žádnou návštěvu nečekala.
Byla to už dobrá čtvrthodina, co její kancelář opustil Hokage a jeho společník. Přesto ale bylo ženino obočí stále stažené starostmi a ona neměla nejmenší chuť prodloužit svůj náročný den o další formální setkání.

Svitek v jeho ruce ho pálil jako rozžhavené železo, když si to rázoval po chodbě do místnosti, kde před několika minutami začala rada. Kdokoliv mu v tu chvíli vstoupil do cesty, ihned s vyděšenou úklonou ustupoval stranou. Když konečně rozrazil dveře do honosné síně, nedbal věty, která byla jeho příchodem náhle přerušena v polovině, ani šokovaných pohledů starších, které se stočily jeho směrem. Nikdy nebyl z těch, co lpěli na dobrých mravech, a teď, když se jeho tělo třáslo pod přívaly vzteku a bezmoci, nebyl ten pravý čas s tím začít.

Pohřeb byl ve středu. Přišlo daleko míň lidí, než Setsuyaku čekal, ale on vlastně vždycky čekal až příliš.
Mlha, která ráno pokrývala úplně všechno a přes kterou nebylo vidět na krok, se poprvé za celý měsíc zvedla a na zamrzlou trávu dopadlo zimní slunce. Skoro ironie, že první krásný den po tuhé zimě připadl zrovna na dnešek.

Zbytky sněhu křupaly pod ošoupanými podrážkami, sem tam vykukující zbytek podzimního spadu zašustil.
Cesta byla dlouhá a nohy unavené, stejně jako oči, které nepřestávaly sledovat své okolí. Nikdy si nemohl být jistý, ne na hranicích vlastní země a ne se svou minulostí, která střílela do vzduchu světlice a lákala nájemné lovce. Ne s novým břemenem coby Hokageho tajný rádce a přisluhovač.
Pachuť hadího jedu ho zaštípala v ústech a místo, které kdysi zdobila prokletá pečeť, ho začalo pálit.

Řítil se ulicemi jako hurikán, pořád však důstojně a s elegancí náležící Hyuugovi. Myšlenky na Nentoua a Nigenteki, které nechal po cestě v nemocnici, i na neodbytného Nishina nahradila hrstka slov: Zrádce, desertér. Nuke-nin.
Zažloutlý list, který svíral v pravé ruce, prokluzoval skrz zpocené prsty. Krev na jeho povrchu ho pálila; skoro jako oheň, který zanechá zarudlou kůži a obrovské puchýře, až nakonec zuhelnatí všechno. Neji měl pocit, jako by o tu ruku už přišel, už jen podle bolesti, která bodala do krku a dusila plíce.

Skupina ninjů mlčky spěchala zasněženou krajinou. Šustění jejich kroků zanikalo v hvízdavých poryvech ledového větru a vrstvička chakry na podrážkách jejich bot bránila tvoření stop v křehké bílé pokrývce.

Poupravil si batoh na zádech a dál svižným tempem vykračoval k vesnici. Zbývalo už jen pár kilometrů; vzdálené zrcadlení vzduchu z rozpálených kamenných skal bylo jasné a vykouzlilo mu na tváři letmý úsměv. Líce plné šrámů, pravá ruka po zlomenině, přesto se však nesl s naplňujícím pocitem úspěchu. První samostatná mise jako jounin. První mise, kdy se musel spolehnout jen sám na sebe a uspět.

Přestože Slunce ještě ani nezačalo stoupat nad obzor, ulice ve čtvrti klanu Hyuuga projevovaly první opatrné známky ruchu. Zatímco zbytek Konohy ještě hluboce spal, zpoza oken nízkých domků se ozývalo cinkání nádobí a zšeřelými ulicemi se rozléhaly ospalé kroky ninjů vyrážejících na ranní mise.

„Musíte se pořád soustředit. Nic jiné není tak důležité, jako koncentrace. Uchopte myšlenku a držte jí v hlavě tak dlouho, dokud nesplyne s vaším vědomím, dokud se nestane třetím okem.“
Ruce se jí třásly, čelo se zalilo potem. Kolem dlaní byl patrný slabě zelený opar, který částečně mizel v kůži prasete ležícího na stole vedle ní.

Zakroužil sklenicí mezi svými prsty a upil malé množství přeslazené ostružinové limonády, kterou před něj před chvílí postavila servírka.
Před chvílí. Hm. Podíval se na nástěnné hodiny: patnáct dvacet sedm. Zvláštní. Připadalo mu to jak třicet minut namísto deseti, co se svým týmem přišel, sedl si a mlčky čekal, než dorazí tým druhý. Hinatin. Vlastně ne. Taiův.
Kousl se do vnitřního rtu.
Taiův tým. Pche.

[i]Vážený šestý Hokage,
Upřímně Vám děkuji za gratulaci a doufám, že i Vám se v nové pozici daří.
Diplomatický vztah je vždy záležitostí obou stran, proto chcete-li pracovat na jeho zlepšení, měl byste provést první krok. Jelikož Vám ale chci ukázat svou dobrou vůli, vysvětlím Vám situaci ohledně Nejiho a Hinaty Hyuugy.
Tito ninjové byli přijati do Kiri předchozím Mizukagem, který jim poskytl útočiště po jejich vyhnání z Konohy. Během následujících měsíců se z obou stali právoplatní občané Vesnice Skryté v Mlze.

"Zítra se vrátí."
Neji pootočil hlavou a zadíval se na Hinatu stojící u okna. Venkem plula neproniknutelná temná mlha, která prostrkovala prsty i skrz dřevěný rám a ježila chlupy na pažích.
"Kdo?" nakrčil obočí.
"Naše týmy. Odpoledne došla zpráva od Taie."
Hinata poodstoupila od okna a vložila již spícího Keitara do postýlky. Zakryla ho dečkou a vtiskla polibek na čelo. Ani se nezavrtěl.
"Říkal ještě něco?"
Povzdechla si, když rozepínala mikinu a vytahovala zpod polštáře spací úbor.
"Chce se přijít na Keitara podívat."
V Nejim cuklo.

Setmělým domem ostře pronikl dětský pláč. Neji se rozespale otočil na bok a zamžoural do stínů nočního stolku, kde tiše tikaly hodiny. Bylo třicet minut po páté. Za zády uslyšel zašustění přikrývek a ucítil, jak se pohnula matrace.
„Ještě spi, Hinato.“ Tmavovláska už k jejich synovi tuto noc vstávala třikrát, naposledy před necelými dvěma hodinami. Malý určitě ještě nemohl mít hlad. Neji odhrnul přikrývku a spustil nohy na zem. Kromě krmení na všechno stačil sám. Teď je řada na něm.

Kancelář Hokageho se třpytila zlatavým podvečerním světlem, rozlévajícím se do prostoru mohutnými francouzskými okny. Paprsky hřály na zátylku mladého muže, hrbícího se v honosné židli a ukolébávaly jeho unavené oči ke spánku. Muž ale věděl, že jeho služba pro dnešek ještě nekončí, a tak jejich moc už po několikáté silou vůle překonal a narovnal zkroucená záda.

Zrovna vypínala sporák, když cvakly vchodové dveře. Otočila se přesně ve chvíli, kdy Neji vcházel do kuchyně.
„Jdeš tak akorát,“ usmála se na něj a hlavou pokynula ke stolu, zatímco ještě přerozdělovala porce jídla.
Dvěma rychlými kroky k ní přešel a vtiskl jí pusu na tvář. Pak ji lehce odstrčil od linky a vzal do rukou oba připravené talíře.
„Ukaž, aspoň tohle vezmu.“

Křik ji probudil z mělkého spánku. Párkrát zamrkala, pak rychle vstala, navlékla na sebe župan pohozený u nočního stolku a vydala se do vedlejšího pokoje. Světle fialové stěny s obrázky usmívajících se mráčků, sluníčka i duhy, nyní ponořeny do temnoty, obklopovaly malou dřevěnou postýlku, uprostřed které se hýbalo nemluvně. Co nejtišeji přiťapala k němu, pohladila ho po tváři a něžně si ho zvedla do náruče.
„Ššš, ššš, všechno je v pořádku, maminka je tady,“ šeptala mu, zatímco ho lehounce pohupovala ve svém náručí.

Jak to všechno začalo

Všechny zdravíme

přicházíme s novou spoluautorskou povídkou a abychom vás hned z počátku úplně nezmátli, na to bude čas později, představíme vám naše postavy.

V panike a zmätku som sa poriadne brániť nevedela. Chvíľu mi trvalo, kým som znovu nadobudla svoje postavenie. Opätkom topánky som mu buchla po chodidle. Zanadával a ustúpil odo mňa. Najprv som zaťala pravú ruku v päsť, no nakoniec som ju otvorila a vystrelila k jeho lícu. Neskutočne ma potom pálila. Miesto, kde dopadla na jeho tvári začalo silno červenať.

„Ešte stále nás sleduje?“ sykol Naruto po mimovoľnom našliapnutí na zranenú nohu.
„Nechcem sa veľmi nápadne obzerať, ale myslím, že áno,“ odvetil Shikamaru.
„Počuj, Sasuke, je mi ľúto, že si sa musel zamiešať do tejto záležitosti práve teraz, keď si konečne prišiel navštíviť svoju rodinu,“ ospravedlňoval sa Naruto svojmu priateľovi odetému v kvetinovej yukate, ktorý ho podopieral.
„Hlavne sa snaž nezakrvácať šaty, čo mám na sebe, chcem ich vrátiť v pôvodnom stave,“ upozornil Sasuke.