Boj proti Osudu 62

Svitek v jeho ruce ho pálil jako rozžhavené železo, když si to rázoval po chodbě do místnosti, kde před několika minutami začala rada. Kdokoliv mu v tu chvíli vstoupil do cesty, ihned s vyděšenou úklonou ustupoval stranou. Když konečně rozrazil dveře do honosné síně, nedbal věty, která byla jeho příchodem náhle přerušena v polovině, ani šokovaných pohledů starších, které se stočily jeho směrem. Nikdy nebyl z těch, co lpěli na dobrých mravech, a teď, když se jeho tělo třáslo pod přívaly vzteku a bezmoci, nebyl ten pravý čas s tím začít.
S odporem naposledy sevřel žhnoucí svitek v dlani a mrštil s ním doprostřed kulatého stolu, kolem něhož jeho rádci seděli v němém otřesu. Svitek pod náporem dopadu na tvrdou desku poskočil a několik centimetrů papíru se rozvinulo. Všichni z přítomných zaznamenali stopy promáčklin a trhlin v jeho povrchu, které byly dokonalou kopií obrysu Narutových prstů, nikdo se ale neodvážil svůj postřeh vyslovit nahlas. Místnost se ponořila do ochromeného ticha, rušeného jen Narutovými zuřivými nosovými výdechy.
Trvalo dobrých pár sekund než se Homura, zasloužilý člen rady starších, zuřivě zvedl ze své židle a jeho hlas nezvyklou silou zaburácel prostorem.
„Co má tohle znamenat, Hokage?“ Narutovy oči se bezděky stočily k šedovlasému muži.
„Tohle,“ procedil mladý ninja skrz zatnuté zuby, zatímco jeho ruka vystřelila do vzduchu, prst namířený na zbědovaný svitek, „je vyhlášení války.“
„Cože?“ Zahromoval hlas Hiashiho Hyuugy, který se stejně jako Homura zvedl do zlověstně nahrbeného stoje. Koharu zalapala po dechu a vzpřímila se na své židli.
„Okamžitě vysvětlete, co se tady děje, Hokage!“ Přidal se Homura.
Naruto ale neměl v plánu nic vysvětlovat. Neměl sílu nic vysvětlovat. Jeho krev vřela a jeho ruce se třásly. Najednou se cítil strnulý a nesvůj. Beze slova obešel rozložitý stůl a odevzdaně se svezl na své místo, pronásledován vyzývavými pohledy všech přítomných. Ty se od něj ale odtrhly v okamžiku, kdy byly dveře po druhé rozraženy.
„Naruto!“ Sykl káravě skrz zaťaté zuby tmavovlasý ninja, když hledaného spatřil. Blonďák nedal nijak najevo, že by nové příchozího zaznamenal. Najednou se propadl do svých myšlenek a ztratil se; topil se v nich jako novorozené kotě.
„Uchiho! Vysvětlete, co má tohle znamenat!“ Naléhal čím dál důrazněji Homura, dožadující se své odpovědi. Koharu se jako poslední členka rady vyhoupla do stoje a s očekáváním ukázala na svitek.
„Co je to zač?“
Sasuke zatím došel ke stolu a natáhnul ruku pro onu pomačkanou roli papíru. Sevřel ji v prstech – pevně, ale ne s takovou vehemencí jako ještě před okamžikem Naruto – a zvedl ji do vzduchu.
„Tohle dnes doručil jestřáb z Mlžné.“
Členové rady unisono zalapali po dechu, jak na ně dopadla tíha nastíněné situace.
Válka s Mlžnou? Jak? Proč?
Než ale vzájemně stihli propátrat své tváře po jakémkoli náznaku odpovědí na své otázky, dopověděl Sasuke zbytek očekávané novinky.
„Mizukage zde potvrzuje dřívější zvěsti o tom, že byl náš špeh zajat.“ Tváře přítomných se zachmuřily. „A navíc striktně odmítá navrácení zajatého do Konohy. Jeho přítomnost na svém území považuje dle vlastních slov ‚za narušení křehkého míru‘.“ Odfrkl černovlásek. Naruto se otřásl, jak mu přeběhl mráz po zádech, když si znovu uvědomil tíhu nastalé situace. To už na něj však byly opět namířeny všechny oči v místnosti.
„Jak jste to mohl nechat zajít tak daleko, Hokage! Uvědomujete si vůbec, co jste svým neuváženým jednáním způsobil?“ Homura se k mladému ninjovi zuřivě nakláněl přes stůl.
„Vaše zvolení byla jedna velká chyba. Říkal jsem to už tehdy a moje tušení se potvrdilo.“
Pod tíhou stařešinových slov se Naruto probral se své zamlžené letargie a do jeho očí se vrátil odlesk hněvu.
„To je všechno, co dokážeš, staříku, zpochybňovat mou pozici?“ Zavrčel. Jeho oči se zlostě vpily do očí každého z rady. „Všichni si myslíte, že to byla chyba, co? Nikdo z Vás mi nevěří.“ Odfrkl si. „Jako vždycky.“ Potom dlouze vydechl, vstal ze své židle a otočil se ke společnosti zády, vyhlížejíc z jediného okna na Konohu, na svou domovinu.
„Dokážu vám všem, že se mýlíte. Dokážu to stejně jako tisíckrát před tím.“ V jeho hlase znělo zuřivé odhodlání.
„A jak to plánuješ udělat, chlapče?“ Zavrčel Homura. Naruto se nenechal vyprovokovat neuctivým oslovením, přestože jeho zaťaté pěsti by to mohly naznačovat. Plán, který se z ničeho nic vynořil v jeho hlavě jako záchranný kruh, mu dodával novou naději. Stále zády k ostatním, jeho rty se roztáhly do typického širokého úsměvu, který ale tentokrát nedosáhl k jeho očím. Celý jeho výraz tím získal podtón šílenosti.
„Vydám se do Mlžné.“
Starší zalapali po dechu a Homura pro jednou neměl co říct.
„Ale to je bláznovství!“ Zastoupila ho pohotově Koharu.
„Právě naopak. Je to jediné řešení. Mizukage si nemůže dovolit ublížit Hokagemu. Půjdu za ní a požádám o slyšení. A nevrátím se zpět bez našeho ninji a mírové smlouvy.“ Otočil se, aby se očima tvrdě střetl s Hiashiho zachmuřeným pohledem.

***

Sasuke nepotřeboval být génius na to, aby pochopil, že se dostal do prů*eru. Ustaraně sledoval Narutova záda a připomínal si obrazy, které viděl v myšlenkách toho kluka. Tvář miminka s bílýma očima. Hinatu, jak dítě drží v náruči. Hinatu, jak vzhlíží k dlouhovlasému mladíkovi a věnuje mu úsměv, který jí on oplácí.
Sasuke věděl, co je v Mlžné čeká. Kdo je tam čeká. A jeho rozhodnutí bylo stejně pevné jako ve chvíli, kdy se otočil zády k Suigetsovi a přikázal mu zakrýt stopy po boji.
Naruto se to nesmí dozvědět.
Za žádnou cenu.
Blonďatý ninja mezitím rychlými skoky smazával vzdálenost mezi sebou a svým cílem. Sasuke si zoufale – a marně – přál, aby si rada svůj souhlas s tímhle hloupým nápadem rozmyslela. Upínal svou mysl k tomu, že je dožene komando Listových jouninů a přikáže Narutovi bezodkladný návrat do vesnice. Jejich putování ale k Sasukeho nelibosti probíhalo bez jediného zádrhelu.
Když se tu noc utábořili, oba z mužů sotva zamhouřili oka, přestože k tomu měl každý z nich zcela protichůdné důvody. Než oblohu ozářil první sluneční paprsek, byli už oba opět na cestě.
Jak Slunce stoupalo nad obzor, Sasukeho frustrace rostla. Jeho naděje na zásah z Konohy byla hodinu od hodiny menší, a když s Narutem ještě ten večer bez sebemenších komplikací překročili hranice Země Ohně, zmizela jeho naivní naděje docela, a jemu nezbývalo než plivnout do prázdna pár tichých nadávek.
Znal Naruta dobře, věděl tedy, že jakékoliv přesvědčování by mělo přesně opačný účinek. Jediné, čeho by tím docílil, by byla ztráta Narutovy důvěry. A pokud chtěl dostát svému plánu, byla Narutova důvěra jediným mdlým příslibem úspěchu, který mu na území Kiri zbýval.
Jejich domnělé štěstí se dle všeho obrátilo, když překročili hranice Země Vody. Skupina ninjů, která je obklíčila, měla k Sasukeho nelibosti na čelenkách symbol Skryté Mlžné. Uchiha nervózníma očima rychle zanalyzoval obličeje všech přítomných, a když ani na jednom nespatřil bledé oči Konožského klanu, vyslechl jejich varování před dalším postupem na cizí území s klidným srdcem.
Naruto však na jejich výzvy k opuštění území reagoval s nezvyklým klidem a rozvážností – zvedl ruce nad hlavu ve smířlivém gestu a požádal konsternovanou skupinu, zda by ho se společníkem nedoprovodili na slyšení k Mizukage. Nedůvěřiví ninjové nakonec jeho žádosti nesměle vyhověli, cesta s nervózní ozbrojenou eskortou ale Sasukemu přidala další vrásky mezi obočím.
Zbytek cesty nakonec proběhl nad očekávání klidně a další den odpoledne už oba Listoví ninjové procházeli monumentální branou do cizí vesnice. Jejich vlasy mezitím ztěžkly všudypřítomným oparem stejně jako jejich oblečení, nevhodné pro místní podmínky.
Jejich nevyžádaná eskorta je zatím po šedavé hlavní třídě vedla do hlavní budovy, a Sasuke nedokázal potlačit náhlý tik, který ho nutil v obličejích překvapených civilistů pátrat po povědomých bělavých očích. Naruto, zcela slepý k Sasukeho očividné úzkosti, si po ponuré ulici sebejistě vykračoval, jako by mu celá patřila, oči upřené na stavbu, která se před nimi pomalu vynořovala z oparu.
„Mizukage vás již očekává.“ Zahlásil zamračeně další ninja – hnědé oči, díky bohu – a v dalším okamžiku za Narutem a Sasukem zapadly těžké dveře pracovny.
Velké místnosti vévodil stůl, za kterým seděla rudovlasá žena. Měla přimhouřené oči, a složené ruce s propletenými prsty jí zakrývaly část obličeje. Sasuke se zamračil a sklouzl pohledem na Naruta, kterému tvář ztuhla do nicneříkajícího kamenného výrazu.
„Mizukage,“ pokývl blonďák ženě na pozdrav a dal se do kroku k jejímu stolu, aby se posadil do jednoho z čekajících křesel, rámujících bližší stranu desky. Sasuke se rozhodl setrvat u dveří – jednak nechtěl na Mizukage působit jako dodatečná hrozba, na druhé straně se zase chtěl ujistit, že je nepřekvapí útok zpoza dveří.
Naruto mezitím dorazil ke křeslu, do kterého se s nezvyklou elegancí posadil. Nezaměnitelný bílý plášť, který po cestě nechytal spoustu prachu a vzdušné vlhkosti, na čalounění jistě zanechá špinavé skvrny.
„Hokage,“ Oslovila blonďáka žena a se zpožděním mu pokynula do již obsazeného křesla. „Jaká záležitost vás přiměla dorazit bez pozvání až do mé kanceláře?“ Její otázka zněla důrazně, ale ne přímo příkře. Sasukemu bylo v ten okamžik jasné, že Naruta nečeká jednoduché vyjednávání.

***

„Takže vy po mně, Hokage, žádáte, abych bez trestu propustila vašeho špeha, podepsala s vámi dohodu o neútočení, a ještě k tomu vám vydala Hyuugy? To snad nemyslíte vážně!“ Hlas Mizukage po hodině vyjednávání neevokoval zdaleka takový klid, jako na jeho počátku. Místnost byla ponořena do napjaté atmosféry. Sasuke na svém místě u dveří už skoro necítil nohy.
„Ten Hyuuga je zrádce a ona je jeho oběť. Žádám jen, abyste je předala spravedlnosti v jejich rodné vesnici.“ Skřípal zuby Naruto.
„Skutečně? Já ten příběh znám trochu jinak, Hokage.“ Oponovala žena za stolem, ruce složené v defenzivním gestu.
„Tak, nebo jinak, pravda je jen jedna, Mizukage.“
„V tom se, Hokage shodneme. Ostatní body ale tak jasné nejsou.“
„Ostatní body? Myslíte našeho ninju?“
„Špeha.“ Opravila Naruta Mizukage kousavě. „Tak se přece říká ninjovi, který neoprávněně vstoupí na cizí území a sbírá citlivé informace.“
„Ninju, špeha, co na tom záleží. Zajali jste ho, žádnou škodu vám nezpůsobil. Co to smazat a nechat ho jít? Zaručím vám, že se to nebude opakovat.“ Mizukage si zaujatě poposedla ve svém křesle.
„Pokračujte, Hokage.“
„Když mi vydáte mého ninju, jsem ochoten vám zaručit, že Listová žádné další špehy nepošle.“ Mizukage se melodicky zasmála.
„To bych vám doporučovala v každém případě.“ Opáčila, pokřivený úsměv stále na rtech. Naruto si odfrkl. Sasuke přenesl váhu na druhou nohu.
„Poslechněte, Mizukage, víte, co od vás žádám. Řekněte, co chcete na oplátku, ať můžeme konečně začít vážně diskutovat.“ Mizukage se k blonďákovi zamračeně naklonila přes stůl.
„Nebudu vám lhát, vaše mírová nabídka mě zaujala, Hokage. Budu ochotna udělat vstřícný krok, a přehlédnout celou tu nešťastnou situaci se špehem, když se dohodneme na podpisu.“ Narutovi se zablesklo v očích.
„Takže mi zajatce vydáte.“
Mizukage se zamyslela.
„To si ještě nechám projít hlavou. S Hyuugy ale nepočítejte.“
Narutova pěst tvrdě dopadla na desku stolu až odletělo několik zuřivých třísek.
„Jak s vámi mám podepsat dohodu o špionážním tichu, když budete držet v rukou tajemství Byakuganu!“
„Sám jste se Hyuugů vzdal, Hokage. Vždyť jste jednoho z nich dokonce prohlásil za nukenina!“
„Protože ji unesl!“ Ze stolu odletěly další třísky a místnost se ponořila do ticha. Tíživou atmosféru přerušilo až Sasukeho odkašlání. Dva páry očí k němu okamžitě vystřelily své ostražité pohledy.
„Co kdybyste jednání odložila na zítra, Mizukage-sama?“ Navrhl Uchiha rozvážně a významně stočil oči na šero za okny. „Bude nejlepší, když si s Hokagem necháte všechny nabídky projít hlavou.“
Zkusím Narutovi domluvit zůstalo nevyřčeno.
Jako kdyby si jeho přítomnosti dosud nevšimla, sjela Mizukage Uchihovu postavu ne úplně nevinným pohledem.
„Myslím, že váš společník přišel se zajímavým nápadem, Hokage.“ Pronesla Mizukage nezvykle sugestivním tónem, aniž by od Sasukeho odtrhla oči. Uchiha jen nezaujatě pozoroval police s knihami, rámující stěny pokoje. Naruto se zatím rozzlobeně zvedl ze svého křesla a rázným krokem zamířil k Sasukemu. Když ho míjel, tvrdě ho udeřil ramenem. Sasuke zatnul zuby a otočil se k Mizukage zády.
„Doufám, že se zítra uvidíme.“ Sdělila žena jeho zádům. Uchiha jen přikývl a zmizel v setmělé chodbě.

***

„Musíš to udělat, Sasuke. Nemáme jinou možnost!“ Naléhal na něj Naruto už po několikáté od chvíle, co opustili hlavní budovu. Sasuke si povzdechnul.
„Ale tohle je něco jiného, Naruto-“
„Je to úplně to stejné jako v Konoze.“ Trval si Naruto zarytě na svém. „No co, že je to Mizukage. Lee je taky génius v taijutsu – a stejně jsi ho dostal.“
Sasuke neodpovídal, jen zarytě mlčel a pozoroval špičky svých bot, klapající po kamenné dlažbě. Blonďák si podrážděně odplivnul.
„Myslel jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Sasuke.“ Prskl bez rozmyslu. Uchiha polkl.
Kdybys jen věděl, Naruto.
„Uvědom si, co po mně chceš.“ Upozornil Sasuke opatrně. Jeho hlas byl tichý; Sasuke si dával dobrý pozor, aby na jejich nezvanou přítomnost upozorňoval co nejméně. „A Mizukage určitě nebyla na svoje místo zvolena náhodou. Mohl by z toho být boj. A boj bychom neututlali. Nezapomínej na radu, Naruto.“ Blonďák si poraženecky povzdechl. Na jeho neobvykle nesmělou odpověď musel Uchiha čekat několik kroků.
„Máš pravdu, Sasuke. Omlouvám se.“ Sasuke jen stěží potlačil úlevné povzdechnutí.
Kdybys jen věděl, Naruto.
„Najdeme nějaký hostinec a odpočineme si. Zítra to půjde lépe, Naruto, uvidíš.“
Několik metrů šli muži v naprosté tichosti, skryti v podvečerním ruchu ulic Mlžné. Naruto měl svěšenou hlavu. Sasuke po něm starostlivě pokukoval, jak v nezvyklé mlčenlivosti míjeli jeden obchod za druhým.
„Já ji tu nemůžu nechat, Sasuke.“ Blonďákův hlas zněl najednou nakřáple. Tentokrát Uchiha povzdech zakrýt nedokázal.
Kdybys jen věděl.
A v tom je spatřil.
Ty bílé oči, které ho poslední dny strašily ve snech.
Ten muž vyšel z bistra, jako by se nechumelilo. I na dálku několika desítek metrů Sasuke rozpoznal jeho hubenou vysokou postavu; jeho ladné pohyby, tak typické pro všechny členy toho zpropadeného klanu. Hyuuga se zastavil v půli kroku a otočil se. V jeho rukou se kroutil malý tvoreček, tak podobný tomu, který teď spinkal v Sasukeho domě, v prvním pokoji v patře, v krásné vyřezávané kolíbce.
Uchiha paralyzovaně ztuhnul. Ani jeho šok ale nezastavil postavy, které za Hyuugovými zády začaly proudit ze dveří podniku.
Muž se světlými pískovými vlasy. Tmavovlasé zachmuřené děvče. Smějící se hnědovlasá dívka. Černovlasý kluk, zahleděný do hodinek na zápěstí. A modrovlasá žena, která se na Hyuugu usmála, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Blonďák po Uchihově levici se zastavil jen vteřinu po svém společníkovi. Modré oči se rozšířily šokem, když spatřily usměvavou modrovlásku, natahující se láskyplně po dítěti. Modré oči nevěřícně zamrkaly. A potom se tvrdě střetly s bílými zornicemi.