Boj proti Osudu 63

Dveře Meiiny kanceláře se rozzvučely rozhodným zaklepáním. Hlava kunoichi vystřelila do vzduchu. Dnes už žádnou návštěvu nečekala.
Byla to už dobrá čtvrthodina, co její kancelář opustil Hokage a jeho společník. Přesto ale bylo ženino obočí stále stažené starostmi a ona neměla nejmenší chuť prodloužit svůj náročný den o další formální setkání.
Klepání se ale ozvalo znovu, stejně urputně jako před pár vteřinami. Mizukage si přejela prsty po čele, aby vyrovnala starostlivé vrásky a zhluboka se nadechla. Jednou je to její práce, tak to nemůže brát na lehkou váhu.
„Dále.“ Vyzvala neznámého návštěvníka.
Dveře se tiše otevřely a dovnitř nakráčely dvě bledé, zamračené postavy. Mizukage si je překvapeně přeměřila.
„Vás už bych dnes nečekala,“ Odkašlala si. „Hokage.“
Blonďák se vyhýbal jejímu pohledu. Místo toho zamířil ke křeslu, které sám před chvílí opustil, a posadil se do měkkého polstrování. Mizukage ho celou dobu zkoumavě pozorovala a čekala na vysvětlení náhlé návštěvy. To ale, k jejímu překvapení, nepřišlo od Uzumakiho.
„Hokage by rád podepsal navrhovanou smlouvu.“ Osvětlil jeho tmavovlasý stín, poslušně čekající u dveří, stejně jako posledně. Skoro se až zdálo, jako by mluvil spíše k blonďatému mladíkovi než k unavené kunoichi, protože Uzumaki při jeho slovech zvedl svěšenou hlavu a věnoval Mizukage podivný pohled.
„A jak přesně by ta smlouva měla znít, Hokage?“ Zkusila opatrně žena. Modré oči na ni nyní upřeně zíraly.
„Smlouva o klidu zbraní a špionážním tichu. Nabízím vám mír pro vaše lidi, Mizukage.“
„Tenhle mír bude výhodný i pro vás, Hokage, nemyslete si, že si to neuvědomuji.“ Opáčila žena ostřeji, než měla v úmyslu. Únava podrývala její sebekontrolu. Rychle se ale ovládla a její další slova už zněla smířlivěji. „Jaké jsou vaše podmínky?“
„Chci zpět svého ninju. Toho, co jste zajali.“ Prohlásil blonďák bez skrupulí. Mizukage nedala na své tváři nic znát.
„Do týdne ho k vám vyšlu s doprovodem z Mlžné.“
Naruto mlčky kývl. Mizukage otráveně sevřela rty.
„A dál?“ Vyzvala.
„Zavážete se, že nebudete zkoumat tajemství Byakuganu.“ Žena potlačila zalapání po dechu jen díky dlouholetému tréninku sebeovládání.
„Mám to tedy chápat tak, že se Konoha vzdává veškerých nároků na ty dva Hyuugy? Že mohou zůstat v Mlžné?“
„Nechte si je.“ Prskl blonďák jedovatě. „Oba dva. Nukenina i tu-“
„Vím, o kom je tu řeč, Hokage.“ Přerušila žena Uzumakiho a založila si ruce. „Budu od vás ale chtít záruku, že dokud budou Hyuugové Mlžnými ninji, nebudete proti nim podnikat žádné kroky. Nehodlám už řešit další lovce hlav.“ Hokage se zamračil a místnost se na několik vteřin ponořila do ticha.
„Dobrá.“ Slíbil konečně blonďák, modré oči upřené na Mizukage. „Ale ani jeden z nich nebude učit klanové techniky. Nikoho. To je zase moje podmínka.“ Zapomenutý Uchiha se u dveří zavrtěl špatně skrývanou nervozitou.
Mizukage nedokázala potlačit zamračení. Začalo jí docházet, co zřejmě stojí za Hokageho rychlým návratem do její kanceláře. A byla to stejná skutečnost, z níž zřejmě pramenil jeho poslední požadavek. Vrásky na jejím čele se ještě prohloubily.
„Viděl jste je.“ Hokage mlčel, prozradilo ho ale neovládnuté škubnutí rty, které potvrdilo Meiiny obavy.
Žena moc dobře věděla, že se nenachází v dobré situaci. Pokud Hokageho návrh odmítne, může to vést k válce. Bude-li ovšem souhlasit, přijdou Hyuugové o možnost vychovat svého syna v souladu s tradicemi jejich klanu. Povzdechla si. Věděla, co musí udělat.
„Ať je tedy po vašem, Hokage.“ Ustoupila žena s vědomím, že ji čeká krajně nepříjemné setkání s dvěma Mlžnými ninji. Hned ale srovnala ramena a věnovala Narutovi odhodlaný pohled.
„Mám ale ještě jednu poslední podmínku.“ Kunoichi zaznamenala, že netrpělivý Hokage zlostně zatíná zuby, přesto jí ale pokynul, ať pokračuje.
„Chci, aby to, čeho jste dnes byl svědkem zůstalo mezi námi. Nikdo z Listové kromě vás a vašeho společníka se o tom nesmí dozvědět. Nikdy.“
„Jako by mi na tom záleželo.“ Prsknul spěšně Hokage, jeho slova v naprosté opozici k řeči jeho těla. I tak to ale bylo vše, co Mizukage potřebovala. Mír s Listovou byl zajištěn.

***

Zpáteční cesta byla zahalena tíživým tichem. Sasuke spěchal v Narutových stopách; sotva stačil tempu napjatého ninji. Přesto byl pohled, směřující na blonďákova záda, naplněn spíše soucitem a starostí.
Sasuke znal Naruta velmi dobře. Znal jeho nezdolné odhodlání, které tolikrát pocítil na vlastní kůži, znal jeho cílevědomost a jeho odpor ke vzdávání. Naruto, který před ním skákal z větve na větev v naprosté tichosti, ramena svěšená, byl pro Sasukeho cizincem.
Cesta nočním lesem byla vyčerpávající, obzvláště v nasazeném tempu a stíživým nákladem v podobě svitku s podepsanou mírovou smlouvou.
Když se muž před ním po několika hodinách běhu konečně zastavil, už svítalo. Jeho oči hleděly do prázdna, když si sedal k blízkému stromu. Sasuke si k němu beze slova přisedl a sáhl do svého batohu pro svačinu. Jednu porci vytáhl pro sebe, druhou položil Narutovi do ruky.
„Dík.“ Bylo první slovo, které od svého přítele po tichých hodinách uslyšel. Vyvedlo ho to z míry, a tak ze sebe odpověď vysoukal s několikavteřinovým zpožděním.
„Nemáš za co. Jez už.“ Zamumlal, a sám se pustil do své porce. Převaloval jídlo na jazyku a polykal, aniž by věnoval pozornost jeho chuti. Právě ho začínala přemáhat únava, když ho Narutův neočekáváný hlas znovu vytrhnul z jeho myšlenek.
„Proč to udělala?“ V jeho slovech nebyly cítit emoce, blonďákovo tělo jimi ale přímo rezonovalo.
„Kdo ví.“ Opáčil s povzdechem Uchiha.
„Proč to udělala?“ Zopakoval Naruto, tentokrát se jeho hlas v polovině věty zlomil. „Vždyť je to její bratr.“ Plivl Naruto znechuceně a jeho obličej se zkřivil do necharakteristické grimasy.
Sasuke si připadal k ničemu. Neměl s podobnými situacemi zkušenosti. Nevěděl, co říct, co udělat, aby umenšil Narutovo utrpení. Jenom si ztrápeně povzdechl a dál se cítil jako páté kolo u vozu.
Naruto se ale nad jeho chabou reakcí nijak nepozastavoval. Když po tolika hodinách konečně promluvil, chopila se slova své příležitosti a začala se z jeho úst drát silou daleko převyšující tu, která je dosud utlačovala.
„Copak nemají dost soudnosti? Když ne on, proč aspoň ona? Proč to dovolila?“ Blonďákovy ruce se třásly. „Jak to mohla dopustit? Dítě…“ Naruto se musel odmlčet a několikrát se zhluboka nadechnout. „Oni spolu mají dítě.“ Jeho dechy byly najednou roztřesené a lapavé. K třesoucím rukou se přidalo celé tělo.
„Naruto!“ Sasukeho svačina skončila zapomenutá na zemi, jeho ruce teď pevně svíraly blonďákova ramena. „Podívej se na mě, Naruto.“ Modré oči nejistě zabloudily k jeho obličeji, dechy stále zrychlené. Černé oči se na nepostřehnutelnou chvíli zableskly zuřivě červenou barvou. Sasukeho ruce se divoce odtrhly od Narutových ramen a Uchiha se s rozšířenýma očima znovu opřel o strom.
„Teď jsi Hokage, Naruto. Musíš dělat to, co je potřeba. A přesně to jsi udělal.“ Zašeptal klidným hlasem, který byl v naprostém rozporu s výrazem děsu v jeho tváři. Narutovy nevyrovnané dechy se transformovaly do vzlyků. Třesoucí se dlaně přikryly tvář staženou bolestí a mezi prsty začala proudit slaná vlhkost.
Sasukeho prsty se zatím zatínaly do jeho stehen. Jak ho to mohlo vůbec napadnout? Proč chtěl použít sharingan proti svému příteli?
Pomohl bys mu zapomenout. Šeptal protivný hlas v jeho hlavě.
Nemusel by se trápit. Dodal další.
Bylo by to tak lepší. Shodly se oba úlisně.
Udělej to, Sasuke! Pro jeho dobro!
Uchiha bolestivě zatnul nehty do svých stehen a jeho oči se konečně zaostřily.
Ano. To byl jeho hlavní cíl. Naruto se nesměl nic z toho dozvědět. Musel zůstat v nevědomosti. Sasuke se o to chtěl postarat. A i přes veškerou svou snahu ve svém jediném úkolu selhal. Selhal, a Naruto, ten Naruto, který vždycky všechny porazil a vždycky si prosadil svou, se teď vedle něho třese vzlyky a máčí si plášť vlastními slzami.
Vracet to teď zpět – na to už bylo pozdě.
Sasuke znovu opatrně natáhl ruku k jeho rameni a sevřel je v dlani. Naruto se natáhl po jeho předloktí a zabořil do něj zmáčený obličej, mumlajíc šeptem slova, která dávala smysl jen jemu samotnému.
Sasuke si povzdechl. Vypadalo to skoro, jako by v událostech posledních dnů měl prsty nějaký osud, o kterém ten Hyuuga svého času tak rád všechny poučoval.
„Nikdo nemůže změnit svůj osud.“ Říkával. Sasuke se o to snažil. Snažil se změnit Narutův osud. A zklamal. Byla to snad náhoda?
Vzlyky, utápěné v rukávu na jeho předloktí začínaly pomalu slábnout. Bolest a nejistota ale nikam odcházet nemínily.

***

Když Hokage a jeho společník vcházeli branou do Listové, lidé v ulicích jim kývali na pozdrav a děti vesele mávaly, jejich zamračené obličeje se ale neuvolnily, ani když vcházeli do hlavní budovy. Zprávy se Listovou nesly rychle – jako vždy, když se to nehodilo – a jakmile Naruto prošel dveřmi, oznámil mu maskovaný Anbu, že na něj v zasedací místnosti čeká rada.
Naruto jen zatnul zuby a šel vstříc svému údělu.
Podobně jako posledně na kulatém stole v místnosti přistál srolovaný svitek. Tváře přítomných se ale nyní k Narutovi nezvedly ve vzteku, ale v očekávání.
„Je tohle mírová smlouva, Hokage?“ Otázal se opatrně Homura. Když Naruto přikývl lačně se natáhl po svitku, rozvinul ho a vpil se do textu očima.
„Dobrá práce, Hokage.“ Přikývl s pokřiveným úsměvem, když papír podával Hyuugovi, sedícímu po jeho pravici. Naruto jeho uznání přijal s pokývnutím, ale bez úsměvu, stejně jako slova chvály ostatních starších.
Díky nečekaně pozitivnímu výsledku začali starší záhy odcházet.
„Výborně Hokage.“ Podala mu mezi dveřmi ruku Koharu a zmizela, Homura v patách. I Hiashi Hyuuga se zvedl ze své židle a zamířil k východu. Naruto se na něj bezděky mračil.
„Dobrá smlouva, Hokage. Jen mě překvapilo to ujednání o tajemství Byakuganu.“
„To byl Sasukeho nápad.“ Objasnil Naruto a vysloužil si tak od jmenovaného přísný pohled.
„Mám to tedy chápat tak, že ti dva tam zůstávají?“ Ujistil se tichým hlasem vůdce klanu. Naruto jen se zatnutými zuby přikývl.
„O to ses postaral?“ Oplatil mu přikývnutí Hyuuga. Naruto se k němu otočil zády a trhaně se nadechl. Jeho pěsti byly zaťaté tak pevně, až jeho nehty vytvořily trhliny ve ztvrdlé kůži. Když se Narutův hlas konečně rozezněl místností, víc, než cokoliv jiného, zněl jako zavrčení.
„Postarali se o to sami.“