manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 45

Křik ji probudil z mělkého spánku. Párkrát zamrkala, pak rychle vstala, navlékla na sebe župan pohozený u nočního stolku a vydala se do vedlejšího pokoje. Světle fialové stěny s obrázky usmívajících se mráčků, sluníčka i duhy, nyní ponořeny do temnoty, obklopovaly malou dřevěnou postýlku, uprostřed které se hýbalo nemluvně. Co nejtišeji přiťapala k němu, pohladila ho po tváři a něžně si ho zvedla do náruče.
„Ššš, ššš, všechno je v pořádku, maminka je tady,“ šeptala mu, zatímco ho lehounce pohupovala ve svém náručí.
Keitaro se na chvíli upokojil, bylo jasné, jak ho její vůně uklidňuje. Pořád s sebou ale lehce cukal, žadonil o její pozornost. „Copak bys chtěl, hm?“ Koukal na ni velkýma levandulovýma očima s mírně pootevřenou pusou, prvně úplně v klidu, pak s jemným zabečením, a natáhl k ní levou ručičku sevřenou v pěst. Usmála se a dotkla se jeho ruky svým ukazováčkem. Párkrát ho jím pohladila po prstících, potom po tvářích a nakonec mu lehce uhladila pár hnědých vlásků. „Budeme na tom ještě muset zapracovat, víš? Ještě ti moc nerozumím,“ tiše se zasmála. Keitaro na její hlas zareagoval opětovným tichem, pak se však rozbrečel znova, tentokrát vydatněji. Pořád ho pohupovala a hladila po zádech, nic však nezabíralo. Unaveně si povzdechla. „Ale no tak, zlatíčko, tohle mamince nedělej. Copak bys chtěl?“ Vyměnila jednu ruku, kterou ho podpírala, za druhou, aby ulevila váze jeho tří a půl kilového tělíčka. Před hodinou mu dávala najíst, před třiceti minutami mu vyměňovala plínku. Že by ho už teď zlobily klouby? Nebylo na to ještě moc brzo? Tělem jí projela vlna strachu. Co když mu někde krvácí? Co když ho to bolí? Co když to nepozná včas a nestihne dojít do nemocnice a něco se mu stane a…Překvapeně zamrkala, když ucítila na svém hrudníku Keitarovy malé rtíky. Že by? Víc si odhrnula už tak rozepnutou halenku od pyžama a přitiskla Keitara ke svému prsu. Přichytil se, jak kdyby mu nedala celý den najíst, a spokojeně polykal mateřské mléko. S úlevou vypustila dech, který ani nevěděla, že zadržuje, a svezla se i s Keitarem v náručí do nedalekého křesla. „Tys mi teda dal, ty jeden nenasyto,“ usmála se a pohladila ho po vláscích. Lehce se zavrtěl, pořád však nepřestával sát. „O tomhle si budeme muset promluvit s panem doktorem. Každou hodinu, to je hrozně moc, zlatíčko. Musíš jíst tak akorát, abys rostl taky tak akorát. To nám přece říkal pan doktor, než nás pustil domů, pamatuješ? Sto padesát gramů za týden. Tímhle tempem to zdvojnásobíš, a to nebude dobré pro tvoje klouby. A na ty si musíme dávat zvlášť pozor, hm?“ Lehce do jeho hlavičky drcla nosem, pak ho políbila na čelo. Tlak na její bradavce se začal zmenšovat, vypadalo to, že Keitaro každou chvíli opět usne. Ještě párkrát ho zhoupla a jemně ho poplácala po zádíčkách. Když si říhnul, spokojeně si oddechla. „Tak a teď je čas jít zas do hajan. Maminka se taky musí vyspat, aby měla dost energie na další krmení.“ Keitara, již v polospánku, pak pomalu položila do postýlky a zakryla ho světle modrou dečkou s obrázky vodních vírů.

***

Když se ráno Neji probudil, do ložnice pronikalo mdlé světlo. Hodiny na stěně odhalily půl sedmé ráno. Přetočil se na druhý bok, aby přivítal Hinatu, její část postele však byla prázdná a na omak studená. Musela být vzhůru už dlouho. Vstal z postele, rozpohyboval zatuhlou šíji a ramena a následně vyměnil pyžamo za domácí tuniku. Ustlal postel, kartáčem přejel skrz lehce zacuchané dlouhé vlasy, v koupelně vyčistil zuby a pak již plně probuzený sešel po schodech dolů do kuchyně, odkud se linula vůně čerstvě udělaných lívanců. Hinata stála u kuchyňské linky a uklízela umyté nádobí. Potichu k ní přišel, zezadu ji objal kolem pasu a vtiskl lehký polibek na tvář. Lehce nadskočila z jeho nečekané přítomnosti, pak se do něj ale opřela a užívala si pocit jeho těla tak blízko tomu svému.
„Krásně to tu voní,“ zašeptal jí do vlasů a hned na to vtiskl další polibek.
Hinata se zahihňala.
„Dobré ráno i tobě.“ Vymotala se z jeho objetí a pokynula ke stolu, kde bylo jídlo připraveno. „Pojď, ať nám to nevystydne.“
Následoval jejího příkladu a usedl na místo naproti ní. V provizorní postýlce po jeho pravici zaregistroval pohyb.
„Doufám, že bude spát ještě dlouho,“ pronesla Hinata, načež se zakousla do džemem pomazaného lívance. Neji se usmál, když Keitarova levá ručička vylezla zpod přikrývky a protáhla se nad jeho hlavou. „Dneska v noci mě vzbudil pětkrát,“ unaveně se usmála.
Neji překvapením zamrkal.
„Pětkrát?“ Vážně byl tak unavený, že zaregistroval, jak vstala z postele jen třikrát?
„Mm,“ přitakala s plnou pusou. „Po třetí už jsem si řekla, že s ním zůstanu v pokojíčku, abychom tě zbytečně nebudili.“
Nejiho tváře lehce zrudly, cítil se zahanbeně.
„Mělas mě vzbudit. Mohli jsme se vystřídat,“ opáčil. Vzal si z hromádky uprostřed stolu vlastní lívanec, tentokrát jen pocukrovaný, a zakousl se do něj.
Hinata jen naklonila hlavu na stranu a lehce se pousmála.
„Aspoň jeden z nás se musí pořádně vyspat. A protože budu teď doma já a na mise budeš chodit ty, je jasné, kdo by to měl být.“
Neji lehce nakrčil obočí.
„Nechci, aby sis myslela, že to na tobě nechávám. To, co jsem řekl, platí. Už v tom nejsi sama.“ Rukou položenou na stole chytil tu její a propletl jejich prsty. „Nechci, abys to tak vnímala.“
Přikrývka zašustila, jak se Keitaro snažil ručku opět zastrčit pod peřinku. „Můžu poprosit Mizukage o výjimku. Můžu jí říct, že teď nechci nikam chodit. Že s váma zůstanu doma.“
Hinata překvapeně zamrkala.
„A kdo nás bude živit, Neji? Nejsme v situaci, kdybychom si mohli dovolit nepracovat.“
Lívanec v jeho ústech začal chutnat jak popel. „Navíc… máš svůj tým. Už tak stačí, že Tai musel převzít ten můj.“
Chvíle ticha, která nastala, ho přidusila. Jeho tým, jeho rodina… kdyby si měl vybrat, je to jasná volba. Ale tady…
Překvapeně se na ni podíval, když mu silně stiskla ruku.
„Vím, že je toho teď moc. Byli jsme hozeni do něčeho, v čem neumíme pořádně chodit. A naučit se to bude ještě hodně dlouho trvat. Ale zvládneme to. Společně,“ usmála se na něj. „Tvoje rodina tě potřebuje, vždycky tě bude potřebovat. Ale teď asi trochu jiným způsobem, než jakým bys čekal, Neji. Není potřeba, abychom se takhle zavazovali oba. To, že nechci, abys zůstal taky doma, neznamená, že s tebou nepočítám. Právě proto, že s náma doma nezůstaneš, dokážeš dát Keitarovi šanci na lepší život.“
Stisk ruky jí opětoval.
„Jenže já nechci, aby to bylo zas všechno jenom na tobě.“
Povolila sevření a vymanila se zpod jeho ruky. Položila mu dlaň na předloktí a pohladila ho.
„Jsem jeho máma, Neji. To je to, co mám dělat – starat se o něj. Krmit ho, přebalovat ho, mluvit na něj, v noci k němu vstávat a konejšit ho, když se mu něco nelíbí. To všechno mám v sobě. Je to prostě můj… mateřský instinkt,“ usmála se na něj.
Měla pravdu. Tohle nemohl opomenout. S tímhle se nemohl přít.
Nelíbilo se mu, kam se touhle debatou dostali. Nechtěl chodit pryč z vesnice a nechávat je tady oba napospas sobě, jen jednoho s druhým. Bez ochrany, bez pomoci. Bez možnosti něco udělat, kdyby... Ale Hinata měla pravdu. Nemohli si dovolit zůstat s Keitarem doma oba. Aspoň teď ne. Musí to vydržet, musí zatnout zuby a nesnažit se prosadit si svou. Tohle bylo důležitější. Oni oba byli důležitější.
Oběma rukama uchopil tu její a s jemným úsměvem na tváři ji stiskl. Pro úsměv, který mu ona opětovala, by zadupal všechnu svoji pýchu na světě.

***

„Zatím vypadá všechno v pořádku,“ zhodnotil doktor Tetsuya, zatímco si zavěsil fonendoskop kolem krku. „Chlapec dobře reaguje na zvukové a světelné podněty, na pohled nejsou patrné žádné masivní podlitiny. Je sice trošku ztuhlý, ale to se někdy může stát. Uvidíme, jak se bude jeho pohyb vyvíjet dál. Říkala jste, že hodně baští?“
Hinata sundala Keitarovi plínku a položila ho na váhu.
„Přišlo mi, že ano. Říkal jste mi, že bych ho měla krmit po zhruba třech hodinách, takže osmkrát denně. Přes den to vychází celkem dobře, ale v noci mě budí a chce jíst skoro každou hodinu.“
Doktor Tetsuya se snažil upoutat Keitarovu pozornost chrastítkem, aby ho na chvíli uklidnil, a nastavil správně závaží.
„Hm, za poslední týden tu máme sto osmdesát gramů přírůstek. Což je v pořádku. Máte dost mlíka?“
Hinata sundala Keitara z váhy a položila ho zpátky na přebalovací stůl. Zavinula mu plínku a oblékla ho do fialových dupaček.
„Zatím ano. Vždycky, když si řekl, ho bylo dost.“ Trochu se začervenala.
Doktor přikývl.
„Dobře, dobře. Tak ho zatím necháme baštit tak, jak chce. Podle toho, co jste říkala, jsem očekával vyšší váhu. Kontroly máme stejně naplánované každý týden, takže kdyby došlo k nějakému vyššímu váhovému příbytku, můžeme to hnedka zredukovat.“
Hinata kývla a vzala si Keitara do náručí.
Doktor sebral ze stolu pacientovu složku a pokynul Hinatě, aby ho následovala do vedlejší místnosti. Byla bílá, úplně všude. Stěny, závěsy. Postel. Povlečení. Všechny přístroje. Musela párkrát zamrkat, aby si přivykla na nezvyklý jas. „Můžete ho položit, za chvilku přijde sestřička a začneme.“
Udělala, jak řekl.
Keitaro se začal se zájmem rozhlížet kolem sebe a rukou se natahovat po Hinatě, která obrátila pozornost k doktorovi.
„Minule jste říkal, že vyzkoušíme nějaké nové léky. O co přesně půjde?“
Doktor Tetsuya přetočil dvě stránky v Keitarově spisu a očima rychle něco přeletěl.
„Zásoby, které nám poslali z Iwagakure, už došly. Byli jsme ale schopni připravit naši vlastní transfuzi koagulačního faktoru. Není tak vyspělá, jako ta z Iwy, takže budete muset docházet dva až třikrát týdně, ještě uvidíme, jak na první dávku zareaguje.“
Hinata nakrčila obočí.
„A čím to, že ta transfuze, kterou dostal předtím, vydržela skoro týden? Jaký je v nich rozdíl?“ Moc tomu nerozuměla. Nebyl chybějící faktor jako chybějící faktor?
Doktor se smutně pousmál.
„Víte, nejsme na tom všechny vesnice stejně, co se týče lékařské péče. Nejsme sice schopni připravit tak dobrý preparát jako v Iwě, ale máme ho k dispozici okamžitě, takže kdyby nastaly problémy, nemusíme čekat, než nám nějaká zásoba dojde. A oni nám ho taky nemůžou posílat po litrech, skladovací proces má celkem dost přísná kritéria.“
Keitaro zabečel, aby upoutal Hinatinu pozornost. Ta mu podala prst a polechtala ho jím na nose. „Koagulační faktor, který Keitarovi podáváme, bereme od dárců, nepřipravujeme ho synteticky, jako to dělají v Iwě. Je to sice jednodušší způsob, ale takto získaný koagulační faktor má pak krátký poločas rozpadu, takže se musí ve velmi krátkých intervalech doplňovat, aby jeho hladina v krvi zůstala taková, jakou potřebujeme. Zatím pracujeme na tom, abychom dokázali také připravit vlastní syntetické formy, které pak navážeme na jiné bílkoviny a tím prodloužíme jejich dobu použitelnosti v oběhu, ale to nám bude ještě nějakou dobu trvat. Prozatím budeme Keitarovi dvakrát týdně intravenozně aplikovat transfuzi a uvidíme, kam to všechno povede dál.“
Hinata zamrkala. Nerozuměla mu skoro ani slovo.
„Takže to, co mu teď budete dávat, je vlastně totéž, co dostával předtím, akorát mu to budete muset dávat častěji?“
Doktor se zasmál.
„Dá se to tak říct.“
„A není tam pro něj zvýšené riziko? S touhle novou formou? A s tím, že to bude dostávat tak často?“ Připadala si hloupě, že se tak na všechno ptá, ale musela si být jistá, že mu tohle ještě víc neuškodí.
Doktor se narovnal.
„Budu k vám upřímný. Syntetická forma je pro organismus lepší, protože je úplně vyčištěná a velmi málo reaktivní. Ta naše nese určité riziko, že na ni bude Keitarův organismus reagovat. Nevíme, jestli Keitaro nemá taky mutantní gen, který produkuje inhibitor toho koagulačního faktoru, který mu chybí. To lze zjistit až po podání faktoru, kdy bude titr této protilátky tak markantní, že ho budeme moci zjistit krevním odběrem. Takový inhibitor by pak úplně zamezil správnému účinku externě podávaného faktoru. Navíc léky inhibující tyto inhibitory jsou spojeny u hemofiliků typu B, což je váš případ, s anafylaktickými reakcemi. Jejich incidence je sice velmi nízká, ale může k tomu dojít.“
Hinata stála jako opařená. Co jí tím chtěl jako říct?
„Doktore, promiňte mi, ale já vám nerozumím. Mohl byste mi to nějak… shrnout?“ rozpačitě se na něj podívala.
Doktor si odkašlal.
„Jistě, omlouvám se. Někdy se zapomínám.“ Téměř hlasitě polkl. „Tahle nová léčba má svoje rizika, může dojít k nežádoucím účinkům, které se ale projevují u velmi malého množství dětí. To, že je tu ta možnost, ještě neznamená, že to potká zrovna vás. Je ale dobré, abyste o tom věděla.“
Kývla.
„A ten zbytek?“
„Zbytek?“ nechápavě se na ni podíval.
„No… prvně jste o tom povídal tak dlouho a teď to shrnul do třech vět…“
Trochu se začervenal.
„To bylo spíš medicinský vysvětlení vašeho problému. Keitarův organismus může produkovat látku, která se naváže na faktor podávaný v transfuzi, a znemožní mu dobře účinkovat. Potom je úplně jedno, jak často bychom mu transfuzi dávali – všechny by skončili stejně, neaktivitou. To, jestli ho Keitaro ale produkuje, můžeme zjistit až po podání transfuze. Musíme dát jeho tělu čas, aby na to zareagoval.“
„A když to bude mít? Když bude ten… inhibitor produkovat? Co potom?“
Doktor hlasitě polkl. Tato konverzace mu začala být lehce nepříjemná.
„Jak jsem říkal, existují léky, které na sebe naváží tenhle inhibitor a ten se tak nemůže už navázat na podaný koagulační faktor. Na tato léčiva ale může vzniknout systémová alergická reakce – anafylaktický šok.“
„A kdyby k tomu došlo? Kdyby měl ten inhibitor a vy jste mu dali léky a tady ta reakce se projevila? Co potom?“
„Potom bychom museli přestoupit na jiný typ transfuze.“
Hinata se zamračila.
„A proč mu teda nedáte ten jiný typ transfuze hned? Aby se tyhle vedlejší projevy eliminovaly?“
Stál jako pravítko a mlčky na ni hleděl. Ústa pevně sevřená do úzké linky, oči propadnuté.
„Teprve nedávno jsme s nimi začali mít úspěch. Jsou celkem nové, ještě jich není moc.“
Jsou drahé.
Ani nevíme, jak dlouho vaše dítě vůbec přežije.
Nestojíte za to.

Její rysy ztvrdly.
„Chápu.“
Chvíli dusivého ticha přerušila medička, která se zaklepáním vešla do místnosti. V ruce měla podnos s rukavicemi, kanylou a transfuzí koncentrátu.
„Dobrý den, Hyuuga-san. Tak jak se Vám daří?“ Nečekajíc na odpověď přešla k postýlce s Keitarem a položila tác na stolek vedle ní.
Hinatě chvíli trvalo probrat se s transu, pak jen lehce pokrčila rameny. „Je to pořád stejné, od minule žádné komplikace.“
Medička zvýšila dno postýlky, aby měla ke Keitarovi lepší přístup, a nasadila si rukavice.
„Jak vidím, tak se nám vpich od minule krásně zahojil,“ prohlížela si jeho předloktí, zatímco vybalovala malou kanylu s růžovým koncem.
„Bylo to pryč do dvou dnů,“ kývla Hinata a pohlazením po hlavičce uklidnila Keitara, který se v přítomnosti cizí osoby začal vrtět.
Medička byla ale šikovná, i přes velmi nepoddajnou žilku, která pořád uhýbala a nechtěla se nechat napíchnout, se jí podařilo bez velkého divadla Keitarovi kanylu zavést. Ihned na ni pak napojila transfuzi, zavěsila ji do stojanu vedle a nastavila rychlost kapání. Sundala si rukavice, vyhodila je do speciálního koše a s úsměvem odešla vedle do vyšetřovací místnosti.
Hinata se opřela o hrazení postýlky a mlčky sledovala svého syna, jak se sem tam zavrtí, jinak ale snáší proces relativně dobře. Byla na něj tak pyšná. Kdyby ještě do toho všechno začal zlobit a prát se se zdravotnickým personálem, možná by to neustála.
Transfuze byla z půlky vykapaná, když se za ní ozvalo odkašlání. Pomalu se otočila k doktorovi a podívala se mu do očí. Chtěla, aby viděl, jak byla uvnitř rozrušená a naštvaná. Měla na to přece právo. Každá matka by měla.
„Skupina mladých mediků tu mívá dvakrát týdně v úterý a ve čtvrtek odpoledne praxi. Studují sice ještě na akademii, ale musí se nějak naučit pracovat s pacienty.“
Nechápala, proč jí to říkal. Pořád mu z příma hleděla do očí. Viděla, jak se ošil, jak mu to bylo nepříjemné. „Mají nějaké základy v ovládání chakry, ale ještě na tom nejsou zdaleka tak, jak vytrénovaný doktor. Učíme je tu, jak správně chakru používat na různé medicínské problémy – diagnózu a léčbu zlomenin, tkáňové sutury, léčbu ledvinových kamenů, zástavu krvácení…“
Překvapeně nadzvedla obočí. „Jestli chcete, můžete se k nim přidat. Ve vaší situaci je to asi ta nejlepší možnost. Naučí vás tam rozeznat, kde ke krvácení dochází a jakým způsobem ho zastavit. Podávání koagulačního faktoru by tak mohlo v budoucnu tvořit jen polovinu Keitarovy úspěšné terapie, když se ho naučíte takhle… uzdravovat.“
Párkrát zamrkala, pak se ale přinutila k letmému úsměvu. On za to přece nemohl.
„Děkuju, doktore.“

Poznámky: 

Chvíli to vypadalo, že Boj zemřel. Že jsme ho tak trochu sadisticky pohřbily zaživa a nechaly ho, ať shnije. Není to tak úplně pravda, ale... Ale.
Teď je zase zpátky. Už jsme vám to se Shinou takhle jednou říkaly a pak z toho stejně nic nebylo, jenže teď je to jiný. Stalo se pár věcí, který nás nakoply a vrhly zpátky do tohoto šílenství, kterým je vymýšlení a psaní povídek. No, zatím spíš do šílenství, kterým je dovymýšlení a dopsaní téhle jedné specifické povídky.
Nechci vás nudit. Kdo má zájem, může si o tom víc přečíst

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, So, 2018-09-22 21:22 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Tak přece!

Zklamaná jsem tehdy byla, nebudu lhát. Ale poslední měsíce sama otevírám svoje rozepsané povídky ve wordu a svrbí mě prsty, přestože jsou to už roky, co jsem naposledy něco pořádně napsala a... chápu to. Už mi není těch patnáct jako kdysi na začátku a život - no, je prostě život. A na mizerném roce 2018 se asi taky shodneme. No, dost o mně.

Později si přečtu dosavadní kapitoly pro osvěžení znovu, ale pamatuji si dost na to, abych si kapitolu užila. Je to výborné, je to realistické a ano, je to dospělejší.
Udělaly jste mi velkou radost. Smiling Vítejte zpátky! Upřímně řečeno, dneska jsem měla takový šedivý den a teď tu ležím a spokojeně se usmívám. (A když jsem zahlédla své jméno, už jsem se neusmívala jenom spokojeně, ale docela dost připitoměle.)
Těším se na další, protože ne, ta zvědavost mě stále neopustila. Laughing out loud Pište stejně dobře jako byl tento díl a na téhle cestě ve mně budete mít věrného společníka. Jsem strašně ráda, že jste se rozhodly v ní pokračovat!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2018-09-22 22:09 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, So, 2018-09-22 21:58 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Nettie, já... vlastně teda my, se strašně stydíme. Hrozně jsme obě doufaly, že si téhle kapitoly všimneš a že si Boj třeba někdy, až bude čas, až bude nálada, až nám odpustíš, zkusíš zase přečíst.
To, co jsem napsala do poznámky, je pravda. My jsme tak blbý znělo první týden při čtení Boje pořád. A Nettie nás zabije pak znělo ten druhej týden, kdy jsme si při vymýšlení pořád lámaly hlavu nad tím, jak jsme ty naše postavy mohly nechat v takovým srabu. Musím říct, žes působila jako velkej motivátor. Když se vrátím zpátky k prvním dílům Boje a srovnám lidi, kteří s ním zůstali od začátku až do konce, ty a Akumí jste snad jediný. Ale ta myšlenka, že na to možná někdo někde pořád ještě čeká, že by se rád dozvěděl, jak to všechno dopadlo, nás mimo jiné hnala dál.
Se Shinou jsme uvažovaly, že bychom na začátek 45 daly nějaký shrnutí, ale pak se shodly na tom, že v dalších pěti kapitolách budou postupně rozebraný všechny doposud se objevující postavy a že to bude fungovat i jako velmi nenásilné připomenutí celého dosavadního dění. Ale určitě tě nebudeme odrazovat, pokud si budeš chtít přečíst nějaký ze starších dílů.
Ještě jednou moc děkujeme, že nám dáváš ještě šanci. Vážně, tvůj komentář nás moc těší Smiling. A... taky jsme rády, že jsme zpátky.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2018-09-22 19:26 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Všimla jsem si už aktualizovaných nástěnek. Nejdřív u Kimm, v nevydaných sice nic nepřistálo, ale naděje byla, velké nadšení - potěšilo, že se po tak strašné době zase objevila známá, milá tvář... A když aktualizovala i Shina, větřila jsem víc, doufala, že ne zbytečně. A náhle je tu Boj, po tolika letech... Nezapomenutý. Neopuštěný. Pořád si ho pamatuju.
Ta poznámka... při jejím čtení mě napadala spousta věcí, ale řeknu jen, že asi vím... asi chápu.
Je úžasný vás tu zase v plné parádě vidět.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, So, 2018-09-22 21:36 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2018-09-22 22:45 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...