Čtyři z Deštné a pes 01

Jak to všechno začalo

Všechny zdravíme

přicházíme s novou spoluautorskou povídkou a abychom vás hned z počátku úplně nezmátli, na to bude čas později, představíme vám naše postavy.

Akhara

Moje postava se jmenuje Suzume a dá se popsat třemi slovy... nedůvěryhodný zdroj informací. (Vlastně zdroj čehokoli, nic si od ní neberte.) Nebo třeba – kapsy, krámy, okarína. Další trojice slov si určitě hodně rychle doplníte sami. Moc děkuju holkám, že ji můžu zaplést do našeho vznikajícího příběhu, navíc po boku jejich vlastních bezkonkurenčních postav.

Kutulumototo

Rokuro je podivná osoba (jak moc zvláštní, na to si musíte přijít sami). Nemá vychování, mluví sprostě, plive, žvýká a uráží všechny kolem sebe, prostě hulvát každým coulem. Jenže co se stane, když se takový hulvát dostane do party dalších exotů? ... No, tak to už si přečtěte, každopádně to bude pořádná jízda. Tohle psaní si taaaaaaaaaaak užívám

Pršelo, stále pršelo. Člověk ani nemusel vylézt na ulici a byl mokrý. Stačila k tomu všudypřítomná vlhkost. Nikdy by mě nenapadlo hnát se zrovna do Deštné. Celá vesnice je jedním slovem divná. Lidi tu jsou divný, pořád si mě prohlížejí, domy jsou divné, jídlo chutná divně, a navíc neustále prší. Jenže právě tu probíhaly souboje a já jsem hodlala vyhrát. Když ne vyhrát, alespoň na tom vydělat.

Převalila jsem žvýkačku v puse. Hmmm, melounová. Šťavnatá, voňavá, sladká, jednoduše dobrá. Nakoupila jsem si pořádnou zásobu, protože jestli je v Deštné všechno divné, tak tu jsou divné i žvýkačky. Zkusila jsem místní druh s příchutí manga. Jedním slovem hnus. Nejen, že je příliš voňavá, jako mýdlo v luxusním hotelu, ale navíc ještě přeslazená a tuhá. Zato melounová... Vyfoukla jsem bublinu.

Pokusila jsem se vyfouknout. Auuu, při prvním zápase jsem dostala jednu přes tvář a teď jsem nemohla špulit pusu. Bez toho žádná bublina. Odlepila jsem se od zdi, kde jsem se schovávala před deštěm, a znovu se vydala ulicí.

Neuvěřitelné je, že tu nikdo nenosí deštník nebo pláštěnku. Lidi se tváří, jako by žádný déšť neexistoval. Řídila jsem se jejich vzorem. Mikinu už jsem měla na ramenou promočenou. Abych nezapomněla, ještě jedna věc je na Deštné hrozná a nejspíš naprosto nejhorší – kaluže. Když prší, dělají se kaluže. Obrovské louže vody, ve kterých se všechno odráží. Fuj, ještě větší hnus než mangová žvýkačka. Naštěstí do většiny z nich neustále bubnují kapky vody a rozvlní hladinu, takže v ní není nic vidět. Stejně jsem raději šla a nedívala se pod nohy.

Přišla jsem sem ještě s jedním týpkem. Zachránil mě před menším průšvihem. Za peníze jsem naoko prohrála jeden zápas a místní drsňáci s tím měli problém. Naštěstí záchrana přišla včas. V podobě podivného chlápka. Normálně bych nejspíš pomoc nepotřebovala, ale oni byli jiná sorta. Ovládali ninjutsu. Nejspíš nějací odpadlí shinobi z nějakého zapadákova. Takže právě ve chvíli, kdy jsem měla být obrána o všechny peníze, se přiřítil a zaútočil na ně nějakým mečem nebo čím. A já jsem z nemilé situace vyvázla skoro bez újmy.

Můj zachránce byl zvláštní. Vlastně ne celkově a úplně. Měl hezké modré oči. Myslím, že mám pro modré oči slabost. Divný, a tím myslím hodně divný, byl jeho účes. Nevím, jak přesně ho popsat. Asi jako obří špička. Přesněji řečeno obří bílá špička. Trochu jako kopec šlehačky nebo hořící svíčka s bílým plamenem. I když mi bylo celkem trapně, neustále jsem se na to dívala a chtělo se mi smát. Přemýšlela jsem, jestli má podobný styl účesu od narození, anebo na něm každé ráno dlouhou dobu pracuje. Hned nato jsem si představila, že stojí před zrcadlem a upravuje se, a smích mě přešel. Každopádně jsem věděla jistě, že se mi představil, ale nebyla jsem schopná si vybavit jeho jméno. Možná jsem ho jen neposlouchala. Když jsem dostala první ránu od těch násilníků, spolkla jsem žvýkačku, úplně čerstvou. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že je to škoda. Pak, když bylo po všem, jsem dostala spásný nápad a vzala ho s sebou do Deštné jako svoji osobní stráž. Celou dobu jsem se vyhýbala přímému oslovení, aby nezjistil, že nevím, jak se jmenuje.

Jako další jsem se ho musela zbavit během zápasů. Samozřejmě, že jsem mu neřekla nic o svých skutečných záměrech v Deštné, ani tom, proč se na mě vrhli ti chlápci. Předstírala jsem ubohou oběť.

Jenže jsem nemusela nic řešit. Jakmile jsme si zběžně prohlédli místo, nabídl se, že sežene ubytování. Naposledy jsem viděla jeho fialové pončo mizet v dešti. Smluvili jsme si místo, kde se sejdeme. A já jsem čekala, a včas. Jenže on nikde. Měl pořádné zpoždění. Přestávalo se mi to líbit, možná nakonec odhalil pravdu a rozhodl se zmizet.

Bloudila jsem pohledem kolem. Najednou jsem si něčeho všimla, malého zeleného předmětu. Rozhlédla jsem se. Všude pusto. Přišla jsem blíž a nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Ještě jednou, pro jistotu, jsem si prohlédla okolí a pak se sehnula a sebrala svůj úlovek. Speciální žvýkačka s příchutí wasabi. Nejspíš to zní divně, ale je vážně dobrá. Skoro jako kari s kokosem. A navíc se špatně shání. Ale co to? Další přímo přede mnou a za ní další! Nejspíš měl někdo díru v krabici a cestou je ztrácel. Žvejky zadara! Měla jsem jich už plné kapsy, ani jsem si pořádně nevšimla, kde jsem. Zvedla jsem hlavu. V ten moment se objevilo jasné světlo a hned za ním tma. Všichni mi říkali, že na ty žvýkačky jednou dojedu. Sázela jsem spíš na udušení než tohle.

Mraky na nebi byly neustále zbarveny do nejrůznějších odstínů šedé. Stejně tak z nich padala voda, někdy v provazech, jindy po kapkách, avšak nepřetržitě. Deštná byla přesně tím místem, na něž jsem myslel při návštěvě Země Větru. Nicméně teď jsem si po klimatu z pouští zase stýskal a jen jsem doufal, že za takovýchto podmínek, které panují zde, nedostanu nic horšího než rýmu.

S povzdechem jsem minul další hotel, jehož přídatná tabulka pod vývěsním štítem hlásala "všechny pokoje obsazené". To už byl čtvrtý. Čím dál tím víc jsem se obával, že mne poptávka po levnějším ubytování nakonec zažene do centra, kde je draho. Což o to, samotnému by mi nevadilo strávit noc v nejspodnějších patrech, kde se slézá póvl, ale musel jsem myslet na svého společníka. Asi by mne nepochválil, kdybych mu ustlal na kartonech od mléka a jako přikrývku nabídl igelit.

Do Deštné jsem původně namířeno neměl. Jenže jsem dostal za úkol dát za vyučenou skupince chuligánů ze Země Trávy. Stěžovalo si na ně jakési sdružení obchodníků, jehož několika členům výtržníci rozbili výlohy, vykradli kasu a zanechali po sobě jen spoušť a své podpisy. Předseda sdružení, kterému byla zničena zásilka velice drahého, ručně foukaného skla, byl natolik rozzuřen, že mi nakázal zbít je do krve, a ještě zaplatil předem. S tím jsem problém neměl.

Ale k věci – našel jsem je poměrně snadno. Zrovna vycházeli z arény pouličních rváčů a začali vyhrožovat odrostlému dítěti. Zprvu jsem chtěl zmrzačit jednoho po druhém, jenže když zamýšleli použít násilí, zakročil jsem ihned. Skončili v těžké paralýze.

Zachráněný se mi představil jako Rokuro (popravdě jsem si nebyl zcela jist, zda je to dívka či chlapec) a nabídl mi, abych s ním šel do Deštné. Po krátkém rozhodování jsem upustil od předchozího nápadu obejít Zemi Ohně přes menší státní útvary, s nimiž sousedí na severu, a vyrazil s ním sem. Vskutku mne udivil svou zálibou, spíše až závislostí, ve žvýkání žvýkaček. S naprosto vážnou tváří mi vysvětlil všechna pro a proti gum, které měl s sebou. A když jsem mu řekl, že je nemám vůbec rád, rozzářil se, jako by právě dostal nápad, jenž bude zaručeně fungovat, a řekl mi, že kdyby mi někdo nabízel, mám je nekompromisně přijmout – pro něj. Vlastně se mimo to chová jako obyčejný pobuda. Mluví sprostě, říhá při jídle, mluví s plnou pusou, hlasitě žvýká... jen jeho oříškově hnědé oči v sobě mají trochu jemné ženskosti.

Během svého přemítání o věcech minulých jsem zašel do jakési slepé větve ulic. Každopádně jsem našel přesně to, co jsem hledal. Malý hotýlek s přijatelnými cenami pro potulného cestovatele. Rychle jsem zaběhl dovnitř. Bylo tam teplo a hlavně sucho. Zamluvil jsem jeden z pokojů a spěchal na místo, kde jsme se měli potkat. Už dávno uběhl smluvený čas, to jsem zjistil hned, jakmile jsem se podíval na hodiny v hotelu.

Dorazil jsem velmi pozdě, nečekalo mne však žádné lamentování. Nečekal mne totiž vůbec nikdo. Bylo tu pusto jako po vymření, až jsem se zalekl. Zachoval jsem chladnou hlavu, což s mokrými vlasy šlo i poměrně snadno, a prošel jsem i blízké ulice a obchůdky, doufaje, že se kupříkladu spletl nebo čeká uvnitř, v suchu. Marně.

Vracel jsem se na původní místo, když tu jsem pohledem zavadil o malý zelený předmět ležící na zemi. Přišel jsem blíže a vzal ho do ruky. Byla to žvýkačka s příchutí wasabi v zeleném obalu. O kousek dál jich ležela celá hromádka. V duchu jsem Rokura proklel za jeho nenažranost a chtěl vytasit svou katanu. V tu chvíli mi kdosi zezadu uštědřil ránu do týlu a já ztratil vědomí...

Bude to znít divně, ale vážně mě překvapilo, že v Deštné tolik prší. No, prší… spíš to bylo jako by na mě někdo obrátil kýbl, během minuty jsem byla totálně promočená. Bála jsem se, aby se mi v kapse nerozpily ty vytržený stránky z knížky, co tam mám schovaný, a tak jsem radši rychle běžela někam pod střechu. Naštěstí hned vedle stál stánek s dangem.

Šéf mě sem původně vůbec nechtěl pustit. Říkal, že po válce sice padla blokáda a takový ty další nezajímavý věci, který jsem neposlouchala, ale něco že tu prý smrdí. Nevím, když jsem tu teď tak seděla u toho stánku, nepřišlo mi, že by tu něco smrdělo. Možná tak kanál. Každopádně Takuma tvrdil, že se bojí, že by se mi mohlo něco stát, a že by radši poslal někoho zkušenějšího a staršího. Bylo to od něj velice pokrytecké.

Předně proto, že mi vždycky opakoval, že nemám nikomu věřit a nemám se na nikoho vázat, že by se mi to mohlo jednou vymstít a obzvlášť v týhle branži. Ale pro něj to očividně neplatilo. Byla jsem si jistá, že mě má rád. Jinak by mě už totiž musel dávno zabít.

Zároveň jsem ho ale podezřívala, že se ani tak moc nebál o mě, jako o ty srandovní sošky, co jsem měla doručit jednomu klientovi. No, aspoň on tomu říká „doručit klientovi“, ale je to normální pašování. Minule se totiž stala taková podivná nevysvětlitelná událost. Vezla jsem jednomu chlapovi, co si to vůbec nezasloužil, takovou krásnou drahocennou knihu a on si po měsíci šéfovi stěžoval, že vevnitř byla místo starýho rukopisu vlepená nějaká slavná sprostá knížka. No, hotová záhada. Snažila jsem se to pak Takumovi logicky vysvětlit – že muselo dojít k tiskařské chybě kombinované s časoprostorovým posunem, ale nechtěl mi to věřit. Asi mi pořád moc smrděly prsty od lepidla. Naštěstí si aspoň myslel, že jsem ty stránky někomu čestně střelila na vlastní triko. Kdyby zjistil, že jsem si je nechala, protože jsem si je chtěla přečíst, asi by se zlobil…

Ale on to nezjistil, a navíc podlehl mému vytrvalému přesvědčování, takže jsem teď klidně seděla u stánku s dangem, sledovala kolemjdoucí a poslouchala, jak prší. Déšť se mi líbil. Nádherně šuměl, a tak hezky rytmicky bubnoval do střech, až se mi do toho chtělo začít hrát. Úplně přesně jsem slyšela tu divokou melodii. Pohladila jsem prstem svoji okarínu, ale zatím jsem ji nechala viset na provázku kolem krku.

Jediná věc, která mě štvala, byla ta vlhkost. Jednak mi to připomínalo tu hnusnou Mlžnou, a jednak jsem si zlámala svůj oblíbený hřeben s koníkem. Když se rozdávaly vlasy, nejspíš jsem musela jít tak třikrát, a byly chvíle, kdy jsem si skoro přála být plešatá. Třeba teď. I normálně se to špatně česalo, ale v téhle vlhkosti můj účes nabyl naprosto zrůdné a naprosto nečesatelné podoby. To už nebylo vrabčí hnízdo, tam by se v pohodě vešlo něco, co ty vrabce žere k snídani. Nejhorší bylo, že to nedokázal splácnout ani ten liják venku. Máma by určitě věděla, co s tím. Budu se jí muset zeptat.

Poslední knedlíček už jsem nemohla, tak jsem si ho i s tyčkou schovala do kapsy na potom (samozřejmě ne do tý s knížkou) a z jiný kapsy jsem vytáhla hodinky na řetízku. Byl pomalu čas jít. S „klientem“ jsem se sice měla sejít už asi před půl hodinou, ale myslím, že člověk, co si kupuje takovouhle blbost, by si zasloužil čekat i mnohem dýl.

Zvedla jsem se a vyšla zpátky na ulici. Paní u stánku byla tak hodná, že ani nechtěla zaplatit. Mohlo to být tím, že zrovna odešla dozadu, ale kdo ví. Zvolna jsem se procházela rozbahněnými ulicemi a mířila na místo setkání. Bojovala jsem s chutí skákat do rozbahněných kaluží, ale nakonec jsem to neudělala, protože nejsem malý dítě a bylo by to infantilní a nezodpovědný a navíc, když jsem se k tomu chystala, proběhl okolo mě docela hezkej kluk ve fialovým ponču. A taky by se mi mohly rozbít ty sošky.

Radši jsem je šla hned zkontrolovat. Byly bezpečně uložený v kapse (ne v tý s knížkou, ani v tý s dangem) a když jsem je vytáhla, vypadaly v pořádku. Řekla bych, že největší poškození jim stejně způsobil ten umělec tím, že je stvořil.

Opatrně jsem je ukládala zpátky, když mě najednou zezadu někdo popadl a zacpal mi pusu. Bylo to tak rychle, že jsem nestačila vůbec nic udělat. Chtěla jsem ho aspoň kousnout do ruky, ale držel mě moc pevně. Zoufale jsem sebou zazmítala, úplně zbytečně.

Vybavilo se mi, jak mě jeden můj známý varoval, že se nesmím nechat chytit, protože bych ve vězení chcípla. Doteď mi jeho slova znějí v uších. Suzume, řekl, nesmíš se nechat chytit, ty bys ve vězení chcípla. Doufala jsem, že tu nemají tak přísné zákony, abych šla kvůli nezaplacenému dangu do vězení, protože jsem chcípnout ještě nechtěla.

Naposled jsem se pokusila vysmeknout, ale pak jsem dostala ránu do zátylku a všechno tak divně uhnulo do strany a svět zčernal.

Procházela jsem se po vesnici. Pršelo, ale mě to nezajímalo, měla jsem na práci důležitější věci. Poté, co jsem se ubytovala v malém místním hotýlku, jsem se toulala ulicemi a snažila se najít někoho, kdo by vypadal na to, že ví něco o mojí rodině. Před týdnem jsem utekla od svých adoptivních rodičů. Věděla jsem, že mě mají rádi. A upřímně, i já měla ráda je. Udělala bych pro ně cokoliv. Ale chtěla jsem vědět, kdo je mým pravým otcem a matkou. Někdy mě hnala jakási touha a já jsem ji musela za každou cenu uskutečnit. Slovo "ne" v takových případech neexistovalo. Většinou se to týkalo sladkostí. Kdokoliv se mě zeptal, vždycky jsem byla ochotná podělit se o čokoládu nebo lízátko, které jsem měla neustále u sebe. Bohužel, tohle se nedalo odbýt jednou tabulkou čokolády.

Po několika nekonečných hodinách jsem se zastavila a zhodnotila svoji situaci. Pršelo a mně konečně došlo, co mě tak studí na zádech a na ramenou. Vlasy jsem měla zmáčené navzdory tomu, že jsem si přes ně přehodila fialový šátek. V duchu jsem si poznamenala, že si budu muset pořídit pršiplášť.

Zalezla jsem pod střechu jednoho stánku a objednala první horké jídlo, které jsem viděla na jídelním lístku. Pečená oliheň. Proč ne, pokrčila jsem rameny a rychle spočítala peníze, které mi zbyly. Budu si muset nějaké sehnat, zněl můj další úkol, který jsem si toho dne zadala. S chutí jsem se zakousla do svého jídla.

Naproti přes ulici kdosi kladl nějaké předměty na zem. Nevypadal jako někdo, s kým by bylo radno si zahrávat, a tak jsem dál splývala se stánkem za sebou. Dotyčný vypadal, že má docela naspěch. Netrvalo dlouho a pro první předmět se shýbla nějaká osoba. Taky se docela činila. To stvoření zřejmě nechtělo, aby mu předměty někdo vyfoukl. Sledovala jsem to jako kus nějakého filmu a tušila jsem, kam to spěje. Až pozdě jsem si uvědomila, že bych ho měla varovat. Zmizel a zůstaly po něm jen papírky na zemi. Opět jsem se v klidu posadila a věnovala jsem se svému jídlu.

Když jsem vzhlédla od svého právě dojedeného jídla, uviděla jsem další postavu. Tentokrát to byl muž. Nezaujaly mě ani tak jeho zvláštní vlasy, jako barva jeho pláště. Fialová. Vypadal, jako by na někoho čekal, a tak jsem ho jen pozorovala. Po chvíli si všimnul oněch papírků na zemi a vypadalo to, že se vyděsil. S napětím jsem čekala, jak se rozhodne. Byla jsem odhodlaná říct mu o předchozích lidech a díky tomu se s ním seznámit, ale byl rychlejší. Nasadila jsem svůj drsňácký výraz a rozeběhla se za ním. Nakoukla jsem do jedné uličky a spatřila ho ve chvíli, kdy ho někdo poslal do bezvědomí. Otočila jsem se a spěchala zpátky. Byl hezký, ale do maléru jsem se kvůli němu dostat nehodlala. Měla jsem vlastní práci, kterou jsem chtěla vyřídit co nejdřív a pak se vrátit k poklidnému způsobu života.

Usoudila jsem, že je tu moc nebezpečno a vydala se do svého hotelu. Tolik jsem se těšila na teplou suchou postel. Cestou jsem strhla ze zdi jeden inzerát. Roznáška letáků, stálo na něm. To se mi líbilo, práce, při které bych mohla nenápadně získávat informace. A ani fyzička by koneckonců nepřišla nazmar.

Po horké sprše, která ze mě dostala všechno lezivo a zimu, jsem se opět cítila jako člověk. Spokojeně jsem se protáhla. Jakmile jsem se s potěšením svalila do ustlané postele, zachumlala jsem se a hned jsem usnula. Další den by mohl být náročný a já nechtěla nic zkazit svojí ospalostí.