Císařův příběh 5 - Sny tří chlapců, závěrečná
Protože teď byla na řadě…
„A teď bude pokračovat sestřička, že, babi?
„Jen se neboj, já to zvládnu!“
Keitaro a Ageru si dlouho povídali. Princ jakoby ztratil svoje tajnůstkářství, vyprávěl Keitarovi o svém životě. Hodně lidí by si asi řeklo, že ten život byl skvělý. Ale on byl jenom jako pták v zlaté kleci, který viděl věci tak, jak ho jeho otec přinutil je vidět. Idiot.
Na oplátku mu zase povídal o sobě Keitaro. O životě ve vesnici, o tom, jak těžká byla válka. Jak nanic byla doba po ní.
Začali si opravdu rozumět, jako praví přátelé. Bez nějakejch tajemství.
Ale pak musel Keitaro odejít. Uplynuly už asi tři hodiny, a stráže už na něj kývaly, aby odešel. V tu dobu se totiž měla konat další rada. Která má rozhodnout o tom, co se s Agerem stane.
„Hele… tys nevysvětlila, jak se do tý věznice Keitaro dostal. Proč ho tam pustili?“
„Svůj ramen si máš laskavě dovařit sám! Jak já mám vědět, proč by ho tam asi tak pouštěli? Neměls to tak vyprávět a teď by tam nebyly takový podivnosti!“
„Zbabělče! Prostě to nevíš, nevíš…“
„A ty snad jako jo?!“
„No… eh… a jak to teda bylo dál?“
„A dost! Myslím, že bude nejlepší, když se do toho vložím opět já. A vy buďte potichu, protože náš příběh je pomalu u konce…“
Keitaro v posledních dnech opravdu hodně přemýšlel. Díval se na těch dvacet lidí, kteří viděli svou budoucnost jako Slunce lidí, které neznali, a které nikdy nepoznají. Budoucnost symbolu moci. A bolesti, jak si chlapec smutně uvědomil.
Vzpomínal na své dětství, na dny, které tady strávil. Na rozhovory s Ageruem.
Byly plné smutku nad páskou kolem očí, kterou mu zavázal otec. Láskou k matce, které na něm nezáleželo tolik, jako na lidu. Smutku nad sebou samým, že žil tolik let zbytečně. Nad tím, že nemá žádnou budoucnost. On vlastně nebyl špatný. Jen slepý.
Když se svých klapek na očích zbavil, rozhlédl se kolem sebe… ale uviděl jen tmu. Najednou chápal svou matku a litoval, že s ní nestrávil více času. Ale bylo pozdě. Na všechno. Sám to řekl… jak?
„Keitaro, víš… je po všem. Zabijí mě. Je jedno, co bude důvodem. A mně… mně je to taky fuk. Nesejde na tom. Ale víš co? Postarej se, aby na ten zatracenej trůn dosedl někdo, kdo si to zaslouží. Co my zničili, ať on opraví…“
Ale… jak může někdo takhle moc ztratit naději?
Dveře se otevřely. Císařovniny skelné oči se k nim automaticky obrátily, aby uviděly trosku, která zbyla z jejího jediného dítěte. Teď více než kdy dřív vypadal jako malý chlapec, zmatený ze světa.
Její malý synek.
Povstala. „Dnes jsme se tu sešli, abychom projednali tuto politováníhodnou záležitost. A navrhli její řešení.“
„Poprava! Nejlepší řešení!“zakřičel jeden kandidát.
„Je to ještě děcko,“ namítl další.
„Ze kterýho jednou vyroste stejnej fracek, jako otec.“
„To nemůžeme vědět..“
„Chcete to riskovat, Satou-san?“
„Má nástupnické právo. To nemůžeme zpochybňovat.“
„Vždyť tohle jsou volby! Je fuk, jestli je princ, nebo ne!“
„Ale lid…“
„… Je rád, že se zbavil tamtoho. Komu záleží na synovi?“
„Navrhujete popravu?“
„Nejlepší řešení.“
„Ne nejlepší… spíš jediné,“ opravil ho jiný.
Keitaro si překvapeně setřel slzu. Bylo to dávno, co naposledy plakal.
Vzpomněl si znovu na chlapcova slova. Co my zničili, ať on opraví… přeju mu hodně štěstí. Bude ho potřebovat.
Štěstí… těmhle krvežíznivým hyenám?
Jak?
Bylo mu dvanáct. Ale v tu chvíli se cítil o mnoho let starší. Oni s ním nemluvili, uvědomil si. Vidí v Agerovi jenom spratka. On v něm viděl vlatsně oběť. Někoho, kdo si zasloužil svoje právo žít.
Proč ne?
„Proč… proč zatraceně všichni nezmlknete?!“ zařval.
„Sklapni, chlapče,“ doporučil mu jeden kandidát. „Nepleť se do toho, čemu nerozumíš. Tohle je záležitost shinobi.“
„To spíš vy nerozumíte! Podívejte se na sebe! Chcete zabít nevinnýho – no dobře, skoro nevinnýho člověka!“
„Takže co navrhuješ ty? Dát mu post císaře?“ uchechtl se jiný.
„Ano! Já… víte co? On ví… ví, že ho chcete zabít? A co řekl? Popřál dalšímu císaři hodně štěstí v tom, v čem jeho otec selhal! Může být takovej člověk špatnej?!“
Nastalo krátké, překvapené ticho. Ale ne na dlouho.
„A co máme podle tebe tedy dělat?,“ zeptal se ho strýc.
„Odpustit mu! Vždyť… nemůže za to, jak ho vychovali! A… chce se zlepšit! Tak proč…“ vzlykal Keitaro.
„Chtěl tě přece zabít,“ namítl tiše jeho strýc.
„To… to byla chyba! Nechtěl mě zabít. Jen mě využil jako-“
„Využil tě. Civilistu. Vážně si myslíš, že takový člověk může být dobrý císař?“
„Vážně si myslím, že takový člověk může být člověkem! Copak vy jste nikdy neudělali žádnou chybu?!
„Císař nesmí dělat chyby!!“
„Jo, tak to pak chápu, proč se nikdo nesmí podívat císaři do očí. Jako by byl něco víc, než člověk. Protože on je, co? A proto nikdy nemůže být šťastný. Je to vlastně to nejhnusnější poslání na světě!“ zařval.
Ageru sebou prudce trhnul. Jako by najednou viděl svého přítele v jiných barvách. Zářivějších.
„Když ne já… když nemůžu vést svůj lid… tak to bude on!“ vykřikl a ukázal na Keitara.
Ten se na něj překvapeně podíval. „On to může zvládnout… pro lid. O to jde, ne? Aby byli šťastní! On bude skvělý císař,“ prohlásil se slzami v očích. Měly to být jeho poslední slzy…
„Kde bereš tu jistotu?“ zahřímal Matsuda-sama.
„Je ještě děcko, ano… ale… je lidský. Císař vládne lidem. A je to taky člověk. Když má schopnost odpouštět i někomu, jako jsem já, dokazuje tím, že to zvládne. Jo, ještě je mladý. Ale můžete ho učit. Vychovávat ho, tak, aby země vzkvétala. Stejně máte spoustu času, ne?“
Tami znovu povstala. Zvedla ruku a celá místnost kamžitě ztichla. Ještě pořád mají respekt, pomyslela si. Jak dlouho zůstanou zakořeněné zvyky v lidském srdci?
Je nemožné, aby ho zvolili, řekla si. Je ještě hodně mladý. Ale… oči se jí zaleskly. Malá šance tu je.
Sevřela ruku v pěst. Ale potom by… země…
„Mohu si s tebou promluvit?,“ požádala Keitara. Ten přikývl.
Důstojně odkráčela do vedlejší místnosti. Se slzami v srdci, očima, které se vyhýbaly jejímu synovi a… duší, která byla v tu chvíli jako z oceli.
„Nenávidíš Agera?“ zeptala se ho tiše.
„Nemám přece důvod,“ řekl překvapeně Keitaro.
„Chtěl-“
„To už je přece dávno stará záležitost!“
„Nenáviděl jsi starého císaře?“ překvapila ho další otázkou.
„No… byl špatný,“ řekl zamyšleně Keitaro. „Hodně lidí muselo kvůli němu trpět… ale Agera miloval, ne?“
Tami zatvářila smutně. Jeho slova pro ni byla dalším potvrzením toho, co už dávno tušila. Co nemohla dovolit.
„Nikdy nikoho nebudeš nenávidět… protože každý, i sebevětší nepřítel, má v sobě nějakou dobrou stránku. Třeba i maličkost. Něco, za co si zaslouží být litován, něco, co udělal dobrého. Ty tu věc vidíš, a to ti ho nedovolí doopravdy nenávidět. Jenže… císař nenávidět musí. Císař má myslet hlavně na svůj lid, víš? Císař a hlavně… člověk.
Nemůžeš se donekonečna jen ohlížet. Nemůžeš tolik odpouštět. Tolik doufat. Protože poddaní na to ještě nejsou dost připravení, nepřemýšlejí jako ty. Když odpustíš nepříteli, vždycky tady bude nejistota, jestli se proti tobě jednou neobrátí. Jestli nelhal, když sliboval přátelství.
Chceš snad, aby tvůj lid takhle musel žít? V nejistotě? Aby ti nemohl věřit? To povede dřív či později k povstání. Povstání má krůček k válce. Válka plodí smrt. Smrt plodí nenávist a nenávist pomstu. Pomsta je matkou věčného neštěstí, a to si rádo hraje se svou dcerou zoufalstvím. A proto… jsi nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal, Keitaro-sama,“ uklonila se bývalá císařovna. „Ale… i když chápu tvou víru, a… a obdivuji ji, nepřišla ve vhodné době. Lidstvo ještě k tomuhle nedospělo. Odhodit nedůvěru.“
Keitaro ji jen sledoval tichýma očima. Bylo těžké odhadnout, co si myslí.
Možná, pomyslela si tehdy Tami smutně. Možná jednou přijde někdo, jako byl on… snad přijde. A svět bude jiný. Ale ne teď. Teď je příliš brzy. A zároveň strašně pozdě.
S tou myšlenkou udělala něco, čeho tehdy nedokázala opravdu litovat. Příliš milovala obyvatele. A přesto… přesto nebyla hodina, aby se neptala sama sebe, jestli to bylo správné. Jenže…
Jenže kdo chce chránit, musí být rozhodný. Takový prostě život bojovníků je. Proto tehdy svou katanou ukončila Keitarův život. Tak bezbolestně, jak jen mohla. Zabila jediného přítele svého syna, ale myslela to skutečně zle?
Další den se měl zvolit nový císař – jeden z kandidátů - a syn starého byl popraven. Její syn. Ageru.
Sama ho následovala den po něm.
Nový císař se snažil zemi udržet. Lidé ho milovali, byl pro ně novou nadějí. Ale… Jak věděla Tami a jak odmítal věřit Keitaro, je tady prostě moc lidí na to, aby se dali změnit. Aby mohli být pořád v míru. Jednou přišla další válka. Přátelé se znovu stali nepřáteli, a během několika let se ono velké a mocné císařství definitivně rozpadlo.
Konec příběhu, konec jednoho snu.
Protože… dokud lidé znají bolest, neodpustí,“ řekla stará žena. „A válka bude nosit bolest navždy. Ale dokud je tu bolest, je tu i naděje, že jednou skončí. A dokud je tu naděje… tak je tu Vůle Ohně. A když je tu Vůle Ohně…“ odmlčela se.
„Vůle ohně, kterou musí mít správný císař?“
„Císař, bojovník… i obyčejný člověk.“
„Ale… když někdo třeba v sobě Ohnivou Vůli nemá, tak vlastně není pravým bojovníkem?“ zeptal se udiveně chlapec.
„Ne…“ zavrtěla hlavou babička.
„Tak vidíš!“
„Spíš ty nevidíš,“ usmála se. „Ne tak docela. Jsou takoví lidé a jsou takoví bojovníci.“
„Tak proč takoví vůbec jsou? Nebylo by lepší se jich zbavit? Aby byli shinobi jen ti dobří?“
„A s kým by pak shinobi bojovali?“
„A když jsou na naší straně? Když bojují za nás? Tak s nimi nemůžeme bojovat, přece,“ zamračil se. „Tohle je vážně hloupá věc…“
„Účel nesvětí prostředky, tak by to být alespoň nemělo. Ale svět opravdu není dokonalý… ale vždycky se najde někdo, kdo v sobě Oheň má. A… právě tady nastupuje síla přátelství, ta síla, se kterou se narodíš, kterou máš v sobě, jen probudit ji musí někdo jiný. A díky ní… díky ní můžeš své dobré vlastnosti předávat i ostatním, víš? Když má tvůj přítel strach, můžeš mu dodat odvahu. Můžeš mu pomoci, a on jindy pomůže tobě… můžeš ho vyvést z temnoty a dodat mu světlo, naději a poznání… lepší cestu. Dát mu sílu… Tak se lidé mění, stávají se lepšími… společně. To je Vůle Ohně, síla bojovat. Síla pokračovat. Takhle mohli společně zachránit císařství i Keitaro a Ageru. Kdyby dostali šanci. Protože…
Každý má něco, v čem je dobrý. Něco, co z něj dělá něj. A dohromady je toho víc, dohromady jsou… lepší,“ řekla. „A pak… pak v sobě Oheň probudí i ten, u koho bys řekl, že toho nikdy nebude schopný. Třeba ten, komu celý život lhali.“
„Takže opravdovou silou shinobiho není Oheň, ale přátelství?“ zeptala se dívenka. Tohle povídání se jí začalo líbit.
„Vůbec babi, ty to hrozně motáš,“ postěžoval si Hashirama. „Vždycky nám říkali, Buď odvážný, Buď silný… buď ninja bez citu. Ty nám vyprávíš zase o tom, že máš mít nějaký kamarády… a ještě ta Vůle. Mám už v tom hotovej ramen! A navíc, co teď vykládáš… o to v tom příběhu přece vůbec nešlo!“
„Přátelství spojuje lidi, pomáhá jim… a tak dále. Ale nic víc, nic míň. Co je důležitější, víra v sebe, nebo přátelství? Láska nebo přátelství? Odvaha? Jak to chceš srovnávat? Všechny tyhle vlastnostmi mohou být vlastnostmi shinobiho,“ rozpovídala se žena. Naprosto ignorovala vnukovu poslední větu.
„Přítel ti přece odvahu dodat může. A mnohem víc. Takže přátelství je důležitější než Vůle, protože pak nemáš jen tu odvahu, ale i přítele, na tom záleží, ne? Nejsi sám,“ přidala se starší vnučka.
„Takže shinobi s málem bojových schopností, ale s mnoha přáteli, kteří mají ty další, je víc, než shinobi, který má Ohnivou Vůli, ale nemá přátele?“ dokončil chlapec.
„Ten, který má Vůli, musí mít přátele. A ten, který má spoustu přátel a chuť bojovat, musí mít Vůli.“
„Tak ale proč se ta Ohnivá vůle tolik přeceňuje, když jí má teda skoro každý…“ zeptal se Hashirama-chan otráveně. Ten rozhovor téměř nechápal. A navíc – co měl společného s tím příběhem?
„Vůbec se nepřeceňuje,“ napomenula ho. „Pořád jste ještě nepochopili, co to vlastně je. Ona není jenom síla bojovat, ale i přátelství….“
„A taky pěknej ramen,“ zabručel chlapec.
„Víra, láska, štěstí… to všechno je Vůle Ohně. Spojuje lidi se stejným snem, a dostává je dál. Ten, kdo má odvahu, ten, kdo je ochotný pomáhat ostatním, má rád své bližní si vždycky někoho najde… dřív či později. Tak to je. Když se nikdy nevzdáš, nakonec ke svému cíli dojít musíš. Jen se nesmíš vzdávat… to je cena, kterou platíš za úspěch, trnitá cesta k cíli. Ale je to cesta bez jistoty. Tami neměla odvahu po ní jít a proto zničila i cestu chlapců. I když ona to nazývala rozumem… kdo ví, měla pravdu? Když neznáš budoucnost, máš naději. Možná Keitarův a Agerův sen byl možný, to už se nedovíme. Dokud v něm nebude někdo pokračovat.
Víte, kdyby nebylo Tami, tak by se na ten trůn Keitaro možná opravdu dostal. A Ageru by přežil. Mohlo být všechno jinak. Nebo taky ne.
Oba chlapci Vůli Ohně měli. Jenže…“
Stará žena domluvila, a vstala. Prohlédla si rozzářené, ale zároveň smutné tváře obou dětí a usmála se. V nich, v nich určitě Oheň je… v tom malém chlapci, s jeho odvahou a touhou chránit vesnici, jeho ctižádostí… jednou by mohl být dobrý shinobi, jako jeho dědeček. Určitě jím bude. I když teď vypadá, že její slova vůbec nepochopil. Nu, na něco takového je asi skutečně ještě malý. Ale jednou bude vědět.
A malá Konoha, která ho vždycky chránila, možná trochu lehkomyslná a prchlivá, ale přesto z ní snad bude dobrá shinobi… ano, babička přece nemohla vědět, že dívenka ztratí život jen několik málo hodin poté, po útoku nepřátelského klanu Uchihů. Budoucích spojenců.
Přesto. Ona tady stále je, skrytá. Vůle Ohně, která vám dovolí jít dál. Současnost, se kterou bojujete o dar budoucnosti. Současnost, ve které bojujete s prokletím minulosti… To je největší dar. A největší bolest.
To je život.
„Babi? Mohla… mohla by ses mě ještě jednou zeptat, čím chci být?“
„Čím chceš být, Hashirama-chan?“
„Shinobi s Vůlí Ohně!“
Ageru = létat
Yuujou = přátelství (Keitarovo příjmení)
Keitaro = požehnán
Tami - ta, která prokazuje národu dobré skutky
Konoha - Listová
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
úžasné Opravdu nechápu, že jsem se nerozhodla přečíst si to i dřív a donutilo mě k tomu až prohledávání povídek v žánru "pohádek".
Nikdy nedokážu hned po přečtení nějak okomentovat... nijak aby to aspoň dávalo smysl, protože je ve mne moc pocitů a vážně nevím, jak to všechno popsat. Zároveň by to tu už bylo určitě řečeno, takže nebudu psát nijak moc dlouze, prostě jednou větou to bylo opravdu skvělé a zase je to jedna z povídek, ze které si něco zapamatuješ. Ve které je něco, co ji dělá jinou než všechny ty ostatní...
A děkuji, že píšeš právě takové povídky
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Jen stačilo kliknout a číst. Větu po větě, řádek po řádku, odstavec po odstavci. A najednou tam byl konec. A já si teprve potom uvědomila, že jsem se celou tu dobu usmívala. Nad tím, co babička vyprávěla, nad tím, co minule vyprávěl Hashirama i nad příběhem mladé Konohy. A víš co? Líbilo se mi to. Moc.
Nešlo tu o styl, i když mi tahle forma psaní sedne asi úplně nejvíc. Ne, povídka nebyla unikátní jen díky své formě. Šlo především o tu myšlenku, jak už ti tu někteří psali. Myšlenku, která nám všechno ukázala. To, co bylo předtím. Ten začátek. Ten důvod. Tu příčinu.
Když se nad tím člověk zamyslí, musí přiznat, že dát dohromady něco tak smysluplného a složitého chce čas...a duši. Ať už jsi kdo si, nettie, pořád jsi Spisovatelka s velkým S a obrovskou duší. Proto si zasloužíš, aby lidé tohle četli. Aby si něco uvnitř uvědomili. Protože tohle není jen něco, co si máš přečíst, dát tomu nějaké ty hvězdičky, napsat komentář typu ,,super" a jít dál. Ne. Tohle je povídka, ze které si máš něco odnést. Musíš se zamýšlet nad významy věcí, které se tam staly. Musíš to číst pozorně, abys něco nepřehlédla a přitom to všechno pochopila. A pak si uvědomíš, že je to vlastně i tak trochu tvůj příběh. Protože lidé se učí poznávat sami sebe, učí se odpouštět. To, jestli to zvládnou nebo ne je už čistě jen jejich věc. Ale tys jím tímhle dala prostředek k tomu, aby se o to aspoň pokusili.
Už cítím, že vykládám blbosti, kterým asi stejně nebudeš rozumět. No nic...jen jsem ti chtěla říct, že mě to nadchlo, že mě to dostalo. Že je to prostě povídka, na kterou se nezapomíná. Tedy...aspoň já nezapomenu .
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
Kimm-chan... odpověď na tenhle komentář jsem si schovávala hodně dlouho.
Faktem je, že jsem si nebyla jistá, co si mám vlastně myslet. ASpoň tehdy.
Teď ti napíšu jen to, co jsem z těch slov hned po přečtení cítila. (Nebo spíš co mi pomohla říct moje komentářová paranoia) Takový ten slovy nedefinovatelný pocit. (I když se o definici přesto pokusím.)
Za prvé bych se tě ráda zeptala... proč jsi to vlastně četla? Zaujalo tě to, chtěla jsi to dočíst, nebo... jen protože to bylo ode mně? Od člověka, který má skutečně rád Boj?
Tohle zdaleka není namířené jenom na tebe, ale na všechny.
Neber si to špatně, to rozhodně ne! Jenom... víš, kdysi jsem četla komentář od (bohužel dnes už nepřítomné) Ryuuky u její povídky. Děkovala mi za komentář, že to prý čtu i přesto, že ona už povídky - a tím pádem i moje - moc nečte. Ukázalo se sice, že jsem to špatně pochopila, leč faktem je, že jsem se nejprve urazila. To jako je komentování a čtení obchod? Něco za ně co? Ty mně a já tobě?
Nebyla bych nadšená, kdybys četla/komentovala mé povídky jenom jako odpověď na moje komentáře. O to nestojím u nikoho. Jestli nedokážu zaujmout jako nettiex, autorka (což jsem na prvním místě), tak být čtená jenom protože jsem nettiex, věrná čtenářka... jen to ne!!! Nechci nikoho jakýmkoli způsobem nutit číst moje díla. Chci všechno, anebo nic... chci povídkami dělat lidem radost... chci, aby si je dokázali užít a vykašlat se na to, kdo je napsal.
Vlastně, od té doby jem takhle podezřívavá u všech komentářů. Skoro.
Jestli jsem neměla ani trochu, trošičku, pravdu, asi ses teď urazila spíš ty. Omlouvám se ti. Skutečně se omlouvám. Vím, že vlastně dnes už je pozdě tohle psát. Ale jednou jsem to dát ven musela. Protože už jsem se s takovými čtenáři setkala. A ten pád na zem není tak příjemný.
Ale... jestli je tvůj komentář dokonale upřímný (a musím se přiznat, že jsem sama od svých 0 dní tady nepsala úplně vždycky stroprocentně upřímné komentáře. Ale dneska už jedině upřímnost.) tak mi udělal ohromnou radost. Chtěla bych, aby ten třetí odstavec byla pravda. Chtěla bych.
A proto... děkuji.
A prosím znovu, nechápej mě špatně. Jsem jenom starý nedůvěřivec.
S prominutím si dovolím odepsat na tvůj komentář. Nechci tu spamovat, ale jen se čistě vyjádřit.
Proč jsem to četla? Protože jako u každé povídky, kterou uvidíš v nejnovějších vydaných, tě zaujme ten kousek, kterej je vidět. Dojem, který z těch pár řádků získáš. Já získala chuť si přečíst ten zbytek. To je to, proč jsem to četla. Kdybych se měla dívat jen na to, jestli jsi nettiex, skvělá spisovatelka, a čtu tvý díla proto, aby sis mě všimla, abych si u tebe šplhla nebo proto, že čteš a komentuješ Boj proti Osudu, cítila bych se trapně a podlejzavě. A nenutilo by mě to potom číst povídky od těch ostatních, méně známých nebo od úplných nováčků. Jaký by to potom mělo význam?
Nechci, aby sis myslela, že jsem uražená. To rozhodně ne . Já to beru. Poslední dobou je tu hodně takových lidí. Ať už jim tenhle styl ,,symbiózy" dělá dobře nebo ne...to je jejich věc. Nikdo do nich nemá co rejpat. Ať potom zpytujou svý svědomí sami.
Já jsem to nečetla kvůli autorovi. Četla jsem to kvůli příběhu. Zajímavýmu příběhu, stejně jako čtou ostatní lidi některé mé povídky. Doufám, že kvůli obsahu, ne kvůli tomu modrýmu Kimm-chan pod nadpisem. Mrzelo by mě, kdyby to tak bylo. (I když, řekněme si upřímně, že moje jméno známý není)
Samozřejmě, jak už bylo mnohokrát řečeno, každý autor má své oblíbence, které rád čte. Sice úplně nesouhlasím s názorem - Napsal/a jsi skvělou povídku, budu od tebe číst dál, protože tvoje další tvorba bude jistě stejně skvělá - ale co zmůžu? Děje se to a tečka. Nic víc, nic míň.
Chápu tě. Nechci si tu hrát na skvělou holku, která každýmu rozumí a všechno chápe. Nechci tu být za někoho, kdo prostě dokáže řešit a odpovídat na cokoli. Chci jen, abys věděla, že tvoje povídky nečtu proto, žes je napsala ty. Ale proto, že ty sama, jako skvělá spisovatelka, dokážeš tím dílem zaujmout už na prvních řádcích. To je to, proč moc lidí nečte nováčky. Ti v tom praxi nemají, neví, jak správně upoutat a zažehnout ve čtenáři ten plamen touhy po poznání. Tu touhu po pokračování a odhalení tajemství. To je to, co se na příbězích cení.
Četla jsem to ráda jako příběh, který mě zaujal. Který mi hodně dal. Nehledě na to, že to bylo od jedné z nejznámějších autorek Konohy.
To je celé, nettie. Nechápu tě špatně. Vlastně...být na tvém místě, asi se chovám stejně.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
PM.
Takže... Musim se přiznat že styl vyprávění mi nesedl. Způsob ano, ten byl poutavej, četl se příjemně, nicméně... Argh, takhle to popsat je těžký, jdu na to jinak. xD
Fajn, občas mi vadily zásahy vnoučat do toho. Hlavně Hashiramy, jak si pořád stěžoval a pořád rejpal... Vadily mi jejich hádky. Protože to pak většinou rozptýlilo mou pozornost nad tim hlavnim. Ae taky vim že bez toho všeho co mi vadilo by to nebylo ono. Závěr - sem divná. xD
Nejdřív mě ta legenda tak trošku nudila. Ae jen trošku. Jenže pak přišly ty diskutabilní otázky, ty paradoxy a dilema(ta?). Kde je pravda? Kde je dobro? Neskutečně to zatřáslo mým myšlením. Už dlouho sem neměla vnitřní monolog... x)
Přišlo to se smrtí Keitara... Oki, přiznám se, tady sem byla naivní a věřila v happy end. xD A sama sebe sem se ptala - Jak by to dopadlo? Kdyby nezemřel?
Asi přesně tak jak řekl Tall.
Tahle povidka toho řiká neskutečně mnoho. Donutí člověka přemýšlet, ptát se sama sebe. Zkouší naše myšlení, cítění. Dost dobrý. x) V tomhle jsi ty ta nejlepší. *přinejmenšim pro mě*
"Chceš snad, aby tvůj lid takhle musel žít? V nejistotě? Aby ti nemohl věřit? To povede dřív či později k povstání. Povstání má krůček k válce. Válka plodí smrt. Smrt plodí nenávist a nenávist pomstu. Pomsta je matkou věčného neštěstí, a to si rádo hraje se svou dcerou zoufalstvím." - absolutně zbožňuju podobný odvozování! * * Mimochodem, hodně mi to připomíná Akuminu sbírku ,Tak spaste naše duše'. x) ^^
Potom mě dost pobavilo "Mám už v tom hotovej ramen!", "Svůj ramen si máš laskavě dovařit sám!" To se povedlo. xD x)
Shrnutí: Podoba týhle povidky mi nesedne. Zároveň musim říct že bych ji nedokázala napsat líp. Ze začátku nic moc ovšem pak se to zlepšilo. A ty myšlenky byly skvělý, určo mi utkví v paměti.
Bylo to moc moc pěkný... Ale...! x)
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Podoba té povídky hádám nesedla nikomu.
Já to beru, asi bylo těžší udržet pozornost mezi oběma liniemi příběhu a sledovat, kde se spojí... já s tím neměla problém, ale holt autor ro vidí jinak. Ale pořád nevím, jak jinak jsem to měla napsat. Ne, neberte to jako výtku čtenářům, jen opravdovou otázku autorky, která by se ráda přiučila. Nemyslím, že tak často žádám o pomoc, ale... tady si to nedokážu odpustit.
Protože po dopsání - a hlavně přečtení Tallova komentáře - mi to nějakou dobu opravdu vrtalo v hlavě. Příště to chci udělat mnohem lépe.
Jak jinak?
Jak, tak, abych vyjádřila všechno, co jsem chtěla?
A... Keitaro musel zemřít. Krátce (velmi krátce) jsem tehdy uvažovala i nad verzí, kde by žil - ale to by nebylo k ničemu. Žádné poučení pro budoucího Prvního.... (i když mezi námi, stejně to nepomohlo. Ten příběh mu měla babička vyprávět, až by byl starší.)
Přemýšlel jsem když jsem to dočetl, přemýšlým i teď, jak bych mohl udělat tu povídku lepší. Ano vyjádřila si co chtěla. Forma trochu zmatená, ale účelově.
Rozhodně nesouhlasím s HimiTsume. Přidání fylozofické dobaty by tomuhle uškodilo. Už takhle jsem měl pocit, že hrdina v legendě se chová moc dospěle.
Jak říkáš, Keitaro musel umřít, jinak by ta povídka hodně ztratila.
Jak bych to vylepšil? První dvě kapitoly bych spojil. Možná i první tři. Je to sice jen kosmetická úprava, ale kapitola kde se nic neděje může odehnat nejednoho čtenáře (zase moc dlouhá kapitola je odežene taky.) Celkově bych dal něco zajímavého, sice nevím co, na začátek. Navnadit čtenáře, jenže to by asi znamenalo se uchýlit k nějaké levné vábničce. S tím podle komentu souhlasí i HimiTsume.
Proto si pořád myslím, že i když ne dokonalá, byla to nejlepší forma jakou si mohla použít.
Mírně OT: Další fanoušek Yuumei. Jupí. Pak se někdo diví, že mě většina FA na konoze přijde o ničem. (A ono u FF to platí taky.)
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Mno, chová se. Ale co, to už beztak nezměním. (Ono by to hlavně muselo změnit celou povídku, přidat novou postavu, která by ho k té moudrosti trochu navedla - i když to by z ní pak dělalo někoho významnějšího než je on a přišel by o svou jedinečnost. Nebo kluka postaršit. A to by zas vedlo k... atd.)
Ono čtenáře odežene spousta věcí - mno, jejich problém. Kvalitu povídky jejich počet neovlivní a já se kvůli nim také nezblázním.
Ta povídka by se prostě měla brát jako celek, ne jako kapitoly... ale uznávám, to tu nejde - ne s tím týdenním limitem jedné povídky, protože co tě doopravdy nezaujme, to zapomeneš.
A k OT: Po Jejích výtvorech... nedivím se.
Ja sa len drobátko zastariem
Mne to sadlo.
Nechcem tým povedať, že mi sadne všetko... Ale práve naopak... Veci, ktoré himi napísala, že sa jej nezdali, nepáčili, ktoré by dala inak, čo jej vadilo... Mne sa to páčilo
Otravovanie malého Hashiramu, babička, Konoha... Dej príbehu, rovnako ako aj štýl, akým si to písala.
Vďaka vašim komentárom som si to prečítala ešte raz.
A musím povedať, že ako som to čítala prvýkrát, aj ten druhý som viac než spokojná ^^ A názor určite nezmením, keďže sa tomu nestalo už teraz.
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Jak už sem řekla, sama taky nevim jak jinak by to mělo bejt... Sice mi to nesedlo, ae zase je to napsaný tim nejlepšim možnym způsobem. Kdyby to bylo jako normální příběh tak by to ztratilo to kouzlo.
Chm, možná bych omezila ten rušivej element - v tomto případě Hashiramu. xD Jak do toho pořád mrmlal a babička ho neustále napomínala... Po několikátým opakovaný mě začaly jeho ,stížnosti' celkem rychle otravovat. Možná bych to dala jen jako jeho myšlenky, aby byly tak krátký aniž by to narušilo linii Příběhu a přitom dost dlouhý k vystižení jeho názoru na babiččino vyprávění. Snad sem to napsala srozumitelně... xD
Jinak zásahy sourozenců tam být prostě musí. Jen bych jim dala slovo při řešení nějakýho problému, myšlenky. Abychom se mohli spolu s nimi zamyslet, ne si stěžovat že nás při prožívání Příběhu ruší. x)
No... už nevim co jinýho napsat aby to k něčemu bylo. xD Snad tohle málo postačí... ^^
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Ale on právě měl otravovat Když malého kluka jeho povahy něco otravuje/ruší/nudí, tak se prostě ozve. Ten nebude držet pusu na zámek a neotravovat čtenáře. Protože jsou mu ukradení.
A dál... Víš... ono by to asi moc nešlo. Protože Konoze bylo deset - a Hashirama byl ještě mladší. Tak malé děti - malé i v době, kdy se děcka učila bojovat už odmalička - si mohou stěžovat, že je něco nudí, můžou otravovat... ale nemůžou řešit nějaké důležité otázky. Na to prostě ještě nemají dost zkušeností. Nechala jsem je chvíli vyprávět, ale tolik jsem od nich zase čekat nemohla.
Tak to můj názor asi ovlivnil fakt že nemám ráda malý otravný děti... xD Přinejmenšim bych pořád neopakovala třeba babiččino napomínání. Sem tam se tohle mohlo vynechat nebo to třeba nahradit zásahy Konohy. Prostě to obměňovat ae neustálý "Babička ho napomenula", "Tak když to slyšet nechcete..." apod. mě pak začalo nudit. No... upřímně už si nepamatuju kolikrát to tam bylo ae víc jak dvakrát bych to tam nedávala.
Tak ne řešit, ptát se na ně. A spolu s odpověďmi se ptát na další a další otázky dokud se konečná neobjeví sama... I když nevim jak to uskutečnit, to by chtělo praxi. xD
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Další otázky už ne, takhle jich je v textu dost A filozofická debata s dvěma děckama... jo, to by stálo jistě za to
Protože i když se klukům líbí, že vojáček přejede tankem jinýho vojáčka, proč to udělal, asi nepochopí.
Bylo to tam mnohokrát, ano. Já nevím, jak přesně probíhá rozhovor mezi babičkou, která vypráví příběh a vnoučaty, protože jsem to nikdy nezažila. Ale... Konoha si spíš zlomyslně užívala, jak babička plísní bráchu. Byla ráda, že není na jeho místě. A taky věděla, že kdyby na něj pořád řvala ona, ještě by to schytala sama... atd.
Nebo jsem možná s tím opakováním udělala chybu, třeba máš pravdu.
Hashirama je prostě otravný kluk, na kterého je třeba dohled. A napomínat a usměrňovat.
Taky nemám zkušenosti s babičkama, sourozenci a otravnym klukem... Takže o jejich reakcích a chování můžu jen hádat. x)
A to s tou filozofickou debatou... xD Možná by to nevypadalo tak jako u dospělých debatách a musely by se tak trochu pozměnit nebo dopilovat charaktery ae myslim že by to šlo. x) Ae fakt jen myslim. xD
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti
Hlavně by se ty charaktery musely dát aspoň na pět let k ledu, aby vyrostly xD
Pozměnit by muselo znamenat nechat desetiletou holku chovat se jako šedesátiletá babka, i když dětským slovníkem (jak je to ostatně v anime oblíbeným zvykem). Na to nemám srdce xD
Víš, Nettiex... ono už to bylo všechno řečeno dole. Přišla jsem k tomu trochu později, ale celá hloubka příběhu, všechny ty těžké otázky, moudré myšlenky a obrovské poslání je tam pořád. Ze začátku jsem trochu váhala, ale teď mi to přijde neskutečné. Krásné. A realistické. To balancování tam bylo, ale... život je jeden velký balanc. Tak proč ne.
Asi si ji budu muset přečíst znovu. Abych našla to, co jsem na poprvé přehlédla. Je toho tam neskutečně moc. A proto se mi to taky tak strašně líbilo.
Všechna čest, Nettiex. Všechna čest
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
když jsem to dočetla, tak jsem ještě asi pět minut koukala před sebe do monitoru, nevnímajíc nic kolem sebe, a jen přemýšlela... když člověka příběh donutí přemýšlet, je to asi to nejlepší...ano, líbilo se mi to... a konečně to se to zvědavé dítě ve mě dozvědělo závěr... díky ^^
Nettiex, Ty naozaj raz skončíš mrtvá mojou rukou, pretože si mi zas nahnala do očí slzy.
Nádej. V poslednom čase, už pár mesiacov, sa skoro každý deň pýtam, či nádej vlastne existuje. Neviem, čo to slovo znamená.. Nepoznám jeho význam. Nevymysleli si ho náhodou len ľudia preto, aby mali istotu, že ich niečo dokáže podržať? Neviem.. Nádej nám pomáha prísť až na samý koniec cesty.. Života. Kto stratí nádej, stratí sám seba.. A keď stratí sám seba, zostávajú mu dve cesty. Buď skončí.. Alebo sa pokúsi znovu nájsť a pochopiť význam slova nádej. Asi o to sa teraz pokúšam, pretože sa nechcem vzdať.. Keď viem, že toho mám ešte kopu pred sebou a ešte som neurobila veľa vecí, ktoré raz urobiť musím.. Nech ma to stojí všetky sily.
Ale to tu zase kecám o sobe (to poznáme xD) a nie k príbehu.. Ale. Takéto príbehy ma nútia písať takéto komenty, pretože to zomňa padá. A hlavne keď sú to príbehy o Nádeji.. Už dlho som nečítala žiadnu poviedku a preto Ti za túto ďakujem.. A to.. 10násobne.
Som späť, bojte sa ^_^
To je jasné, že to niekoho zaujímalo ^^
Táto poviedka bola perfektná.. Od prvého dielu, prvého slova, až po to posledné. Človek pri nej veľa premýšľa, sníva, predstavuje si oba deje... Proste ho to vtiahne do príbehov a nepustí ^^
Síce si to písala hlavne pre Kikušku, ale musím sa ti poďakovať, takéto príbehy tu už dlho chýbajú a človek si rád prečíta niečo naozaj skvelého
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Už u některého dílu jsem ti napsala něco ve smyslu, že tahle povídka je pro mně dvakrát zajímavá - tím, jaká je a taky tím, pro koho je. Jedna milá slečna dala dárek další milé slečně a taky nám všem, co si u čtení rádi odpočineme... Tak piš dál, já potřebuju odpočívat často