Císařův příběh 4 - A jak to bylo dál?

Jací lidé? Kdo by sakra mohl být takový idiot, jako ten císař, přemítal chlapec. Když chtěl, aby ho měl jeho syn rád, proč se tak nechoval? Byl to zbabělec, usoudil.
Vůbec je to takový zbytečně složitý a divný. Prostě měl bejt hodnej císař a bylo by. Konec všech problémů.
Hashirama se rozhlédl po ulici vesničky. Vesničky… lidé odsud svůj domov nazývali jen Tábořiště. Žili tady už několik let, měli tady své domy… ale bránili se tomu, aby dali tomu místu jméno vesnice. Vesnice… vesnice… jaká vesnice? Původně to bylo jen místo, kde se skupinka spřátelených klanů rozhodla utábořit. Ukrýt se a vymyslet další strategii. Bylo to místo, které znamenalo válku.
Až tohle jednou skončí, až válka skončí… najdou si jiné místo. Bez vzpomínek na krev, bez bolesti. A začnou novou historii. To byl sen mnoha lidí.
Na ulicích si hrály děti, v domech zatím dospělí přemítali, jak dál. Jak zvítězit a nezemřít přitom. V oknech se často zrcadlilo zoufalství – ale i dětské rozzářené obličeje.
Tábořiště bylo zvláštním místem – místo které nedokázalo být domov, ale zároveň místo, které bylo jediným domovem, který znali.
Ale tohle byly starosti, kterými si rozhodně děti hlavu nelámaly. Neviděly je.

Mnohokrát Hashirama dupal po schodech a myslel přitom na další příběh. Mnohokrát ho jeho starší sestra napomínala a mírnila. Mnohokrát…
Ale nikdy nic není navždy.

„Jak to teda bylo dál?“ zeptala se Konoha.
Otázka, která byla položena tolikrát. Ani teď to nebylo naposledy.
„Co kdybychom si dnes zahráli takovou hru?“ usmála se babička.
„Jakou?“
„Zkuste mi ten příběh povídat vy. Jaké pokračování by se vám líbilo nejvíce?“
„Ale… to nebude ono! Bude to jenom vymyšlenina,“ ohradil se chlapec.
„Bojí se, že to, co vymyslí, budou akorát blbosti,“ zašklebila se holčička.
„Hej!“ ohnal se po ní bratr. „Náhodou, umím příběhy vymýšlet líp než ty!!“
„Tak se předveď,“ popíchla ho vychytrale a vyměnila si s babičkou šibalský pohled.
„Jen povídej,“ přidala se i ona.
Potvory, pomyslel si drze. „Hm…“
„Hm? Nová postava?“
„Hm jako... prostě jako obyčejný hm!“
„Heh… a já už myslela…“
„Zmlkni!“ zaječel.
„No tak, nebudeme se přece hádat,“ zarazila ho stará žena. „A ty pokračuj, Hashirama-chan.“
„Tak dobře. Takže… bylo to tak, že kdysi vládnul jeden císař ale nebyl hodnej, tak se proti němu lidi spojili, že jo? Porazili ho, ale pak nevěděli, koho teda dát na trůn místo něj… do toho se tam připletl ten kluk, co by logicky měl bejt novým císařem, kdyby se neobjevil ten divnej kluk, syn bývalýho císaře… to je ale dost pitomej konec,“ zamračil se. „Jak se na tohle dá pokračovat?“ zeptal se zamyšleně.
„Nevíš?“ uchechtla se Konoha.
„On to zvládne,“ usadila ji babička.
„Tak… tak… možná už vím!“

Agerua strčili do vězení. Řekli mu, aby tam přemýšlel nad tím, co udělal. I když on to nechápal – jako proč mu jeho otec lhal, vždyť to bylo strašně hloupý. Měl být lepší. Vlastně to byla jeho vina, kdyby nelhal, nemusel by teď tady on sám, Ageru, trčet jako idiot.
Byl smutný. Nikdo za ním nepřišel, a ti, co ho tam odváděli, jen křičeli. A křičeli.
Ale on přece nic neudělal! Nebo teda aspoň o ničem nevěděl. Byla to vlastně vina jeho otce.
Ale jednoho dne… jednoho dne…

Hashirama se zarazil. Jak to bude dál? Sklopil oči na podlahu. Pohladil vlákna koberečku, na kterém seděl. Byl jasně barevný, zelená, modrá, červená, žlutá… barevný a rozmanitý.
Usmál se. Ani nevěděl proč… ale nepřemýšlel o tom.
Pak se kousnul do rtu. Kašli na koberec, pomyslel si. Jak to jen bude dál…
Nevšimnul si bedlivého pohledu svého prarodiče. Sledovala ho s výrazem někoho, kdo se dívá na toho, koho miluje. A ví, že něco ztrácí. A zároveň získává. Jenže… získá doopravdy?
Nebyla náhoda, že chtěla, aby příběh dál vyprávěl on. Chtěla znát jeho názory na svět válek. V příbězích se ukrývá moudrost, kterou do ní vkládá vypravěč. Přemýšlí nad dalšími slovy, nebo je jen vykládá, plynule, jako si voda v řece hledá cestu mezi kameny. Možná narazí na překážku, ale… stejně nikdy nepřestane téct. Příběhy ale učí i posluchače, a nejen o daném tématu. Dávají mu poznat i duši autorovu.
Potůček chlapcova vyprávění byl ještě naivní, slabý a dětský. Musela se usmívat nad nejistými větami, které vlastně byly jen jeho domněnky. Ale…
Náhle chlapci zasvítily oči.

Ale jednoho dne se dveře otevřely. Dovnitř vklopýtal kluk, ve kterém princ poznal toho, kterýho tehdy napadnul, aby si to moh vyřídat s těma lidma, tou radou. Svýho něco jak kamaráda. A toho, který ho asi nebude teď mít moc rád. Po tom, co tehdy tak zoufale udělal...

„Jasně… protože ho tam jen tak v pohodě pustili…“
„Hele, jsem zvědavej na tvoje vyprávění, jo?!“

Ageru se tvářil dost překvapeně. Aby taky ne, že jo.
Ten kluk vešel dovnitř.
„Co tady děláš?“ zeptal se nedůvěřivě princ.
„No… chtěl jsem se tě na něco zeptat.“
„Nemám zrovna náladu na povídání, jsem zavřený, všimnul sis toho?!“
„O tom chci mluvit. Víš, proč tady vlastně jsi?“
„Takže další, kdo chce pomlouvat mého otce?“
„Víš… ale on vážně nebyl dobrý. Ubližoval lidem a nestaral se o ně. Kvůli němu byla válka. A to je dost špatný…“
„A co s tím mám já dělat? Nic jsem nevěděl!“
„A proto se tady jako teď budeš litovat?!“ naštval se Keitaro.

„Tak teď mě opravdu zajímá, jak to bude dál…“
„Tak buď potichu!“

„Ty nejsi špatný, že jo?“ zeptal se najednou synovec.
„Proč si to myslíš?“
„Měl jsi rád svýho otce… i když byl špatný. Já… ten můj umřel už dávno. Taky v jedný válce. Vlastně… vlastně… víš, bylo to kvůli tvýmu otci. Neznám moc podrobnosti, ale tak mi to řekl strýc.
Ale… ty ho máš rád, a proto nemohl být tak špatnej, ne?“
„Uvědomuješ si vůbec, co říkáš za nesmysly?!“
„Měl jsi ho rád, a proto se k tobě asi choval dobře. Takovej… takovej člověk možná nemůže být úplně špatnej… ne?“

Hashirama se odmlčel.
Jak to bude dál?
„Už mě nic nenapadá,“ přiznal po chvilce.
„Ale… to bylo opravdu krásné,“ řekla babička.
„Myslíš?“
„Ne. Já to vím,“ ubezpečila ho.
Protože… málokdo umí najít dobro i v lidech, kteří se zdají zlí. Císař syna miloval, a ty sis to uvědomil. Použil jsi to sice trochu přehnaně, Keitaro by nejspíš o něm nemluvil takhle, ve chvíli, kdy přiznával to, že může za smrt jeho otce, ale…
Ale možná máš v jeho charakteru pravdu ty. Možná že je skutečně Keitaro až tak moc obdařen Vůlí Ohně… možná právě proto skončí tak, jak skončí…
Ale o tom bude – zase ona - vyprávět až příště. Na konci příběhu o dvou chlapcích a jednom snu.