Maska hrdiny-třetí část

Pokračoval jsem cestou napříč Konohou. Ze všech míst na mě doléhaly úsměvy, láskyplné, milé, veselé, začínalo mně to lézt na nervy, ale pak! Jako z čistého nebe na mě spadlo vykoupení. Nedaleko mě se hádala skupinka lidí, bylo tam pět účastníků a všichni po sobě křičeli. Bylo jim okolo devatenácti, žduchali do sebe, nadávali si a vysmívali se. A já kolem nich prošel se slastným pocitem a úžasně spokojeným úsměvem.
A tak sem pokračoval dál, netušíte, jak dobře mi bylo. Ve světě není jen láska a smích, ale tato vesnice, tito lidé, jakoby na to úplně kašlali, žijí si zde bez problémů, ale teď jsem poznal, že to tak není! Jak říkám, nenávist byla, je a bude!!
Šel jsem dlážděnou cestou, na chodníku si hrály nějaké děti a nedaleko si povídala menší skupinka žen ve starším věku. Samozřejmě, všude musí být drbny, jinak by to ani nebyla vesnice ne?! A pocit úspěchu, ten mě nyní doprovázel.
Pozn.: Nějak bych od nich mohl zjistit nejčerstvější informace, ale to necháme na pozdějc.
Uzumaki Naruto tedy nebyl, takový, jakého ho znám ze článků, z učebnic a ze všech debat. Stále si pamatuju, jak mi jednou profesor řekl: „Snaž se, buď jako Uzumaki Naruto, bez chyb.“ Ha! Bez chyb! Jsem tu ani ne den a už sem zjistil několik zajímavých informací. Pravděpodobně jsem byl i ve školce chytřejší než on!!
Cesta pode mnou se míhala, naopak mraky nepostupovaly ani o metr, stály jako přitesané na nebi. Barva na budovách se střídala, i když většinou to byly slabé a světlé. Pohled mi sjel na krámek s názvem Ichiraku Ramen. Byl to docela veliký obchod a nesla se od něj překrásná vůně, tak co bych nezašel na návštěvu.
Odhrnul jsem závěs, který kryl vchod, a v ten moment se mi nos ponořil do sedmého nebe, posadil jsem se na židli hned vedle pultu. Objednal jsem si jednu misku Ramen a očkem sledoval kuchaře, který sem sem-tam míhal mezi dveřmi v kuchyni. (Teda aspoň doufám, že to je kuchař, dělá tam nudle, ale nemá žádný ten typický kuchařovský klobouk!)
Chvíli jsem čekal a pozoroval všechno okolo. Nebylo zde mnoho zákazníků, proto si jedna z mála (možná jediná) zdejších pracovnic, co by servírky, přišla sednout naproti mně za pult.
Byla sympatická, měla dlouhé hnědé vlasy a milý úsměv.
„Jak dlouho budu čekat?“ Optal jsem se, když se posadila, podívala se na mě zvláštním pohledem, trochu nechápavým, trochu milý, pak se ale zase vyzubila na celé kolo: „Vyčkejte méně jak deset minut...Bude to chvilinka.“
„Dobře,“ oplatil jsem jí úsměv svým docela povedeným, pak jsem se na ni záludně pohlédl, neboť mě něco napadlo, „Slečno, víte něco o Uzumaki Narutovi?“
„Uzumaki Naruta?!“ Téměř vyprskla, „jak bych mohla pane? Když on se zemřel, mě byly dva roky!“ Její hlas zněl pobaveně, za to ve mně to vřelo! Je přeci jasné, že nemyslím informace od ní osobně!!
„Nemyslím vy, ale třeba někdo z vaší rodiny“ Naléhal jsem, přisunul se blíže k pultu a rukou si podepřel unaveně hlavu.
„No jen něco málo, ale proč to chcete vědět?!“ Pohlédla na mě, z tváře jí vyprchal všechen smích, mluvila vážně s podivným výrazem.
„Cestovatel, dobrodruh, spisovatel…Hashikata, jméno mé, jsem jen zvědavý, vždyť, vy se můžete chválit, že Uzumaki pocházel z vaší rodné vesnice!...Závidím vám slečno!...Řekněte mi prosím všechno, co víte.“ Žadonil jsem, skoro se i lísal (samozřejmě s dost velkou dávkou ironie, ale ona ji jaksi odsunula nebo si ji ani nevšimla), není to čestné, ale je to potřebné, a já se to naučil ovládat před několika lety. Novinář by se bez něčeho takového ve světě, ve kterém musí kráčet, ztratil.
„Jste zajímavý muž pane Hashikato,“ řekla se špetkou úsměvu, ale výraz byl stále dost vážný.
„Proč myslíte?“ Pohlédl jsem ji upřeně do očí, ale neodtrhla zrak, ani na chvíli.
„Hodně lidí shání život Uzumakuho Naruta, ale jen málo kdo jde za mnou.“
„Ale já za vámi nešel pro Uzumakiho život, jen jsem na vás narazil…No tak, řekněte mi něco.“ Dlouho na mě jen zírala, v hloubi přemýšlela, co mi říct, ale spíše mě sledovala. Očividně jsem si nezískal její sympatie.
„Jaký je váš názor na Uzumakiho Naruta pane?“ Docela mě zaskočila takovou otázkou, ale říkám jen docela, jsem připraven na vše.
„Myslím, že se můj názor nijak moc od ostatních neliší. Bojoval za lepší svět, který taky uskutečnil, zemřel jako hrdina při obraně svého domova…Samá chvála.“ Se značným odporem jsem se usmál, ona mi úsměv oplatila, uvelebila se lépe na židli a pak řekla: „ Jen a jen chvála…Uzumaki Naruto byl konožský poklad, lidé ho milovali a uctívali.“
Chvíli jen tak snila, když se z kuchyně ozval mužský hlas (pravděpodobně onoho kuchaře, který se často míhal ve dveřích), vydala se tedy do kuchyně a za moment už mi nesla moji misku ramen. Položila ji přede mne a usedla na své místo (práci neměla, obchůdek byl téměř prázdný), unaveně si oddechla a pak, jakoby ji osvítil Duch svatý se na mě usmála: „Vidíte! Má pra znala Naruta, vařila mu Ramen a moje pra-prababička taky!“
Já se měl dát na herce, neboť moje nadání se nezapře-nudle mi (jakože) vletěla od samého překvapení do krku a na moment se mě zmocnil kašel, mezi kterým šlo rozpoznat jen ohromené “opravdu?!“.
„Ano, ano,“ zasmála se a na znamení souhlasu ještě přitakala.
„Povídejte! Ne každý se tím může chlubit,“ nadhodil jsem svůj starý, známý “úsměv“. Teď jakoby její nevěřícnost a podezíravost opadla (zase zabral můj herecký talent!) a neustupujícím úsměvem mi začala povídat: „Prababička ho vždy chválila, říkala, že se neuvěřitelně snaží, trénoval často a hodně…Taky toho prý hodně snědl!“ Z úst jí zase vyhrkl smích.
„Co tím myslíte?“ Řekl jsem poněkud otráveně, neboť vím, že ženy mají tendenci o jídle přehánět a usrkl si trochu z misky přede mnou. Musím říct, že vařit tady umí, chuť ramenu naprosto ovládla celé tělo.
„No…babička říkala, že jí prababička říkala, že i osm misek!“ Pohlédla na mě.
„Cože?!“ Tak tohle sem nečekal!
„Ano“ zase přitakala, „prý…“ Nedořekla, pohled ji sjel na novou příchozí. Byla to žena zhruba kolem třicítky a byla ninja podle čelenky uvázané okolo pasu, která se jí při každém kroku pohupovala. Její něčím krutý pohled těkal z jednoho rohu místnosti do toho druhého, pak sjel na mě. Po tváři jí přejel úsměv a vydala se k nám. Krok měla rychlý a jistý, během chvíle stanula za mnou.
„Našla jsem vás! Neměl byste se jen tak toulat po Konoze, brzy se rozhlásí vaše přítomnost a osobně si myslím, že vás lidé velice rádi vyprovodí pryč!“ Pohledem mě probodávala, pak se posadila vedle mě a nově, nyní poněkud veselejším, zpustila: „Opravdu by jste neměl zůstávat, Dorou brzy navštíví Hokageho a vše se brzy rozšíří po celé Konoze a vy (svým pohledem mě přejela od hlavy až po paty a zpět) budete vyhnán, a myslím, že bez lítosti!“
Něčím byla ta žena zajímavá…a krásně stavěná, typická bojovnice. Prohodila jeden pramen svých blonďatých vlasů za rameno a kývnutím ruky si objednala. (Z čehož usuzujeme, že je tady docela často, vždyť ani neřekla, co chce)
Pracovnice se vydala do kuchyně a my osaměli u pultu. Čeho se nedalo nevšimnout byl pohled odcházející, ze kterého šlehal oheň, tvář měla zkřivenou odporem. Myslím, že si toho ninja všimla, ale jen se usmála, jako byste jí řekli, že ten kunai, který jí číhá z pod tmavého kabátu je velice pěkný!
„To je docela možné, budu muset zrychlit tempo,“ řekl jsem naprosto klidným hlasem s trochou arogance a zhltl další sousto ramenu.
„Nechápu vás, jste klidný, jako by se nic nedělo, jenže vy jste neviděl pozdější reakce Doroa a Hikary!...Pokud si myslíte, že tuhle vesnici opustila hrdost, mýlíte se!“ Svoje oči temně hnědé barvy tiskla ke mně.
„Jak víte o Dorouvi?“ Optal jsem se bez přemýšlení nad její větou, stále jsem na ni ještě nepohlédl a zrak upíral na misku ramenu přede mnou.
„Pomáhám Shaku s úkoly, někdy, potajnu,“ vycenila svoje bílé zuby do úšklebku, „ slyšela jsem vaši rozmluvu, taky jsem slyšela jejich reakci, když jste je ráčil opustit.“ Tón měla veselý, „ Co tu vůbec chcete?!“ Na to jsem na ni konečně pohlédl a lhostejně pronesl: „Jen pár informací.“
„Aha,“ zakývala hlavou na srozuměnou, až ji prameny začaly přeskakovat jeden po druhém, „ chcete špínu na Uzumakiho Naruta?!“
„Pokud to tak chcete nazvat!“ Odsekl jsem, ačkoli mě její definice mého jednání zaskočila, uznejte, kdo by použil slovo, tedy okrem mě, “špína“?
„Nechápu vás, vždyť Uzumaki Naruto byl poklad celé Konohy!...Zbožňovali ho, milovali!...Všichni!“ Jejího hlasu se zmocňovala zoufalost a hořkost, „ Položili by za něj život! Každý by položil život za mocného Uzumakiho Naruta!“ Zakřičela a odvrátila hlavu, neboť se jí v očích značily slzy.
„Někdo z vaší rodiny položil za Uzumakiho život?“ Trefil jsem se do černého-bezmocně zakývala hlavou na znamení souhlasu. Několik minut vyčkala, jen hruď se jí s každým nádechem nadzvedala, jako by nedosahovala kyslíku, nakonec na mě pohlédla s očima stále vlhkýma, ale nyní bez slz: „Můj pradědeček zemřel za Uzumakiho Naruta…Bylo to několik desítek let po Znovuzrození světa, vždycky se najdou ti, kteří nesouhlasí, tito se připletli do Konohy s cílem zabít Uzumakiho…Skoro se jim to povedlo, ale můj pradědeček vběhl do rány určené mocnému Uzumakimu!...Moje babička, jeho dcera, trpěla dnem i nocí...Místo šperků a drahokamů se naším rodem předávala nenávist. Jako prokletí. Matka se chtěla pomstít, nyní se chci pomstít já...To Uzumaki měl zemřít, ne praděda!“ Neplakala, ale hlas se jí třepal. Přišla pracovnice (naše známá) a položila misku ramenu před bojovnici. Pak zůstala stát nedaleko a nedalo se přehlédnout, že poslouchá náš rozhovor.
Tvářil jsem se jako vždy-lhostejně. Myslím, že si toho všimla, ale mluvila dál a pomalu se jí na tváři značil úšklebek.
„Ani by nevadilo, kdyby Uzumaki zemřel!“ Nechápavě jsem na ni upřel zraky. Ona polkla jedno sousto ramenu a pokračovala, „Nikoho na tomto světě nemiloval!“
„Co tím myslíte?!“ Vyhrklo ze mě, neboť tohle byla novinka!
„Miloval Sakuru, od malička…Když ho definitivně odmítla, myslím, že se mu zbortil svět...Tak proč se nepřidat k Hinatě, která mu vyznala lásku a navíc byla dobře stavěná?!“
„Koro dost!“ Zaječela pracovnice zostra, „To je lež a ty to víš!...Žiješ ve zlosti, to není…!“ Nedořekla, bojovnice ( o které teď už vím, že se jmenuje Kora) ji přerušila, vycenila svoje zoubky do ještě většího úšklebky než jsem u ní zatím viděl a překřikla ji: „Sklapni!.. Co je lež?!...Že to byla jen opětovaná láska z díků?! Pokud to teda byla láska!!“ Hodila na pracovnici svůj pohrdavý pohled, ta ji ho oplácela, doslova mezi nimi šlehaly plameny!
„Čekala jsem na vás dlouho pane Hayao Kishite, hodně dlouho, a to, co říkám je pravda, nikdy ji nemiloval!...Myslím, že to vědělo hodně lidí, ale nikdo nikdy neřekl ani slovo!“ Usmála se na mě, já se usmál na ni. Naprostá bomba! Jedinečný, skvělý a bez lásky, to byl Uzumaki!!
„To je lež..lež..lež,“ blekotala pracovnice, když vzdala souboj zlých pohledů, „ všechno je to lež.“
„Pravá osobnost je špína a špína bývá považována za lež…Tak to je a bude…Ale svět se doví o všem!...Děkuji vám, Koro…Děkuji vám moc!“ Usmál jsem se dnes snad poprvé nenuceně na nějakou osobu. Hodil jsem peníze na pult a odcházel.
„Kam…Kam jdete?!“ Uslyšel jsem za sebou koktavý hlas pracovnice.
„Dál, ještě mám mnoho práce,“ odpověděl jsem, pak opět pohlédl na Koru a opět jí oplatil její hřejivý úsměv.