Feudální Princezna 001

Kdyby byl takový klid všude, jako tady. Sedím si na větvi starého dubu, kolem mě jen takřka nedotčená příroda a úžasné, nadpozemsky tiché, ticho. Trávím tu hodně svého volného času. A že ho nemám málo. Jakožto nejstarší potenciální potomek feudálního pána – ano, není to můj pravý otecko - nemám tak nějak žádné povinnosti. Až na jednu – brzké spadnutí vladařských úloh do mých, ne zrovna politicky angažovaných, rukou. Což se mi vůbec nelíbí a zarytě proti tomu protestuji.

Absolutně mého starého, seschlého, arogantního, ošklivého, zlého, i když musím uznat, že možná i trochu moudrého otčíma nechápu. On má s mojí matkou tři vlastní děti, ale na „horké křeslo“ chce dokopat mě.
Já si ani nepamatuju, kdy jsme sem s mámou přišli. Nepamatuju si vlastně nic do svých pěti let. Divný, co? Kolikrát už jsem se mámi ptala, odkud jsme, proč jsme odešly a kdo je můj otec – u téhle otázky na mě vrhla vždycky ten nejvíc nejzhnusenější a nejzlejší pohled, který uměla, tzn. otec asi nebyl ideální manžel. Proto, když mi to asi tak v patnácti došlo, jsem rezignovala, a po své minulosti jsem přestala pátrat. Smířila jsem se s rolí rozmazleného aristokratického fracka .

„Fuu-sama,“ volá na mě kdosi z pod stromu.
Hbitě seskočím z mé oblíbené větve a postavím se vzpříma proti onomu mladému rušiteli mého nebeského klidu. Sluha se div nesloží pod mým přísným, jen hrůzu rozdávajícím pohledem skrytým pod předlouhou ofinou. Jójó, mám pověst kruté a nelítostné slečny. Máma ze mě hold vychovala pravou kunoichi. Ona sama prý dávno žila ninja životem, ale to už si nikdo nepamatuje. Důležité je, že své umění předala mně, a já ho rozvíjím dál a dál.
„Co mi kdo chce?“ ptám se otráveně.
Sluha mlčí.
„Tak se vymáčkni, nemám na tebe celý den,“ řeknu ještě více znuděně.
Sluha povolí.
„M-máte se d-dostavit k f-feud-dálnímu pánu,“ vypadne z něj, a očividně se mu ulevilo.
Jen kývnu a ladným krokem se vydávám směrem k paláci.
Občas si říkám, jestli mi stojí za to, být tak tvrdá. Nikdo tu se mnou nemluví, jen máma. Všichni se mě bojí, vojsko, které průběžně cvičím, přede mnou div neutíká ( tak jim občas zlomím nějakou tu ruku nebo nohu, to je toho... ), ty dvorní slípky říkající si „dámy“ mi asi závidí nebo co a sourozenci se na mě dívají jako na vetřelce s velkým V.

Během pěti minut jsem dorazila k otčímovi.
„Fuu, drahá dcero, musíme si promluvit,“ řekl velkolepě a především si dal záležet, aby to „drahá dcero“ znělo dostatečně výsměšně.
Jen jsem znuděně kývla.
„Probereme spolu naposled náš, tedy především tvůj, problém,“ pronesl ó velký Lord.
„Drahý otče, nevím, co chceš probírat, já v tom mám jasno.“
„Fuu, musíš se stát dalším Feudálním vládcem. Je to tvá povinnost,“ řekl zpříma tvrdým hlasem.
„Ne, nemusím a nechci. Lidé mě nemají rádi, já nemám ráda je. Politiku nesnáším, tak nevím, proč bych měla vládnout zrovna já.“
„Už několikrát jsem ti říkal, že tyhle věci můžou být feudálům jedno. Od toho jsou tu jiní lidé, aby zařizovali popularitu a zvládali politiku. Důležité je, že ty jsi vůdčí typ, každou práci vykonáváš v přesvědčení, že nic není nemožné, umíš si všechno seřídit tak, aby to fungovalo dobře,“ tlačil na mě.
Začala jsem rudnout vzteky.
„Nechápu, vážně to nechápu. Já nejsem tvoje dítě! Máš svoje děti. Oni jsou stejně dobří jako já. Třeba takový Aiko má absolutně stejné předpoklady, ještě možná větší než já, stát se Pánem.“
Lord si povzdechl.
„Aikovi je patnáct, Fuu. Je to pořád ještě dítě, nedokáže se vypořádat s problémy Ohnivé země,“ řekl věcně Lord.
Nejsem dělaná na kdoví jaké rozhovory, většinou za mě mluví katana, tudíž mi docházely odpovědi. Nevěděla jsem jak na něj.
„Tak můžete vládnout ještě pět let vy. A za těch pět let k tomu bude Aiko způsobilý, ne?“ skoro jsem ho prosila na kolenou.
Lord se na mě vrhl pohled a la *že-mě-to-nenapadlo-dřív* a začal si mnout jeho již dávno opelichanou bradu.
Asi deset minut nikdo nepromluvil.
Náhle Lord zvedl hlavu a vševědoucně se na mě podíval.
„Takže, co?“ pípla jsem a napjatě čekala na jakoukoliv pozitivní odpověď.
„Nuže,“ (dramatická pauza) , „ asi takhle. Tobě je dvacet, jsi výborný ninja a krásná, ambiciózní žena.“
Dobrý postřeh.
„ Určil jsem tě svým právoplatným nástupcem pro výše zmíněné vlastnosti. Avšak spoustě lidem se to nelíbí. Díky bohu, to mě může být jedno, protože svrhnout by si tě nedovolili,“ usmál se pro sebe zřejmě při vzpomínce na mnou potlačené vzpoury bez jediné prolité kapky krve.
„Ale,“další dramatická pauza, „ je více než pravděpodobné, že ty sama bys brzo z funkce odstoupila a přenechala bys vládu Aikovi, že?“
„Byl to plán A,“ usmála jsem se lišácky.
„Tudíž z funkce prozatím neodstoupím,“ řekl odhodlaně Lord.
Ó kami, děkuju!!
„Mám ale podmínku,“ feudál právě setřel mojí euforii, „ pokud zemřu dřív, než Aikovi bude dvacet, vlády se ujmeš ty, ano?“
„Když to bude nutné,“ pokrčila jsem rameny.
Teď doufejme že ten páprda neexne dřív než za 5 let, nic ve zlém .
Náš rozhovor byl zdá se u konce, tak jsem si na tu úmluvu potřásla s lordem pravicí a štrádovala si to pryč. Ve dveřích mě ale něco napadlo.
„Otčíme, mám na vás jednu prosbu,“ křikla jsem na něj v polovině cesty od dveří k němu.
Otčím ze sebe vydal jakési „hn“, že můžu mluvit dál.
„Tak tedy, no … chtěla jsem se zeptat, ehm ..“ a maska tvrdé, hrůzu nahánějící děvy, byla ta tam, „ prostě, chtěla bych se odtud odstěhovat,“ vypadlo ze mě nakonec.
Stařík vykulil oči.
„Kam.. kam bys šla,“ ptal se tak nějak zaraženě.
Na moment se mi zdálo, jakoby ho zabolel ten fakt, že chci odejít od rodiny.
„No, já ani nevím, ale chtěla bych navštívit Pátou.“
Lord se na mě díval s úžasem, vážně ho to muselo zaskočit.
„Já ti v ničem bránit nebudu, ale promluv si o tom s matkou,“ řekl takovým zvláštním zastřeným tónem a odešel.

Fuu - kvalita nic moc, ale co byste chtěli, malíř nejsem Fuu 1 by ~kaccaak on deviantART