I přes to všechno

„Nenávist prostě k životu patří, je v každém z nás.“
Tyhle slova ve mně vždy budily strach. Stále mi je opakoval můj mistr. Nedokážu ani popsat kolik bolesti a smutku se mu při tom vždy zrcadlilo v očích. S jakým odporem ta slova pokaždé vypustil z úst. Tím míň jsem také chápal… proč to tedy dělal?
Kdybych ho neznal, skoro bych řekl, že se mi snaží život znechutit. Jakoby mě chtěl přesvědčit, že mě nikdy žádná radost nepotká, že nikdy nebude důvod se usmát.
Ale já ho měl.
Tys byl ten důvod…

Vždycky jsem si myslel, že svět je plný bolesti. Nevěřil jsem, že je možné být šťastný. Ano, kdysi… kdysi jsem možná ještě věděl, co to znamená mít rád. Ještě jsem prožíval to období své existence, kdy mě za výjimečných okolností přepadlo to lechtivé šimrání v břiše, které mi vždy signalizovalo, že tuhle chvíli si mám zapamatovat navždy. Kdysi…
A pak se vše rozplynulo v prach, který ty krásné zážitky zahalil a uvrhl do temnot. A já chtěl odplatu. Odplatu za to, co všechno mi vzal.
Ale přece jsem našel to slabé světélko, které mi na cestu svítilo pokaždé víc, čím větší byla tma a já ztratil, co jsem hledal.
To díky tobě se objevil záblesk naděje, jež mi pomohl najít klid. I když ne na dlouho…

Nemohl jsem uvěřit, že zrovna já mám tolik štěstí. Co jsem udělal, že jsem si ho zasloužil? Nevím, ale nevím ani, co jsem provedl pak, když mi ho život zas vzal.
Vzpomínám si. Cítil jsem, jak to, co nás poutá, chladne a mění se v ledovec. Obrovský ledovec odprostěný od citů. Nechtěl jsem si to přiznat. Při každé takové myšlence se do mě zabodlo snad tisíc nožů. Nešlo to vydržet. Příliš to bolelo. Tak moc jsem doufal, že ohnivá vůle hořící v našich srdcích a duších vzplane a ten chladný kus smutku roztaje. Ale doufat nestačí.
Řekni… bylo pro tebe naše přátelství opravdu tak bezcenné, že jsi ten cit bez váhání nahradil chutí po pomstě a nenávistí, o které jsem tolikrát slyšel?
Odpusť, ale přes to, co jsem o ní věděl, nikdy jsem ji necítil. Proto stále nechápu, jak jsi to mohl udělat. A opravdu, dokud to nezjistím, budu muset stále dokola a dokola prožívat ten pocit, který mi rozsápává duši a srdce trhá na milion kousků? Přesně tak! Právě takhle to bolí. Bolí to už celé roky. Od toho dne, kdy jsi mě zatratil. Ale jedno si pamatuj… existují pouta, která nelze zpřetrhat.

Prostě jsi mi za to nestál. Ta sladká představa, že ze mě všechno spadne, byla neodolatelná. Musel jsem jít a nikdo mi v tom nedokázal zabránit. Ani ty ne…
Myslel jsem, že až tomu, který mi vzal mou osobnost tím, že mě odpoutal od těch, které jsem miloval, způsobím stejnou bolest jako on kdysi mně, zbavím se své. A bude klid. Ale nic se nezměnilo. Necítím se líp… jen prázdný.
I když… jednu chvíli se mi to hodilo. Být bez emocí… necítit tu tíhu světa a sevřený žaludek, když ti srdce puká při myšlence na ztrátu těch, které miluješ… to byla má představa naprostého osvobození. Mělo to jen jeden háček… k našim poutům totiž neexistuje klíč…

Nikdy se nevzdám, Nezahodím jen tak to štěstí, jenž mě od začátku hřálo. Neztratím, co je mému srdci nejdražší. Kdyby ano… všechno je pryč. Byl bych jen další existence neschopná prorazit světem iluzí a vytvořit si svou vlastní realitu. Ne, já nechci jen existovat… já chci žít! Právě teď žít svým cílem, jehož konečným bodem jsi ty.
To protože…NEJVĚTŠÍM ŠTĚSTÍM ČLOVĚKA JE, KDYŽ MŮŽE ŽÍT PRO TO, ZA CO BY BYL OCHOTEN ZEMŘÍT. A já chci být šťastný…

Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil. Byl jsem slepý ke všemu, co mi otevíralo dveře k novému životu. Nebo snad… k tomu starému? K tomu, který jsem ukončil, ale teď bych dal všechno za to, aby byl znova naplněn touhou být žit a tím vším, co bylo jeho součástí?
Slovy nevyjádřím, co cítím. Kdybych se omlouval, ponižoval bych nás oba.
Sebe vírou, že prosté ,Odpusť ´, mi vrátí zpět ten život, jenž mi už dávno přestal náležet a tebe, že čekám soucit, který by mi dal konečně spát. Je mi líto. I když si uvědomuji svou chybu a bolest, již jsem způsobil a to nejen tobě…
I když chci znova stát vedle tebe s vědomím, že mám tvé odpuštění, víru a to nejcennější, cos mi mohl dát… přátelství…
Nemohu se vrátit…
Stud je příliš velký. Nevím, kdo jsem. Rozhodně ale nejsem Sasuke Uchiha. Ten by totiž ten kus ledu bijící mu v hrudi nechal roztát. To nejsem já.
Ale i když se ti s tím pocitem a klidem nikdy nepodívám do očí, tak přes to všechno…