Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 020

020 - „Co si o sobě sakra myslíš?!“
„Je to s náma špatný,“ řekl Tobi, „Itachi a Konan od nás odešli, Kisame a Sasori jsou mrtví, zbýváte už jen vy,“ rozhlédl se po přítomných. Po Hidanovi, Kakuzuovi, Zetsuovi a Deidarovi.
„Žádná novinka, ku*va,“ utrousil Hidan a začal se houpat na židli, na které seděl. Samozřejmě nechybělo sprosté slovo. Tobi po něm střelil pohledem.
„Měli bysme to rozpustit a jít si každej po svejch...“ řekl Deidara.
„To nemyslíš vážně?!“ zeptal se tichým, ale varovným hlasem Tobi.
„Myslí, vlastně s ním vyjímečně souhlasím,“ řekl Hidan, ale nepodíval se na Deidaru. Souhlasil s ním jen proto, že doufal, že by se mu podařilo vzít Shizune a někde relativně v klidu žít. Sem tam vražda, nic moc rušného a namáhavého.
„Takže... Jak chcete... Akatsuki jsou oficiálně zrušeni,“ řekl Tobi a přejel pohledem po přítomných. Hledal jakoukoliv známku nějaké reakce, ale všichni byli bez pohybu. Dělali, jakoby se jich to vůbec netýkalo.
„Můžeme jít?“ zeptal se Hidan.
„Ano, na tu práci si vystačím sám,“ zavrčel Tobi. Hidan jako první vstal a šel do sklepa pro Shizune. Když se spolu vrátili, Tobi už tam nebyl. Jen tak si odešel.
„Ty se asi budeš chtít vrátit do Konohy, že?“ zeptal se Hidan Shizune.
„N-no, víš... Já jsem sem šla kvůli pomstě, ale teď už nebude.. nutná... A tak se asi chci vrátit do Konohy,“ řekla potichu a Hidan ji vzal kolem ramen. Nemohl uvěřit, jak moc ho Shizune zvládla za pár dní změnit. Teď by pro ni udělal cokoliv. Dokonce by s ní šel do Konohy.
„Půjdeme,“ oznámil ostatním (teď už bývalým) členům Akatsuki, „nevím jak vy, ale já jdu s Shizune a snad se mi poštěstí a přijmou mě tak, jako přijali Itachiho a Konan.“
Chystal se k odchodu.
„J-já... Shizune, chci se ti omluvit, než odejdeš... Za to, k čemu byla má bomba použita, a i za to, že jsem se choval jako blbec...“ sklonil hlavu a sebekriticky jí zavrtěl. Shizune k němu přistoupila, zvedla mu hlavu a dotkla se jeho paže.
„Nevěděl jsi, na co bude. A co se týče té druhé části, máš pravdu, choval ses jako blbec, ale omluvil ses a já ti odpouštím. Nevyhledávej mě, jen v případě, že bys něco opravdu moc potřeboval,“ usmála se na něj, ale pak posmutněla.
„Sbohem,“ rozloučila se s ostatními a společně s Hidanem odešla pryč. Začít nový život.
Někde u Orochimara...
„Myslíte, že to bude fungovat, mistře?“ zeptal se Kabuto svého mistra.
„Zajisssté... Je z hlavního rodu,“ zasyčel na něj Orochimaru, „běž pro ni,“ přikázal mu a začal kontrolovat železný stůl nachystaný jen a jen pro ni.
Kabuto vyšel z místnosti a horečně přemýšlel. Nemohl Hinatu nechat buďto zemřít, nebo přijít o oči.
„Loto-“ zarazil se. Nebyla v místnosti. Najednou se k němu někdo přiblížil a přiložil mu hranu dlaně ke krku.
„Ale no tak...“ zašeptal a s lehkostí odvrátil její dlaň a chytil ji zezadu pod krkem.
„Přišel jsem tě pustit...“ šeptl jí do ucha.
„To určitě!“ odpověděla mu a ani trochu mu nevěřila, „jsi přece naprosto oddaný svému mistrovi, ne?“ zeptala se ho pohrdavě.
„Nemohu nechat zemřít něco tak krásného, jako jsi ty,“ usmál se a tiše ji vedl chodbou. Podivovala se nad jeho divným chováním.
Mezitím v Písečné...
„Víš, že jsi otravný?“ zeptala se otráveným tónem naléhajícího dlouhovlasého (a šedivého) Jirayi.
„Jasně, ale potřebuji náměty na své další knihy,“ odbyl ji úsměvem.
„Na nás zapomeň!“ poradila mu a otočila se k němu zády. Vklouzla mi rukou kolem pasu a přitiskla si mě na sebe.
„Nudím se a je to otrava,“ zamručel jsem. Jiraya s pocitem neúspěchu od nás odešel a šel otravovat jiné páry. Naneštěstí pro ně, naštěstí pro nás.
„Zas mručíš...“ podotkla Temari.
„Hej, lidi! Nechcete si něco zahrát?“ zakřičel Naruto s širokým a optimistickým úsměvem.
„Mhmm...“ zamručel jsem a cítil se ještě víc otráveně.
„Pojď, bude sranda,“ mrkla na mě Temari.
„Co budeme hrát?“ zeptal jsem se pochybovačně, když se všechny páry (Jirayu vyhnali s tím, že to nebude nic pro staré šedivé páprdy, jako je on) shromáždily na gauči nebo na zemi v kruhu.
„Flaškuuu!“ vyjekl Lee. Někteří na něj znuděně pohlédli, ale Naruto se usmíval ještě víc. Stejně bylo divné, že mu Hinatino zmizení nedělalo starosti. Buď naprosto důvěřoval Tsunade a jejím pátracím týmům, nebo se přetvařoval. Podíval jsem se důkladněji a zjistil, že pravdivá byla druhá možnost, i když Tsunade určitě důvěřoval. Tohle bylo kvůli tomu, aby nemusel na to myslet.
„To je dobrej nápad, Lee!“ řekl a šel někam pryč. Vrátil se s (prázdnou) flaškou od saké. Kde ji vzal, nám zůstalo záhadou.
Točil jako první. Bohužel to padlo na mě.
„Pravda nebo odvaha?“ zeptala se s ďábelským pohledem Sakura.
„Eeeh...“ Odvaha nebo pravda? Toť otázka.
„Odvaha...“ zamumlal jsem po chvíli. Nechtěl jsem odpovídat na otravné otázky z mého života.
„Hmm...“ zamručela a rozhlédla se po přítomných. Možná jsem měl odpovědět na otravnou otázku.
„Polib minimálně půl minuty Ino...“ řekla a pohlédla na Ino, která zrudla. Ne rozpaky, nýbrž vztekem. Nějakým způsobem mám Ino rád, ale líbat se s ní nechci.