*Neznámá*: 01

Slunce už se začalo ukládat k spánku, jen jeho poslední hřejivé paprsky pronikaly skrz koruny stromů a zalévaly tak svou září kousíčky staré cesty. Ta cesta působila dojmem, že po ní již dlouhá léta nikdo nešel, dříve bývala nejspíše široká, aby na ní mohlo jít více lidí vedle sebe, časem však začala zarůstat trávou, plevelem a kořeny z okolních stromů. Tak se tedy stalo, že z dříve nejspíše důležité dopravní tepny se stala uzoučká pěšina, která již dávno upadla v zapomění a nejspíš by se již nenašel nikdo, kdo by věděl odkud kam vede.
Slunce již zmizelo za vrcholkami hor, jen nazlátlo rudá zaře ještě dávala okolnímu světu trošku světla. Všude bylo pusto, ani ptáci nezpívali, jako by se báli. V každém doušku vzduchu bylo totiž cítit takové zvláštní napětí, ne příliš nepodobné tomu, jak bývá před bouřkou cítit ektřina ve vzduchu, napětí, spíš očekávání něčeho, co se má záhy stát.
Náhle stála na obzoru té staré pěšiny postava. Vypadalo to, jako by se tam z ničeho nic objevila, prostě jen tak, ze vzduchu, z prázdnoty, z ničeho. Nebylo tam nic a náhle tam stála tahle osoba. Atmosféra náhle zhoustla tak, že by se dala krájet. Postava ještě chvíli jen tak nehnutě stála a pak se pomalou chůzí vydadala jedním směrem. Do absolutního ticha teď již hluboké noci se ozývaly jen kroky, praskání větviček a šustění pláště do kterého byla postava oděna. Nejspíše to byla žena, protože byla spíše drobnější, víc se však o ní říct nedalo, jelikož ji od hlavy až k patě halil tmavý plášť s kapucí. Jednoduše na ní bylo něco divného, nedalo se přesně říct, co, ale už její přítomnost budila směs pocitů strachu, respektu a nejistoty, že nikoho z lesních obyvatel ani na okamžik nenapadlo porušit zaryté mlčení.
Šla pořád stejně rychle, nespěchala, ale ani se neloudala. Věděla kam jde nebo jen tak bloudila světem? Těžko říct, z jejích emocí se nedalo nic zhola nic vyčíst.
Náhle se lesní porost okolo pěšiny začal zužovat, až bylo před naší Záhadnou jen křoví, a ta nejužší pěšinka, jaká kdy byla. Jí jako by to však nezajímalo, šla po ní pořád dál. Náhle, po té, co se prodrala hustým porostem, stála na velké, dobře udržované cestě, pohlédla doprava a spatřila zeď, ne opevnění, možná hradby, ale spíš opevnění nějaké vesnice. Vydala se tedy tím směrem, čím byla blíž, tím jasněji viděla obrysy velké oválné hradby s bránou. Teď si již musela být naprosto jistá, že je to vesnice.
Došla až k bráně, už jen pár kroků a... Ale kolena se jí náhle podlomila a ona klesla k zemi, cítila, jak vlhká země chladí její rozpálenou tvář. Zavřela oči, cítila se tak vyčerpaná. Náhle však slyšela kroky, rychlé kroky, kroky dvou lidí, kteří se k ní přibližovali. "Rychle poběž sem" volal jeden z nich. Doběhli k ní a začali jí zvedat. Něco jí říkali, ale nebyla s to poskládat z těch slov větu. Zvedli ji ze země, podepřeli ji každý na jedné straně a nesli ji do vesnice. Z posledních sil pozvedla hlavu a pokusila se zaostřit na štít nad bránou, jen ještě trochu.... Po té však už zcela ztratila vědomí a propadla se do tmy. Jen s poslední myšlenkou: "T-to byl znak Skryté Listové..."

Jak to bude pokračovat dál? Kdo je vlastně naše Neznámá? Došla skutečně do Konohy a co v ní vlastně hledá?