Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … II. | 3. |

Daleko od nich v jedné vesnici vykřikl blonďatý chlapec : „Mám to!!!Jooo!!!Podívejte se sensei!“ podstrčil přepůlený list stříbrovlasému muži pod nos.
„Výborně Naruto. Odpočiň si. Zítra budeme pokračovat...“ usmál se muž.
„Až zítra …?“ posmutněl chlapec.
„Zítra,“ odpověděl Kakashi a spolu se vydali zpět do Konohy……………………………..

3.Starý známý;Nano sílí!

„Udělám oběd …“ prohodila Nano, když vcházela do dveří.
„Není třeba, zajdeme si do vesnice,“ brouknul Jiraiya od stolu.
„Hmmm,“ Nano nebyla moc nadšení. Vůbec se jí do vesnice nechtělo z mnoha důvodů. Když procházela kolem sannina, položila na stůl dvě půlky listu se slovy: „Počkám venku …“ zamířila přímo před stavení. Jiraiya zůstal očima na lístku.
/Už ??? … Velmi dobře moje milá Nano …/
Poté věnoval pozornost papíru a tužce. Netrvalo to dlouho. Připevnil dopis zvířeti na nohu a poslal ho odesílateli předchozího dopisu. Vyšel ven, připojil se k dívce a vydali se spolu na ramen.
„Skvělé! Když chceš, učíš se velmi rychle …“ prohodil do ticha.
„Dík. Snažím se. Chci zesílit a vrátit se co nejdříve domů,“ zabloudila myšlwnkami k Narutovi a jejím přátelům. Zastesklo se jí. Jiraiya to vytušil.
„Odpočineš si nebo chceš ještě dnes pokračovat?“
„Pokračovat. Jsme tu,“ ukázala na obchod. Vešli, objednali si a pustili se do jídla.

„Děkujeme, naschle!“ vyšli najedení z obchodu.
„Ale ale … koho pak to tu nevidíme… Nano si to ty? Málem bych tě nepoznal,“ ozval se za nimi úlisný hlas. Věděla, že to je kluk, který jí nenášel, všude pomlouval a odháněl od ostatních, když byla malá.
/Přesně tomuhle jsem se chtěla vyvarovat …/ nechtěla potkat staré známé tváře.
Kluk se jmenoval Aron Nicko. Ani se neotočila a vyšla směrem domů. Jiraiya se k ní po chvilce přidal. Vyšli před bránu vesnice.
„No tak, to není moc zdvořilý. To mě ani po letech nepozdravíš?“ ozval se znova ten hlas.
„Strýčku bež napřed. Dned dorazím. Jenom pozdravím starého známého…“ zablýsklo se jí v očích.
/A jeje … do tohohle se ale míchat nemůžu,/ přikývl.
„Nic si nezačínej.Opatruj se,“ vydal se ke stavené i když nechtěl.
Nano se otočila k Aronovi: „Nevím, že bysme byli přátelé.“
Spatřila velice pěkného zelenovlasého chlapce v jejím věku, ze kterého vyzařovala samotná arogance.
„Fíhaa … z rebe se stal kus,“ zahvízdnul.
„Hm…sorry, ale mám spoustu práce. Musím trénovat,“ ukázala na chuuninskou čelenku se znakem Listové. Otočila se a chystala se na odchod. Cestu jí zastoupil Aron.
„Vida, stal se z tebe ninja a chuunin dokonce. To musíš být asi dobrá co …“ položil jí ruku na rameno.
„Dej tu ruku ze mě dolů … prosím,“ začal jí vytáčet, ale nechtěla vyhledávat spor. On byl zjevně jiného názoru.
„Ale no tak Nano … copak tě ani trochu nepřitahuju?“
„Dej tu ruku dolů,“ zavrčela. Docházela jí trpělivost.
„Notak,“ přiblížil se.
/A dost!!!/ strhla mu ruku a zkroutila mu jí.
„Zkoušela jsem to po dobrým, ale evidentně to tak nejde. Nemám čas se tu s tebou vybavovat!“ pustila ho.
„Slečinka přitvrdila … ach ty starý časy … kampak se poděla ta stará dobrá ošklivka. Tu jsem měl radši …“ zašklebil se.
Nano se na tváři objevil kamenný výraz. Ani se nenadál a jen tak tak ho minuli shurikeny.
/Sakra! Kdybych nestihl zareagovat včas, tak je po mě …/ pomyslel si zelenovlasý mladík opodál. Podíval se na dívku. Takovýhle pohled u ní nezná. Znal tichou ubrečenou holčičku, která se ani nehádala nic. Teď, když se na ní podíval, viděl v očích tvrdost, žádný slitovaní a planoucí ohýnky.
/Uvidíme, co v ní je … /
„Copak … nějaká napružená ne?“ uchechtl se. Chěl jí vyprovokovat a evidentně se mu to povedlo. Vzplála černo šedo bílou chakrou.
/Cože? Ta síla …/ pocítil obrovskou moc. Ulekl se, ale nedal to znát. Chtěl vědět, co v ní je tak ať.
„Katon: Hibashiri (Živel oheň: Rychlý oheň ) !!!“ naproti Nano vystartoval oheň v podobě tornáda. Řítil se na ní až jí obklopil. Kruh ohně se zmenšoval, ale vypadalo to, že dívce to vůbec nevadí. Zavřela oči a plně se soustředila, tak jako při přepůlení listu. Zvedla ruce do stran, natáhla je před sebe, práskla a otočila se jednou dokola.
Oheň okamžitě zmizel. Ozvala se jedna jiskřička a ohnivé tornádo bylo ten tam.
„Jak …“ díval se na ní chlapec ohromeným výrazem. Nemohl najít správná slova. Byl tak oněměný, že nestihl zpozorovat, jak dělá Nano pečetě. Práskla rukou o zem. Pomalými kroky s vrháním kunaiu postupovala k Aronovi. Nezbylo mu nic jiného než ustupovat a vyhýbat se letícím zbraním.
„Sakra!“ zaklel zrovna když málem schytal ránu kunaiem do ramene. Jako by mu nestačili na nohou. Dotkl se zády stromu. Jedinou jeho záchranou bylo, že zbraně už nelítali, pouze se přibližovala. To mu připadalo moc podezřelé.
Taky, že jo. Ze země vyjeli šlahouny s listy a spoutaly mu nohy a ruce ke stromu. Ve vteřině se ocitla Nano před Aronem držíc mu kunai u krku. Na sucho polkl.
„Zapamatuj si laskavě, že nesnáším dotěrný arogantní lidi s blb*** kecama. Nikdy se ke mně tak nechovej. Vůbec si mě nevšímej a já ti dám pokoj. Pokud je ti to naprosto jasný, už půjdu. Mám na starosti, jak už jsem řekla, důležitější věci,“ uklidila zbraně a dala se na odchod. Už myslel, že ho tam nechá připoutaného, jak se vzdalovala, ale liany povolily. Zmizely odkud se vzaly. Z půdy. Promnul si krk a vydal se do vesnice.
Nano z toho neměla dobrý pocit, jak se zachovala, ale nedal jí nevybranou. Začal si. Ale… jako by jí spadl kámen ze srdce. Nějaká tíha … ten stesk a prostě jako by vše povolila. Cítila se taková nabydá energie a navíc … to jak zvrátila jeho Jutsu. Přišlo jí to jakoby jen mávla rukou a vůbec se nesnažilo. Šlo to strašně lehce.
/Jestli to půjde dobře, mohla bych být co nejdříve doma …/ na nic jiného nemyslela. Přidala do kroku až zachvilku stanula před domovem, kde na ní čekal sannin.
„Vyřízeno, začneme?“ usmála se zeširoka na něj.
„Jdeme,“ vydali se na trénovací mýtinu.

„Přepul tohle,“ podal jí snad největší list, co tam byl. Nano se na něj podívala a pak udělala, o co jí žádal.
/Je to pořád list, ale musí to mít nějaký smysl, když mi dává větší. Třeba musím zkoncentrovat víc chakry a nebo se pořádně soustředit, když je daleko větší …/ zauvažovala a zavřela oči. Nadechla se a zkoncentrovanou chakru s plným soustředěním vpustila do listu. Byla už rozehřátá z boje s Aronem a tak co nevidět otevřela oči. Podala mu čistě rovně přepůlený zpátky. Ani škrábanec vedle na něm nebyl.
„Dobrý, můžeme pokračovat dál,“ zahodil list.
„Jak už si zjistila tvojí první lekcí v tréninku bylo se naučit plně soustředit, aby tě nic nerozhodilo. Dále pak ovládat zkoncentrovanou chakru a převést jí do listu. Tak jako s listem, to jde i s jinýma věcma. Nemusíš je však rozpůlit, ale třeba je použít k útoku. Vezmi si kunai a zkus do něj vpustit chakru. Až to budeš mít, tref se do támhle toho stromu,“ ukázal dub před nimi „s účelem ho zarýt co nevíc hluboko.“
„Ok,“ vytáhla z pouzdra jeden kunai. Uchopila do ruky a vpustila chakru. Napřáhla se a v vrhla zbraní. Ta se zasekla hluboko do stromu. Sama se podivila, co dokáže samotný kunai s chakrou.
„Hm … teď čím víc to budeš trénovat, tím zvýšíš účel. Někdy je to účinnější než nějaké Jutsu, když potřebuješ něco použít pro boj na blízko. Mohlo by se ti to hodit.
„Jiraiyo-sensei?“
„No?“
„Naučíte mě nějakou podobnou techniku jako je Rasengan?“ zeptala se ho zvědavě.
„Nechceš toho najednou moc? Nauč se nejdříve tohle, pak se uvidí… nic neslibuju,“ mrknul na ní a zmizel v korunách stromů.
Sotva odešel, Nano se pustila do tréninku ….

„Moc pospíchá … budu jí muset krotit …“ prošel kolem postele. Podařilo se mu schodit Nanin batoh, který se rozsypal. Jak tak skládal věci zpátky do tašky, upoutala ho jedna věc.
„Co je tohle?“ zkoumavě zvedl ošuntělý svitek. Rozložil ho, začetl se a udiveně svitek pozoroval.
/Já myslel … moment … to je předělaný ?/ usadil se ke stolu.
„Vypadá to, že neví jak dál,“ pousmál se a uchopil tušku.
/S timhle bych jí mohl možná pomoct, když tak pilně trénuje…./

PO NECELÝM ROCE ….

„Nano?“ díval se sannin na dívku zamykající její starý domov ve kterém teď po dobu tréninku bydleli.
„Ano Jiraiyo?“ strčila si klíč do batohu na bezpečné místo, aby jej nestratila.
Jiraiya sáhnul do kapsy a vytáhl z ní svitek, který jí podal. Dívka se na něj podívala nechápavým výrazem.
„Náhodou jsem na to narazil no … vypadalo to, že si nevíš rady a tak sem si to dovolil upravit…“ usmál se nevinně na ní.
„Dokončil si to?“ zeptala se překvapeně.
„Tak nějak. Myslím, že teď už je to správně a hotové.
„Děkuju …“ usmála se na něj šťastně.
„Ještě něco…“ odvedl jí za stavení do další menší budovy. Vypadalo to jako malá stáj. Vešli dovnitř a na zemi Nano spatřila pečetě.
„Víš, aby si to nemusela provádět pořád, tak jsem to poupravil, že to stačí jen zapečetit,“ pokynul jí. Shrnula si triko z pravé ruky a podala mu svitek. Zapečetění začalo. Když byl u konce, dívce se na paži zjevil panter obklopený ohněm. Vypadalo to jako tetování až na znaky kolem něj. Poté, co se sbalili, vyrazili na cestu.
Teď se vracela do druhého domova … ke svým přátelům a rodině – svému bratrovi. Těšila se na ně strašně moc. Ovšem byla sanninovi za trénink vděčná a moc. Zlepšila se o hodně. Za ten rok se stihla naučit ovládat svou podstatu chakry skoro úplně větrnou a z části bleskovou. Ta jí dávala ke konci tréninku dost zabrat. Ovládaní obou živlů je dost náročné. Trénovala tak tvrdě, že zdokonalila svojí rychlost, bystrost a používání strategie v boji. Měla i svoje slabé stránky jako každý, ale pokrok u ní za tu dobu … byl obrovský. Poháněla jí myšlenka, že zas bude u svých blízkých a že když bude silnější (jako se stalo), bude mít větší šanci ochránit své milé.
/Teď ještě vydržet 3 dny a je to …/ zahalená v plášti po boku Jiraiy si razila cestu směrem do Konohy.
Jak hodiny plynuly, den vystřídala noc. První den měli slunečno, ale přes noc se ochladilo a druhý den padla mlha. To jim nezabránilo v cestě a pokračovali dál. Na to, že nebyli unavení beželi dost rychle.
„Když to tak vydržíme, tak bysme mohli být do večera doma co ty na to?“ čekal Naninu reakci bělovlasý muž.
„Čím dřív … tím líp,“ sledovala cestu před sebou. /Myslel jsem si to …/ vyrovnal se vedle ní a mířili dál.

Zrovna, když stavěli na přestávku, zvedal se vítr. Chladný a silný.
„Bude pršet … hodně … měli bychom si pospíšit,“ nasadila si Nano batoh a vzhlédla k nebi. Stále bylo bez mraků.
„Ale nevypadá to tak,“ namítnul Jiraiya, jelikož na obloze opravdu neviděl žádné mraky. Ovšem, kolikrát se mu už stalo, že vytušila počasí dřív než se to dalo normálně poznat.
„Bude pršet,“ trvala na svém. /Stoprocentně…/
„Jdeme dál,“ kývnul na souhlas nakonec.
Než se nadáli, mraky se postupem odpoledne zjevily na obloze.
/Sakra … zase měla pravdu,/ zašklebil se Jiraiya, když mu na nos spadla první kapka deště.
„Já to říkala … bojíš se bouřky?“ zašklebila se Nano.
„Cože??“ podíval se na ní vyděšeně. Dívka se jen zasmála a přidali. Hnali jako o závod. S během se k nim přidal déšť. Ze začátku to vypadalo nevinně, ale posléze se protrhli mračna a začal prudký liják. Kapky vody omývaly koruny stromů a vítr vanul tak prudce, že trhal slabé stromy ze země.
/Už jen kousek …/ pomyslela si Nano v duchu a předběhla sannina.
Jako by toho nebylo málo na obloze se zjevily blesky a ozvala se rána. Bouřka přišla.
„Sakra! To je ale blbý počasí!!!“ nadával Jiraiya a mhouřil oči, aby vůbec v tom lijáku viděl na cestu. Takhle se předháněli, jednou byl jeden ve předu a druhý vzádu a pak zas na opak. Z poklidné cesty se stal závod o to, kdo dřív bude ve vesnici pod střechou.
Jak tak se Nano koukala na strýčka, který sprostě nadával, najednou se rozesmála.
„Tohle je fakticky komický!!!“ zaječela a popadala dech.
„To teda nevím, co je na tom komického. Jsem celý nacucaný vodou,“ zkřivila se mu tvář do znechuceného výrazu. To vydalo další salvu smíchu za jeho zády. Takhle to bylo další kus cesty. Bělovlasý promočený muž nadával a dívka zahalená v plášti za ním běžela s výbuchem smíchu jak postižená. Pohled přímo pro bohy ….
Ani když začali padat kroupy, dobrou náladu jí to nezkazilo. Ale už se nesmála, teď pouze hnali. /Tuhle cestu znám!!!!/ pomyslela si a dorovnala se na úroveň Jiraiyi.
„Už jsme skoro tam … už jsme skoro tam !“ funěl sannin.
Zanedlouho se jim postupně začala zjevovat Konoha. Na rozdíl od promočeného muže, který už stál u brány s hlídkou pod střechou, se dívka zastavila na kopci.
„Jsem konečně doma …“ pousmála se a teď už pomalejším krokem se vydala směrem k hlavní bráně.

***

„Tsunade-sama! Tsunade-sama!!!“ rozrazila dveře od pracovny udýchaná Shizune.
„Aj … omlouvám se,“ zarazila se, když viděla, že v místnosti není sama. Byl tam i Naruto a zřejmě něco zase řešili, protože pátá už nabírala červenou barvu.
„Co je Shizune?!“ vyjela na ní prsatá blondýna za stolem.
„Už dorazili! Jiraiya-sama a Nano Uzumaki jsou u hlavní brány. Právě jsme dostali zprávu od hlavní brány…“vyklopila konečně ze sebe.
„Skvěle…“ řekla Pátá. Než se nadáli, Naruto vystřelil jako střela otevřeným oknem a hnal se přes střechy baráků přímo k hlavní bráně.
/Musím jí toho tolik říct …/ strašně moc se na ní těšil.

Teď jí konečně uvidí … po tak dlouhém čase. Vůbec mu nevadí že leje jako z konve. Pospíchá, jako kdyby mu za zádama hořelo. Už vidí bránu. Seskočí na ulici a už jde pomalu pěšky. Čím víc se přibližuje, tím víc je natěšený. Poté spatří dvě postavy stojící u hlavní stráže …………………..