Štafle 1

…den jako každý jiný…
„Ahój,“ zavolá Kotetsu na svého kámoše.
„Zdar,“ odpoví mu Izumo a vpustí ho do svého bytu.
…den jako každý jiný… Izumo se rozhodl vymalovat si byt…
„Tak přinesl jsem ty barvy a taky štafle,“ řekne, zatížen obrovskou horou dřeva na zádech.
…den jako každý jiný… Izumo se rozhodl vymalovat si byt… A Kotetsu nesmí chybět…
„Jo díky, postav je do předsíně, já zatím skočím pro štětce a hurá do práce,“ zvolá zvesela Izumo.
…naši kluci se tedy dají do práce…
„Hm, je to nějaké tuhé,“ konstatuje Kotetsu po pěti minutách malování směrem ke kýblu s barvou.
„Tak ji nařeď, né,“ poradí mu Izumo.
…tak se jeden z nich vydá na dlouhou, pustou cestu do koupelny…
„Tak co se děje? Neteče snad voda?“ zeptá se po deseti minutách Izumo.
„Hm, kde je kohoutek?“
„Ježiši,“ zakleje tiše Izumo a položí kbelík na zem.
…ačkoliv Kotetsu prošel bez povšimnutí, Izumo zakopl o právě položený kýbl a natáhl se přes předsíň přímo ke štaflím…
„Bum, prásk, žuch!“
„Co tam proboha děláš? Jo už nemusíš chodit, našel jsem ho!“ ptá se okamžitě Kotetsu.“
„Au, jau, uj, au, do háje!“ nadává si Izumo, když vylézá z pod železné konstrukce, která držela rozevřené štafle.
…byla to snad náhoda? Nebo jen osud opět hodil svou šlupku na nesprávné místo v nesprávnou dobu. Kotetsu zůstal v koupelně, kde nyní dveřmi čouhal vršek stále otevřených štaflích…
„Co se tu proboha stalo?“ zeptá se překvapeně Kotetsu, když konečně naředí barvu a vrátí se ke dveřím. Štafle zatarasily jeho východ z koupelny. Všude tekly barvy a jediné suché místo bylo v kuchyni.
„Co myslíš?!“ podotkne suše Izumo, který se konečně vyškrábal ze spodu štaflí a skončil stejně odříznutě jako Kotetsu.
…Kotetsu chvíli přemýšlí, jak se z téhle patálie dostat…
„Tak… jednoduše ten řebřík zavři,“ vymyslí plán Kotetsu.
„Dobře, jak myslíš.“
…Izumo přistoupil k dílu. Stál tam deset minut, čtvrt hodiny, půl… a pořád mu nešel jistý patent uvolnit…
„Ty chytrej, prý, jednoduše to zavři, to se lehko řekne někomu, kdo ví, jak na tenhle patent,“ zaječí nepříčetně Izumo a vrátí se tam, odkud přišel (obývák ).
„Tak promiň, no! Myslel jsem, že jsi manuálně zručný!“
„A nejsem snad?“
„Teď už ne!“
„Co si tím jako myslel?!“
„To co říkám, jsi nahluchlý?“
„Tak dělej něco ty? Pane dokonalý.“
„Vždyť už přemýšlím…“
„Co zavolat?“
„Jasný, zavolat já tady,“ zařve Kotetsu a zaleze do útrob koupelny, kde začne telefonovat se sprchou.
„Halo, halo, je tam někdo?“ volá.
„Nech toho!“ ozve se Izumo.
„Hm, tak tohle jaksi nevyšlo, ty tam nemáš telefon?“
…Izumo se chvíli znamenitě škrábal na hlavě…
„Eh… ne, je v kuchyni.“
„Cože?!“ zařve Kotetsu a téměř se složí.
„No na mě nekoukej, jak jsem měl vědět, že se stane tohle s těmi pitomými, starými štaflemi?“
…Kotetsu se zaleskne v očích…
„Máš… něco… proti?!!!!“
„Jo mám, je to hlavně jejich chyba.“
„Ano sváděj to na mé bezchybné štafle po babičce,“ odsekne a láskyplně pohlédne na věc v předsíni.
…Izumo už začínal zuřit, nakonec se ovládl, nadechl se a vydechl, ještě jednou, a ještě jednou, a sedl si na židli u své postele… Kotetsu se mezitím přesunul k vaně, kde si též sedl a usilovně přemýšlel…
„Crrrr,“ ozve se.
„Juchůůůů jsme zachráněni,“ zvolá Kotetsu.
„Jóó, hurááá,“ přidá se Izumo.
…chvíli se tam radují jako malé děti nad kouskem čokolády…
„M-moment? Není to telefon?“ konstatuje Kotetsu.
…Izumo se zastavil ve vzduchu…
„Jo, je, néééééé,“začne bědovat Izumo.
„Ježiši maria, co budeme dělat?“
„Nevím, co chceš dělat,“ odsekne mdlobně Izumo.
…následuje další trapná chvíle ticha…
„Co budeme dělat?“ zeptá se znovu Kotetsu.
„Grrr, budeš se tahle ptát pořád?“ nevydrží nával vzteku Izumo a začne si cucat vlasy.
…oba dva usilovně přemýšlí… tedy záleží na čem… Kotetsu nad plánem útěku a Izumo… nad pojmem „emo“…
„Hej ty emaři, vzchop se, dojdi k oknu a křič o pomoc,“ napadne Kotetsu.
„Aim not ímou,“ odpoví ubrečeně Izumo a začne se zvedat.
…otevře okno, volá, volá… nic, najednou po ulici nejde ani noha…
„Je to beznadějné, umřeme tady!“ začne blbnout Izumo.
„Ale né, něco vymyslíme,“ nechce se vzdát Kotetsu.
…další minuty usilovného, tichého přemýšlení minuly…
„Máš mobil?“ zeptá se Kotetsu.
„Je v kuchyni.“ *smrk*
„Ach jo. Počkat, já mám mobil!“
…Kotetsu hbitě vyndá svou drahou Motorolu a začne vyťukávat…
„Cože?“ zařve nepříčetně, když se podívá na display. „Jak jako baterie vybitá?! Dobíjel jsem tě dnes ráno!“
„Jsme ztracení, bééé,“ ozve se emo.
„Ale ne, ještě tu je šance.“
„A jaká? He?!“
„No, že někdo přijde!“
„A kdo mu jako otevře?“
„No to já nevím,“ pokrčí rameny Kotetsu.
…další minuta ticha… Kotetsu přemýšlí… Izumo sedí v koutku a hraje si na emo…
„Izumo?! Buď zticha! Přemýšlím.“
„Grr, nebudu, jsem emo, ti můžou všechno.“
„Táhni, ty nejsi emo, ty jsi Izumo, tak se vzmuž, chceš snad být jako Sasuke?“
„Sasuke není emo,“ odsekne mokře Izumo. [Dle výzkumů slečny Haruko.]
„Na tom nezáleží, ale vypadá tak.“
…další chvíle ticha…
„Vzdej to, nic nevymyslíš!“
„Ticho, přemýšlím,“ umlčí ho Kotetsu.
…zase ticho... Kotetsu se ovšem konečně rozsvítilo…
„Mám to!“ vykřikne
„To říkáš pokaždé, vždycky ten plán zkolabuje.“
„Ale tenhle určitě vyjde,“ namítne Kotetsu přesvědčivě.
„No jo, co máš?“
„Uděláme to takhle…
…Kotetsu hezky převyprávěl svůj nápad svému emo kamarádovi… ten se rozhodl, že nic jiného jim nezbývá, tak se zvedl ze svého kouta a šel mu pomoci...
„Takže co mám udělat?“
„Jednoduše,“ začne znamenitě mávat rukama, „zvedni ty štafle, co to půjde.“

jak to bude dál? to se nechte překvapit... :D