Když andělé pláčou (NaruHina)

Dnes jsem tě zase potkala. Seděl si na stromě, zatím co já šla po ztichlé ulici. Dívala jsem se na tebe a sledovala tvůj přemýšlivý výraz. Jsi hrozně roztomilý, když se snažíš na něco přijít, víš?
Je to k smíchu. Tolikrát jsem tě sledovala a tak málo s tebou mluvila… Vím toho o tobě tolik a ty o mě skoro nic… Víš vůbec, že existuju? Možná, ale nebudu si dělat plané naděje.
Tolik bych ti toho chtěla říct, ale nikdy to neudělám. Nemusíš nic říkat. Vím to. Jsem slabá, tak strašně slabá.
Pokaždé, když tě uvidím, můj tep se zrychlí a svět neexistuje. Ty jsi to jediné, co vnímám, a nyní vím. Už chápu a rozumím, proč to tak je.
Miluju tě. Tvoje oči, vlasy, rty i spontánní a mnohdy bláznivé kousky… Jsi jiný než ostatní. Vždycky jsem to věděla. Máš něco, co jiným chybí a co chybělo i mě, než jsem tě potkala…
Nebojíš se citů.
Stojíš si za svými slovy.
Nehodnotíš ostatní jen podle postavení nebo schopností.
Ty jsi prostě ty a nikdo jiný tě nenahradí…
V mém srdci tě už nikdy nikdo nenahradí.
Milovala jsem tě.
Jen chci, abys to věděl.
Vždycky jsem tě milovala a přála si, aby si moje city opětoval, ale moje touhy byly bláznivé a k ničemu. Tvoje srdce patří jen a jen jí. Mohla bych ji nenávidět… Dobře, máš pravdu, možná ji i nenávidím, ale pokud si s ní šťastný, nedokážu ti nic zazlívat a především, nemůžu tě nutit, aby sis místo ní vybral mě, abys mě miloval, chránil, rozmazloval… Protože ty sis už dávno vybral ji.
Jsem tak neschopná… Někdo by kvůli lásce i zabíjel, ale já? Já nedokážu nic, jen tiše sedět a přihlížet. Víš proč?
Je to jen a jen moje vina.
Měla jsem se snažit, měla jsem ti ukázat, jak moc tě miluju, měla jsem ti říct, jak strašně moc toužím po tom, dívat se do tvých očí, když usínám, sledovat tvůj úsměv, když se ti něco podaří, milovat tebe, ne jen hry a přetvářku, ale tebe. Naruta v tvojí skutečné podstatě. Vím, zvládla bych to, jenže… Jenže já stále doufala, že si vybereš mě, a teď mi nezbývá nic, než jen sledovat.
Víš, co je zvláštní? Nezávidím jí. Ne, cítím jen tichou smířenost… Vybral sis a já nejsem ten typ, co by se snažil získat si štěstí i přes to tvoje.
Musím se usmát nad svojí naivitou.
Mohla bych tě zničit, mohla bych ji zabít, ale nedokážu to. Nemůžu.
Když vidím tvůj šťastný úsměv, který se ti objeví na tváři pokaždé, když jdeš vedle ní, jsem šťastná.
Je to špatné?
Jistě, bych chtěla být na jejím místě. Chtěla bych, aby ses mě dotýkal, líbal a šeptal mi sladká slůvka…
Ale nejde to, a i když vím, že nikdy se moje sny nevyplní, mně tvůj úsměv ke štěstí přece jen stačí. Chtěla bych víc, ale stačí to.
Můj sen je sen a ten kdo tvrdí, že sny jsou od toho, aby se plnily, tak ten lže víc, než samotné peklo. Lže peklo? Ne, peklo nelže, lže jen člověk… Jen člověk ubližuje, protože chce. Sobecký povrchní člověk.
Někdy, když jsem na hranici života a smrti, zdá se mi o tobě.
Pláčeš a já stojí u tebe a nemůžu se tě dotknout. Nemůžu! Moje ruce jsou jen iluze a nehmotná mlha. Necítíš nic. Mě, moji lásku ani přítomnost a slzy tečou z tvých očí proudem. Já chci je setřít, chci tě utěšit, ale nejde to a tak jediné, co můžu udělat je, spustit pokaždé, když zmizíš, tichý pláč, ale ty ho neslyšíš. Nezastavuješ se a stále víc a víc se mi vzdaluješ, až se nakonec rozplyneš jako pára nad hrncem a mě obklopí tma.
Každý den se probouzím s mokrým polštářem od slz, které jsem v noci vyplakala. Slzy hořké pravdy o tom, že ty mě nemiluješ.
Někdy mám až pocit, že pláču krev místo slané vody.
Možná, že kdybych vykrvácela, konečně bych zemřela a našla klid. Možná, že bych se stala tvým andělem…
Zasměju se nad tímhle neuvěřitelným nápadem, ale slzy dál tečou po mé tváři.
Je mi zima, ale nic nepomáhá. Svetr, teplá přikrývka, oheň… nic. Jedině tvá přítomnost a tvůj úsměv, který však patří jiné. Ona je v teple tvého náručí, chráněná před krutými bouřemi světa a já jsem sama… Copak to nevidíš?
Máš pravdu, nevidíš, protože ty mě nikdy nevidíš!
Vždycky tomu tak bylo.
Ignoroval jsi mě… A neříkej, že ne.
Venku začalo pršet a déšť se smíchal s mými pocity. Byla jsem ráda, že prší. Přesně tak jsem se cítila. Sama… V šedé všednosti a mračnosti. Jediný ty bys to mohl změnit, ale ty tu nejsi, abys to udělal. Tvoje slunce odhání mraky jiným…
Neji, možná máš pravdu. Možná se osud nedá změnit. Jestliže je to pravda, pak je můj pláč oprávněný a má krev zbytečná…
Vezměte si ji! Mám jí dost! Moje srdce kamení a životodárná tekutina se mění v pláč a led…
Není potřebná, když jediný, kdo jí dokázal ohřát, si byl ty, a jediné co ji dokázalo rozproudit, byl tvůj úsměv, dotyk, pohled. Tvá vůně… Neji, co myslíš? Má cenu ještě doufat? Dá se osud změnit?
Pokud to není pravda… Pokud nemá cenu doufat, tak chci zemřít! Zemřít a stát se tvým andělem… Proč? Život nic neznamená, když ho nesdílíš se mnou a tělo nepotřebuji, když ti nepatří!
Ale řekni mi, Naruto… k čemu by to bylo, stát se andělem, když andělé pláčou stejně jako já?

Sedím na větvi statného dubu a dívám se do dálky. Prší. Měl bych se schovat? Možná, ale nechce se mi. Mám zvláštní pocit… Takový nepříjemný chlad rozlévající se mi z hrudi do celého těla. Znám ho.
Samota.
Napadá mě jedna otázka a můj hlas přerušuje panující ticho. Cuknu sebou, když ho uslyším.
„Proč ho cítím, vždyť nejsem sám.“
Ale nikdo ni neříká, všichni mlčí.
Ptám se: „Proč se všichni ode mě odvracíte zády?“
Ale odpovědí mi jsou pouze jejich vyhýbavé pohledy.
V hlavě mám tolik otázek, až mám pocit, že se mi musí rozskočit, ale neděje se tak… A najednou v tom největším dešti, vidím v dálce postavu. Její obrysy jsou nejasné, ale já jí stejně poznám a v tu chvíli vím, že pláče.
Ptám se tedy jí: „Proč se mi chce brečet, když vidím tvůj smutný obličej?“
Mlčí.
„K čemu je mi život, když ostatní dělá moje štěstí nešťastné?“
Neznatelný stydlivý pohled. Povzdechnu si.
Ty, Sakura-chan, Kiba… Všichni…
Proč?
Proč teď pláču hořké slzy zbytečné jako cokoliv, na co by kdokoli mohl ukázat? Co mám udělat, aby to přestalo?
Řekněte mi někdo, proč bych měl dále žít? Řekněte mi to někdo, anebo radši ne. Neříkejte nic.
Já stejně vím, že jediné, co mohu udělat je zemřít a stát se andělem, aby už nikdy nikdo nebyl smutný z mého štěstí.
Ale bylo by mi to k něčemu, když andělé pláčou stejně jako já?