Písečná bouře 25

„Ty jsi odkud?“ zeptal se mladší z chlapců zvědavě.
„Z Kamenné.“ odpověděla Suki dřív, než si uvědomila, že chlapec myslí čtvrť ve vesnici. Její oblečení sice bylo mezi otrhanými vesničany jako maják, ale bylo místní.
„A co tady děláš?“ zeptal se ten starší nedůvěřivě.
„Jsem tu na návštěvě. Nemáte se čeho bát, jsem přítel…“ pokusila se je trochu neohrabaně uklidnit.
Menšímu chlapci to očividně stačilo, protože se zeptal: „Je Kamenná hezká?“
Suki se na něj vděčně usmála a řekla: „Myslím, že každá vesnice má něco do sebe.“
„A je teda hezká?“ zopakoval svoji otázku, protože její odpověď mu toho očividně moc neřekla.
„Mně se líbí.“ odpověděla a spokojeně sledovala jeho nadšenou tvář.
„Takže je hezká!“ prohlásil potěšeně a vesele přidal do kroku. Nedivila se mu. On nic nenesl.
„Počkej na nás!“ okřikl ho bratr a potom se otočila na Suki s otázkou: „Mají se tam lidé líp?“
Dívka se na něj chvíli dívala. Nebyla si vůbec jistá jak odpovědět. Nepochybovala o tom, že jsou na tom tyhle děti hůř, ale jak jim pomůže, když jim to řekne. Ale ani lhát jim nechtěla.
Po nepříjemné chvíli ticha Suki zvedla hlavu k obloze a váhavě řekla: „Každá vesnice se stará o ty, co to potřebují nejvíc, a některým to jde lépe než…“
„Takže mají!!!“ přerušil ji rozhořčeně.
„Ne, to jen, že naše vesnice jsou úplně jiné.“ pokusila se to napravit, ale měla spíš pocit, že plácá nesmysli. „Kazekage-sama jistě dělá vše, co je v jeho možnostech. Ale vy mu v tom musíte pomoct…“
„Jak?“ přerušil ji chlapec nespokojeně.
„Musíte studovat, najít si práci a potom pomáhat dětem jako jste teď vy. Rozumíš mi?“ řekla tím nejvážnějším tónem, jakého byla schopná.
„Myslím, že jo.“ odpověděl chlapec a znovu zavolal na bratra: „No tak, čekej!“

Zbytek cesty už proběhl hladce a hlavně tiše, ale Suki ticho docela vítala.
Oba chlapci se nakonec zastavili před napůl rozbitým dvoupatrovým domem.
„Tady bydlíte?“ zeptala se váhavě.
„Jo.“ odpověděl ten starší.
Suki se ho chtěla zeptat, kolik jich tam vlastně žije, ale zakručení v žaludku toho mladšího ji předběhlo.
Chlapec zakňoural a podíval se na bratra, který řekl: „Sestra přijde až za tři hodiny. Do té doby to musíš vydržet!“
Chlapce bratrova odpověď moc nepotěšila, ale očividně to chápal. Nejspíš byl už zvyklý.
Suki se na něj smutně podívala a hned na to se široce usmála a řekla: „Já vám něco přinesu!“
„Slibuješ?“ zeptal se mladší z nich nadšeně, když už byla na odchodu.
„Slibuju!“ zavolala za ním a zmizela.

Čekal na ni už několik hodin. Bylo by pohodlnější sedět v křesle, ale Shikamaru dal přesto přednost možnosti sedět dva metry od dveří na studené zemi a tupě ty dveře hypnotizovat v naději, že se otevřou.
Ty se ovšem nakonec skutečně otevřely a jeho tělo se okamžitě vymrštilo. Ale dívka, která jimi prošla, nebyla tou, s kterou chtěl tak hrozně moc mluvit. A tak jeho tělo zase ochablo a mladík sjel po stěně zase dolů.
„Stalo se ti něco?“ zeptala se Suki váhavě. Nebyla si vůbec jistá, jak s ním má vlastně mluvit.
„Trochu jsme se pohádali.“ řekl tiše, jako by ani nemluvil k ní.
„Bude nevhodné zeptat se, o co šlo?“ zeptala se váhavě a přisedla si k němu.
„To kvůli té její cestě do Kamenné.“ řekl otráveně a tiše dodal: „Jen myslet na to je otrava.“
Suki se tomu na okamžik pousmála a potom se zeptala: „A kdyby nejela, bylo by to v pohodě?“
„Jo!“ odpověděl rozzlobeně a postavil se.
„Tak proč tu nezůstane?“ položila očekávatelnou otázku a taky se postavila.
„Prý nemůže.“ odpověděl zkroušeně a začal nervózně přecházet po chodbě.
Dívka ho chvíli bezradně pozorovala, než ticho přerušilo kručení jejího žaludku.
Shikamaru ustal ve svém zbytečném počínání a řekl: „Připravil jsem těstoviny s masem, jestli máš zájem.“
Suki se na něj usmála a řekla: „Pokud ti potom nebudou chybět, tak moc ráda.“
„Tak pojď.“ prohlásil a už byl na cestě do kuchyně.
Suki ho tiše následovala, a když jí naznačil, aby se posadila, s úsměvem ho poslechla.
Shikamaru před ni položil plný talíř a s vlastním si k ní přisedl.
„Doufám, že ty jsi měla lepší den.“ řekl s váhavým úsměvem. Ani on očividně nevěděl, jak s ní mluvit.
Dívka chtěla odpovědět, ale na poslední chvíli se zarazila.
„Stalo se něco?“ zeptal se Shikamaru nervózně.
„Ne, to nic. Já jen…“ začala trochu chaoticky, ale zastavila se.
„Nemusíš mi odpovídat.“ ujistil ji lehce nervózní mladík.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Myslím, že zeptat se můžeš vždycky.“ odpověděl s lehkým pousmáním.
Suki se trochu váhavě kousla do rtu a potom začala slovy: „Jak se na tom Listová s chudobou?“
Shikamaru se nad tím zamyslel a potom odpověděl: „Myslím, že Listová je na tom celkem dobře. O potřebné se staral už První, pokud vím. Ale já na to nejsem zrovna expert.“ odpověděl nejistě.
„Nejspíš proto, že jsi se s ní nikdy moc nesetkal co?“ ujasnila si to Suki. „Takže jí moc nebude, pokud vůbec nějaká.“
„Takhle se to říct nedá. Vždycky se najdou chudí a potřební, ale vesnice se o ně stará. O sirotky a staré lidi tak, že jim dává peníze a bydlení, a těm, co ještě můžou pracovat, najde práci. Aspoň co jsem slyšel.“ řekl trochu váhavě. Nikdo nemohl pochybovat, že by uvítal změnu tématu.
Suki se na něj i přesto usmála a řekla: „Díky moc za jídlo i že jsme si popovídali.“
Když se zvedla a vzala talíř k dřezu, řekl: „Umyju to, jestli někam spěcháš.“
Dívka se na něj znovu usmála a řekla: „Dobrý odhad.“ potom vzala ze spíže nějaké jídlo a vyrazila ven z kuchyně.
„A kam vlastně jdeš?“ zeptal se, ale v jeho hlase zazněl jen mírný zájem.
„Splnit slib.“ řekla trochu tajemně, aniž by se na něj otočila.
„Tak to hodně štěstí.“ odpověděl trochu váhavě a vzal svůj talíř ze stolu.
„Díky a jednu věc si zapamatuj.“ řekla a na malou chvíli se na něj otočila.
„Jakou?“ zeptal se lehce zvědavě.
„Pokud k sobě patříte, tak vás žádné odloučení nerozdělí.“ prohlásila a odešla dřív, než mohla vidět jeho úsměv.