Písečná bouře 26

Ozvalo se zaklepání na dveře, které se v zápětí otevřely a dovnitř vešel Baki.
„Slyšel jsem, že jsi tady.“ začal na úvod.
Gaara k němu zvedl hlavu a prohlásil: „A ty jsi tady kvůli zvědavosti.“
„Vlastně ano.“ přiznal Baki.
„Tu složku mám.“ řekl Gaara zbytečně.
„A jsou v ní dobré zprávy?“ zeptal se Baki a přešel ke stolu, aby se a ni mohl podívat.
„Jelikož mám písemný důkaz, že rekonstrukce, kterou provedl Čtvrtý, platila pouze vesnice, tak ano.“ odpověděl s jakýmsi zadostiučiněním.
„Gratuluju, můžeš vytáhnout prachy z boháčů.“ prohlásil Baki cynicky, ale Gaarovi to ani v nejmenším nevadilo.
„Tahat peníze z chudých ovšem není moc logické, když je nemají, ne?“ odpověděl mu s lehkým pousmáním.
„Možná, ale vážně si myslíš, že s tím budou bohatí jen tak souhlasit?“ připomněl mu Baki pesimistickým a poněkud kritickým tónem, který v rozhovoru s nadřízeným neměl co dělat.
Gaara se na něj podíval a přísným hlasem řekl: „Nemusíš mě upozorňovat na nedostatky, o kterých vím. Nejsem blbý. A navíc tohle jsem už vyřešil.“
„Jak?“ zeptal se Baki překvapeně.
„Procenta z měsíčního přijmu.“ řekl ledabyle.
„Takže vlastně zaplatí všichni.“ řekl Baki zamyšleně a lehce škodolibě dodal: „To znamená, že tě celá vesnice bude mít o něco méně ráda.“
Gaara se při jeho slovech zamračil a řekl: „Nevím, jak to myslíš.“
Baki se ušklíbl a vysvětlil: „Zamysli se. Taková rekonstrukce bude stát balík a když to rozpočítáš, tak zaplatí každý částku, která je pro něj dost velká. A všichni neradi platí.“
„Jistě ale co mám dělat jiného?“ zeptal se lehce podrážděným tónem.
„Nejsem si jistý, ale myslím, že tohle už jsme na radě probírali.“ připomněl mu Baki s lehkým pokrčením ramenou.
Gaara se ovšem jen víc zakabonil a sám pro sebe zabručel: „Odkládají to, protože jim voda teče!“
Baki mu očividně rozuměl, protože se ušklíbl a řekl: „Odkládají to proto, že vesnice nemá peníze. A jen tak mimochodem…“
„Mou vinou, já vím.“ přerušil ho nespokojeně.
Baki mu na to nic neřekl a tak se slova musel opět chopit Gaara: „To proto nesnášíš slovo charita.“
Jeho bývalý sensei jen přikývl a tak mohl Gaara v klidu pokračovat: „Ale já ti slibuju, že tohle je naposled.“
„Neslibuj, co nakonec stejně nesplníš.“ prohlásil Baki ostře. „Navíc, tenhle projekt se mi líbí.“
„Vážně?“ vyhrkl mladík překvapeně.
„Jistě. Tohle nebude platit vesnice, takže zůstaneme v kladných číslech.“ prohlásil s lehkým pousmáním a potom dodal: „Ale aby to mohlo fungovat, musíš nejdřív zjistit, jaký ten výdělek je a kolik celkem potřebuješ.“
„Příští rok bude sčítání obyvatel a domů.“ řekl Gaara spokojeně.
„A ty jim tam přidáš kolonku na měsíční příjem.“ řekl Baki s lehkým pousmáním.
„Přesně tak. A to znamená, že na přípravu rekonstrukce mám celý jeden rok.“ prohlásil nadmíru spokojeně.
„Možná, že na to máš rok, ale i tak je to celkem málo. Ty nejsi instalatér.“ namítl jeho bývalý sensei.
„Ne? Tak tím se vysvětluje, proč některým částem té zprávy nerozumím.“ řekl mladík s úsměvem.
„Nedělej si ze mě p*d*l!“ pokáral ho Baki podrážděně.
„Nepovídej.“ odpověděl Gaara trochu cynicky. „A já že to ty si děláš p*d*l ze mě, když mi připomínáš tak očividná fakta.“
„Fajn, vyhrál jsi, ale to nic nemění na faktu, že nejsi instalatér.“ řekl Baki poněkud rezignovaně.
„Asi po dvou letech jsem pochopil jednu věc.“ prohlásil Gaara a nechal Bakiho čekat.
„Tak se pochlub!“ vyzval ho Baki okamžitě. Zřejmě neměl náladu na další hry.
„Práci musíš umět zadat.“ odpověděl mladík s úsměvem.
I Baki se tomu pousmál, a když odcházel ještě se tiše zeptal: „Tak proč nemáš nikdy čas?“
Gaara byl upřímně rád, že Baki na odpověď nečekal, protože mladík si podobnou otázku položil už mnohokrát.

Suki váhavě zaklepala na to, co zbylo z dveří, a počkala.
Otevřela jí stařenka se slovy: „Přejete si, slečno?“
„Já hledám takové dva malé kluky…“ řekla malinko nervózně. Nečekala ji.
Než stihla stařenka odpovědět, vyběhl ven ten menší z nich a zatahal ji za oblečení.
„Ahoj!“ pozdravila ho s širokým úsměvem, který jí vrátil.
„Donesla jsi nám něco?“ zeptal se ten druhý váhavě.
„Samozřejmě!“ potvrdila a podala mu tašku s jídlem.
Teď už projevil nadšení i ten starší. Dost možná nikdy tolik jídla neviděl.
Ten menší ji okamžitě pustil a běžel k bratrovi, aby se taky podíval a něco snědl.
„Zdržíš se?“ zeptala se stařenka.
„Asi spíš ne.“ odpověděla dívka trochu nejistě. „Chtěla jsem si ještě projít zbytek vesnice.“
„Tak to buď opatrná.“ kladla jí na srdce a potom se ještě otočila na kluky a řekla: „Jak se říká, chlapci?“
„Děkujeme!“ odpověděli sborově a ten menší s plnou pusou.
Suki se tomu zasmála a řekla: „Není zač!“
Oba dva jí ještě stihli zamávat, než zmizela. Měla naspěch. Věděla sice, co teď bude dělat, ale najít všechny zásobárny s vodou určitě nebude hračka.