Panoš aneb ztracená princezna 13. díl Pohled na nevěstu

Už jen jedna noc, jedna jediná noc jí dělí od nekonečně mnoho nocí s ním, zítra se stane jeho ženou. Má z toho strach? Po tom všem, možná, ale ona se nechce vzdát, nebo tak aspoň nechce působit. Bojí se, ale co s tím může dělat? Je silná, umí bojovat, poradí si se vším, ale poradí si s ním? Dobře, s ním možná ano, ale poradí si se svojí láskou k němu? Kdo ví… Každý jeho úder jí bude bolet víc, než kopanec do břicha, ví to a taky ví, že dokonce svého života už to bude muset snášet. Má ještě naději zvrátit svůj osud na lepší cestu? Třeba útěkem, no vlastně, kam a proč by utíkala, už jednou utekla a jak to dopadlo. Všechno se to tak nepříjemně zamotalo, až sama nevěděla jak z toho ven, jedno ale věděla jistě, chtěla s ním zažívat ty samé chvíle, jako když byla převlečená za mladého panoše. Jen možná trochu jinak. Popravdě chtěla, aby jí miloval, ale je tohle po tom všem ještě možné? Co když ho nikdy nepřesvědčí, že mu nechtěla nijak ublížit, že musela být převlečená, že o tom sama ani nevěděla. Naděje, že by jí uvěřil, je ovšem nulová. Je pevně přesvědčen o její vinně a Karin bude dokonalou útěchou pro jeho zlomené srdce, vlastně proč zlomené? On se nezamiloval. To jen ona, vlastně, kdyby nebyla v převleku, nikdy by ho nepoznala i z jiné strany, díky Saimu se do něj zamilovala. Svatba, když se řekne to slovo, člověk si představí šťastnou nevěstu v bílém kráčející po sametovém koberci k oltáři, kde na ní čeká milovaný muž a světe div se, vypadá jako nejšťastnější muž pod sluncem. Jenže ona si ani není jistá, jestli se nerozbrečí hned, jak začne hrát svatební pochod.

Stála před zrcadlem, celá v bílém a hleděla na svojí tvář. Chybí už jen pár chvil, než se stane jeho ženou. Neuměla si ten život představit, ale jedno věděla, bude bojovat! Přece ho nenechá nějaké Karin. Svoji řeč, svoji svatební řeč znala už nazpaměť. Ale popravdě bála se, moc se bála. Pořád ještě věřila, že se Sasuke uklidní, jenže on byl naprosto přesvědčený. A od doby, co je tu, se jí zdárně vyhýbal a Karin se na ní vesele šklebila. Pohlédla na sebe do zrcadla, znovu. V očích se jí zatřpytily slzy, jako diamant, který jí vysel na krku a v uších. Na co jsou diamanty? Jo někdo se v nich vyžívá, ale jí bylo jedno, co má v uších nebo z jaké látky jsou její šaty. Ano vypadala nádherně, ale krása je pomíjivá a popravdě, ona si nepřipadala jako princezna. Připadala si jako dívka, které hrozí smutná budoucnost.
Otevřeli se dveře, ona rychle setřela slzy a obrátila se na osobu před ní.
"Hinato!" pousmála se.
"Jak ti je?" prokouknula jí.
"Jak asi? Můj život visí na vlásku, ale je to jen má chyba, já Sasukemu rozumím a chápu ho, jen se bojím, že mi nikdy neodpustí. Bojím se, hrozně moc se bojím. On není špatný člověk, ale přesto se bojím, že mě bude do smrti nenávidět. A já? Jaká budu královna? Neumím vládnout! Celý život jsem žila v kuchyni a v lesích. Nejsem princezna!" Hlesla. Její hlas byl tak smutný a zoufalý, že to rozesmutnilo i Hinatu.
Objala jí a konejšila.
"Sestřičko. Moje nejlepší sestřičko. Víš, i když jsem nevěděla, že jsi mojí sestrou, měla jsem tě stejně tak ráda a vidíš, si mojí sestrou. Stejně tak ty, celý život si princezna, i když o tom nevíš. Ale jsi přirozeně zdvořilá a tak nějak princeznovská. Zvládneš to! Musela ses jako maličká starat o našeho umírajícího tatínka, myslím, že ty zvládneš všechno! I nějakýho prince…" snažila se zlehčit situaci, ale i když se rozesmáli, nic to na jejích obavách nezměnilo.
"Víš, za chvíli to začne, a i když netuším, jestli budu někdy šťastná, miluju ho! To mi dává sílu jít dál a dál a každý den se budu probouzet a ptát se sama sebe: "Pořád mám tu sílu?" a vím, že jí budu mít až do konce života, možná to bude těžké, ale věřím v to, protože víš, i přes to jak se chová, pořád mu věřím a věřím i v něj, není špatný, nikdy nebyl, prostě mu věřím. Já si jen přeju, ať to vyjde tobě a Narutovi." Naposled jí objala a pak už Hinata odešla.
Jen co vyšla ze dveří a zavřela je, se hrozně lekla.
"Sasuke?" zašeptala vyjeveně, aby jí Sakura neslyšela.
"Dobrý den, Hinato." Řekl, jako by nic.
"Co tu děláte? Jdete za nevěstou? Víte snad, že vidět nevěstu ve svatebním…"
"Přináší smůlu, vím a teď už za ní nejdu."
"Vy jste snad poslouchal za dveřmi?"
"Dovolte?" ohradil se.
"Princi!" povytáhla obočí.
"Jen jsem něco zaslechl, nebylo toho moc." Přiznal se.
"Nerada to říkám princi, ale měl byste se stydět. S Narutem jsme chtěli, abyste se usmířili, tak jsme vám poslali dopisy a Sakura přijela ještě sklíčenější než předtím. Nevím, co jste jí řekl, ale měl byste se stydět. Možná dala ránu vašemu egu, ale víte co? Zasloužil jste si to! Nemáte právo jí tak trápit. Nemáte ponětí, čím si jako malá musela projít. Žila v chudobě a starala se o nemocného otce, který jí zemřel. Ona je tak křehká, možná působí tvrdě na povrch, ale je jako porcelánová panenka. Jestli jí ublížíte, nepřejte si mě. Nedovolím vám, jí ubližovat. Ano, chcete říct, že vám taky ublížila, ale popravdě, kdyby si na nic nehrála, ani byste si jí nevšiml. Byla by to jenom nějaká služka dobrá leda tak do postele, ale vy jste jí měl možnost poznat jako kamaráda a o to vám šlo ne? Aby vaše manželka byla kamarádem, který s vámi klidně uteče, i když ví, jak hloupý je to nápad, nebo vám klidně přiloží hrot kordu k hrudi, ale zároveň bude krásná a reprezentativní. Řekněte princi, tenkrát na plese, řekl byste, že to nebyla princezna, ale jen holka z kuchyně, která se nikdy neučila dobrým způsobům?"
"To ne, ale…"
"Vidíte, je mi jedno, jak moc je uražená vaše mužská ješitnost. Jestli uroní jen jedinou slzu, kvůli vám, klidně vás nechám zavraždit!" Sasuke nadzvedl obočí. Tohle že je ta vždy hodná Hinata?
Chtěl něco říct, ale nenechala ho.
"A ještě něco, propustíte Karin, je mi jasné, proč jí tu držíte a Sakuře taky, nehodlám vědět, že se moje sestřička každý den užírá strachy, zda nejste někde s ní. Vy jste oba úplně stejní! Radši byste se pozabíjeli, než přiznali, že ten druhý měl pravdu!"
"Já už to chápu, Hinato," zarazil jí.
"Ale jestli dovolíte, za chvíli mi začíná svatba a docela nerad bych jí propásnul!" umlčel jí konečně. Hinata se zářivě usmála.
"Samozřejmě." Přikývla a vydala se do kostela, kde se připojila k Narutovi.
"Kam ses mi ztratila?" zeptal se.
"Jen jsem si něco vyjasňovala se Sasukem." Usmála se a políbila ho.
"Povídej." Zasmál se.
"Trochu jsem mu vyhrožovala." Zazubila se.
"Ty něco takového umíš?" nevěřil vlastním uším.
"Zřejmě ano, Naruto, všiml sis něčeho?"
"Že už si nevykáme? Ano všiml a jsem za to rád." Pousmál se a ona ho objala.
Pak vešel Sasuke a stoupl si k oltáři. Tak moc přemýšlel nad tím, co slyšel a co mu řekla Hinata. Takže ten dopis nepsala ona, to už věděl, ale popravdě ani ho to nepřekvapilo. Pořád si ale nebyl jistý, jestli jí může odpustit. Pořád ještě pochyboval.
A pak se rozezněla hudba a otevřely se dveře a všichni lidé si stoupli. Dovnitř vešla dívka v nádherných bílých šatech, přes obličej průhledný závoj a ve vlasech korunku, a je mu to do slova vyrazilo dech.
I přes závoj viděl její oči a tu nejistotu, viděl, že má strach a pak zachytila jeho pohled a po celou dobu, si hleděli do očí. Bylo to jako neviditelné magické pouto.
A on se usmál, byl šťastný jako nikdy a hrdý na to, že zrovna ona, má být jeho manželkou. Najednou si byl naprosto jistý, že tohle je správné, že to tak prostě má být a asi mělo. Konečně všemu porozuměl, konečně si naplno uvědomil to, co bylo zřejmé odjakživa. Jenže viděl na Sakuře, že mu jeho upřímný úsměv moc nevěří, aby taky ano, když jí řekl to, co jí řekl. Nedivil se, ale on věděl, že tenhle okamžik si zapamatuje navždy. Byla tak nádherná.
A ona šla naproti němu a opravdu se bála, s každým krokem víc a víc se jí třásl krok, ale on se usmíval. Proč se usmíval? Nevěřila, že je to upřímný úsměv. Po tom, co jí řekl, kdo by se mohl divit? Ale stejně jí přišlo, že tohle není falešný úsměv a výraz v jeho očích, vypadal tak krásně a jí z toho málem puklo srdce.
Pak k němu došla. Zastavila se vedle něho a pohlédla na faráře. Hudba dozněla a sálem se začal ozývat farářův hlas. Poslouchala ho, ale myšlenkami byla u vedle stojícího prince.
"Prosím, Sakuro, řekněte svému budoucímu manželovi svůj slib." Zaznělo a ona se nadechla a otočila se k němu, pohlédla mu do očí a měla co dělat, aby se na něj dívala celou dobu.
"Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co tu mám říct, popravdě, náš příběh, naše pohádka, protože princové a princezny jsou přece jenom v pohádkách, nezačala příliš dobře. Kdo by tenkrát řekl, že s tuláka se vyklube princ a z drzé holky z kuchyně, se vyklube princezna? Byla jsem zde poté jako panoš, vlastně už ani nevím proč, prostě byla a nelituji toho. Ničeho, co jsem udělala. Kdybych musela, udělala bych to znovu, protože díky tomu tě znám, Sasuke. A jedno vím, i když nevím, jestli o to stojíš. Vím, že i díky tomu tě budu ctít i milovat, budu s tebou v dobrém i zlém, klidně i v nenávisti, když to bude potřeba, ale neustoupím, budu tu s tebou. Vždycky, protože tě miluju, tak moc, že to překonám, možná nebudu šťastná, ale budu tě milovat i v neštěstí, protože budu věřit, že se změníš, že jednou pochopíš, že jsem ti nechtěla ublížit. Prostě tě miluju a to už jen tak nezměním, to ti slibuji." Chvěl se jí hlas, a když se zadíval ještě víc, viděl, že se jí v očích třpytí slzy strachu. Tsunade s Hinatou už plakaly a davem se ozýval nejistý šepot.
"Sasuke, teď proneste vy, svůj slib." Řekl farář.
"Princezno, princezno, tak dlouho jsem si promýšlel svou řeč a stejně je teď úplně jiná. A slibuju ti, přes všechno co jsem kdy řekl, že každé slovo bude pravdivé, i když jsem už jednou řekl, že ne. Máš pravdu, nikdy bych nečekal, že se z tebe vyklube princezna, ale když se teď dívám zpět, jsem v to rád. Nemohl bych si vzít tvojí sestru, nechtěl bych ublížit Narutovi. Asi to takhle prostě má být a já už se tomu nechci bránit. Ano, dlouho jsem se bránil připustit si své city k tobě. V podstatě mě přesvědčila Hinata svými výhružkami a taky tenhle okamžik. Když jsem tě viděl, jak jdeš uličkou a bojíš se mě, skoro jsem se styděl, člověk jako ty se nesmí ničeho bát a už vůbec ne života se mnou. Nechtěl jsem ti odpustit, ale teď už vím, že s tebou budu vždycky, v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, dokud nás smrt nerozdělí a to doufám, bude hodně dlouhá doba. Miluji tě, Sakuro a věř, že každé své slovo myslím naprosto vážně. Naše pohádka, bude mít šťastný konec, to ti slibuji já." Usmál se a vzal jí za ruku a ona na něj jenom koukala. Ten jeho proslov jí naprosto dostal. Měla v očích slzy, ale tentokrát štěstí.
"A teď poklekněte." Pronesl farář a oni uposlechli, stále se drželi za ruku a všechno šlo, tak jak má, vyměnili si prstýnky a pak přišla ta věta, na kterou čekali snad celou věčnost.
"A nyní povstaňte a dejte si první novomanželský polibek."
Nedalo se říct, že by vstali, spíš radostně vyskočili, pak Sasuke odhrnul Sakuře závoj a pohladil jí po tváři a usmíval se, tak moc se usmíval a ona mu věřila.
A pak se k ní sklonil a do úst jí vtiskl polibek, tak krásný, něžný a plný lásky, že Hinata radostí zavzlykala a Sakura si ho k sobě přitáhla ještě těsněji, ani jednomu to nestačilo a polibek prohloubily, nemohli se jeden druhého nabažit.
A pak všichni vyskočili a začali tleskat.
"Sláva novomanželům!" mám takový pocit, že to byl Naruto.
Až tehdy se od sebe oddělili a pohlédli jeden druhému do čí, Sakura byla zmatená. Co se to tu sakra stalo? To nebyl polibek plný lží, tohle bylo opravdové! A ta řeč, v očích se jí třpytily slzy, ale byly to slzy štěstí, jenže bylo to opravdové štěstí? Nebo jenom lež.
Sasuke jí chytil kolem pasu a vydali se ven. Lidé ještě pořád tleskali a Sakura nevěděla co si myslet, byla zmatená, ale její srdce tlouklo o závod.
Vyšli ven, kde stáli další lidé a házeli po nich lístky růži a Sasuke se zastavil, přitáhl si Sakuru k sobě a něžně jí políbil. Objala ho kolem krku a polibky mu vracela, dav jásal a oba byli šťastní. Jak je možné, že se to tak náhle zvrtlo? Opravdu jediný pohled stačil, aby se vše změnilo? Nebo je to jen další a další hra.
Odtáhl se od ní a opřel si čelo o její. Jen tak na ní hleděl a užíval si tu chvíli. Byl šťastný, opravdu byl, ale jinak než se Saiem, nebo s princeznou, teď v tuhle chvíli mu prostě jen nic nechybělo.
A pak se konala hostina, všichni pili a radovali se a Sasuke se věnoval jenom Sakuře, zvláštní ale bylo, že spolu skoro nemluvili, prostě na sebe jenom koukali a užívali si pocitu štěstí.
"Sakuro, já jsem tak šťastná!" odtáhla jí Hinata stranou a zářila jako malé dítě.
"Ne pro to, že mě Naruto právě požádal o ruku, ale v tuhle chvíli kvůli tobě. Ta jeho řeč byla nádherná!"
"Naruto tě požádal o ruku? To je skvělé!" vyjekne Sakura a obejme jí, ale ona se od ní hned odtáhne.
"Neblázni, dneska je tvůj den sestřičko, a jak je vidět, nebude to tak špatný." Zazubila se.
"Prosím tě, řekni mi, co myslel těmi výhružkami?"
"Jen jsem si s ním pár chvil před svatbou popovídala a oznámila jsem mu, že jestli tě udělá nešťastnou, skončí na šibenici, nebo tak někde" usmála se a Sakura nestačila zírat.
"Páni, Hinato! Překvapuješ mě!" dívka v bílých šatech se zasmála, ale náhle její smích ustal, hleděla před sebe, do očí muži, kterého milovala, do očí princi, se kterým možná bude šťastná, pořád si tím není jistá, ale jestliže jeho řeč byla lživá, asi to nepřežije.
"Nebudu rušit!" špitla mladší princezna a odběhla pryč, za svým snoubencem.
"Slyšela jste tu radostnou novinu?" nahodil Sasuke, když se k ní blížil.
"Ano, přeji jim to, princi." Přikývla s úsměvem.
"Myslím, že už není potřeba těch formalit, Sakuro." Vzal její obličej do dlaní.
"Co tě přinutilo změnit tvůj názor?" zajímala se s pohledem ponořených do jeho očí.
"Já vlastně nikdy nebyl přesvědčený o tom, že bych tě mohl nenávidět, ale moje uražená ješitnost byla prostě moc silná. Zřejmě mě štvalo, že jsem se nechal obelhat malou žábou, ne počkej, nic neříkej, vím, že jsi mě nechtěla obelhat a taky to, že ten dopis si nepsala ty, ale Hinata a Naruto psal zřejmě za mě. Mrzí mě to… Já, když jsem tě viděl, vcházet do kostela, všechno mi to došlo a byl jsem nejšťastnějším mužem, že zrovna ty, budeš mojí královnou." Tak nádherně se usmál a já to vzalo dech.
"Asi jsem se zamiloval na první pohled, teda to už tenkrát na plese a do Saie jsem byl taky zamilovaný, ale jinak. Je to zvláštní, cítil jsem jiskření v každé tvé podobě, až jsem si mnohdy myslel, že to není normální!"
"A co je podle tebe normální? Tahle doba určitě ne, ale jsem ráda, že jsem jako legendární popelka i já našla svého prince." Objala ho.
"Ale od teď už bude všechno lepší, když se nebudeš vydávat za panoše, ano?" políbil jí na nos.
"S tím absolutně souhlasím." Přikývla a pak jí políbil, jen mělce a přesto jí to vzalo dech.
"Myslíš, že bude někomu vadit, když zmizíme? Docela rád bych z tebe tyhle šaty někde sundal." Zasmála se.
"Ale no tak! Jsme přece v pohádce!" připomněla mu.
"A co má být?" pokrčil rameny.
"Pohádka vždycky končí svatbou, zapomínáš?"
"Ne maličká, jen ta naše pohádka, svatbou teprve začíná!" pohladil jí po vlasech, vzal jí za ruku a rozběhl se s ní pryč.
"Kde to jsme?" rozhlédla se kolem.
"Zahrada, ještě si tu nebyla, nebo aspoň ne v této části, že?" usmál se.
"Neměla jsem čas!" připustila se smíchem.
"Sem jsem chodil jako malý a sedával pod tamtím stromem." Ukázal na jedno místo.
"Proč?"
"Mluvil jsem s maminkou, spíš jsem jí popisoval svůj den a říkal jí, že jí mám rád." Pokrčil rameny a její srdce se zalilo upřímným citem, něhou.
"A teď jsme tu proč?" vyzvídala.
"Protože tě chci představit mojí mamince!" potvrdil jí její domněnku.
"Bude mi potěšením!" pousmála se a nechala se vést k malému altánku uprostřed zahrady, tam si oba společně klekly na podlahu.
"Dlouho jsem k vám nemluvil, maminko. Nebyl čas a já, byl jsem zaslepený, přiznávám, raději jsem se hodil po lesích, a však ty nejlépe víš, co jsem dělal. Proto věřím, že jsi to byla ty, kdo mi seslal Sakuru, mojí milovanou princeznu, panoše, děvečku a bůh ví koho ještě. Děkuju ti." Zašeptal a Sakuře stekla po tváři slza.
"Pláčeš?" pohlédl na ní.
"Štěstím." Podotkla a poté ho objala.
"Jsem hrozně ráda, že to dopadlo takto, hrozně jsem se bála!"
"Já vím, byl jsem hlupák, ale teď už nejsem a nebudu, propustil jsem Karin a tebe si nenechám utéct, už ne. Budu si tě považovat a hýčkat tě, střežit jako oko v hlavě."
"No tak, nepřeháněj to! To že jsem princezna a tvoje žena, neznamená, že si spolu nemůžeme zajet na lov!" zarazila ho.
"Doufal jsem, že to řekneš!" a poté se oba rozesmáli, šťastně a upřímně.

Tohle že má být konec? Ne, kdepak! To je teprve začátek. Sasuke, princ, který žil bohémský život a Sakura, mladá hubatá ztracená princezna. Je jedno kolik překážek jim bránilo, aby mohli být spolu, důležitější je, že je překonali a chtějí žít svůj život šťastně a to půjde, jen když budou spolu. Kdo ví, kolik hádek je ještě čeká, kolikrát si půjdou ti dva po krku, nezáleží na tom, jestli jsou z královského rodu, nebo snad od koní, láska je nad všechny tituly a trable s ním spojené na urozenost nehledí. Tak jim snad už jenom přejme, aby žili šťastně až navěky.
A jestli chcete ještě vědět něco o Hinatě a Narutovi, tak o ně mít strach opravdu nemusíte, vždyť za nedlouho se chystá další svatba!