Písečná bouře 27

Čas. Jak hrozně subjektivní je jeho vnímání. Pro Shikamara, Temari nebo Kankura byl přímo nekonečný, zatímco Suki by ho potřebovala o něco víc, aby se stihla dostat k budově Kageho včas.
Lehce se jí sevřel žaludek, když zjistila, že už na ni Kankurou čeká.
„Omlouvám se…“ začala váhavě.
„Nejdeš pozdě.“ ujistil ji lehce nervózní mladík.
„Aha. Tak to je dobře.“ řekla s poněkud pokrouceným úsměvem.
„Takže, můžeme jít?“ zeptal se nejistě.
„Můžeme.“

Dveře se pomalu otevřely a dívka opatrně nakoukla dovnitř. To, co uviděla, ji ovšem nepotěšilo.
„Temi!“ řekl Shikamaru, jako by tomu ani nevěřil, a zvedl se z podlahy.
„Ahoj.“ řekla váhavě a v duchu zvažovala možnost, že prostě uteče.
Mladík jí k tomu ovšem nedal prostor, protože přešel k ní a vzal ji opatrně za ruku.
„Promiň mi to, byl jsem hlupák.“ řekl lehce zoufale.
Temari sklopila oči k zemi. Nechtěla se na něj dívat a vidět jeho výčitky, zvlášť když je sama měla.
Mladík to zřejmě špatně pochopil, protože pustil její ruku a ucouvl.
„Nezlobím se.“ řekla Temari, ale do očí se mu podívat nedokázala.
„To, co jsem řekl, byla hloupost.“ řekl opatrně.
„Nevím, co mám dělat.“ přiznala a konečně se mu podívala do očí. Byly smutné a jakoby unavené.
„Jestli tam musíš jet, tak to pochopím a počkám.“ řekl s velkým sebezapřením.
Dívka se na něj lehce usmála a bez varování ho objala.
„Ale budeš mi moc chybět.“ prohlásil opatrně, jakoby se bál, že pokazí jejich usmíření.
„Ty mně taky.“ řekla nalomeným hlasem a mladík na rameni ucítil její slzy.
„Mám ještě trochu času, ale zítra odpoledne bych měl nejpozději vyrazit zpátky domů.“ řekl váhavě.
Temari ho trochu neochotně pustila a zeptala se: „Co budeš ty čtyři měsíce dělat?“
Mladík se krátce kousl do rtu a potom ze sebe vysoukal: „Pokusím se zařídit všechno potřebné v Konoze a zabalím si.“
„Dobře.“ řekla s váhavým úsměvem a potom navrhla: „Co se jít trochu projít?“
„Moc rád.“ odpověděl Shikamaru. Ani jeden tu nechtěl sedět a trápit se v nepříjemném tichu.
„Procházka nám prospěje.“ prohlásil, když se za nimi zavřely dveře a opatrně vzal její ruku do své.
„Ano.“ odpověděla s ruměncem a přitiskla se k němu.
Kdokoliv by je viděl, myslel by si, že jsou čerstvě zamilovaný pár.

Cesta do restaurace proběhla v naprostém tichu, které tížilo oba dva. Její žaludek byl tak scvrklý, že měla pocit, že do něj při večeři nedostane ani kapičku vody. Naštěstí se ukázalo, že restaurace, kterou vybral, je relativně hlučné místo a tak z ní část napětí brzy opadla.
Jídlo bylo dobré a konverzace se nakonec ukázala o dost snadnější, než předpokládala, už neměla pocit, že je to rande, ale spíš večeře s kamarádem. A tak se bavili o těch nejobyčejnějších věcech na světě a některé otázky by přihlížejícím nejspíš přišly divné, ale ani jednomu to nevadilo.
„Máš ráda lesy?“ zněla jedna z nich.
„Mám rači hory a co ty?“
„Nesnáším je, vždycky se v nich ztratím.“ odpověděl s pokrčením ramen a Suki se nad tím pousmála.
„Takže už jsi několikrát byl v lese co?“ zeptala se s úsměvem.
„Jo. Poprvé na chuuninské zkoušce v Listové.“
„A jaká byla?“
„No, to by bylo na dlouho.“ řekl trochu váhavě.
„Času máme dost.“ namítla s úsměvem a Kankurou jí ho vrátil.

„Něco pro tebe mám.“ prohlásil Baki a v hlase mu zazněl náznak nadšení, které u něj bylo stejně vzácné jako déšť v jeho rodné vesnici.
„To proto neklepeš?“ zeptal se lehce cynicky Gaara.
Baki jeho poznámku ovšem ignoroval a jen se zeptal: „Ani trochu tě nezajímá, co to je?“
„Jen lehce.“ přiznal neochotně a založil si ruce na prsou.
„Je to podrobný seznam lidí, kteří pracují v tomhle oboru, tedy instalatérů.“ řekl a hodil mu další papíry už na tak plný stůl.
„Díky.“ odpověděl Gaara, ale moc upřímně to neznělo.
„Copak? Ty už nehledáš instalatéra? Měl jsem ti spíš donést příručku Jak na potrubí snadno a rychle?“ zeptal se otráveně Baki.
„To zrovna ne, jen musím tenhle plán projednat s radou a do toho se mi zrovna nechce.“ řekl otráveně a podepřel si hlavu pravou rukou.
„Nemyslím si, že to bude problém.“ namítl Baki. „Ale hádat s nimi by se mi teda nechtělo.“
„Mě se taky nechce.“ konstatoval Gaara otráveně.
„Tak si to aspoň projdi.“ řekl Baki panovačně a odešel z jeho kanceláře.

Témata k hovoru se dál střídala, ale Suki se nakonec prostě musela zeptat: „Můžu se zeptat, jak to vlastně u vás je s tou cestou do Kamenné?“
„Nemusíš šeptat.“ ujistil ji Kankurou s úsměvem. „Tohle není žádné tajemství.“
„Tak povídej!“ vyzvala ho.
„Jede Temari.“ řekl jednoduše a dívka si bezděky vzpomněla na důvod své otázky, na rozhovor s Shikamarem.
„A co kdyby nemohla?“ ptala se neodbytně dál.
„Tak bych musel jet já.“ přiznal trochu neochotně. Očividně se mu tam moc nechtělo.
„Aha.“ řekla jakoby nic a změnila téma na diplomatické vztahy.