Láska a strach, čemu podlehnu? část 13.- Speciál

Z pohledu Naruta...

Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.
Dívka, kterou mou milovanou byla,
už dávno na mě zapomněla.

Odešla mi do světa,
do světa, do něhož už nepatřím.
I když vedle mě každou chvíli bývá,
nic teplého ke mně neskrývá.

Jen chladná slova od ní slyším,
kvůli nim jen mlčím, v hloubi duši trpím.
Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.

V očích tvých se ledovec ukrývá,
je chladný pevný, neprolomí se.
Teplo, kterou tvou mysl zahřívá,
z jakého důvodu k tobě neproniká?

Svíčka lásky pomalu uhasíná,
knot se krátí, už nevydrží.
Lásce čas už nezbývá,
rudý žár do spánku upadá.

Lásko, prosím, vrať se mi.
Na naše společné chvíle vzpomeň si.
Udělám všechno, třeba i smrt si zvolím.
Nežli žít v muka a utrpení.

Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.

Z pohledu Hinaty...

Kamínky na motýlích křídlí se třpytí.
Ve světle na mě hledí přívěšek stříbrný.
Co je to zač? Kde se tu vzal?
Ten nádherný klenot v mé skříni.

Od koho tu cennost mám?
Že na něm je, pro mou lásku psán.
Že by od přítele nebo ctitele?
Proč vůbec netuším, nevím?

Takový divný pocit ve mně vyvolává.
Jako kdybych ho už někdy pocítila.
Je to vzpomínka na lásku něčí.
Na lásku pro mou ztracenou duši.

Čípak je? Nemůžu vzpomenout si.
Možná je blízko, ale cizí je mi.
Proč mám pocit, že se na mě divně dívá?
Ten člověk, co vedle mě věčně bývá.

Je to kvůli mně? Snad podivně vypadám?
Na něj mluvím tím nejmilejším hláskem.
Jen smutnýma očima na mě hledí.
Nic nemluví, jen mlčí.

Má mysl zmatená je, vzpomínky vymazané.
Moje poslední stránky života poztrácené.
Chci se ptát, dozvědět se více.
Možná ten člověk mou ztracenou láskou je.