Dobro proti zlu - kapitola 1: Mise ve Sněžné vesnici

Hokage Listové vesnice stála u okna své kanceláře. Zamračeně sledovala déšť, který bušil do skleněných tabulí. Myšlenkami byla kdesi jinde, někde u rozhovoru, který ještě před chvílí vedla se Shizune. Její asistentka jí sklíčeně pozorovala a pravou rukou hladila Tonton.
„Tsunade-sama,“ hlesla po chvíli opatrně.
Její nadřízená jen zamručela a nepřestávala sledoval dnešní nehostinné počasí. Po chvíli se skutečně otočila čelem k ní, než si pomalu sedla za svůj stůl.
„Opravdu o tom uvažujete, Tsunade-sama?“ zeptala se prchlivě a sledovala mračící se tvář, podepřenou štíhlými prsty.
„Jsem si jistá, že teď nadešel ten správný čas, abychom ji přivedli zpět,“ odpověděla vážně a sáhla do zásuvky pro láhev saké.
Pomalu si nalila malý doušek a nepřítomně ho usrkávala. Venku hlasitě zahřmělo a jakási větev narazila do okenní tabule. Shizune sebou poplašeně škubla a ustrašeně ztišila hlas.
„Nemyslíte si, že tím uvedete Konohu do nebezpečí? Přece jen….“
„Ne,“ přerušila jí Hokage s klidem. „ Narodila se tady, patří tady. Evakuace do Skryté Sněžné byl jen krok k její ochraně. Je dcerou shinobiů Vesnice ukryté v Listí a proto nepochybuji o tom, že zdědila naši ohnivou vůli,“ pronesla a zavdala si saké.
Shizune si povzdechla, ale neodvažovala se snad dále odporovat rozhodnutí hokage.
„ Chci, aby tady zítra přišel Kakashi, zařiď to Shizune,“ nařídila jí po chvíli.
„Hai,“ přikývla Shiz a měla se na odchodu. Na poslední chvíli se otočila a nechápavě pohlédla na Tsunade.
„ Jen Kakashiho?“
„Ano, bude velitelem týmu, který s ním musím prodiskutovat. Tak už běž,“ pobídla jí a znovu si nalila alkohol.

„Tak tohle jste po mě chtěla Pátá,“ pronesl Kakashi druhého dne ráno v kanceláři hokage.
„Jsi nejschopnější jounin Kakashi. Jistě jsi pochopil situaci, kterou jsem ti vysvětlila,“ ujistila se, aniž by snad Kakashi přikývl. „ Je rozhodně velice důležité, aby se ta žena vrátila sem.“
„Rozumím,“ přikývl zamyšleně a prohlédl si složku, kterou mu Shizune vtiskla do ruky.
„Čekal jsem, že mi je vyberete,“ řekl potěšeně a položil papíry na okraj stolu.
„Tvůj tým je pro tuhle misi jako stvořený.“
„O tom nepochybuji.“ujistil Tsunade.
Beze slova vstala od svého stolu a opět se odebrala k oknu. Vyhlédla ven. Po včerejším dešti ani stopy. Svítilo slunce a jen stromy se lehce kymácely v nepříliš silném, teplém větru.
„Kakashi,“ oslovila ho vážně, „úspěch mise je důležitý. Pokud jí nepřivedeme a neochráníme, je v nebezpečí celý náš svět. Je silná a schopná kunoichi, ale stejně křehká jako sněhové vločky, mezi kterými teď žije.“
„Přivedeme jí,“
„Nepochybuji, že Narutův talent měnit lidi se vám bude velice hodit,“ podotkla Tsunade a letmo se usmála. „Vyražte ihned jak to bude možné,“ rozkázala a Kakashi s puknutím zmizel. Zůstal jen slabý obláček kouře.

„Zase jdete pozdě, Kakashi-sensei,“ zamručela růžovovlasá dívka s rukama v bok. „Přišel jste někdy přesně?“
Kakashi se upřímně zamyslel. „Nevzpomínám si,“ opáčil suše a podrbal se na hlavě.
Sakura prohodila očima v sloup a Naruto se vrhnul před svého mistra.
„Kakashi-sensei! Tak honem, řekněte nám misi,“ prosil ho.
Kakashi ho nejdřív gestem ruky umlčel, prohlédl si všechny tři, než se povzbudivě usmál.
„Naší misí je: dopravit se do Sněžné vesnice a přivést sem do Listové jistou osobu,“ vysvětlil jim.
„Osobu?“ zopakoval Naruto a probodl mistra pohledem.
„Osoba, tím je myšleno-“ začal Sai, ale Naruto ho vztekle zarazil.
„Zmlkni, já přece vím co je to „osoba“!“
„Koho, Kakashi-sensei?“ vložila se do jejich rozpravy Sakura a stoupla si kousek před Naruta, aby jí tak nemohl přerušit. Oba chlapci ztichli a čekali na odpověď senseie.
„Je to někdo opravdu důležitý,“
„To není odpověď!“ zavřeštěl Naruto.
Kakashi si povzdechl a trochu svěsil hlavu. „ Až jí najdeme, poznáte jí,“ odvětil.
Další Narutovy nesmyslné otázky zanikly v Sakuřině pěsti, která chvíli na to padla na jeho tvář.

Vesnice ukrytá ve Sněhu.
Jako většinu času opět sněžilo. Vesnice byla v klidném rozpoložení. Všude se ozýval dětský smích s rodičovskými připomínkami, které v tuto dopolední dobu nebyly moc brány v potaz.
Krom smíchu dětských tváří se ozýval i jiný. Byl trochu dospělejší, ale upřímný a osoba si ho vyloženě užívala.
Rudovlasá mladá žena jen lehce klusala v jemném sněhu, utíkajíc před svým přítelem, který jí pronásledoval s velkou hroudou sněhu v ruce. Tváře jí hořely červení a oči se podivně leskly.
Chvíle nepozornosti zapůsobila náhlý nečekaný pád. Mladý muž využil své příležitosti a vrhl sněhovou kouli proti ní. Hbitě se otočila na záda a v momentu kdy kulička byla už kousek od ní, mávla štíhlým prstem a sníh se rozprsknul opět na sněhové vločky.
„Nikdy jsi mě nedokázal trefit!“ zasmála se provokativně a přitom zatočila nenápadně prstem.
Hrouda sněhu, kterou vytvořila ho zasáhla zezadu do temena hlavy.
Zaúpěl a promnul si místo na hlavě.
Žena byla v mžiku na nohou a dala se znovu se smíchem do běhu. Její přítel neotálel a rozeběhl se za ní. Dohnal jí, rázem se chytil jejího pasu a stáhnul sebou dolů na zem.
„Jen papej, papej!“ uculoval se, když jí cpal sníh do světle růžových rtů.
Ona ho vyprskávala a překulila se na něj.
„Ale, ale. No papej, papej!“ zopakovala se záchvatem smíchu.
Po chvíli oba padli vedle sebe na zasněženou zem. Roztáhli ruce a zhluboka vydechovali.
„Daki,“ oslovila ho najednou vážně.
„Co se děje?“ otočil na ní hlavu a trochu překvapen z tonu jejího hlasu pozvedl obočí.
„Já-,“začala, ale rázem mávla rukou, „to nic. Byla to hloupost, zapomeň na to.“
„Hanayo,“ povzbudil jí tiše, „řekni mi co se stalo. Tyhle tvoje náhlé výpadky v konverzaci přímo nenávidím.“
Místo odpovědi mu vtiskla surově další dávku sněhu do pusy a hbitě se rozeběhla ke svému domovu. Daki nečekal a vydal se za ní. Oba vběhli do jejího obývacího pokoje a její přítel se sesunul do měkkého křesla. Hanaya po něm mrštila peřový polštář, který ho trefil přímo do obličeje. Hodil ho po ní zpět a vstal.
„Radši nám půjdu udělat čaj,“ navrhnul a zmizel v další místnosti.
Hanaya se přemístila k okennímu parapetu a ladně si na něj sedla. Padající vločky jí natolik hypnotizovali, že se hluboce a nepřítomně zamyslela.
„Tady je ten-,“ vrátil se Daki s čajovými šálky v ruce. Když si, ale všiml zasnění své kamarádky, opatrně je položil na stolek a přešel k ní. Nevšimla si ho do té doby, až jí položil na rameno studenou ruku.
Škubla sebou a jaksi nepřítomně zamrkala. Pokusila se o úsměv, ale její oči zůstávaly smutné a bez plamene, který v nich doposud plál.
Daki si trochu poposedl vedle ní a snažil se zatvářit povzbudivě, když viděl, že jeho gesto ani trochu nezabírá opatrně se zeptal: „Je něco co mi chceš říct?“
„Daki já-,“ začala, ale její slova se ztratila v hlubokém povzdychu.
Zabodl do ní svůj pronikavý pohled a jakýmsi zamručením se snažil povzbudit slova, která chtěla vyřknout.
„Mám pocit, že mi pořád něco chybí,“ dořekla po chvíli a nepřestávala hledět z okna.
„Chybí?“ zopakoval Daki nechápavě.
„Jako bych byla skládačka, které pořád malý kousek chybí a nebyl nikde poblíž,“ vysvětlovala, nevšímajíc si pohledů svého společníka. „Mám divný pocit, tady uvnitř,“ ukázala dlaní na své srdce a lehce ho stiskla.
Daki jí mlčky poslouchal. Zavrtal svůj pohled kamsi do dřevěné skříně v rohu místnosti jakoby s ní snad chtěl v tuto chvíli splynout.