.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 5. - Končí to fiaskem!

,,Tak o tohle se pokoušíš jo? Mohl jsem tušit, že tak mladé děvče jako ty, se nebude toulat po cizí vesnici jen tak. Proč jsi to chtěla udělat?“ začal na mě křičet.
,,Já o čem to mluvíte? Vypil jste moc saké, to je tím.“ Snažila jsem se bránit, ale bylo mi to k ničemu. Po očku jsem zahlédla Itachiho jak zuří. Začala jsem se bát. Co jsem měla dělat? Jestli to zkazím, Itachi se bude zlobit a já z toho nevyjdu dobře.
,,Dobře, já musela jsem to udělat. Nějaká žena to po mě chtěla, zaplatila mi za to. Opravdu za to nemohu pane.“ Začala jsem hrát chudinku. Pak jsem se mu rychle vytrhla a utekla pryč ignorujíc i Itachiho.
Poprvé jsem byla vyděšená a nevěděla jsem co dělat. Ty pocity, které mnou po dlouhé době znovu proudily jsem před několika lety zabila a uzavřela, ale ony se znovu snažily dostat ven. Byla jsem malá-tak 8 let- když mi rodiče zemřeli a já byla vychovávána krutými lidmi. Ten den jsem však bez rozmyslu utekla. Jo utekla jsem a nechala Itachiho i Jirayu v tom baru. Hlavně kvůli Jirayovi jsem se styděla, utekla jsem a ani jsem nezaplatila, ale to mi bylo v tu chvíli jedno, to všechno na mě dopadlo až později.
,,Co jsi to dělala?“ před naší hospůdkou, kde se zacházela i skrýš, se přede mnou najednou objevil Itachi.
,,Co?“ snažila jsem se dělat hloupou, ale on tohle asi neuznával. Místo toho mě popadl za ruku a odtáhl dovnitř. Rychle jsme prošli úzkým prostorem až do pokoje.
,,Opravdu jsi neschopna splnit nějaký úkol? I Když je tak banální?“ začal po mě znovu řvát Itachi.
,,Dělala jsem co jsi mi řekl, opravdu, ale asi jsem byla unavena a nevšimla jsem si že mě po…“ nestihla jsem domluvit když jsem schytala několikátou facku. Začínal mě štvát.
,,Dobře, nic se neděje, oni se teď jen budou mít víc na pozoru a při jakémkoliv pokusu o odstranění někoho, zalarmujeme všechny a zase to bude hromadná masová vražda končící naprostým fiaskem.“ Itachi mluvil klidně, ale já cítila že zuří.
„Tak ho prostě zabijeme a vybijeme i ty ostatní…“
„Uděláme to jindy… tohle si vysvětlíš ty.“ Itachi byl vzteky bez sebe a já záhadně pokornější než kdy předtím. Lehce jsem přikývla a jala se převlékání do svého normálního oblečení. Ten den jsem byla ráda, že jsem mohla spát v teple a ne venku. Zachumlaná do deky jsem uprostřed noci poslouchala Itachiho neklidné oddechování. Sama jsem usnula až pozdě v noci z hrozného strachu z mých snů.
Ráno mě probudilo až Itachiho volání: ,,Matsui! Sakra Matsui vzbuď se!“ Opatrně jsem otevřela oči a zrychleně jsem dýchala. Zase ten sen. Ano zdával se mi každou noc, něco mi naznačoval, ale já nedokázala přijít na to co. Znovu jsem měla ten samý sen. Muž a žena v milostném obětí a malé dítě, já sama. A můj otec a matka. On jak ji bije a pak ta rokle. Otočil se na mě a já mohla zahlédnout jeho rozmazanou tvář. Bílou tvář kterou rušily jen rudé rozmazané skvrny. Ani oči, ústa, nos a nic jiného nešlo vidět. Bála jsem se, že znovu spadne a já se nedovím kdo to je… Rozběhla jsem se k němu a i když jsem stála jen kousek od něj, běžela jsem dlouho. Chtěla jsem ho uchopit za kosili, ale on udělal krok do prázdna a já za ním…
,,Hloupé dítě. Co jsi to za kunoichi, když tě ti ta událost ze včera nedala spát.“ Káral mě Itachi, ale já ho nevnímala. Jako ve snu, myšlenkami někde jinde, jsem na sebe oblékla zbytek svého oblečení, pořádně si zapla plášť a nasadila slaměný klobouk s rolničkou.
,,Jdeme zpátky, tak se mě drž a snaž se na sebe nepřivolat pozornost, nebo už se opravdu zpátky nevrátíš.“ Zuřil Itachi.
,,Ano.“ Špitla jsem pokorně a sama sobě jsem se divila. Kam se podělo to sebevědomé děvče? Holka, která se nebála zaútočit na několik Jouninů najednou a hravě je porazit. Kde je ta holka, která ještě před pár týdny, při prvním setkání, startovala proti těmto ninjům.
Nenápadně jsme se vytratili z vesnice a ještě nenápadněji jsme se sunuli k Akatsuki sídlu. Celou cestu jsme nikdo nic nepromluvili. Večer jsme už byli v Akatsuki. Itachi hned zamířil k Peinovi. ,,Ty zůstaň tady. Problému jsi nadělala už dost.“ Soptil a zmizel za černými dveřmi. Já jsem chvíli stála na místě, ale pak se ve mně probudilo mě dávné já a já jsem odešla do pokoje. Musela jsem ze sebe sundat to oblečení a přeprat si ho. Musela jsem se osprchovat a prospat se, klidně i někde v kanále, ale vyspat. Unaveně jsem ze sebe sundala plášť a hodila ho na postel, kam jsem si také sedla. Rukama jsem se snažila promasírovat ztuhlé nohy a pak jsem si sundala sukni a kraťásky. Moje kozačky už ležely pod postelí. Seděla jsem na posteli už jenom v tílku a sundávala jsem si chrániče rukou a zápěstí.Když jsem si sundala i tílko a byla v pokoji jen ve spodním prádle, vtrhl dovnitř Itachi. Překvapeně jsem se na něj otočila a popadla jsem plášť a dala si ho před sebe. Čekala jsem další nával nadávek, ale on byl klidná. Díval se na mě a skoro… možná se mi to zdálo, nebo… se usmál.
,,Otoč se prosím.“ Pořádala jsem ho ještě slušně a otočila jsem se k němu zády (no měla jsem už polovinu oblečení pryč a byla jsem jen v podprsence a kalhotkách.
,,Ty nejsi takové dítě jak vypadáš.“ Ušklíbl se a pomalu se rozešel místností ke mně.
,,Itachi, já fakt… „ byla jsem unavena na nějaké hádky… ,,Potřebuji se umýt a převléct…“ zaúpěla jsem a stále jsem k němu zůstávala otočená zády. Najednou jsem ucítila jak bere do ruky pramen mých vlasů a dává je na bok. Pohrával si s mými vlasy… Bylo to hezký… ,,Jsi hezčí když jsi nahá.“ Zašeptal sladkým hláskem a políbil mě na krk. Příjemně ho svými rty laskal a já se poddala tomu pocitu. Co jsem měla dělat… on… nešlo to jinak. A znovu jsem se uzavřela do pasti, ale tehdy jsem ještě nevěděla co se ještě všechno semele.