Bloom - 4. kapitola - Krmení divé zvěře

Zetsu a jeho zvláštní „květinka“ se šourali ven z Šéfovy pracovny, jako by si právě vyslechli rozsudek smrti. Tedy… alespoň jeden z nich se tak tvářil.
„Co tě žere?“ popichovala ho Bloom. „To je ten trest tak strašnej?“ zajímala se. Měla zkrátka smůlu. Sotva se „narodila“, hned ji budou trestat.
„Však uvidíš,“ zavrčel a dál se tvářil jako umučení boží.
„Hele! Nenechávej si to pro sebe, jo? Já přece musím vědět, co mě čeká!“ naléhala.
„Nic ti neřeknu!“ usadil ji Zetsu. „Chci vidět tvůj výraz,“ uchechtl se a pásl se na jejím udiveném pohledu.
„No tak! To mi přece neuděláš!“ kvílela Bloom, ale jeho to nechávalo chladným. Nedostala z něj slovo.

Cizinka celou noc musela přemýšlet. Lámala si hlavu s tím, jaký divný trest si na ně ten náladový chlápek, co celou tuhle bandu cvoků vedl, vlastně vymyslel. Nakonec ji pouze rozbolela hlava a ráno ji nemohli vzbudit. Alespoň tentokrát neriskovala a zabrala si jednu z ukrytých pohovek. To byl také důvod, proč ji ráno nejenže nedokázali vzbudit, ale ani se jim ji nepodařilo najít.

„Zdrhla!“ procedil Hidan mezi zuby.
„Někdo ji musel ošklivě vyděsit,“ mínil Kisame.
„Já ne!“ bránil se okamžitě Uchiha. „Chtěla mě přece sežrat!“ dodal ukřivděně.
„No jo, to by se toho stalo.“
„To jsem jako neslyšel, Kakuzu!“
Začali se hádat, než je přerušilo zasténání. „Kdepa to sem?“ A Bloom se skácela na podlahu. Muži k ní přiskočili a začali ji křísit. S vypětím sil se jim to nakonec podařilo. Přesunuli ji na sedačku.
„Hrozně se motá.“ Kisame s ní soucítil.
„Je jí špatně?“ vyzvídal Tobi.
„Pořiďte mu brejle, ať se tak blbě neptá!“ zabručel Kakuzu.
Zetsu mlčel. Přišel před chvilkou do místnosti a samozřejmě ho hned napadlo, že Bloom si hraje na chudinku, a svádí tak chlapy. Koneckonců… drzá je na to dost.

Napůl žena, napůl rostlina procitla. „Mně je tak špatně!“ zaúpěla.
„To by mě zajímalo, co dělala,“ zabručel Itachi. „Hlavně, kde vůbec byla?“
„V jednom z těch zadních pokojů,“ hlásil Deidara.
„Jak to víš?“
„Jsou tam všude ťápoty,“ pokrčil rameny.
„Byla tam schovaná lahev. Jsem si cucla… ale jenom drobet, fakt.“ Zelená kráska na skupinku udělala odzbrojující psí oči.
Akatsuki brzy zjistili, k čemu vlastně došlo. V oné místnosti se skrývalo saké, které někdo ukradl při loňské oslavě založení organizace, a ninjové byli přesvědčeni o tom, že její obsah skončil nenávratně v něčím žaludku. Z toho všeho se dalo usuzovat, že lahev je prošlá už několik měsíců a že na Bloom čekají přinejmenším střevní potíže. To však byl mylný úsudek a Akatsuki brzy přišli na správné řešení.
„Pánové! Tahle krasotinka je náchylná na alkohol!“
„Vážně? Tak to je k popukání!“
Bloom jejich jízlivosti nevnímala. Začínala jí totiž třeštit hlava.

Několik svalnatých mužů se lopotilo na zahradě. „Hej, rup! Hej, rup! No tak, zaberte pořádně!“
Leckomu by se mohlo zdát divné, proč se partička nájemných zabijáků baví v parném odpoledni tím, že se pokouší vyrvat ze země nějakou velice podivnou hlávku.
„Neloudej se!“ křikl Hidan na žraloka, zatímco on a dva další svírali pevně tu zvláštní zeleninu, která se „zuby nehty“ držela půdy.
Kisame se zazubil. „Máš práci, Samehado!“ Něžně rozbalil svůj ostrý meč a přesekl jedinou ranou spleť kořenů.
„Brr… a my abysme se s tím tady dřeli,“ otřásl se Kakuzu.
„Heleď, pamatuješ, jak nám to jednou Konan hodila do jídla? Tehdy jsem měl fakt chuť vraždit,“ zavzpomínal Hidan.
„Jo, tady bude ještě hódně srandy,“ přitakal jeho maskovaný parťák.

Zetsu a Bloom měli nakázáno přijít do jídelny. Zde už na ně čekaly dvě obrovské mísy. Důvěrně známá hnusná vůně praštila kanibala přes nos.
„Nechť započne krmení!“ ozval se zastřený hlas Vůdce z rohu místnosti.
Nad Zetsua se postavil Kakuzu a masíroval si pěsti. Hidan, Itachi a Deidara se vrhli k Bloom se lžícemi. Po prvním soustu se rozkašlala. „Fuj! To je ale odporný!“
„Aspoň si příště zapamatuješ, že lidi se nejí, pokud to nedostaneš rozkazem.“ Uchiha se zatvářil potěšeně.
Zetsu vedle ní jen tiše trpěl. Sám podobný trest zažíval pokaždé, když jeho jídelní abstinence dosáhla maxima a projevilo se to navenek. Naposledy to bylo, když se černá rozhodla zbaštit jejich informátora, ale vyrušil ho Tobi, který začal dělat příšerný rámus, protože ho zamkli ve vedlejší místnosti. Jenže… otřesený muž si samozřejmě stěžoval Vůdci a Zetsu trestu neušel.
„No jo, nedá se nic dělat! Musíš to sníst celý,“ provokoval Hidan.
„Nemá to skoro žádnou chuť!“ protestovala. „A je to děsně kyselý.“
„Si to přikořeň.“ Itachi jí se škodolibou radostí podával plechovku s intenzivně vonícím kořením. Trochu ho tam nasypala, ale příliš to nepomáhalo.
„Blé!“ Zetsu odložil prázdnou misku.
Bloom se na něj udiveně podívala, ale to už ji Akatsuki donutili otevřít pusu a sníst další sousto. Prskala a snažila se protestovat, jak jen to šlo.
„Sákryš! To je horší, jak krmení divý zvěře.“
„Na co si furt stěžuješ, Hidane?“ nechápal Kakuzu. „Kdypak se ti poštěstí, aby na tebe pěkná holka dělala divný ksichtíky?“
Bloom už toho měla dost. „Dejte to někam, dyť se to nedá vůbec jíst,“ zavrčela, zatímco Zetsu protočil oči v sloup. Teda, ta holka si ale koleduje!
V té chvíli přetekl i Vůdcův pohár trpělivosti. „Už mám dost té tvé neposlušnosti!“ Vystoupil ze stínu a přeměřil si ji pohledem. Náhle se jeho oči začaly protáčet a objevil se v nich Rinnegan. Bloom se do nich doslova propadla. Nikdo netušil, co se právě teď odehrává v její hlavě. Viděli jen, jak v obličeji zesinala a nedlouho poté omdlela.
„To jste nemusel, Šéfe,“ podotknul Zetsu a držel přitom „květinku“ v náručí.
„Ukliďte to a jděte někam pryč,“ odsekl nakvašeně a odešel.