Není to tvoje chyba!!

Je poklidná noc a je klidno. Chuchvalce mraků jsou postříbřeny měsíčním světlem. Někde na kraji pouště postává šedá postava. Má před sebou ještě dalekou cestu a leč se na tuto misi měla vydat až po východu dnešního slunce něco ji nutilo spěchat. Tento spěch a jeho nepochopení se zcela nesrovnával s jeho charakterem. Charakterem líné osoby, poflakující se a zadívané do nebes a až tam někde hluboko v mracích nacházel spokojenost. Spokojenost a klid, který mu již v blízké době nebude dopřán.
Nad obzorem se začínaly třpytit první paprsky slunce, přicházel úsvit a tma která všude panovala se začínala ztrácet.
Vyčerpaný stanul před bránou vesnice v níž měl splnit misi. Úkol sám o sobě nebyl náročný, pouze vyzvednout Nejiho, který nedaleko odsud v boji utrpěl zranění. Nyní již je zcela zdráv, ale prozatím neschopen boje a tak jej měl do Konohy doprovodit.
Klidným krokem se procházel ulicemi a náhoda tomu chtěla, že ji potkal. Tu osobu, která v něm probouzela jistou rýpavost a úšklebek, ale mnohem více zde převládal jiný cit. Pro něj zatím nepopsatelná věc, která ho nutila dělat věci ke kterým by jinak za žádných okolností nepřistoupil. Působil v něm zmatek, radost i smutek, spěch i klid, jistotu i nerozhodnost. Byl až příliš inteligentní na to, aby si nedokázal uvědomit co za tím vším stojí, ale spíše si ani sebemenší náznak něčeho zvané láska nedokázal či nechtěl připustit.
Netrvalo dlouho a dal se s ní do rozhovoru. Čas jim plynul nepopsatelně rychle a v brzku zapomněl proč jsem vlastně přišel.
„Víš musím se ti k něčemu přiznat. Dnes jsme se nepotkaly jen tak náhodou.“ Nevinně se na něj usmála.
Divoce se mu rozbušilo srdce a s otázkou vepsanou ve tváři očekával další dívčina slova.
„Pravdou je, že jsem tady tak trošku kvůli Gaarovi. Mám prý jít do Konohy s vámi a předat jistý svitek Tsunade. Nechtěl mě pustit samotnou a toto je ideální příležitost.“
Všechny naděje se najednou rozpadly jako domeček z karet a v duchu si začal nadávat, jak jen to naivní musel být pokud si myslel, že by kdy mohla k němu něco cítit, kdyby aspoň nebyla sestra Kazekageho. Třeba by pak neměl takový strach něco podniknout. Nepokoušet se jen o nějaké hloupé náznaky, maličkosti špitnuté mezi řečí. Mohl by přejít k opravdovým činům a nemít strach, že skončí pohřbený pod hordou smrtícího písku.
Dívka se však nemínila jen tak vzdát a i přes malou odmlku mírně rozklepaným hlasem pokračovala: „A taky víš, Shikamaru, naskytla se mi příležitost být s tebou a já jsem byla ráda. Byla jsem ráda, že hokage-sama poslala právě tebe a jsem ráda i za tu malinkatou chviličku, kterou s tebou mohu strávit.“ Po těchto slovech se rozzářila jako sluníčko. Ne pro Shikamara byla v tu chvíli milionkrát hezčí. Veškeré zábrany, které ho do této chvíle tížili opadly. Netrvalo dlouho a objímal ji v náručí. Jejich rty se tenkrát poprvé setkaly a osud tomu chtěl, že prakticky i naposled.
Ze stínu nedalekého domu se vynořila banda pochybných osob. Se zjizvenými tvářemi, krví na rtech a zlem v očích mířili k tomuto páru.
„Vy se do toho nemotejte slečinko.“ Řekl jeden skřet přímo uprostřed těchto z pekla stvořenců a tři muži po kraji zástupu ji od Shikamara násilím odtrhli. Jeden ji s násilím odvlekl o kousek dál a Shikamara mezitím všichni přítomní obstoupili.
Již nikdy se nedozví, co po něm chtěli pamatuje si jen jak se zableskla stříbrná ocel a v té chvíli. Stalo se tolik věcí. Shikamaru se marně vzepnul v pevném sevření dvou zjizvených mužů. Temari sebou vyděšeně cukla, hlavou srazila svého věznitele k zemi a utíkala Shikamarovi na pomoc. Byla bez vějíře a boj bez něj pro ni znamenal jasnou prohru. Během chvilky se ocitla, před ním a zaštítila ho vlastním tělem.
Muž již nestačil zareagovat, ostrá čepel se v momentě zbarvila krví. Dál se již nezmohla ani na slabý výkřik. Obklopila ji tma. Tma černější než noc a přitom tak jasná, že se v ní žádný poutník neztratí.
Přesně v tu chvíli jim dorazili na pomoc hlídky v čele s Kazekagem. Stačil jediný pohled na zkrvavené tělo své sestry a zločinci kolem začali padat zemi.
Shikamaru Temari vzal do náruče a přes slzy skoro nevnímaje cestu běžel do nemocnice.
Po chvíli sem dorazil i Kankurou a vteřinu na to Gaara.
V této situaci oběma bratrům zamlžil smutek úsudek a Shikamarovi bylo oznámeno, že ještě druhého dne ráno má opustit vesnici a víckrát se sem nevracet.
Shikamaru se nezmohl na další odpor. Moc dobře věděl, že Gaarovi v boji nemůže konkurovat, ale s myšlenkou, že již nikdy neuvidí tu kterou miluje se nedokázal smířit.
Té noci nespal. Seděl v nemocničním pokoji a pokoušel se neklást si marné naděje. Věděl, že Temari nezbývá moc sil a že je zázrakem jen to, že doposud dýchá.
Obětovala se pro něj. Mělo to být naopak. To on měl dnes položit život.
Seděl tam s ní a tiše k ní mluvil. Potřeboval jí sdělit, vše co měl na srdci a i když si uvědomoval, že je v komatu, pevně věřil, že jej slyší.
Začalo se rozednívat. Ještě nikdy v životě nebyl ze slunečních paprsků tak zasmušilý jako dnes. Proklínal osud za to, že s ní mohl strávit jen chvíli a odmítal přijmout, že s ní směl prožít jen tak malou chvíli štěstí.
Když slunce pomalu bylo nad mraky, neuspěchaně vstal, něžně se dotkl jejich rtů, pohladil ji po tváři a něžně políbil. Následovalo krátké „Sbohem“ a navždy od ní odešel.
Hned na to se společně s Nejim vydal do Konohy. Svou misi splnil, ale smutek, který ho tížil byl pro něj nesnesitelný. Obviňoval se z její smrti. Z toho, že tenkrát něco nepodnikl, ale bylo již pozdě. Nic se nedalo změnit a tak se, alespoň rozhodl opět vydat do Suny.
Druhého dne ráno jej našli u Temari v pokoji zabitého stejnou dýkou, kterou tenkrát smrtelně poranili ji. Temari tu noc také zemřela. Srdce ji přestalo být ve stejnou chvíli, kdy jemu. A jsou to již jen lidské dohady, co se tu noc v onom pokoji stalo. Jedna věc je však jistá, jejich láska byla věčná a pokud by po té věci jenž se nazývá smrt mělo něco následovat, prožívají to spolu a již je nic nemůže rozdělit.