Aishiteru - Shika x Ino

Aishiteru

Mladá dívka se lokty opřela o ozdobný dřevěný stůl a tichounce si povzdechla po vyčerpávajícím dnu. Skrze skleněnou výlohu měla výhled na probouzející se noční život ve vesnici. Paprsky minutu po minutě slábly a slunce samo se sklánělo k západnímu horizontu.
Jako když den nahradí noc, tak i denní dění bylo nahrazeno nočním. Ať už to byly romantické procházky zamilovaných páru, otevírání jistých podniků nebo nějaké ty klukovské vylomeniny, které za dne provádět všem na očích nemohli.
Zvuk dopadajících těžkých nohou donutil dívku, snad už i slečnu, zvednout zrak ke schodišti, kde spatřila dva páry bot. Po vrzajících prknech sešli dva muži. Jeden už měl svá léta a četné jizvy na něm prozrazovaly, že si prožil své. Ten druhý vypadal jako přesná kopie staršího muže před pár lety.
„Ahoj Ino. Odpoledne jsem tě tu neviděl,“ pronesl kluk v jejích letech a zastavil se v půlce kroku. I jemu podobný muž, ve kterém každý viděl jeho otce, se pozastavil a otočil se jejich směrem.
„Přišla jsem před chvílí,“ odpověděla blondýnka a oběma věnovala zářivý úsměv. Ze schodů se ozvaly další kroky, které ovšem nebyly tak hlučné. Otec Ino se objevil na prahu a svoji pozornost věnoval pouze staršímu muži. Dívka jen letmo zaslechla, jak se oba domlouvají, že by mohli skočit na skleničku. Pak už se ozvalo jen bouchnutí dveří.
„Hej Ino. Vnímáš?“ ozval se přihlouple Shikamaru a na tváři měl obvyklý znuděný výraz.
Dívka se drze usmála a dál se věnovala své práci. Nečekala, že se její kamarád zdrží dlouho a ani v to nedoufala. Chtěla to tu co nejdříve poklidit a pak jít domů. Třeba by si mohla i napustit vanu, aby ze sebe smyla všechen stres, který během dne nabrala. Trochu se uvolnit a odreagovat.
Ovšem Shikamaru nevypadal na to, že by měl co nejdřív odejít. Stejně jako ona před chvílí se opřel lokty o stůl a naklonil se nad klečící dívku v rohu, jenž rovnala poházené krabice. Věděla, že jí pozoruje, ale přesto mu nevěnovala jedinou pozornost.
„A já myslel, že chladná jsi jenom na misích,“ pronesl nic neříkajícím tónem. Ino se zarazila v půli pohybu. Pak vstala, narovnala se a pomalu na něj zmateně pohlédla.
„Jak tohle myslíš?“ zeptala se a vrátila se do pozice, kdy byla nakloněná nad pracovní deskou. Zpříma teď hleděla do očí svému kamarádovi a ten jí pohled oplácel.
„Já se z tebe snad restartuju. Buď někdy lidská a opusť na chvíli tu svoji panovačnost,“ povzdechl si a znova jí pohlédl do očí. Chtěl něco říct, ale najednou nemohl vydat hlásku. Ino na něj nehleděla nijak zvlášť. Spíš se tvářila nechápavě. Ale něco bylo jinak. Shikamaru se nemohl odtrhnout od těch jezerních očí. Jako by se v nich utápěl. Byly jako dvě hluboké studánky s tou nejčistější vodou. Světlo lampiček jim dodávalo hloubku. Ani si nevšiml, že světlo zapracovalo i na božské lví hřívě, která se třpytila jako pokladna plná dukátů.
„Teď nejsem panovačná,“ pronesla tichounkým tonem. Pohlédla na jeho tvrdé rysy. Její modré oči se spojily s oříškově hnědýma. Bylo jí docela jedno, že musí vypadat pěkně hloupě. Vlastně to ani nevnímala. Ona pozorovala jeho a on zase ji. A až po dlouhých minutách, které se zdály jako celé dny, se jejich rty propojily v jeden dlouhý a zamilovaný polibek.
**
„Tak? Myslíš, že těm dvěma konečně došlo, že k sobě patří?“ pronesl starší Nara a prázdnou skleničku položil na pult od baru.
„Něco mi říká, že ano,“ odpověděl Inoichi a mávnutím na barmana si objednal další saké.