Domov je tam, kde máš kunai - 6

Řev v okolí se konečně uklidňoval. Účastníci chuuninské zkoušky se konečně dostali tam, kam potřebovali, a dokonce i jeho studenti zapadli do třídy. Potěšilo ho, že se jeho kolegy nenechali zmást, i když Naruto se z toho škrábe na hlavě ještě teď.
Kakashi se opřel o zavřené dveře a naslouchal dění uvnitř místnosti. Tým sedm na sebe opět strhl pozornost, ale to i ostatní genini. Všichni byli v místnosti narvané staršími a zkušenějšími ninji a oni opět dělají strašný kravál. Konoha měla opět velkolepé antré a musel se usmát, když si vzpomněl na svou chuuninskou zkoušku. Byl tam nejmladší a ostatní mu řekli, že si nejspíš spletl budovu, že školka je vedle. Smáli se do té doby, než při zkoušce jednoho z nich málem přizabil.
Trochu znervózněl, když se zevnitř už nějakou dobu neozval Naruto, že by ten trouba konečně pochopil situaci a začal to brát vážně? Tuhle představu mu ale o vteřinu později Naruto vymazal z hlavy, protože se ozvalo jeho nabuzené řvaní. Právě narvané místnosti ninji přísahal porážku. Kakashi se neudržel, opřel se o dveře a usmál se a pak se rozesmál nahlas, když z vedlejší místnosti uslyšel rozjařený smích Mazuki. Pořád sebou občas trhnul, když zaslechl její hlas. Nějaká část nemohla pořád uvěřit tomu, že je zpátky. Tak jiná, a přesto pořád stejná.
Všichni sváděli Narutovu povahu na Kushinu, ale Kakashi si nebyl její vinou až tak jistý, protože znal Mazuki a to byla Minatova rodina. Možná měly jeho geny na Narutovu povahu mnohem větší vliv.
Mazuki se protáhla a pohodlně se usadila na židli. Doufala, že dostane nějakou normální a záživnou funkci, ale ona skončila v temné místnosti plné obrazovek a měla dávat pozor na to, aby se ta banda nepřizabila dřív, než začne zkouška. Seděli tu s ní ještě další dva muži o něco mladší, než byla ona. Musela se zasmát Narutovi a jeho proslovu. Co si myslela?
Natáhla nohy před sebe a projížděla pohledem po obrazovkách. Sledovala, jak Ibiki vysvětluje pravidla zkoušky a vůbec jim nezáviděla, protože ten chlápek děsil i ji. Kdyby ho náhodou potkala v noci, tak by měla asi infarkt a kdyby ho potkala i s Inoichim, tak by nepřestala ječet až do rána. Trochu se oklepala. Ibiki na ni vždycky koukal, jako by něco provedla a ona měla nutkání se mu přiznat i ke věcem, které nespáchala a ten Lebkocuc o ní věděl věci, které by neměla vědět ani její máma.
Zatřepala hlavou a znovu se zaměřila na dění na obrazovkách. Snažila se zahlédnout kluka, který pomohl Konožským geninům, ale pořád stál ke kameře zády nebo se jí úplně vyhýbal. Zamračila se a dál zkoumala studenty. Trochu záviděla ostatním hlídačům jejich práci. Musela to být mnohem větší zábava než tohle její zírání do obrazovky. Švindlování ji nezajímalo, ale musela dát pozor na to, aby to geniny nepřehnali. Třeba neohrožovali zdraví svých spolubojovníků nebo vlastní. Chvíli se zastavila na Narutových zádech a skoro až cítila jeho paniku. Tohle musí být něco na jeho nervy – testy. Měl ohnivou vůli, větší než všichni okolo, ale na druhou stranu byl docela trouba.
Předklonila se v židli a opřela si hlavu do dlaní. Líně přejížděla očima obrazovky a v tom v ní něco hrklo. Ten šedovlasý chlapec se konečně otočil. Posunul si brýle na nose a zase se obrátil svou pozornost dopředu, ale Mazuki se stáhlo hrdlo. Zalapala po dechu, odstrčila se od stolu a skončila v půlce místnosti. Její kolegové se na ni poplašeně podívali.
Mazuki se snažila uklidnit, protože ji ovládl příval paniky, začala se celá třást a nemohla se pořádně nadechnout. Bylo to tu zase, ovládl ji nával paniky a ona nebyla schopná zjistit proč. Chtěla utéct, utéct někam daleko a schovat se v té nejtemnější díře, ale kolena se jí třásla a dech se krátil. Jen vzdáleně slyšela křik obou jejích společníků. Z nedostatku kyslíku začínala vidět rozmazaně a v uších jí hučelo. Pak se jí v zorném poli objevila šedivá, střapatá hlava. Zamrkala a pokusila se zaostřit, ještě jednou zalapala po dechu.
„Mazuki!“ zatřásl s ní a ona se po něm ohnala. Neměla dost vzduchu, aby ho poslala do háje, že třepání jí vážně nepomůže. „Mazuki, zastav to!“ zakřičel na ni a ona nechápavě svraštila obočí a táhle a sípavě se nadechla.
„Co?“ vydechla a Kakashi se jí opět pokusil dotknout, ale rychle ucuknul. Mazuki shlédla na svoje třesoucí se ruce. Ani si nevšimla chvíle, kdy sklouzla ze židle a teď klečela na chladné podlaze. Její ruce modře probleskly a v tu chvíli se jí rozšířily zornice. Chtěla vykřiknout, ale Kakashi se na ni podíval a položil jí ruce na tváře.
„Uklidni se,“ promluvil potichu a klidně, ale ona začínala čím dál víc panikařit. „Musíš to zastavit.“
„Nemůžu!“ vykřikla zoufale, když se modrá záře stala výraznější a začala se táhnout kolem jejího těla.
„Mazuki, jsou tu další lidé, vedle probíhá chuuninská zkouška!“
„Musím pryč!“ vysypala ze sebe zachraptění, ale sama věděla, že je pozdě. Měla tak pár sekund, nestihne se dostat někam, kde by neohrozila cizí životy.
„Zabiješ je!“ křikl Kakashi a ona se pokoušela uklidnit svůj dech a tlukot srdce, ale ruce a další části těla ji nepřestávaly brnět. Začínala být zoufalá.
„Vypadni odtud!“ zakřičela na něj a sevřela ruce v pěst. Kakashi se ani nepohnul, jen mrknul na dva muže, kteří se tiskli ke stěně a ti okamžitě vyklidili místnost.
„Zuki, musíš to zastavit, není jiná možnost!“ vyhrkl, ale nepohnul se. Jeho teplé ruce stále spočívaly na jejích tvářích a ona se snažila zbavit toho otravného mravenčení, ale nakonec zoufale zavřískla.
„Promiň,“ zašeptal Kakashi a pak jen cítila bolest, která se jí prohnala tělem. Zhroutila se k zemi.

Zamířila ke dveřím, ale nakonec si to rozmyslela a s šibalským úsměvem se rozběhla, zašmátrala po zdi a vyhoupla se do okna. Kakashi sebou trhnul a rychle se otočil.
„Příjemné, co?“ zeptala se ho pobaveně, když viděla, jak se jejího příchodu leknul. Naivně doufala, že ho to odnaučí chodit k ní oknem, ale když viděla jeho nezúčastněný výraz, zapochybovala. Posadila se do okna, spustila nohy a svěsila ramena.
„Díky,“ zahučela po chvíli, „a omlouvám se.“
„Co se stalo?“ zeptal se místo toho a posadil se k ní.
„Já nevím,“ zakroutila hlavou a pak se za ni chytila. Kakashi ji složil docela efektivně, ale hlava jí bolela jako po těžké noci. Možná to udělal schválně, aby ji to donutilo se příště víc soustředit. Příště.
„Zpanikařila si,“ promluvil.
„Ano, to vím, najednou mě ovládla taková panika a strach. Připadala jsem si, jako by mě někdo dusil.“
„Co to způsobilo? Co jsi viděla?“ snažil se to z ní dostat, ale ona jen zakroutila hlavou.
„Viděla jsem toho šedovlasého brejlouna, ale to mohla být jen náhoda. Jak proběhla moje chuuninská zkouška?“ podívala se na něj.
„Nic neobvyklého,“ pokrčil rameny Kakashi a zamyslel se. Její zkoušku si nepamatoval moc přesně, ale nepřišlo mu, že by se tam stalo něco závažného. Chvíli seděli mlčky a Mazuki zarývala nehty do dřevěného obložení. Byla naštvaná sama na sebe, protože tohle se nikdy nemělo stát. Kdyby ji Kakashi nesložil, tak mohla někoho zmrzačit nebo nedej bože zabít.
„Tohle bylo nebezpečné,“ pronesl do ticha.
„Myslíš, že to nevím!“ vykřikla trochu víc příkře, než chtěla, a tak se zarazila. „Hokage mě stáhnul a já se s ním ani nehádala, to ho asi vyděsilo nejvíc,“ pokračovala už klidněji.
„Tvoje chakra je teď hodně ovlivněná emocemi a sama musíš uznat, že ty teď zrovna neovládáš.“
„Já vím,“ zahučela skoro neslyšně a Kakashi se zasmál. Zvedla k němu hlavu a zamračila se.
„Tahle defenziva ti nesluší, ty se přece nenecháš porazit tak lehce.“
„Ne,“ zakroutila hlavou a narovnala se.
„Viděla jsi Narutův test?“ zeptal se jí po chvíli a Mazuki se rozesmála.
„Nevím, jestli je tak odvážný nebo hloupý, ale rozhodně mě nepřestává překvapovat,“ kývla, odstrčila se od parapetu a přehoupla se ven. Pak se otočila na Kakashiho a přelétla ho pohledem. „Ještě jednou díky, ale příště trochu uber na síle.“ Vyskočila ven oknem a rozešla se domů.

Šourala se ulicí domů, už byla tma a ona se zase cítila, jako by ji přejeli povozem – tam a zpátky a zase tam. Pokusila si uvolnit zatuhlá ramena, ale sykla bolestí a ruce zase složila. Asuma si nebral servítky a bylo mu jedno, že se pak bude vláčet domů samá modřina. A ona byla blázen, když ho požádala o pomoc znova.
Měla hlavu plnou probíhající zkoušky, která se teď přesunula do Lesa Smrti. Opravdu pozitivní název, který jí na klidu moc nepřidal.
Mazuki zvedla hlavu, když uslyšela rozčilené hlasy a rozhlédla se kolem. Nevšimla si ani toho, že se přiblížila ke cvičišti, ale asi ji sem zatáhlo podvědomí.
„Co se děje?“ zeptala se, když doběhla k trojici, ale pak si všimla těl, která jim ležela u nohou. „Tyhle lidi znám, přišli na chuuninskou zkoušku. Myslím, že jsou…“
„Ano, ano, my víme,“ přerušila ji žena rozzlobeně.
„Nenastoupili k druhé části?“ otočila se Kotetsua, protože se tvářil příjemněji než ta ženská.
„Nastoupili a v tom je právě ten problém,“ otočila se k ní, ale do tváře se jí nepodívala. Místo toho začala dávat rozkazy ostatním. Když skončila, opět se otočila k plotu, který ohrazoval místo zkoušky a promnula si krk.
„Já zatím půjdu po těch lidech,“ řekla nakonec.
„Půjdu s tebou,“ řekla Mazuki, protože jí z téhle situace přeběhl mráz po zádech.
„No to ani náhodou,“ zaprotestovala žena.
„Anko, že?“ podívala se na ni Mazuki a provrtala ji pohledem. „Nemůžeš jít sama proti někomu, kdo se neobtěžoval ani schovat těla, takže si docela věří a mně je z celé téhle situace dost nevolno. Jdu s tebou.“
„Nebudu mít čas tě chránit,“ zamračila se Anko.
„Věř mi, že to je jediné, co zvládám obstojně,“ odpověděla jí Mazuki a rozešla se k nejbližší bráně. „Jsem jounin ze Skryté Listové.“
„No a to je na tom všem to nejdivnější,“ promluvila Anko, ale vyrazila za ní.
Anko ihned nasadila vysoké tempo, jako by doufala, že ji tím setřese, ale Mazuki se nenechala zastrašit a držela s ní krok. Chvíli se z ní pokoušela dostat nějaké informace, ale když Anko mlčela, nakonec to vzdala.
Les Smrti – to sedlo. Z celé téhle situace a okolí jí běhal mráz po zádech a cítila se čím dál víc stísněně a Anko nervózně. Seskočila na dalších pár větví a skoro klopýtla, ale ani nezpomalila, protože někde tu byl i Naruto a jestli byl stejný klikař jako ona, tak na ty zabijáky už narazil.
„Je blízko,“ zašeptala Anko po nějaké době rychlého běhu a Mazuki zpozorněla. Chlupy na krku se jí postavily a ruce se roztřásly. Neměla strach, tohle byl jiný pocit, spíš odpor a touha utéct, co nejdál a přesto se nezastavila.
Její společnice se naposledy silně odrazila od větve a pak se prudce zastavila. Ohlédla se po Mazuki a přelétla ji zkoumavým pohledem, pak se zamračila.
„Zůstaň tady,“ rozkázala a ještě než stihla Mazuki protestovat, seskočila několik metrů dolů na silnou větev. Mazuki se přitiskla ke kmenu a snažila se zjistit, co se dole děje.
Zaslechla rozčilený hlas Anko a pak smích, ze kterého se jí udělalo zle. Celé její tělo protestovalo.
Mazuki zahlédla mezi větvemi pohyb a pak uslyšela zvuky boje. Odrazila se a seskočila několik metrů níž, aby měla lepší přehled o situaci pod ní. Přikrčila se a doufala, že si jí ostatní nevšimli. Očekávala tři lidi na straně nepřítele, ale byl tu jen jeden. Anko ho zrovna přišpendlila ke kmenu a vypadalo to, že má situaci pod kontrolou, ale to se vzápětí změnilo. Nepřítel se rozplynul a objevil se hned za ním. Mazuki nezaváhala a dopadla za něj s připraveným kunaiem. Protivník se otočil a jeho oči se rozšířily překvapením a nakonec se rozesmál. Mazuki ovládla nutkání se otřást.
„Musím přiznat, že tebe jsem tu nečekal,“ promluvil a úplně ignoroval rozčilenou Anko. Mazuki si ho prohlížela zkoumavým pohledem a on se nakonec znovu rozesmál. „Jsem udiven, že ses dostala domů, ale když vidím ten tvůj zmatený výraz, řekl bych, že máš v hlavě pořád vymeteno.“
„My se známe?“ vyhrkla a bylo to něco mezi otázkou a konstatováním.
„Namikaze Mazuki,“ promluvil a obešel ji a jí to způsobilo skoro srdeční zástavu. „Ty jsi byla ten největší trn v patě, se kterým jsem se kdy setkal. Dva roky jsem se tě snažil zlomit, dva roky jsem se pokoušel z tebe vytáhnout tvůj kekkei genkai a naučit se tvé obrané jutsu. Vydržela jsi dost, a když se mi podařilo zesílit tvůj tok chakry – o, byl jsem tak hrdý. Nečekal jsem, že se to tím ještě zhorší….“
„To jste mi udělal vy?!“ vykřikla rozčileně a všechen strach a panika byli v tu chvíli pryč, protože je vystřídala zlost. „Parchante!“ Ohnala se po něm a on jen líně uhnul, udělal dva kroky a srazil k zemi Anko, která chtěla využít jeho nepozornosti.
„Pořád zákeřná,“ okomentoval to a pak se s povzdechem opět podíval na Mazuki.
„Proč jsem skončila daleko odtud se ztrátou paměti?“ zeptala se ho a s napřaženým kunaiem ho začala obcházet. Ústa se mu roztáhla v širokém úsměvu a Mazuki připadalo, že si celou tu situaci užívá.
„Musím přiznat, že jsi byla potížistka. Málem jsi mi utekla, několikrát a cely nebyly zrovna dvakrát spolehlivé ve snaze tě udržet uvnitř. Byla to pojistka, pokud bys opět utekla, zapečetí se ti paměť. Ovšem nepočítal jsem s tím, že už tě nenajdu, ale upřímně, ani jsem se moc nesnažil, protože jak jsem řekl, byla jsi potížistka,“ zasmál se. Mazuki zavrčela a zaútočila znovu. Šla mu kunaiem po krku, protože toho parchanta chtěla zabít. Kvůli němu přišla o sedm let život, které už jí nikdo nevrátí a ona si teď musí procházet tímhle vzpomínkovým peklem.
On ji srazil k zemi a dupnul na hrudník. Mazuki zasýpala a snažila se osvobodit, ale ztuhla, když uslyšela, jak za ní Anko zaúpěla bolestí a složila se k zemi.
„Co tady chceš, Orochimaru?“ zeptala se Anko a tiskla si ruku ke krku. Mazuki sebou při zaslechnutí toho jména trhla a hlavou se jí prohnal temný stín.
„To ta značka, bolí, co? Před chvílí jsem jí označil jednoho nadějného chlapce. Dokonce i tady Mazuki měla jednu dostat, ale to její proklaté obrané jutsu mi to nedovolilo.“ Mazuki se nedokázala pohnout, jen lapala po dechu, aby dostala kyslík do těla. Orochimaru jí stál na hrudníku čím dál větší silou a ona doufala, že dostane jeden ze svým záchvatů a kdyby tu nebyla Anko, nesnažila by se pořád myslet na něco jiného než na události kolem.
„Zabiješ ho!“ vykřikla Anko.
„Ale ne, ten kluk může přežít,“ odpověděl jí konverzačním tónem.
„Vypadá to, že ho moc chceš, co?“
„Žárlíš?“ zeptal se jí pobaveně a Mazuki se konečně dostala ke svému kunai. Sekla po jeho noze a donutila ho uhnout. Orochimaru odskočil pár metrů dozadu, ale pořád se na ni díval, jako by byla malé dítě, co udělalo něco nad jeho inteligenční kvocient. Zaskřípala zuby a dovolila si letmo pohlédnout na Anko.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Zmiz odsud,“ řekla místo odpovědi Anko a Mazuki se zašklebila.
„To zrovna.“ Orochimaru si povzdechl.
„Kdybych věděl, že tu potkám tolik zajímavých a známých lidí, přišel bych dřív,“ pronesl líně, ale o sekundu později se kolem něj prohnal had, který Mazuki udeřil tvrdě do prsou. Zavrávorala, udělala dva krok dozadu a zastavila se kousek od okraje větve, ale druhá rána ji udeřila do hlavy ještě větší rychlostí a ona už jen cítila, jak kolem ní sviští vzduch a pak ji rozbolelo celé tělo, když tvrdě dopadla do hlíny. Uslyšela rupnutí a pak smích a pak už nic.