Domov je tam, kde máš kunai - 5

5.

Cestu domů si nepamatovala, v podstatě ani nevěděla, jak dlouho už sedí na posteli a zírá na tu věc. Když zjistila, že si ji opět zavolali, tak nahodila svůj profesionální rozmrzelý výraz číslo tři a vyrazila do kanceláře Hokageho. Očekávala řvaní, dotazy, blbé poznámky a ztěžovaní, protože ta mise sice dopadla dobře a splnili ji, ale nedalo by se říct, že proběhla zrovna hladce. Ale na její obhajobu, chytili i bandu pitomců a odevzdali je příslušným úřadům a navíc si tím i docela vydělali, ale její příspěvek nebyl zrovna nejlepší.
Ztuhla a na několik minut byla vyřazená z boje a nejvíc jí na tom štvalo, že to nedokáže ovlivnit. Jenže ironií bylo, že boj byl součástí jejího života, takže to byl nejjistější spouštěč její paměti. Což se nezdálo neideálnější, když se vás někdo pokouší umlátit k smrti. Ohrozila tím ostatní a Sakura jí musela chránit, když se ona toulala někde pár let jinde a nejhorší na tom bylo i to, že ta vzpomínka byla k ničemu, nikdy to nebylo nic podstatného. V boji se dokázala jen bránit, to co se stalo předtím, byl opět jen instinkt, i když musela uznat, že docela hustej, ale znovu to nezopakuje. Ne dokud na ni někdo opět nepůjde s kunaiem.
Nepřišlo jí, že by byla bůh ví jak prospěšná pro misi, spíš byla na obtíž a čekala, že si to vyžere, takže ji reakce Hokageho docela překvapila. Asi pět minut zírala do svých rukou, pak z ní vypadlo poděkování a ona se začala šourat domů.
Teď seděla na své posteli a pořád tomu nemohla uvěřit, ale konečně se cítila šťastná a jakoby kompletní. Měla co dělat, aby se nerozbrečela. Držela teď v ruce něco, co pro ni znamenalo hodně. Nevěřila, že taková hloupost v ní vyvolá takové štěstí, hrdost a naplnění.
„Je, máš čelenku,“ ozvalo se od okna. Mazuki sebou trhla a leknutím vyhodila svůj nově nabitý poklad do vzduchu.
„Sakra,“ vydechla a zamračila se. „Vidíš tamto? To jsou dveře a na ty se klepe a chodí se s nimi do místnosti. Proč celá ta vaše sebranka chodí tím zpropadeným oknem?“
„Je to blíž.“
„Blíž? Tobě přijde lepší vyskočit do okna, než udělat dalších pět kroků a přijít dveřmi, Naruto?“ rozčilovala se dál, ale Naruto se na ni zazubil, protože věděl, že není doopravdy naštvaná.
„Budeš na tu čelenku pořád jen koukat nebo si ji nasadíš?“ zeptal se a kývnul na purpurový šátek s kovovým znakem listové vesnice. Mazuki se na něj šťastně usmála, pak přešla k zrcadlu a uvázala si ji do vlasů. Vyštrachala zpod ní svou tmavou dlouhou ofinu a utáhla uzel, ze kterého se táhla látka až k jejímu kříži.
„Tak co?“ otočila se k němu.
„Je z tebe úžasný gennin,“ řekl jí a Mazuki se rozesmála.
„Nerada ti kazím iluze, ale jsem jounin,“ podívala se na něj a jeho zdrcení ji ještě víc rozesmálo, pak se Naruto trochu zamračil a Mazuki pokračovala „Jo, na mě se nedívej, já to taky moc nechápu a nevím proč to Hokage udělal. Nechápu, že mi po tom posledním fiasku vrátil statut ninji a hodnost jounina. Tedy samozřejmě je to s jistým omezením,“ ztuhnul jí spokojený výraz a zatvářila se rozmrzele. „Spadám pod vašeho skvělého, úžasného a jedinečného senseie.“
„Takže budeš chodit na mise s námi?“
„No spíš s ním,“ zahučela ironicky a ignorovala Narutův pobavený úšklebek. Drbla do něj, až skoro upadl, chytila ho kolem krku a udělala mu louskáčka. „Pořád jsi menší než já, tak se moc nesměj. Proč jsi vůbec tu? Zase chceš vyloudit něco k jídlu?“
„Hej Mazuki,“ zahulákal dotčeně.
„Tak proč pořád pošilháváš po mé kuchyni?“
„To není pravda,“ řekl a pak mu ujel pohled. Mazuki se rozesmála a mávla směrem ke skříním.
„Tak si posluž, jen mi tam nech něco na večeři ano?“ promluvila s povzdechem a zase si sedla na postel a sledovala Naruta jak šmejdí v její kuchyni a jak se mu rozzářila očka, když našel misku instantního rámenu.
„Zase jste se pohádali?“ zeptala se, když do sebe začal soukat nudle.
„Jak to víš?“ zeptal se s plnou pusou.
„Máš ten výraz a mezi obočím se ti vždycky objeví vráska, jak se snažíš přijít na to, co to plácal.
„Je to arogantní pitomec,“ zahartusil.
„To jistě je,“ kývla na souhlas. „Ale chyběl by ti, kdybys ho neměl,“ pokračovala a její tón se změnil. Uhnula pohledem od Naruta, protože byl až příliš podobný svému otci.
„To sotva,“ zahučel.
„Moje matka zemřela, když jsem byla malá a můj otec se pak plně věnoval mému bratrovi. Mezi námi byl skoro desetiletý věkový rozdíl a naši rodiče ani další dítě nechtěli jenže,…“ pokrčila rameny a ušklíbla se. „Můj bratr byl génius, skvělý ninja, obětavý, neporazitelný a plný odhodlání v obraně svých přátel. Celá vesnice ním byla uchvácena a mě si nikdo nevšímal a ani bratr na mě neměl čas. Snažila jsem se mu vyrovnat a dokázat všem, že stojím za pozornost. Záviděla jsem mu tu péči a byla na něj naštvaná, že pro něj nic neznamenám. Když zemřel otec ve válce, tak jsme skončili s bratrem sami. To bylo poprvé, co jsem měla pocit, že si vůbec uvědomil moji existenci. Myslím, že se i snažil se o mě starat, ale já byla až příliš naštvaná. Navíc se oženil a já byla spratek. Kdykoliv se pokusil se mnou nějak vyjít, tak jsem vyvolala hádku,“ mluvila a čím dál víc se její paměť rozjasňovala. Naruto na ni zíral a bedlivě poslouchal. „Víš co je na tom ironické? Že jsem bratra milovala, byl pro mě vzor a já na něj byla hrdá, i když jsem se snažila všemožně dokázat, že ho nepotřebuju a že jsem lepší. A pak se vesnicí prohnal kyuubi a já přišla i o bratra.“ Naruto sebou trhnul a ošil se. Mazuki se na něj podívala.
„Je v dobrých rukách, tak ho hlídej,“ kývla na něj s úsměvem, zvedla se a prohrábla mu vlasy. „Až na konci jsem zjistila, že mě sledoval, pořád.“
„Věřím, že tě měl rád,“ kývnul nakonec Naruto.
„Prostě se tím velkým obloukem a hromadou vět, snažím říct, že tě Sasuke možná štve a věř mi i já z něj šílím, ale kdybys ho neměl, tak by ti chyběl. Gai a Asuma byli taky občas na pěst, někdy hodně na pěst, ale když jsem si na ně vzpomněla, nikdy bych nevěřila, že mi tolik chyběli. Každý jste jiný a tak to má být. Upřímně, kdybych potřebovala někoho zmlátit do mrtva, tak bych si sebou vzala Sasukeho…“ Naruto se podrážděně zašklebil. „Ale kdybych potřebovala někoho, kdo by mi kryl záda a na koho bych se mohla spolehnout, tak bys byl jasná volba. I když jsi někdy takový trouba. Sasuke to jen neumí docenit,“ mrkla na něj.
„Chápu, co se snažíš říct,“ kývnul po chvíli ticha Naruto. „Když on je takovej pitomec a já ho jednou zadupu do země. Dokážu mu, že jsem nejlepší ninja a stanu se Hokagem! Stanu se silným, aby mě i on uznal. Je to můj rival a já ho porazím.“
„Věřím ti,“ kývla a Naruto sebou cuknul a podíval se po ní, když začala umývat nádobí. Neviděl její výraz a ona neviděla jeho, ale ve stejnou chvíli se oba spokojeně usmáli.

Soukala do sebe oběd a Yoshi si ji změřil pohledem.
„Zdržuju tě?“ zeptal se s pozvednutým obočím.
„Promiň,“ zahuhlala mezi sousty. „Už jsem měla být jinde.“
„Aha a co tě čeká důležitého?“ podíval se na ni se smíchem a Mazuki se pokoušela spolknout pořádný kousek rýže. Yoshi ji vytáhnul na oběd, což moc nečekala, protože se objevil před jejími dveřmi zrovna ve chvíli, když odcházela. Na druhou stranu, aspoň používal dveře.
„Ale,“ mávla jen rukou, protože to bylo pořád to samé. Její bývalí parťáci se rozhodli ji trochu potrápit a i když tvrdili něco jiného, Mazuki je podezírala, že se tím docela dobře baví. Snažili se ji donutit k útoku, ale zatím to byla jen velká spousta obrany.
„Děkuji za oběd, moc ráda jsem tě zase viděla,“ řekla s úsměvem a začala se zvedat.
„A co večeře?“ zeptal se Yoshi a ona se k němu otočila.
„Připadám ti pohublá, že mě vykrmuješ? Ale měla jsem v plánu navštívit Iruku, abych se dozvěděla něco dalšího o Narutovi. Jestli chceš, tak se můžeš přidat,“ navrhla bezstarostně, ale zarazila se, když Yoshi nervózně přešlápl.
„Ne, já to myslel jen my dva.“
„Aha,“ řekla trochu nechápavě. „No …“
„Mazuki, co tam děláš, už bys měla být na místě,“ ozvalo se jí za zády a ona se otočila. Zeširoka se usmála a zamávala. Yoshi ztuhnul a zamračil se. Nechápal, co tam ten chlap zase dělá. Vždycky se objevil, když to nejmíň čekal a když se to nejméně hodilo.
„Už běžím Strašáku,“ zamávala na něj vesele. Pro Yoshiho to bylo jako pěstí do břicha. Mazuki svou pozornost opět obrátila ke svému příteli z dětství. „Nezlob se, ale musím letět,“ řekla a položila mu ruku na rameno. Yoshimu se přes obličej mihl stín a podíval se jí za záda, pak se jeho pozornost opět vrátila k Mazuki.
„Jasně, běž,“ zazubil se na ni.
„Měj se,“ zamávala a rozběhla se za Kakashim, který teď stál na druhé straně ulice a čekal. Yoshi sledoval, jak k němu vesele doběhla, šťouchla do něj a on jí poklepal na čelenku. Srazila mu ruku a on se jí opět pokusil na ni poklepat, ale už se nenechala. Pak se otočila a odtáhla ho pryč. Bylo to tu zas. Zaplatil a odešel.
„Proč se tváří tak divně?“ zeptal se Kakashi po chvíli.
„Yoshi?“ zeptala se ho nechápavě.
„Ne, myslím Asumu,“ odpověděl a kývnul hlavou před sebe. Mazuki se rozesmála, když si ho všimla. Měl v ruce květiny a teď se snažil co nejrychleji zmizet.
„Takže Asuma a Kurenai. Vzpomínám si, kdy byl schopný vyjádřit nějaké emoce jen ke své omáčce,“ okomentovala to nakonec.
„Co?“ podíval se na ni nechápavě a to ji rozesmálo ještě víc.
„Asuma běhá kolem Kurenai. Myslím, že se jí snaží pozvat někam ven,“ vysvětlila mu.
„To si nemyslím,“ řekl se svraštělým obočím.
„Chlapi,“ zakroutila hlavou a přidala do kroku.
„Víš, že to tvé opožděné chování se k tobě moc nehodí,“ otočila se k němu a šla chvíli pozadu a docela elegantně se vyhýbala davu.
„Takže už sis na mě vzpomněla víc?“
„Ne, kromě těch divných nezařaditelných vzpomínek tak nic podstatného, jen mám takový pocit,“ řekla s pokrčením a otočila se zpátky ve směru cesty, takže už neviděla jak Kakashi zrudnul.

„Sasuke ne, vykašli se na to!,“ hulákala Mazuki a couvala. „Sasuke ty parchante,“ vykřikla a srazila jeho kop stranou. „Proč jsi posedlý myšlenkou mě neustále mlátit?“
„Udělali z vás jounina jen tak,“ zahučel podrážděně a ona byla nucena udělat tři kroky pod náporem jeho ran.
„Jen tak? Vždyť se ti i přes tvou zákeřnost ještě nepodařilo dát mi nějakou pořádnou ránu,“ zaculila se na něj. Udělal další dva kopy, ale Mazuki ho srazila k zemi.
„Yosh, to stačí,“ houkl Kakashi a Mazuki pomohla Sasukemu na nohy. Pak opřela loket o jeho hlavu a ignorovala jeho podrážděné odfrknutí.
„A počkej, až si vzpomenu, jak ti to vrátit.“
„A mě konečně Kakashi-sensei dovolí používat ninjutsu,“ zahartusil na oplátku. Zasmála se.
„Kšá, utíkej si hrát s ostatními,“ sundala ruku z jeho hlavy a pošťouchla ho, pak sáhla za sebe a přitáhla i Naruta, který se pokoušel dostat za ni a ladným obloukem ho hodila do nejbližší louže.
Chvíli sledovala, jak všichni tři trénují, pak se přesunula ke Kakashimu.
„Asi jsem zjistila, proč mi vrátili statut jounina,“ řekla a pak pokračovala, aniž by čekala na reakci. „Dostala jsem totiž práci, takže za týden začnu šikanovat genniny.“
„Budeš dohlížet na chuuninské zkoušce?“ podíval se po ní.
„Jo, asi mají málo odpovědných osob. Asi budu jen hlídat, aby něco nepodělali nebo aby je něco nesežralo,“ řekla s pokrčením ramen, ale uvnitř se na to těšila. Konečně něco mohla dělat, něco kde moc nehrozilo, že se jí opět někdo pokusí zmlátit. I když pořád čekala, co se za jejím nově získaným postavením skrývá.
„Co ta tvoje skvadra? Pustíš někoho?“
„Všechny,“ kývnul a zkřížil ruce na prsou.
„No tak to bude rozhodně sranda,“ ušklíbla se potěšeně a opřela se o něj.

Stála opřená o kmen ve stínu stromu a sledovala, jak gennini míří k první zkoušce. Nezáviděla jim, i když si vlastní zkoušku vůbec nepamatovala, ale neměla z ní zrovna nejlepší pocit, takže to asi žádná sranda nebyla. Jako dozor si to nejspíš užije víc.
Ušklíbla se a sledovala další nově příchozí. Gaiův tým dorazil asi před dvaceti minutami. Ten jeho zelenej spratek, byl vážně blázen a ta holka nejspíš umře sama, ale v tom Hyuuga klukovi něco bylo. I když byl plný hněvu a arogance, tak věděla, že až se přes to dostane, bude z něj skvělý ninja. Jen kdyby se občas nechoval, jako trpitel lidstva. No co, jsou to puberťáci, z toho vyrostou. I ona z té své sebestředné ulity vyrostla. Asuma přestal být tak povrchní a vzteklý a Kakashi – nemohla si vzpomenout co on, ale byla si jistá, že se také změnil. Kurenai konečně vyhrabala hrdost a sebedůvěru a i Yoshi byl jiný než jakého si ho pamatovala. Tahle generace se taky časem vyvine.
Blížil se i Kurenain tým – ten uřvaný kluk, ten děsivý kluk a holka u které si ani nebyla jistá, jestli má na to být kunoichi.
Za sebou uslyšela ten nejlínější tým ze všech. Když se občas dívala na jejich trénink, měla pocit, že jsou mistři v hledání nejsnadnější cesty. Hlavně aby se moc nenadřeli. Nemohla se rozhodnout, jestli je jejich přístup správný nebo ne, ale rozhodně jí bavil.
A pak je uslyšela. Sakuřino remcání, Sasukeho vzdychání a Narutovo vychloubání. Byli to pitomci, ale musela uznat, že je má docela ráda.
„Připraveni?“ zeptala se jich, když doskočila za ně.
„Jasně, nikdy jsem nebyl připravenější,“ zahulákal Naruto a Mazuki jen zakroutila hlavou.
„Přišla jste nám říct nějakou povzbudivou řeč a radu? Protože Kakashi-sensei se to moc nepovedlo,“ podívala se na ni Sakura a Mazuki si to uměla úplně živě představit a zasmála se.
„Sakuro, občas nad věcmi tolik nepřemýšlej a řiď se instinkty,“ promluvila po chvíli. „Naruto, ty občas zkus napočítat aspoň do tří, než se do něčeho vrhneš. Prostě víc mysli,“ řekla mu a poklepala na jeho hlavu. Pak se otočila k Sasukemu, který jen protočil oči v sloup a pak se na ni podíval. Mazuki zase vydechla a spolkla to, co mu chtěla říct. Místo toho se k němu naklonila a zašeptala
„A ty, nebuď kretén a možná to všichni ve zdraví přežijete.“