Nečekaná návštěva

28. březen.
Jaro se probudilo a zima se musela smířit s tím, že skončil čas její vlády.
Ptáčci zpěváčci se vrátili do Listové a ohlašovali svým cvrlikáním nadcházející příchod jara.
Květiny rozkvétaly, aby se konečně mohly po dlouhé zimě dotknout prvních hřejivých slunečních paprsků, na které se dlouho těšily.
Zvířata v lesích všude kolem Konohy se probouzela ze zimního spánku a radostným řevem, mručením, pískáním, mlaskáním, kvílením a chrochtáním vítala jaro v celé jeho nádheře a kráse.
Obyvatelé Listové byli rádi, že po dlouhé zimě konečně vidí slunce a budou se moci radovat z jeho hřejivé krásy.
Toto období bylo v Listové známo jako velký jarní úklid. Odklízely se zbytky sněhu a zjišťovaly se případné škody, které zima napáchala.
Svět ninjů se také probudil a vrátil se zpět do svých zaběhnutých kolejí.
Z cest zmizel všechen sníh a místo něho se na nich objevili poslové, obchodníci, tuláci, pošťáci a umělci, kteří přicházeli do Listové za zábavou, povinnostmi, prací či s prosbou o pomoc.
Tsunade-sama měla v tyto dny napilno. Vyřizovala jednu žádost za druhou. Ať už šlo o mise, mírové smlouvy, stížnosti, pomoc jiným vesnicím, účetnictví a další a další úřední věci, kterým jako Hokage Listové musela čelit. Její kancelář se znovu ocitla v bojové pohotovosti. Zatímco množství saké stoupalo, její trpělivost se pomalu vytrácela.
Ninjové měli plnou pohotovost a byli posíláni do všech koutů, aby splnili všechny rozkazy dané jim Tsunade-sama a zajistili tak důležitá spojenectví, obchodní styky, ochranu a vliv z nich plynoucí, které Listová tolik potřebovala.
Vesnice byla v tuto dobu prázdná, až na několik ninjů, které si Tsunade nechala v záloze pro zvláště otravné mise, které by se mohly objevit, a na které si nemohla dovolit plýtvat cennými ninji jako je Kakashi, Asuma, Gai, Kurenai, Neji, Yamato, Anko a další.
Příchod noci znamenal odpočinek pro ty, kteří se vrátili z misí. Utichal denní chaos a shon, který byl přes den k zbláznění. Všude vládla naprostá tma, ticho a klid, kromě kanceláře Hokage, kde se pořád ještě pracovalo. Nadarmo se neříká, že čert nikdy nespí, ale Tsunade byla čestnou výjimkou, zvláště když máte tak dobrý uspávací prostředek jako je saké v nevelké, leč dostatečné míře.
Večer byl klidný. Od jihu vanul teplý jarní vánek, ve vzduchu se vznášela vůně stovek květin, měsíc svítil a nikdo ve vesnici netušil, že tato nádherná vlahá noc se stane výjimečnou pro jednou mladou dámu. Do Konohy se pod rouškou noci vracel její dávno ztracený „syn“.

Přicházel severní cestou, nikým neviděn, ani neslyšen. Měsíc mu hrál na ruku. Dnes byl nov. Miloval tmu, vyhovovala mu a dávala mu pocit bezpečí. Budila strach a to on také. Jeho cílem byla Listová vesnice. Věděl, že už nemá moc času a tak přidal do kroku. Hlídek u bran se nebál, znal jinou cestu, tajnější, o které nikdo jiný neví. Věděl, že ji nemohli naleznout. I on ji našel jen náhodou, při jedné ze svých procházek. Nejsou tak chytří, jak si myslí. Ta cesta je tajná, stará, ještě z dob Prvního, kdy v Listové vládla spravedlnost a jeho klan byl uznávaný.
Tři kilometry od Listové vesnice se zastavil. Díval se na starý pokroucený strom. Pohladil jeho zbrázděnou tvář. Usmál se, stále je tady, jsou tak hloupí a naivní. Pohladil strom znovu, ale tentokrát do něj uvolnil proud čakry. Strom začal praskat a objevila se v něm puklina. S úsměvem do ní vešel a znovu uvolnil čakru, tentokrát celým tělem. Strom se zacelil a on se propadl do černého tunelu. Nevěděl jak dlouho padal, bylo mu to jedno. Miloval temnotu, které se zaprodal. Toužil po ní, chtěl, ať ho pohltí, dá mu sílu a moc, kterou tolik potřeboval na poražení svých nepřátel. Netoužil po ničem jiném. Svět se s ním přestal točit. Otevřel oči, byl v Listové.
„Co tady chci?“
„Co tu dělám?“
„Ano, už si vzpomínám.“ Vyšel z kmene stromu a čakrou ho zapečetil. Objevil se u místa, kde stávalo sídlo Uchihů, klanu tolik slavného a obávaného. Pohrdal jím neb věděl, že to byli slaboši, kteří si svoji smrt zasloužili. Kdyby znal pravdu dřív, povraždil by je sám, než to stačil udělat jeden z nich. S tváří plnou opovržení se vydal dál. Nikým neviděn ani neslyšen, pohybující se jako kočka, ve vesnici, ke které dřív patřil. Nikdo ho nemohl zastavit ani ANBU, ani shinobi Listové dokonce, ani Hokage. Ta stará babizna by se s ním nemohla měřit v rovnocenném souboji. Zabil by ji, ale to by bylo moc lehké. Chce ji mučit, trápit, trýznit. Rozpitvat její tělo a získat tak její lékařské techniky a přidat je ke svým a stát se ještě silnějším. Usmál se při téhle myšlence a mlsně si olíznul rty jazykem.
Jen jeden shinobi mu dělal starosti. Jen jeden by ho mohl zastavit. Hatake Kakashi, ale ten tu dnes nebyl, to si sám pojistil, a tak se nemusel ničeho obávat. Chtěl se smát, vysmát se celé Listové a její ubohosti. Měla by se před ním klanět, plazit, vzdávat mu úctu jako bohu, za to že ji nechá žít.
„Co tu dělám?“
„Proč tady stojím?“
„Na co to jen myslím?“
„Co jsem to chtěl udělat?“
„Ano, už vím.“ Vydal se dál svojí cestou a myslí mu přitom vířily vzpomínky na časy, kdy tady žil. Násilně je potlačil, byly slabostí, kterou si nemohl dovolit.
Zastavil se, jeho oči se upíraly na dům, který byl cílem jeho cesty. Díval se na balkón, kde sedávala a přemýšlela. Nepatrně se pohnul a stál na tom samém místě. Pohyb rychlý jako blesk ho tam dostal. V duchu ale nebyl spokojený. Je pomalý, příliš pomalý, musí být rychlejší, to je základ.
Prohlížel si to místo a nedokázal se ubránit vzpomínkám. Viděl ji tu smutnou i smějící, zklamanou i plnou naděje, odhodlanou, silnou, přemítající, snící, nebesky půvabnou.
Přistoupil k oknu, podíval se do pokoje osvětleného jen bílým světlem lampy. Ležela v bílých peřinách, jemně načechraných. Je tak nádherná, nevinná, klidná, že se nedokázal ubránit úsměvu. Neslyšně otevřel skleněné dveře a vešel dovnitř. Díval se na ni a nechápal, jak mohl být tak dlouho bez ní. Je ještě krásnější, než když ji viděl naposledy.
Bolest. Oslepující bolest mu exploduje v hrudi. Srdce se divoce rozbušilo. Začínal cítit něco, co nikdy necítil.
Přistoupil k ní blíž a snažil si zapamatovat každý detail její tváře. Je dokonalá, je to bohyně mezi ženami. Ztělesnění nepopsatelné krásy. Třásl se a nevěděl proč. Nechápal, co se to s ním dělo. Doufal, že nebude nic cítit, když ji znovu uvidí, ale byl to jeden velký omyl.
Konečky prstů se dotknul její tváře a pohladil ji. Nevěděl, jestli to bylo něžné a laskavé, nikdy žádnou z těchto emocí necítil, ale v duchu doufal, že to něžné bylo, že jí jeho dotek neublížil. Ucítí pohyb, ne svůj, její.
„Za tohle tě zabiju, Naruto.“ Deka odlétla na druhý konec místnosti. Vymrštila se jako pružina mířící pěstí, jež pulzuje čakrou, přímo na jeho obličej.
Nečekal, že tohle udělá, ale měl to předpokládat. Je jiná než před lety. Už to není ta slabá, vzdávající se uplakaná holka. Stala se silnější, vnímavější, rychlejší a chytřejší. Ne nestala, vždy byla taková. Tyhle vlastnosti na ní miloval, vždy když je dala najevo.
Zareagoval na její ránu a zastavil ji dlaní ruky. Cítil, jak mu praskají kosti pod náporem její brutální síly, kterou v žádném případě nečekal. Kosti mu vyrazily z ruky a krev postříkala zeď za ním. Silou vůle nezačal křičet bolestí, to ho naučil jeho trénink.
Nedokázal už déle snášet ten neuvěřitelný nápor síly. Nic podobného ještě nezažil a záviděl jí. Tlaková vlna úderu ho odhodila na zeď a vmáčkla do ní. Když odezněla, svalil se na podlahu. Vnímal, instinktivně si chytil zraněnou ruku a díval se na kosti, které z ní trčely a na krev, jež kapala na zem a smáčela mu jeho bílou košili.
Spletla si ho, řekla mu Naruto. Usmál se, věděl, že on by byl tak hloupý, aby ji špehoval, protože vždy po ní toužil, zatímco on jí nedával najevo žádnou náklonnost ani city a přitom mohl mít, kteroukoli dívku z Listové.
„Ty jeden žlutovlasej perverzáku, to tě Jiraya neučí nic jiného než špehovat holky!“ křičela, ale jemu její hlas zněl jako rajská hudba. Po těch letech, po těch nekonečně dlouhých letech ho potřeboval znovu slyšet. Nevěděla, že je to on. Dopadl do rohu pokoje, kde byla největší tma.
„Mohla jsem tě zabít, ty imbecile. Na co jsi, sakra, myslel, proč jsi neuhnul a nastavil mi místo toho ruku? Podívej se, všude je krev, máš zlámanou ruku, až ti z ní trčí kosti ven. Nemít v sobě Kyuubiho, tak máš po ní! Jo a ten pokoj si vymaluješ, Naruto, to si piš. Osobně na to dohlídnu!“ Přiběhla k němu. Ucítil její ruce na své košili. Pomalu si ho přitahovala k sobě. Cítil její zlost, spalovala ho jako vášeň. Zatoužil po tom se ji znovu dotknout. Pohladit ji po jejích nádherných růžových vlasech.
„Jestli mě ještě budeš špehovat, tak přísahám, že příště budu mířit na srdce. Mohla jsem tě zabít, to si to neuvědomuješ, Na…“
Spatřila jeho tvář a v jejích očích se objevil úžas, zděšení a překvapení.
„Šťastné a veselé narozeniny,“ řekl ochraptělým hlasem.
„Sasuke?!“ Vykřikla údivem a dívala se na něho jako na zjevení. Najednou se mu začala motat hlava. Bolest se stávala nesnesitelnější a pohled na kosti trčící z ruky tomu také nepřispíval. Omdlel a ponořil se do všepohlcující temnoty.

Kráčel cestou, která vede k temnotě. Slyšel smích, pronikavý, burácivý. Utichl, to ticho bylo děsivé. Nic neviděl, neměl strach, jen cítil zvláštní pocit. Rozhlížel se všude kolem sebe, ale viděl jen tmu. Dotknul se Kusanagi. Chladná rukojeť jeho meče ho uklidnila. Kráčel dál, jeho kroky zněly jako tikot hodin. Uviděl světlo, ušklíbnul se, neb si vzpomněl na tu starou obehranou větu. Světlo na konci tunelu.
Vydal se k němu, znovu slyšel ten smích, je skoro tam. Zrychloval, aby byl už co nejrychleji odtud. Světlo není bílé, bylo rudé! Dvě rudé oči se před ním objevily, jejich vzor až moc dobře znal.
„Tobě není souzeno dlít ve světle, bratříčku. Uchihům patří temnota, tak to vždy bylo, je a bude.“
„Já to změním. Změním vše, bratře, však ještě uvidíš.“
„Jsi slabý, vždycky jsi byl. Nemůžeš změnit osud, který nám byl dán.“
„To jsou tvá slova, bratře, ne má. Žiji v temnotě, abych získal sílu, toužím po ní víc než ty nebo Orochimaru, ale ještě víc chci vidět světlo. Světlo jejích očí, krásu její tváře, ryzost její duše, která září jako samotné hvězdy, při svém zrodu a zániku. Ona je mojí silou, silou, se kterou se tvé temné oči nedokáží rovnat. Je to síla čistého srdce a emocí, kterých jsme se mi dva zřekli, kvůli moci našich očí. Překročit hranice, nenávidět tě, pomstít se ti, to je můj cíl, který splním, ale ne tak jak si ty přeješ, a teď už zmlkni a ukaž mi sílu tvých očí a já ti ukážu sílu mé lásky k ní!“
Zvednul svou zraněnou ruku, z níž trčely kosti. Ta bolest byla nepředstavitelná a on se jí rozhodl ještě zvýšit. Na tváři mu hraje šílený úsměv, jak si na ten pocit pomalu zvykal. Dávala mu sílu, probouzel jeho smysly, cítil, že díky ni žije. Jeho ruka promluvila ohlušujícím křikem tisíce ptáků. Rudé světlo se naplnilo jeho zvukem, při němž naskakovala husí kůže a trnuly zuby. Rychlostí, kterou předčila lidské oko udeřila. Jen jedno jediné slovo proťalo napjaté ticho jako čepel Kusanagi!
„CHIDORI!!!“ Výkřik do temnoty, jeho ruka jiskřila oslepujícím světlem Chidori a vzduch kolem se naplňoval ohlušujícím štěbetáním.
Kosti praskaly, měnily se v prach, krev se mu vařila v žilách. Bolest nedovolila Mangekyo Sharinganu, aby ho ovládl. Oči pulzovaly mocí, viděl cestu ven. Sharingan mu ji ukazoval, Sharingan stvořen láskou a ne nenávistí.
„SHANARÓÓÓ!!!“ Vykřikl s úderem. Síla toho útoku mu ukázala světlo, nádherné, oslepující světlo s tváří dívky, kterou miloval.

„Klid, Sasuke, jsi v bezpečí, nemusíš se ničeho bát, jsem tu jenom já a ty.“ Slyšel její uklidňující hlas, ale v hlavě mu pořád zněla Itachiho slova. Kdykoli na něho pomyslel, začala mu vařit krev v žilách, touha po pomstě se stala ještě silnější a naléhavější.
Čakra v jeho ruce se uvolnila a vytvořila Chidori. V ten moment mu došlo, že to neměl dělat. Ucítil spalující bolest, hned poté, co se probral, zjistil, že se mu zázračně uzdravila ruka, kterou si znovu zmrzačil. Chtěl křičet, nemohl, ten pohled na bílé kosti trčící z ruky, krev, jež se vařila při doteku Chidori ho přímo fascinoval, proto také nebyl připraven na to, co přišlo. Na úder se silou hromu, který ho katapultoval do reálného světa.
„Ty blázne jeden. Víš, jakou mi dalo práci dát ty kosti zpátky, dokážeš si to vůbec představit?“ Další rána zasáhla jeho tvář, vůbec se nebránil. Věděl, že si ji zasloužil, za ty starosti, které jí přidělal.
V jejích očích planul oheň, který ho spaloval. Oheň, který dříve jen plápolal, dnes hořel jasným všepohlcujícím plamenem. Bál se jí, bál se její síly, kterou získala, mohla ho jedinou ranou zabít. Také si ho prohlížela, toužil vědět, co si myslí, dal by za to duši.
Otočila se k němu zády, ruce si založila na prsou a oči se dívaly na stěnu pokoje pokrytou mojí krví. V ten moment mu došlo, že je stále v jejím pokoji, co bylo horší, že ležel v její posteli, místo toho, aby byl ve výslechové cele Listové, v péči Morina Ibikiho.
„Proč…?“
„Proč jsi tady a ne v cele?“ Položila otázku rychleji.
„Ano,“ řekl jednoduše.
„Protože jsi můj přítel a člen týmu, ty sebestřednej, sobeckej parchante,“ řekla s takovou záští a nenávistí v hlase jakou od ní nečekal.
„Víš, jak jsem se o tebe bála? Jak Naruto kvůli tobě riskoval život, aby ti zabránil jít k Orochimarovi, ale tobě to bylo všechno jedno! Naše pocity ti byly ukradený, toužil jsi jen po své zatracené pomstě Itachimu a získání ještě větší síly na jeho poražení!“ Její vztek byl doslova hmatatelný. Přímo ho spaloval. Vnímal, co říkala, bylo mu to jedno. Nemohla vědět, jak se tehdy cítil, ani co prožíval uvnitř sebe. Uplakaná holka jako ona to nemohla pochopit.
Otočila se čelem k němu, probodávala Sasukeho svýma očima, ostrýma jako dýky. Nebyl v nich náznak žádné slzy, i když se její tělo celé třáslo. Čekal, že se znovu rozpláče, jako tenkrát.
„Nedívej se na mě tím svým arogantním výrazem, Sasuke, ani nevíš, kolik bolesti a probdělých nocí jsi mi způsobil. Vím, co si myslíš, co si myslí to tvoje zvrácené já, které je zahleděné jen samo do sebe!“
„Vím, jak se cítíš, Sakuro.“ Zasmála se. Smála se pronikavým smíchem, který mu drásal uši, který u ní nikdy dřív neslyšel.
„Jak, sakra, můžeš vědět, jak se právě cítím? Vždyť ty nic necítíš, Sasuke! Nemáš žádné city. Stala se z tebe zrůda, kterou Orochimaru dovedl k dokonalosti. Jediné, co cítíš, je tohle.“
Znovu nebyl připraven na její ránu. Facka, kterou mu dala, na jeho pravou tvář, byla ohromující. Ucítil v puse chuť krve, jazykem nahmatal vyviklané zuby. Díval se na ni v němém úžasu. Jedna jeho stránka ji nenáviděla za to, co udělala a co si to vůbec dovoluje. Chtěl ji roztrhat na kusy. Druhá ji vroucně obdivuje a chápe, co se v ní odehrává, i to proč se tak chová.
„Cítíš to, Sasuke, to je bolest. Bolest, kterou by měl cítit každý, kdo je alespoň ještě trošku člověkem.“
„Vím, co je to bolest, Sakuro. Poznal jsem ji ve vrchovaté míře a naučil se ji snášet. To co ale nesnesu, jsou výčitky od někoho, kdo se vždy choval jako malé děcko a bulel při každé příležitosti, myslíce si, že tím něco změní.“ Tentokrát byl na její reakci připravený. S rychlostí získanou tréninkem se přemístil z postele přímo za ní, před obličej ji nastavil ruku, v níž proudilo Chidori.
„Tak dělej! Ukonči to! Stejně je to to jediné, co dokážeš. Zabíjet, ničit a trhat pouta, která tě svazují. Tak už mě zabij, a skonči tohle zatracený divadlo.“ Třese se, potlačovaným vztekem a smutkem, který se snaží nedat najevo, aby dokázala, jak moc se změnila.
Chtěl sklonit ruku, ale nedokázal to. Ta zrůda v něm ji chtěla zabít, vzít si její sílu a techniky. Znovu viděl rudě, oči se měnily, toužily jen po moci. Ruka se přibližovala k jejímu hrdlu. Stačil by jeden jediný pohyb a zemře.
„NE!!!“ Vykřikl nahlas, cítil, jak sebou škubla.
„Nezabiješ ji, já ti to nedovolím! Ona je to jediné, co mi ještě zbylo, alespoň si to myslím.“ Mluvil sám se sebou, aniž si to uvědomoval. Tlačil svou ruku od jejího krku. Pot mu stéká z čela, jak bojuje sám se sebou o život dívky, kterou miluje. Zarazil se, když si uvědomil, co v duchu řekl. Z prozření ho probudilo dupnutí na nohu a úder loktem do břicha tak silný, že na chvilku ztratil dech. Zavyl bolestí, slzy mu vyhrkly z očí, padl na kolena. Lidská část byla ochromená, ale ta zvířecí, toužila po pomstě.
„Dělej, Sakuro! Zabij mě, nedokážu ho zastavit!“ Četl v jejích očích lítost a zaváhání, které by se jí mohlo stát osudným.
„Pročpak pláčeš, ty ufňukánku, copak si nedokážeš poradit sám se sebou a svými vnitřními démony? Pročpak se o mě tak najednou bojíš, že by jsi konečně začal něco cítit?“ Skřípal zuby a díval se na její tvář, pohrdavě se mu vysmála.
„Zabiju tě, ty růžovlasá dě*ko!“ vyhrknu, pln hněvu se na ni vrhnul jako divé zvíře. Unikla vražednému obětí, nechápal jak nedokázal vidět její pohyb dřív než ho udělala. Ví, že v tomhle pokoji nemůže naplno použít svoji sílu, kdežto on ano.
„Tady jsem, ty trosko,“ zašeptala něžně do ouška a sametovou ručkou se dotkla jeho hrudi. Obrovské množství čakry mu vstřelila přímo do těla, odletěl od ní, zabořil se do vedlejší zdi. Krev mu stéká do očí, vnímal její ladnou chůzi, dětský pobavený smích, pomalu k němu kráčí, napřaženou rukou ho opět posílá do říše snů, v jeho případě však nočních můr.

„Vstávat a cvičit sluníčko, je deset hodin, takže už žádné lenošení v posteli.“
„Co se děje? Kde to jsem?“ ptal se udiveně.
„Po tom tvém včerejším záchvatu jsem tě musela trošičku zpacifikovat a uspat.“
Udiveně se na ni díval a snažil se srovnat v hlavě myšlenky, ze včerejší noci. Chtěl se postavit, ale strašně ho rozbolela hlava a hrudník. Na hlavě měl bouli velikosti většího kopce, když se podíval na hrudník, celý zafačovaný obvazy. „Co to je?!“
„Tomu se říká první lékařská pomoc. Můžeš být rád, že jsem nepoužila víc donucovacích prostředků. Naštěstí pro tebe už jsi neměl žádný záchvat.“
„Ale takhle se odsud alespoň několik dnů nikam nehnu.“
„A pospícháš někam?“
„No, vlastně ani ne.“
„Tak vidíš a i kdybys chtěl, tak se nikam hnout nemůžeš.“
„A to jako proč, Sakuro?“
„Tak pohni rukama nahoru.“ Sasuke jimi pohl, ale něco je zastavilo v půlce cesty. Podíval se blíže, byl připoutaný k posteli masivními řetězy.
„Co má být zase tohle?“
„Preventivní opatření pro mé bezpečí, co jiného.“
„Víš, že mě tohle nemůže zastavit.“
„Opravdu, vsadíš na to svoje oči?“
„Klidně.“
„Tak to zkus, jestli chceš, ale utéct se ti nepovede.“
„To mě ještě neznáš.“
„Za minulou noc jsem tě už stačila poznat dost. Hodně ses změnil, Sasuke, něco mi není pořád jasné.“
„A co?“
„Proč jsi za mnou přišel a ještě v noci?“
„Vždyť jsem ti to přeci řekl, než jsi mi zlomila ruku.“
„Cože?! Já ti ruku nezlomila. To tys mi ji tam nastavil.“
„To byl reflex, jak jsem mohl vědět, že jsi tak zesílila?“
„Mohl‘s přijít jako normální člověk ve dne a dveřmi.“
„Jasně geniální nápad, Sakuro. Zazvoním u vchodových dveří s kyticí růží, otevře mi tvoje mamka s ťatkou, řeknu jim, že jsem onen hledaný nukenin, který jde jejich dceři popřát všechno nejlepší k narozeninám.“
„Bejt tebou, bych nezvyšovala hlas, naši jsou ještě doma. Nevím, co by řekli na to, že mám u sebe v pokoji kluka připoutanýho k posteli.“
„Co asi, řekneš jim, že jde na tebe puberta.“
„Haha, to je fakt moct vtipný.“
„Spíš se divím tomu, že sem nikdo po té včerejší noci nevtrhl. Ty rány a obtisky mé postavy ve zdi musela slyšet celá Konoha.“
„To u mě není nic nového. Od té doby, co mě trénuje Tsunade-sama mám trošku živější sny. Rodiče si už zvykly, že ze spaní mlátím do zdí nebo se odsud ozývají podivné zvuky. Jen mě pak nebaví opravovat pokoj.“
„Aha, no tak to leccos vysvětluje.“
„Ale teď se vraťme zpátky k tématu našeho rozhovoru, Sasuke. Opravdu jsi mi přišel popřát všechno nejlepší k narozeninám?“
„No, víš, takhle za dne se o tom špatně mluví.“
„Ty se stydíš?“
„Ale houby, kdo by se styděl.“
„Vždyť vidím jak se červenáš.“
„To je ještě zaschlá krev.“
„Ale no tak, Sasánku, řekni pravdu tetě Sakuře, ona tě neukousne.“
„Neříkej mi tak, víš, že to nemám rád.“
„Sasánek, Sasánek, Sasánek.“
„Tak fajn, přišel jsem za tebou, ale ty narozeniny byly až na druhém místě. Chtěl jsem tě vidět. Stýskalo se mi po tobě, protože tě miluju, sakra. Dobrý stačí ti to takhle, Sakuro?!“
Sakura na něj užasle zírala, zatímco Sasuke se jakoby díval na své obvazy a kontroloval, jestli má všechna žebra v pořádku.
„Co jsi to teď řekl?“
„Nic.“
„Opakuj to, Sasuke.“
„Že tě miluju, Sakuro. Chybělas mi. Došlo mi to včera večer. Když jsem tě tu viděl ležet.“ V mžiku oka přeskočil celý pokoj, hupsl k němu do postele a objala ho tak silně, jako ještě nikdy nikoho, přitom se ozval zvuk jednoho či dvou praskajících žeber.
„Auuuu, moje žebra.“
„To vydržíš, jsi chlap ne.“
„Dlouho nebudu, jestli ten stisk neuvolníš.“
„Ty s tím naděláš. Schytal jsi už horší rány a milostné obětí ti vadí.“
„Milostné mi nevadí, ale medvědí ano.“
„Že ty chceš bejt čert.“
„Tomu nerozumím.“
„No, že bych ti udělala ještě jednu bouli na čele vedle té první.“
„Už tak mám možná otřes mozku, Sakuro.“
„A budeš mít ještě jeden, jestli mi nezopakuješ, cos mi před chvilkou řekl.“
„Takhle ve dne je to blbý, už jsem ti to říkal jednou a to stačí.“
„Blbý nebo trapný, ty jeden obávaný nukenine, který prahneš jen po moci a pomstě.“
„Že já sem za tebou vůbec chodil.“
„Vždyť se ti po mě tak stýskalo, Sasánku.“
„Když ti to řeknu, slibuješ, že už s tím dáš pokoj?“
„Nooo, budu o tom uvažovat.“
„Miluji tě, Sakuro. Miluji tě až mě to bolí, až mě to děsí. Bojím se toho, tak moc se bojím, že možná pro tebe nejsem ten pravej, že tě zklamu, že ti ublížím, tak jako vždycky. Ale já už ti nechci ubližovat, nechci tě trápit, nechci vidět tvůj pláč, který mě tolik bolí, tady v mém prohnilém srdci, chci být s tebou, jen a jen s tebou. Nechápu, že mi to došlo až tak pozdě a za takových okolností jako včera v noci.“ Objala ho, něžně, láskyplně, tak jak to chtěla udělat po celé ty roky, co byl pryč.
„Ty jeden můj pitomečku pitomej, přestaň se už konečně bát, přestaň mít obavy a strach. Ty si myslíš, že jsi v tom sám? Nejsi, také se bojím, moc se bojím, možná víc než ty sám.“
„Víš, chtěl bych tě taky obejmout, ale ty pitomý řetězy…“ Sakura řekla jediné slůvko a řetězy spadly se zarachocením na zem. Sasuke ani chvilku neváhal a za bolestivého skučení obejal svoji lásku. Oba dva si přáli, aby ten okamžik trval navždy, ale ve skrytu duše věděli, že to není možné, alespoň prozatím.
„Miluji tě, Sasuke, ty jeden pitomče.“
„Miluje tě, Sakuro, má třešňová bohyně.“ Slova lásky tiše zněla pokojem, slova, která oba dva toužili tak dlouho vyslovit. Ona je věděla už dávno. On si je musel teprve uvědomit.

„Nechceš jít na moji narozeninovou oslavu?“
„To už bych mohl rovnou nakráčet do kanceláře Tsunade a mimoto v mém stavu, bych se tam asi jen stěží dobelhal.“
„Neboj, to dokážu v mžiku napravit.“
„Jasně, dokážeš zlomená žebra a ruku, vyléčit na počkání.“
„Ano, sice to bude bolet víc, než když se ti lámou kosti, ale dokážu to. A ty snad nedokážeš zamaskovat svoji přítomnost?“
„Mohl bych použít jednu speciální iluzi. Dokáže dokonale ošálit smysly.“
„Tak vidíš, rande na dnešní odpoledne máme domluvené.“
„Rande, nikdy jsem si nemyslel, že mě taková věc potká.“
„To já se zase nemohla dočkat, až s tebou začnu randit.“
„To vím, už v Akademii ses na mě neustále lepila.“
„Ještě řekni, že ti to vadí.“
„Odmítám vypovídat.“
„Víš, že k příjímání potravy nejsou třeba zuby, stačí jen brčko.“
„To bys neudělala.“
„Co myslíš?“ pronesla lišácky, líbezně se přitom usmála.
„Radši mě koukej vyléčit ať stihneme to naše rande. Sakra, to je divnej pocit tohle říkat.“
„Zvykej si, už to bude jenom horší.“
„Jo, já vím. Už žádný život, jen poušť manželství.“
„Říkal jsi něco?“
„Jen, že ti to moc sluší.“
„No proto!“
„Víš, jsem tady sotva jednu noc a ráno, už si přijdu pod pantoflem.“
„Asi osud.“
„Asi jo.“
„Tohle spolkni, pomůže ti to zahojit většinu vážných zranění, aby ses mohl postavit na nohy.“
„Nemá to nějaké vedlejší účinky, viď, že ne?“
„No, abych řekla pravdu, tak jsem to ještě na nikom nezkoušela, je to můj vlastní vynález.“
„Já ti mám dělat pokusného králíka?!“
„Buď to spolkneš nebo řeknu Narutovi, že jsi tady.“
„To radši ty vedlejší účinky.“
„Hodnej chlapec.“
„A kdo tam vlastně všechno bude na té oslavě?“
„No přeci všichni naši kamarádi.“
„Nevím, jak ty definuješ slovo přítel, ale já mám na něj jiná měřítka.“
„Jo, já vlastně zapomněla, že pán je teď fajnovka.“
„Ne fajnovka, nemohu si žádné přátele dovolit. Moje cesta se od té tvojí liší a to hodně.“
„Řekni mi, co děláš u Orochimara, Sasuke.“
„Promiň, o tom nechci mluvit.“
„To je to až tak zlé?“
„Nechci na to myslet, teď jsem s tebou a to je to hlavní.“ Spolkl pilulku a čekal až zabere.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Sakuro!!!“ Burácivý křik a jásot doplněný frkáním frkaček, házením konfet a prozpěvováním hodně štěstí zdraví, doprovázelo přání k narozeninám. Sakura byla celá v rozpacích a překvapená tím, co pro ni její přátelé nachystali.
Choji pro ni upekl dort gigantických rozměrů, na němž stojí deset svíček v podobě jejích kamarádů, každá z nich jinak umělecky vyvedená. Měla tu Hinatu, Kibu, Shina, Leeho, Nejiho, TenTen, Ino, Shikamara, Chojiho a Naruta.
„Měla bys to hned sfouknout než ten dort exploduje, Sakuro,“ řekne s úsměvem Naruto.
„Nějak mi přijde, že tam pár figurek chybí.“
„No, jestli hledáš, Akamara, tak ten si už svoji figurku ukořistil a šel si ji někam zahrabat. Zkoušel jsem ji vybojovat zpátky, ale prohrál jsem, mimoto jsem si říkal, že poslintanou figurku bys asi na dort nechtěla,“ řekl omluvně Kiba a zkroušeně se díval.
„To jsi uhodl, správně Kibo, klidně ji Akamarovi nech, dneska se slaví a ne trestá. Jen ať si pošmákne, stejně se tu určitě ukáže, aby dostal kus dortu, ale to jsem na mysli neměla. Na dortu chybí Sasuke.“ Mrtvolné ticho se rozhostilo místností.
„Něco jsem provedla?“
„No víš, nebyli jsme si jistí, zdali by to bylo vhodné dávat tam jeho figurku, když opustil vesnici.“ promluvil za ně za všechny Shikamaru.
„To máš pravdu. Kašlem na něj, přijde o bezva mejdan a ani pořádně nevíme kvůli čemu,“ nenápadně se přitom podívá do tmavšího rohu místnosti, kde stojí Sasuke zamaskovaný díky své iluzi za Sakuřina „bratrance“.
„Tak co parto, kdo mi pomůže sfouknout, všechny ty svíčky?“
„No přeci já!“
„Lee, ne!“ Ozve se pohotově TenTen. Je pozdě. Lee se mohutně nadechl a otevřel přitom pátou bránu. Mohutný fuk sice zhasl všechny svíčky, ale spolu s nimi sfoukl i dort, který se rozprskl po všech ostatních, až na Nejiho, který pohotově použil Kaiten.
„A jéje,“ řekl Lee a čekal, co bude dál.
„Můj dortík,“ smutně zamumlal Choji. „Deset dní tvrdé práce, piplání s figurkami a všechno je v háji! Díky jednomu zelenýmu paku.“
„Já se moc omlouvám.“ Leeho omluvy přerušil Sakuřin smích. Všichni se na ni otočili, viděli jak si olizovala pusu od dortu a vytírala si jeho zbytky z očí.
„Hmmm, moc se ti povedl, Choji. Lepší dort jsem nikdy nejedla.“ Choji se nadmul pýchou a hrdostí ze své práce. Všichni začali dort ze sebe ochutnávat a přitom se smáli a házeli po sobě jeho zbytky.
„Hale, Kibo, nevíš co je to za kluka, kterého přivedla, Sakura?“
„Prej vzdálenej bratranec co jí přišel popřát k narozeninám.“
„Aha.“
„Copak, něco se ti nelíbí?“
„Jen to, jak se kolem Sakury pořád tak ochomejtá. Někdy mi přijde, že ji drží i za ruku.“
„Ty žárlíš?“
„Nebuď labuť.“
„Ty na férovku žárlíš na jejího bratrance!“
„Nežárlím.“
„Ale jo, hej lidi, tohle si pojďte….“ Kiba však nestačil doříct, protože mu Naruto cpal kus dortu do pusy, aby ho umlčel. Ani si přitom nevšiml, že se Sakura vytratila pryč i se svým „bratrancem“.

„Co říkáš na oslavu?“
„Na můj vkus moc divoká.“
„To víš, v Konoze to žije.“
„Všimnul jsem si.“
„Musíš opravdu odejít.“
„Musím. Nechci tě vystavovat nebezpečí.“
„Nebojím se.“
„Já vím, ale nechci to riskovat. Zatím ještě nejsem dost silný na to, abych tě ochránil.“
„Dokážu se ochránit sama.“
„To moc dobře vím, poznal jsem to na vlastní kůži.“
„Ale i přesto se o mě bojíš.“
„Ano.“
„To je tak krásně romantický, Sasuke.“
„Když to říkáš.“
„Polib mě už konečně, vím, že to chceš celou tu dobu udělat.“
„Už jsem myslel, že se ani nezeptáš.“ Sasuke ji pevně sevřel v náručí. Ucítil žár jejího těla, tlukot srdce, které bilo jen pro něj. Krev se mu vařila, srdce bušilo ostošest. Pomalu se naklonil k jejím rtům. Ke rtům, po kterých tak dlouho toužil. Políbil ji. Divoce, vášnivě, nespoutaně ji líbal a ona jeho. Jsou šťastní, víc než šťastní, slovy se to nedá popsat. Sasukeho iluze mizela. Sakura ho začala líbat o to vášnivě a intenzivněji. Oba si užívali ten okamžik dokonalého štěstí, na který tak dlouho čekali, aniž by si všimli stínu, který se mihnul za sloupem a rychle se vrátil zpět k oslavujícím.
„Miluji tě, Sakuro.“
„To já už vím, a přestaň mluvit a radši mě líbej,“ zaševelila svůdně, přitiskla své rty opět k jeho.

Byl večer, když před deseti dny vstoupil do Listové, aby se zde setkal s dívkou, kterou miloval, ukázala mu světlo v duši. Na tváři mu hrál úsměv, když vzpomínal na chvíle strávené v její blízkosti. Na úsměv, který ho hladil na duši, na oči, které rozechvívaly a na doteky jejích hebkých rukou při, kterých se musel chtě nechtě červenat. Stále cítil na svých rtech jejich první polibek. Polibek silnější, vášnivější, žádoucnější a opojnější než je jeho touha po pomstě či moci.
Stal se někým jiným a to jen díky ní. Nechápal, proč to předtím neviděl, necítil. Byl chladný, toužil se jen mstít. Teď už chápal, jaký hlupák byl. V temnotě chtěl nalézt sílu, ale přitom tu byl někdo, kdo mu ji dával už od prvního setkání, jen byl tak slepý, že Sakuřiny city vůbec nechtěl vnímat, odmítal je, hnal se jen za cílem.
Jediné, čeho se musel obávat, byl Orochimaru. Nesměl zjistit, že se odklonil z cesty. Začínal se ho bát. Bát se jeho očí. Stačí počkat na správnou chvíli a zbavil by se ho, poté se bude moci vrátit zpět k Sakuře, ale ještě předtím musel vyřešit tu záležitost s Itachim. Hlavou mu vířily myšlenky, ze kterých vznikaly plány, dopomohly by mu k vytoužené lásce.
„Odcházíš bez rozloučení, Sasuke?“ Zastavil se na místě, ruka se bleskově přesunula k jílci meče.
„Myslel jsem si, že přijdeš, ale spíš jsem doufal, že tě dokážu oklamat. Takový hlupák jako ty přece nemohl prokouknout moji techniku, že Naruto?“
„Máš pravdu, že jsem hlupák a vždycky jím i budu, ale znám Sakuru natolik dobře, že jediný, koho kdy milovala a bude milovat, jsi ty, Sasuke, proto tvá přeměna, iluze nebo trik či co to bylo, na jejího bratrance nebyla dost věrohodná.“
„Věděl jsem, že si toho někdo musí všimnout, ale že to budeš zrovna ty, jsem opravdu nečekal.“
„Po dlouhých měsících jsem ji opět viděl šťastnou a nechtěl jsem jí to zkazit. Mám rád, když se směje, oči jí tak zvláštně jiskří a její úsměv zní jako slavičí cvrlikání.“
„Nechtěj mě dojmout k slzám, Naruto.“
„Nemusíš si přede mnou hrát na tvrďáka, Sasuke. Viděl jsem, jak ses k ní choval, byl jsi někdo úplně jiný, někdo kdo dokáže cítit a milovat.“ Díval se mu do očí a přitom musel uznat, že ten blboun a břídil přeci jen dospěl.
„A co bude teď, Naruto? Budeš mě prosit, abych tu zůstal nebo se mnou budeš bojovat, přivlečeš mě k Tsunade, která mi dá milost a znovu mě přijme do Listové?“
„Nechám tě jít, Sasuke.“
„Cože?!“ řekl zmateně a přitom se snažil na sobě nedat znát údiv, který to v něm vyvolalo.
„Vrať se zpátky k Orochimarovi, jestli po tom tak toužíš. Dnešní noc není nám dvěma určena. Patří Sakuře a tobě, hodlám to respektovat, i když bych nejraději z tebe vymlátil duši za to, žes můj sok v lásce, ale jak jsi poznamenal, jsem hlupák.“
„Tohle sis musel asi hodně dlouho nacvičovat, co Naruto?“
„Nech už těch keců, Sasuke. Setkáme se jinde a jindy, pamatuj si, že jestli Sakuře nějak ublížíš tak tě…“
„Zabiju, si chtěl říct, Naruto.“
„Ne, jen tě zmrzačím. Tu čest přenechám Sakuře, zvláště, když se ji chvilkami bojím i já sám.“
„To mi povídej, jde z ní opravdu strach, když se naštve.“ Společný úsměv se těm dvěma objevil na tváři při vzpomínce na dívku, kterou oba milovali.
„Tak už vypadni, než tě tady někdo najde.“
„Ještě se uvidíme, Naruto, to ti slibuji,“ řekl na rozloučenou tomu žlutovlasému bláznovi a rychlostí blesku se vydal k tajné chodbě. Celou cestu přemýšlel o tom, proč to Naruto udělal, nedokázal na to přijít. Třeba už opravdu dospěl, tímhle se mu to snažil dokázat. Ne to je pitomost, je to přeci Naruto, ten navždy zůstane hlupákem. Na kopci nad Listovou se zastavil, neb ucítil zvláštní pocit.
Podíval se tím směrem odkud ho zasáhl. Uviděl nezřetelnou postavu Sakury jak stojí na balkóně a dívá se na něj. Usmál se, na rozloučenou ho napadlo udělat jednu bláznivou pošetilost, které by byl schopen jen Naruto.
Dal ruce k ústům a začal formovat ohnivý a bleskový element pomocí své čakry. Vytvořil tak holubici, která jiskřila, plála jako jeho láska k Sakuře. Uvolnil ji ze svých rukou, díval se, jak se pomalu vznáší nad Listovou. Ve chvíli kdy byla dost vysoko nad Sakuřiným domem uvolnil sílu v ní skrytou. Mohutný výbuch ozářil noční oblohu nad Listovou ohnivými a bleskovými květy, zanechal po sobě rudě žhnoucí nápis: „Vše nejlepší k narozeninám, má milovaná Sakuro, přeje Sasuke“.
Sám se usmál nad svou troufalostí a představoval si Sakuřin úžas, oči plné slz radosti. Ještě chvilku se díval na Sakuřin dům. Nápis, který vytvořil, začal mizet. Vydal se znovu na cestu do temnoty, nebyla tak strašlivě temná jako předtím.
Zatímco v Listové vesnici lidé vybíhali z domů na ulici, aby se podívali na ten nádherný ohňostroj, Sakura stála na balkóně, plakala štěstím. Červenala se přitom jakou pozornost na ní Sasuke přilákal.
Naruto se také díval na ohňostroj.
„Sasuke opravdu dokáže zanechat nesmazatelný dojem, doufám, že se jednoho dne přestane tak předvádět, vejtaha jeden. Možná, že to pochytil ode mě,“ usmál se pro sebe Naruto v duchu. Poté zamířil do Ichiraku na noční svačinku.