Domov je tam, kde máš kunai - 2

2.

Nikdy se nedostala do tak velké vesnice a to hlavně proto, že do nich vpouštěli jen málokoho, a když člověk nezná své jméno, bydliště a nemůže se prokázat tím, že má ve vesnici nějaké přátelé nebo příbuzné, je nemožné se dostat dovnitř. Její nálada okamžitě vyletěla vzhůru. Po ulicích šlo tolik lidí, někteří spěchali za svým cílem, ale jiní se zastavovali a mluvili s ostatními.
Kolem Mazuki se prohnala banda asi pětiletých dětí a málem ji porazily, ale ona se tomu zasmála a rozběhla se za nimi, aby se podívala, kam se to tak ženou. Jejich kroky mířily k nejbližšímu obchodu se sladkostmi. Musela se zasmát, když viděla, jak přitlačily své mrňavé obličeje ke sklu a snažily se dostat dovnitř skrz něj. Mazuki se rozhlédla po široké, rušné ulici a musela se smát, nedokázala ten pocit popsat, ale měla co dělat, aby se nerozbrečela a její srdce radostně bilo.
Možná ji ten ježatý ninja vážně nechce prodat na orgány a tahle vesnice je opravdu její domov. Ještě jednou se otočila kolem své osy, až kolem ní zavířila sukně a odběhla do další uličky.
Kakashi zvedl pohled od papírů, které zrovna podepisoval u brány, aby jeho návštěvě umožnili vstup, ale ta si ho nejspíš umožnila sama, protože byla pryč. Rozhlédl se napravo a nalevo a pak se rozběhl do centra vesnice, ignorujíc volající kolegy.
„Mazuki?“ zavolal do jedné z ulic, ale po rychlém zhodnocení situace se rozešel dál. Zjistil, že čím dál víc zrychluje a dokonce cítil paniku. Znovu zavolal její jméno a už se po něm začali otáčet lidé. Měl strach, že se mu to všechno zdálo, že se při souboji uhodil do hlavy a teď vidí lidi, kteří už nejsou. Někde v hloubi duše pořád nemohl uvěřit, že ji opravdu našel a přivedl zpátky do vesnice. Nepodělal to, nepodělal to úplně, splnil slib. Měl se o ni postarat, slíbil mu to a pak umřela a on měl pocit, že si s ním osud zahrává, že se mu šklebí do obličeje a chechtá se jako blázen.
„Mazuki!“ zařval už skoro vyděšeně.
„Klid, Strašáku,“ ozvalo se za ním a tak se prudce otočil. Stála tam. S jednou rukou za zády a tvářila se jako neviňátko. „Dango?“ zeptala se a nabídla mu jednu ze špejlí. Notnou chvíli na ni zíral, až přestala okusovat svoje jídlo a podívala se na něj s pozvednutým obočím. „Stalo se něco, pane Ježatý?“
„Netoulej se! Kdyby tě chytili bez dozoru nebo povolení ke vstupu, tak tě zavřou.“
„Dej si raději to dango,“ zahučela, vrazila mu ho do ruky a zase vyrazila pryč.
„Kam zase jdeš?“ zavolal na ni Kakashi.
„Říkal jsi, že musíme prvně k Hokagemu, tak jdeme,“ řekla a ukázala na budovu před sebou. Povzdechl si a rychlým krokem se ji pokusil dohnat.

Jednou zaklepal, když se po pěti minutách dohadování s ostrahou Sandaimeho, dostal k jeho dveřím.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř a Mazuki nervózně přešlápla. Kakashi vešel dovnitř a Mazuki zůstala stát na chodbě, ale dveře jí nechal pootevřené.
„Nerad vás ruším Hokage-sama, ale na poslední misi jsem někoho potkal a myslím, že ji budete chtít vidět.
„Ji?“ optal se Hokage a zvedl hlavu od hromady papírů. Mazuki začala přemýšlet o tom, že by ještě stihla utéct, ale v tom se dveře otevřely úplně. Dodala si odvahy a vešla do kanceláře vůdce vesnice. Ten se na ni podíval a jeho obočí se svraštilo a pak vystřelilo ke stropu.
„Mazuki-san,“ vydechl nevěřícně a zíral na ni. Musela se ošít, za posledních pár dní ji už několikrát oslovovali tímto jménem, ke kterému neměla vůbec žádný vztah. Přestože řekla, aby ji tak oslovovali, běhal jí z něj mráz po zádech. Přišlo jí, že mluví o někom jiném nebo, že ji všichni znají mnohem lépe, než se zná ona. Připadala si jako ráno po prohýřené noci, když všichni vědí, co tu noc prováděla, jen ona ne. A ještě se u toho potutelně šklebí.
„Kde jste byla celou dobu? Co se stálo?“ Mazuki se nadechla a začala vysvětlovat to, co věděla. Mluvila o svém cestování od vesnice k vesnici, o návštěvě skryté písečné – kde ji mimochodem málem sežrali nějací obří švábi. Mluvila o svém dvouletém pobytu v hostinci u Rozlitého saké, protože jen tam se jí ujali. Obloukem obešla otázku, proč se s ní ostatní osady rychle rozloučily a skončila u toho, jak jí ten šílený ježatý chlápek naháněl kolem hostince.
„Takže jestli to dobře chápu, tak si nepamatujete nic, co bylo před pěti lety?“
„Ne, nic.“
„Ani náznak?“ zeptal se Hokage a prohlížel si ji skrz semknuté prsty. Jen zakroutila hlavou.
„Měla jste opravdu zajímavých pět let,“ zkonstatoval.
„No mě spíš děsí ty dva roky,“ zahučela Mazuki a trochu se nahrbila.
„Prosím? Jaké dva roky?“
„Jsem pryč sedm let, že? Tak kde jsem sakra byla ty dva roky, než jsem se vypotácela z lesa. To je jednoduchá matematika, pane Hokage,“ zahučela a ignorovala Kakashiho, který po ní střelil pohledem. Ani za mák se jí nelíbilo, jak na ni ten děda kouká. Jakoby měla za chvíli vyletět do vzduchu. Není šílenec, co byl poslaný do vesnice za účelem nějaké hnusárny, vždyť ona sem ani nechtěla.
„Takže i kdybychom vás chtěli podrobit výslechu, tak je to k ničemu,“ zhodnotil situaci Sandaime. Mazuki jen pokrčila ramena.
„Kakashi, mohl byste ji vzít za Inoichim? Ať se na ni podívá. Chci vědět jaká je situace, než se někam pohneme,“ podíval se na něj a Mazuki po něm střelila pohledem.
„Nemusíš se bát,“ podíval se na ni povzbudivě.
„Já se přece nebojím,“ zahuhlala pro sebe a Kakashi se uchechtl, protože v tu chvíli zněla úplně jako Naruto. Kývnul směrem ke dveřím a Mazuki z nich vyběhla mnohem rychleji, než bylo vhodné. Za dveřmi se oklepala. Co má ten stařík za problém, zeptala se sama sebe. Buď mu nakopla psa, anebo je přehnaně paranoidní. Na druhou stranu může být naprogramovaná jako nějaká spící bomba a až potká toho správného člověka, tak se rozletí na všechny strany – jo a pak kdo je tu paranoidní? Rozběhla se za Kakashim, který už mizel za okrajem chodby.
„Počkej na mě Strašáku,“ zavolala na něj a on se trhnutím zastavil, až do něj vletěla. Protřela si bolavé čelo a vykoukla zpoza něj, aby se podívala, kvůli čemu se zastavil, ale nic tam nebylo. „Nemusel jsi to brát tak doslovně,“ zahartusila si pro sebe, obešla ho a pokrčovala raději před ním, ale když udělala čtyři kroky a zjistila, že pořád stojí, otočila se.
„Co?“
„Říkáš mi Strašáku,“ podíval se jí zpříma do očí.
„Promiň?“ omluvila se nejistě, protože nevěděla, co jí tím chce říct.
„To nic, nech to být,“ řekl po chvíli váhání a zase vyrazil na cestu. Mazuki opět pozvedla obočí a pokračovala v cestě.
„Takže ti nemám říkat Strašáku?“
„Nikdo mi Strašáku neříkal, jen ty,“ podíval se na ni.
„Jo, koukám, že mám pořád stejný smysl pro detail,“ řekla s povzdechem. „a očividně ani nejsem moc originální.“ Zasmál se.
„Pokud ti to nějak pomůže, tak občas v tobě vidím tvé staré já.“
„Jo?“ zeptala se ho se zvědavostí.
„Když jsi nervózní, tak moc mluvíš a strach se snažíš maskovat za lhostejnost, ale když se člověk dostane pod tu tlustou kůži sarkasmu a ironie, tak narazí na slupku zpupnosti a pak je tam někde hluboko docela citlivá osobnost, jen člověk musí dost kopat.“ Mazuki sklopila pohled a usmála se.
„Byli jsme spolu ve stejném týmu?“ zeptala se po chvíli.
„To ne, byla jsi členkou jiného, ale po tom, co jsi mi přerazila ruku, když jsem ti – přísahám, že omylem – sáhl na zadek, tak jsem si na tebe začal dávat pozor.“
„Jo, to zní jako já, nenechám sahat na svůj zadek hned tak někoho,“ utrousila a Kakashi se odvrátil, aby mu neviděla do obličeje.
Když dorazili ke svému cíli a našli muže, kterého hledali, musela Mazuki přiznat, že ji děsil. A tenhle chlápek se jí má hrabat v hlavě? Opět se jí do hlavy začala vkrádat myšlenka o orgánech. Na druhou stranu nestihla protestovat moc dlouho, protože během minuty odpadla. Nebyla si jistá, jestli omdlela schválně, děsem nebo ji někdo prachsprostě sejmul, ale když znovu otevřela oči, tak jí Kakashi podával sklenici s vodou a ona se snažila pomalu zvednout z lůžka. Jen kdyby se nějaký trpaslík nepokoušel vyrýt svoje jméno do vnitřku její lebky.
„Jak je ti?“
„Někdo se pokoušel sundat moje slupky,“ zahučela a opřela si studenou sklenici o čelo. „Tak co, Inoichi-san, přišel jste na něco?“
„Máte zablokovanou paměť,“ odpověděl a ona měla co dělat, aby se na něj nepodívala s výrazem, že to opravdu nevěděla.
„To vím,“ zahučela nakonec. Byla to ta nejjemnější verze, která ji napadla.
„Ne, vy mě nechápete. Vaši paměť někdo zablokoval schválně,“ díval se na ni a ona pod jeho pohledem musela uhnout.
„A jde to odblokovat?“ podíval se na něj Kakashi.
„To jde, ale musím to udělat postupně. Kdybych její paměť uvolnil najednou, tak by se z toho mohla zbláznit. Ten kohoutek otočíme jen trochu, aby se uvolňovala po kapkách. Ale nevím, jestli to pomůže, nemusí to mít vůbec žádný vliv, protože se nemohu dostat za tu barieru. Může se taky stát, že za ní nic nebude.“
„Takže se může stát, že to stejně nepomůže?“ zeptala se, aby se ujistila, pak ale pokrčila rameny. „No na druhou stranu, ublížit mi to už nemůže.“
„No,…“ začal Yamanaka.
„Já to nechci vědět,“ přerušila ho mávnutím a zase si lehla. „Dělejte, co musíte. A ty se tak netvař, Kakashi,“ houkla na něj.
„Co?“
„Jakože mi oznámili, že umírám.“
„Promiň,“ řekl, ale tvářil se pobaveně.
„Sundáváš si tu masku někdy?“ zeptala se, aby nemyslela na to, že se kolem ní opět pohybuje ten děsivý, blonďatý chlápek.
„Ne,“ řekl prostě.
„Hm,“ utrousila ještě, pak zavřela oči a nechala se ve spárech, toho lebkocuca.
Inoichi se podíval na Kakashiho.
„Nesmíte jí nic říct, musí si tu paměť namáhat sama. Pokud jí budete pomáhat, tak to nebude k ničemu. Nechte ji tápat, bude z toho rozmrzelá, ale je to pro její dobro. Ať na vše přijde sama. Drobnostmi jí můžete pomáhat, ale detaily budou na ní. Ukažte jí známá místa a pak i její přátelé, ale jemně. Důležité a velké věci, si nechte pro sebe.“ Kakashi se po poslední větě netvářil dvakrát nadšeně, ale kývnul.

Probudila se v měkké posteli, slastně si povzdechla, přetočila se na druhou stranu a pořádně se zachumlala. Musela uznat, že ta postel byla pohodlná a hlavně ji konečně po dvou dnech přestala bolet hlava. Kakashi ji tahal všude možně, ale ji z toho tak akorát třeštila hlava a bylo to úplně k ničemu, aspoň, že teď se mohl v klidu vyspat. Dostala od Hokageho tenhle malý příbytek. Byl to sice jen pokoj, malá kuchyně a koupelna, ale stačilo to. Znovu se pohodlně zavrtěla.
„Yosh, konečně jsi vzhůru,“ ozvalo se za jejími zády. Mazuki zaječela a rychle se otočila. Kakashi seděl na okenním parapetu a pobaveně se škrábl na hlavě.
„Sleduješ mě, jak spím, úchyláku?“ zeptala se ho a přitáhla si peřinu ještě blíž ke krku.
„Ne, ale mám tě na starost. Někam tě vezmu.“
„Zase? Kvůli mé paměti chodíme po Konoze a okolí už nějakou dobu. Kromě toho, že mám deprese z těch obřích vytesaných hlav, tak necítím žádnou změnu.“
„To už se vzdáváš, to přece nejsi ty,“ řekl Kakashi.
„Ale vždyť mě ani neznáš!“ vykřikla rozčileně. „Nejsem ta, jako předtím.“ Zarazila se, sklonila hlavu a vysoukala se zpod přikrývky. „Promiň,“ zašeptala, než zmizela v koupelně. Nechtěla na Kakashiho křičet, nezasloužil si to a ona byla jen rozmrzelá z toho, že to nikam nevedlo. Nevěděla, co čekala. Možná nějaký zázrak, že konečně najde klid a zjistí, kdo doopravdy je, ale necítila žádnou změnu. Dali jí naději a to bylo jako kopanec do břicha.
Oblékla se, opláchla obličej a spletla dlouhé vlasy do copu, a když vyšla ven, Kakashi pořád dřepěl na parapetu.
„Nemusím jít oknem, že ne?“ zeptala se a on se smíchem zmizel. Povzdechla si a vyrazila ke dveřím. On sice tvrdí, že je ninja, ale ona by si nejspíš zlomila nohu, protože je prostě klikařka. Když opustila byt, periferně si všimla Naruta, jak se plouží pavlačí. Asi vyrazil na trénink. Sledovala ho a zasmála se, když o cosi zakopl a málem upadl. Otočil se na ni, zamžoural, ale pak se narovnal, vesele jí zamával a rozběhl se pryč.
Mazuki seběhla schody a našla Kakashiho, jak stojí opřený o jeden sloup s rukama vraženýma v kapsách. Tvářil se, jakoby tu na ni čekal už hodinu. Ušklíbla se.
„Tak mě veď.“
„Nejdřív jdeme na jídlo,“ řekl jí a vyrazil pryč. Vesele popoběhla, protože její žaludek se domáhal nějaké potravy docela agresivně. Prošli rušnou ulicí a zamířili po vůni do jednoho z lokálů. Kakashi nadzvedl dlouhou plachtu, aby mohla vstoupit.
„Koukejte, koho vám vedu,“ zahlaholil Kakashi, když vešel za ní. U stolu seděli dva muži a jedno žena. Okamžitě k nim otočili pohledy. Žena zalapala po dechu, jednomu muži vypadla cigareta z pusy a ten druhý se na ni chvíli zmateně díval. Byl ve stínu, takže si ho nemohla prohlédnout, ale vyskočil ze židle a hnal se k ní.
„Mazuki-chan,“ zařval, chytil ji kolem pasu a zvedl do vzduchu. Skoro se nemohla nadechnout, pak ji pustil a ona se na něj konečně mohla podívat a pak zalapala po dechu.
„Gaii,“ zašeptala a podruhé už jeho jméno zakřičela a vrhla se mu zpátky do náruče. Ten jeho šílený sestřih, to strašidelné obočí a přehnané nadšení. Najednou na ni její podvědomí zařvalo jeho jméno. Vzpomněla si. Zná ho. Naháněla ho po celé Konoze, když se s – nedokázala si vzpomenout na jméno – rozhodl ukrást její fotky s kamarádkami. Myslel si, že tam jsou fotky z lázní. Jaká normální ženská by se fotila v lázních? Jak on ji štval.
„Ty jsi Gai, vzpomněla jsem si!“ vydechla šťastně, když se od něj odtáhla.