Když má srdce svoji hlavu 26

Šestadvacátý díl - Život je jedna velká aréna

S nataženýma, v oblasti kotníků překříženýma nohama a rukama pohodlně založenýma zezadu za hlavou jsem se rytmicky pohupovala v slabým skučením protestujícím křesle a zasněně civěla do stropu pracovny.
Přestože od oslavy Ošógacu uběhly již čtyři dny, pořád jsem se plně nedokázala vzpamatovat z událostí na ní odehraných. Nejdřív Kaemon, potom Naruto. Pokaždé, když jsem si detailně vybavila náš krátký leč výživný tanec, celým tělem se mi rozproudilo neovladatelné, šimravé chvění, srdeční údery se automaticky přeřadily na vyšší stupeň a navzdory dodržování pitného režimu mi záhadně vyschlo v ústech.
Tancovala jsem s Narutem. Ploužák. Před lidmi. Ještě teď jsem na ušním boltci cítila jeho dráždivě horký dech, jak si po přilnutí trupu na trup táhle, ztrápeně povzdechl. Bylo to, jako bychom proti vlastní vůli oba bojovali s jakousi mocnou, přitažlivou silou. Silou, která mě pomalu ale jistě udolávala. Přistihla jsem se, že si stále častěji pohrávám s myšlenkou se za ním rozběhnout, skočit mu do té vřelé náruče a už ho nikdy nepustit; především večer, kdy jsem usínala s očima přilepenýma na darovaném obrázku.
Třebaže jsem se měla zcela soustředit na nadcházející Jouninskou zkoušku a pečlivě se připravovat, jak fyzicky tak duševně, nemohla jsem toho idiota pustit z hlavy. Ba naopak, začínaly se mi v zákoutí patrně narušené mysli rýsovat obrysy kroků, jenž bychom mohli společně podniknout proti feudálním pánům, a to mě děsilo. Pravda, vždycky jsem měla sklon k emocionální labilnosti, asi mi z toho prostě začínalo hrabat.
Byla jsem do svých milostných trablů natolik zabraná, že jsem se po zaznění rázného zaklepání samým úlekem málem převrátila na židli. Jak jsem sebou trhla, kolenem jsem se bolestivě uhodila o spodní desku stolu, zatímco ve snaze instinktivně se chytnout jejího okraje jsem zbrklou neohrabaností shodila úhledně vyrovnané složky pacientů.
„Au… kruci,“ zaklela jsem přidušeně. Nevěděla jsem, jestli si mám nejdřív tisknout naraženou čéšku nebo se pustit do úklidu té spouště. V kompromisu jsem si levačkou masírovala postižené místo, přičemž druhá ruka tápavě šmátrala po rozlítaných dokumentech.
„Nazdar, Čelisko. Řekli mi, že budeš tady,“ zatrylkovala kamarádka stojící na prahu.
„Ino. Uh, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se z ohnuté pozice, částečně schovaná za třemi šuplíky umístěnými v řadě pod sebou.
„Nesu ti na podepsání nějaký papíry z měsíční uzávěrky.“ Dle pleskavého zvuku jsem usoudila, že zmiňovaná lejstra upustila na vzdálenější roh masivního nábytku. Zpoza otočného kolečka jsem vydolovala poslední, zatoulaný list a s hlasitým odfrknutím do všech směrů trčící štus nemocničních zpráv ledabyle naaranžovala před sebe.
„Jsou v pořadí,“ oznámila jsem blondýnce, jež se samozvaně usadila naproti.
„Celkem šrumec, co? Nabídla jsem se, že to sem hodím, od té novoroční akce jsem tě pořádně neviděla. Koukám, nohy placatý nemáš,“ poznamenala, s mírným úsměvem rádoby zvědavě nakukuje pod stůl.
„Co, proč bych měla… Oh, aha.“ Najednou mě z nevysvětlitelných důvodů počaly pálit tváře. Došlo mi, že naráží na náš výstup. Nejistě jsem si poposedla a znovu se pokusila do původního stavu vrátit útroby vyvrhnuté z jednotlivých složek.
„Tys nás viděla?“
„Ne. Během toho, co sis vyhazovala z kopýtka, já plnila svou práci a obsluhovala zákazníky,“ utrousila naoko vyčítavě. Zaraženě jsem pootevřela pusu, abych ji následně bez vypuštění jediné hlásky opět zavřela.
„Já…“
„V pohodě, Sakuro. Dělám si legraci. Pro tvou informaci, ve vesnici se o tom dost mluví, prý to byla velmi výstižná, dojemná a poutavá romantická podívaná, dle vyslechnutých referencí obměkčující spousty tvých odpůrkyň, což je samozřejmě skvělé. Neměla jsem ponětí, že Naruto umí tancovat,“ řekla s nyní vážným výrazem. Na zlomek vteřinky se mi dokonce zdálo, že jsem v jejím hlase zaslechla ždibíček žárlivosti smíšené s kajícnou provinilostí. Lehce jsem se zamračila, prohrábla si vlasy a upřela na ni zpytavý pohled, případná averze se rázem rozplynula na nedetekovatelný prach, vždyť přede mnou seděla má nejlepší přítelkyně.
„To ani já ne,“ prozradila jsem upřímně. „Vyloupl se tam zničehonic, když jsem mluvila s Kaemonem, čapl mě za ruku a odvedl na parket. Zpočátku jsem chtěla protestovat, ale pak jsem se podívala do těch jeho laskavých kukadel a na ničem jiném už nezáleželo, zase jsme na zeměkouli existovali jenom my dva. A jakmile mě k sobě přitiskl, připadala jsem si… doma.“ Zvedla jsem zrak od nehtu, který jsem si ukazováčkem lenivě ďoubala a posmutněle se na ni usmála. Chápavě přikývla, načež se napřímila a o kousek se naklonila dopředu.
„Poslyš, omlouvám se za to, jak jsem tě odpálkovala. I za ten nápad, ve tvé kůži bych pravděpodobně vyváděla stejně; byl to podraz. Chtěla jsem při té finanční záchraně akorát trochu nalomit tu tvou zatvrzelou umíněnost a dostala jsem lekci. Opravdu bude nejlepší nechat to na Narutovi, zřejmě moc dobře ví, co dělá.“ Překvapeně jsem na ni vypoulila oči. I když mě těšilo, že uznala svou chybu, mnohem zajímavější se momentálně jevila ta druhá část poznámky.
„Takže nemáš nic společnýho s těmi dárky?“ otázala jsem se popleteně.
„S jakými?“ Na to, že si před okamžikem sypala popel na hlavu, po mé otázce viditelně ožila a přišoupla se ještě blíž.
„No, jsou to spíš takové pozornosti. Moc roztomilé pozornosti, mimochodem.“ Osobně jsem dávala přednost správně zvoleným maličkostem před kupovanými cennostmi, znamenalo to totiž, že dárce při jejich shánění myslel přímo na mě. Nedalo mi to, při vzpomínce na z lásky věnované předměty se rty samovolně zvlnily do špatně potlačovaného, šťastného úsměvu. Kousla jsem se zevnitř do skráně, abych se neculila blaženěji než Lee při ukázce nového cviku za dob akademie, a roztržitě se poškrábala nad obočím.
„Objevily se krátce po vašem návratu ze Suny, tak mě napadlo, jestli jsi mu mezi řečí třeba něco neporadila,“ nadhodila jsem logickou možnost vzniku na mě ušité prezentové metody. Sice mi jakékoli konzultace k Narutovi nepasovaly, nicméně zeptat jsem se musela.
„Ne, neporadila. Přísahám. Říkala jsem ti přece, že jsme tam s ním stěží prohodili pár vět, o tobě jsme se nebavili vůbec.“
Neovládla jsem se a široce se zazubila. Její sdělení mi udělalo ohromnou radost, přála jsem si, aby to byla pouze Narutova iniciativa; vtěrné, angažující se vnitřní já mu hned připsalo plusové body.
„No, vypadá to, že se chlapec jen tak nevzdá,“ konstatovala po mé reakci Ino prozíravě. „Co budeš dělat?“
„Ještě nevím, furt to zvažuju. Donekonečna si opakuju všechny důvody, proč bychom neměli být spolu, jenže pak ho vidím a ona na pevných základech vystavěná zeď se zřící coby chatrný domeček z karet a já válčím se spalující touhou toho pitomce přinejmenším obejmout,“ rozpovídala jsem se, živě přitom rozkládaje rukama. „Každopádně to musí počkat, teď je nejdůležitější uspět ve zkoušce.“ Souhlasně přitakala, natáhla se a povzbudivě mě poplácala po zápěstí.
„Na rozum tentokrát kašli, řiď se city a budeš mít jasno. Vsadím se, že tě nakonec samotnou překvapí, jak jednoduchá ta volba byla.“ S optimisticky laděným úšklebkem na mě mrkla, zvedla se a dala se na odchod, v zápětí se však zastavila s pravačkou položenou na klice.
„Jo, a Sakuro, ty lístky nebyly zmanipulovaný, tak nízko bych skutečně neklesla. Přeju hezký den,“ zašvitořila a záhy zmizela za dveřmi.
Potvora, vždycky měla talent nasadit mi brouka do palice.
Jednou ji vážně zabiju!

V černých jouninských kalhotách, tmavém triku s dlouhými rukávy a zelené bojové vestě jsem neposedně pochodovala po místnosti, při této příležitosti uzpůsobené do funkce šatny, a za účelem se uklidnit se snažila zhluboka dýchat.
Ač jsem se na den, kdy budu moct veřejně prokázat své schopnosti a vydobýt si vyšší hodnost, tak dlouho nehorázně těšila, zároveň mě sužovala obrovská nervozita. Ve vyvýšeném hledišti, jehož podlaha se nám pod dunivými kroky návštěvníků téměř prohýbala nad hlavami, byli snad všichni. Z útržků rozhovorů ostatních účastníků vyplynulo, že to na tribuně praská ve švech.
Odmítla jsem jít přihlížet prvnímu zápasu, v němž se Kiba potýkal se svým náhodně vylosovaným soupeřem – Shiranuiem Genmou, a zůstala z dohledu, neboť jsem byla hnedle druhá v pořadí. Nebyla jsem si jistá, zda je mi před zahájením z tajemného pytlíku vytažené číslo po chuti. Sice to budu mít brzy za sebou, nýbrž neshlédnu výkony přátel, pokud se něco semele a skončím v limbu.
Prudce jsem zavrtěla hlavou, takový přístup mi doopravdy nepomůže, a raději se rozhlédla. Lee, jdoucí po mně, opodál dělal kliky a cosi si zapáleně mumlal, Chouji se futroval chipsy, evidentně měl ale také nervy na pochodu, protože se ob sousto sotva trefil do úst, Sai si na lavičce nevzrušeně maloval do skicáku a zbytek se nejspíš odebral do publika. Sasukeho jsem po seznámení s pravidly již nezahlédla, beztak znovu plánoval svůj uchihovský nástup, tedy dramatický příchod na poslední chvíli.
Škubla jsem sebou, jakmile se nahoře ozval jásavý aplaus, a silou vůle se přiměla stát na místě. Můj souboj se blížil. S adrenalinem bublajícím v žilách jsem si aspoň protáhla svaly na pažích a stehnech, meditaci jsem zavrhla rovnou, v tomhle stresu by se minula účinkem.
Zhruba po osmačtyřicáté jsem si upravila připnuté pouzdro se zbraněmi, když jsem zaregistrovala známky známé chakry.
„Sst, Sakuro-chan.“ Ohlédla jsem se po vetřelci volajícím mé jméno, sem dolů totiž nikdo kromě soutěžících nesměl, a nasucho polkla. Liknavou chůzí jsem se přemístila k barelu s pitnou vodou, situovanému v odlehlejší polovině, kde ze stínu mohutné skříně vystoupilo mé osobní slunce.
„Naruto?“ oslovila jsem ho cizím hlasem. Měla jsem tak stažené hrdlo, že i to mi činilo problém.
„Potřeboval jsem tě vidět, než to vypukne,“ zašeptal s nádechem omluvného tónu, přistupuje ke mně blíž. Zahleděla jsem se do blonďákovy obavami hrající tváře a vnímala, jak se mnou vlivem jeho přítomnosti postupně rozlévá ztracená vyrovnanost. Bylo to skutečně zvláštní, jelikož mi srdce bilo na poplach a dech si samovolně kolísal, nekontrolovaně si poskakoval, jako jehla na poškrábané desce. S vlasy v culíku jsem si před ním připadala téměř nahá.
Přisunul se na vzdálenost půl metru, umístil mi dlaně na zkoprněná ramena a těma nádhernýma hypnotizujícíma očima vyhledal mé.
„Buď opatrná, ano? Hodně štěstí.“ S těmito slovy se pomalu sklonil a vlípl mi letmý polibek na čelo. Rozhozeně jsem zamrkala, ale to už po něm zbyla jen ona snadno návyková vůně.
„…Haruno Sakura.“
…Haruno Sakura.
Je čas.
Natřeme jim to! Všem těm, kteří nás obviňovali z přiživování na Narutově slávě.
Rozhodně pro to uděláme maximum.
Po táhlém, očistném výdechu jsem si utáhla cípy ochranné čelenky a se sveřepým výrazem vyrazila ke koridoru vedoucímu do arény.
„Drž se, Sakuro.“
„Moc to tam nezdevastuj.“
Neodpověděla jsem na burcující komentáře kolegů, ani se neohlédla, odhodlaně jsem kráčela za světlem vycházejícím zvenku.
Na otevřeném prostranství mě uvítal tleskající, hvízdající a pokřikující dav. Vzhůru vytrčenou rukou jsem jim dala najevo, že je beru na vědomí, jinak jsem se všemi smysly zcela upínala na bod, kde se každou vteřinkou má zjevit můj protivník.
Debatující přihlížející přehlušilo hlasité pufnutí, z jehož ustupujícího kouře pozvolna vyvstávala povědomá postava.
Tribunou to rozjařeně zašumělo, zatímco já jsem na sobě nedala nic znát.
Kakashi-sensei.
„…Hatake Kakashi.“
Nebýt to nejvýznamnější duel v mém kariérním postupu, asi bych se nad tou ironií rozesmála na plné kolo. Osud mi přidělil našeho letitého mistra, což mělo své zápory i klady. Přínosem a současně kamenem úrazu byl fakt, že jsme navzájem znali způsob boje toho druhého, silné i slabé stránky.
Mile mě zahřálo na duchu, když si po odstartování bez váhání odsunul pásku se znakem Listové a obnažil sharingan v levém oku, to gesto představovalo jakýsi poháněcí spouštěč.
S pokřiveným úsměvem jsem se rozkročila a ve shrbeném postoji zaujala bojovou pozici.
Tohle bude zajímavý.
Nandej mu to! Za to, že jsme mu nikdy nebyly dost dobrý, aby nás cvičil.
Chm.
Nepochybovala jsem, že pod ležérním zevnějškem je zkušený ninja přede mnou ve střehu, bedlivě hlídá sebemenší pohyb a jakýkoli zákrok prohlédne dřív, než ho vůbec realizuji. Fajn, přeskočíme seznamovací oťukávání a přejdeme rovnou k výměně názorů.
Notnou dávkou chakry jsem rozsvítila v rukavici zatnutou pěst a vyřítila se proti bývalému učiteli. Nedělala jsem si iluze, má taktika spočívající převážně v brutální síle neskýtala mnoho šancí na přelstění nepřítele, proto jsem se rozhodla zahazardovat a svou slabinu předvídatelnosti hned v úvodu přeměnit ve výhodu překvapení.
Vyhýbaje se očnímu kontaktu, vyskočila jsem do vzduchu a v letu se na oka mžik celou svou bytostí soustředila na určitý bod. Povedlo se, Sasukem-kun vyškolenou vysokorychlostní technikou jsem se dostala za něho; taky jsem to uplynulý týden denně trénovala, nemeškala jsem a modře rozzářenou ranou mířenou z boku do žeber jsem ho vyslala na leteckou prohlídku napříč stadionem. Ač byl areál větší než při chuuninské zkoušce, na můj vkus byl i tak nedostačující. Musela jsem krotit a uvážlivě rozvrhovat množství vypouštěné páry, abych nějakým nedopatřením nezranila diváky. Tsunade-sama mi to v souladu s bezpečnostním řádem několikrát připomněla.
Nebylo mi dopřáno jásat nad úspěšně využitým trumfem, poněvadž po opadnutí rozvířeného prachu po něm zbyla leda rozpraskaná prohlubeň v protější stěně. Ostřížím zrakem jsem spěšně proskenovala oblast nalevo, napravo, za sebou i nade mnou. Nic.
„Pod zemí, jasně.“
Zatímco jsem si dávala pozor, aby mě nechytil za nohu a nestáhl dolů, připravovala jsem se k úderu. Možná jsem nebyla geniální stratég jako Shikamaru, tušila jsem za tím však něco nekalého, Kakashi nepatřil k lidem, jež by ztroskotali na opakujícím se postupu boje.
Praštila jsem do udusané půdy, čímž jsem zapříčinila menší zemětřesení, a čekala, co se stane.
Patrně jsme se oba pokoušeli přesvědčit svého soka o vlastní nerozvážnosti, snad až blbosti.
Byl tam, po vzoru testovací bitky po Narutově návratu trčel v kráteru mezi úlomky ztvrdlé zeminy a zdánlivou netečností ve mně vzbuzoval pocit převahy. Věděla jsem, že je to klon a že ten skutečný zaútočí ze zálohy. Nemýlila jsem se, přes rušivý šum z publika jsem za sebou zaslechla hrozivé štěbetání ptáčků vycházející z výbojů Raikiri. Záměr nalákat ho vyšel, těsně před fatálním střetem jsem zformovala pečeť pro Henge a zanechala po sobě nyní sežehnutý špalek. Opět jsem sáhla po nadpřirozeném tempu, prudce se odrazila, ladným přemetem se přetočila a nebezpečně domodra zbarvenou patou mířila na Kakashiho nechráněné temeno.
Nechybělo moc a obstarala bych mu slušnou frakturu lebky, včas se uhnul, ve skoku se otočil a neprodleně po přistání na mě poslal salvu ohnivých koulí. Salty, při nichž jsem coby podpěry střídala dlaně a chodidla, jsem se všem zdárně vyvarovala a na oplátku na stříbrovlasého vrhla pár shurikenů, které bez obtíží zablokoval.
Následovala blesková kombinace pečetí, jež jsem pouhým okem horko těžko zaznamenala, ať už chystal cokoli, v můj prospěch to stoprocentně nic příjemného nevěstilo. Natáhl ruce, z nichž mu posléze vystřelil proud vody s děsivou dračí tlamou vpředu ženoucí se přímo na mě. Chvatně jsem uskočila, jenže ta obluda též změnila směr a dál mě hladově pronásledovala.
Fakt jsem tady nehodlala splašeně cikcak pobíhat, navíc mě ta honička přestávala bavit, zastavila jsem se v místech, kde jsem předtím kapánek upravila zemský povrch a mocně dupla na kraj nejbližšího odlomeného kusu. Naštěstí se převrátil, jak jsem zamýšlela, takže mi po dopadu poskytl jakýsi štít, za nějž jsem se v poslední chvíli schovala. Drtivá přívalová vlna se roztříštila o do cesty postavenou mohylu, celou mě zlila a současně nahodila mokrým, rozbředlým bahnem uvolněným z vršku nestabilní hromady.
„Do háje,“ zaklela jsem, odhazuje si z čela tím humusem slepené vlasy. Na parádu nebyl čas, potřebovala jsem se odsud honem dostat, kdyby teď napochodoval s Raikiri, uškvařil by mě na uhel, což mi vnuklo slibný nápad. Do značně zmenšené kupy jsem naaranžovala výbušný lístek, doufaje, že exploze upoutá jeho pozornost a konečně budu schopná zasadit kontaktní ránu. Těsně před výbuchem jsem se vymrštila z úkrytu, technikou připomínající teleportaci kopírovacího ninju obloukem oběhla a synchronicky s ohlušující prdou se na něho vrhla. Zasypala jsem ho sprškou taijutsu chvatů, které s přehledem vykryl, bohužel, z naší dvojice jsem to nebyla já, kdo mistrně ovládal Shinsen no jutsu. Ke všemu to rapidně spotřebovávalo chakru. Musela jsem jednat.
V dráze, vedoucí k mému obličeji, jsem mu do nastavené dlaně chytila razící pěst a zkroutila mu ruku do nepřirozeného úhlu, byla bych mu ji zlomila, ale v podmáčeném terénu mi sklouzla bota. Za chybu jsem okamžitě zaplatila formou utržené pecky do břicha. V předklonu jsem se kousek odpotácela a do hřbetu černé rukavice, přiložené k ústům, vychrchlala skvrnu rudé krve.
Další výpad mě minul o fous. Přikrčila jsem se a zkusila mu podkopnout nohy, leč bez odezvy, na oplátku jsem byla ihned atakována kunaiem. Ostří zařinčelo o ostří. Z halasu vycházejícího z hlediště jsem nerozeznala, jestli mi fandí nebo zklamaně bučí; vlastně mi to bylo jedno.
Pokračovat v bezhlavém ohánění zbraněmi evidentně nemělo význam.
Nedbaje hrozících rizik, odhodlaně jsem se narovnala a vyzývavě mu pohlédla do oka s implantovaným sharinganem.
Sekundu či dvě to vypadalo, že se nic neděje, pak se kolem mě však v kruhu pozvolna začalo zvedat listí, s ševelícím šustěním vířilo stále rychleji, až v určitém momentu dosáhlo svého rychlostního limitu a znenadání se sneslo zpět k našim nohám. Chtěla jsem ho uhodit, ale vlastní tělo mě neposlouchalo, nemohla jsem se pohnout. Místo toho jsem s rozšířenými zorničkami pozorovala, jak ke mně neohroženě přistupuje s napřaženým kunaiem. Levačkou mi bolestivě stiskl rameno a druhou rukou mi nástroj až po rukojeť zabodl několik čísel pod ňadro. Z úst unikl němý výkřik a tvář se stáhla v trýznivou grimasu, když jím nelítostně o devadesát stupňů otočil.
Přiměla jsem se nemyslet na způsobená muka, uvolnit se a hlavně pročistit hlavu, abych dokázala přerušit tok chakry a zrušit uvalené genjutsu. Díkybohu to nebylo tak složité.
Jakmile jsem znovu přebrala kontrolu nad končetinami, rozzuřeně jsem se po něm ohnala. A trefila se! Podle mráz nahánějícího zapraštění jsem seznala, že jsem mu rozdrtila lícní kost. Nepolevila jsem a silným kopancem ze strany do kolene mu ho vyhodila z jamky. Zaúpěl stylem raněného zvířete a poklekl na zdravou nohu a pravou ruku, druhou se totiž držel za poraněnou polovinu obličeje, který měl odvrácený k zemi. Došla jsem k němu, napřáhla se a chystala se ho dorazit, když jsem v odrazu malé kaluže zahlédla červené oko.
Nacházela jsem se na kruhovém podstavci a všude kolem se zvláštně tetelila černá prázdnota, jako by pulzovala. Podívala jsem se na natažené paže, jenže… tam nebyly, a scházel i zbytek těla, rázem se mě zmocnil odporně tísnivý pocit.
Bezva, další iluze.
Koncentrovala jsem se na ustálení myšlenek a zastavení oběhu chakry, nýbrž tentokrát to nefungovalo. Zachvátila mě panika, a co hůř, z podvědomí přede mnou začaly vyvstávat strašlivé vize. Věci, kterých jsem se nejvíc bála. Byla jsem nucena přihlížet devastování Konohy, brutální smrti rodičů a krutého mučení Naruta. Jevilo se to doopravdy skutečné, úplně jsem vnímala bolest, jež mě uvnitř spalovala, doslova mi z toho krvácelo srdce a stěží jsem popadala dech. Bylo to nesmírně intenzivní.
Uvědomila jsem si, že odsud uniknu jedině tak, že překonám strach z toho, že to nedokážu. Možná to nedávalo moc smysl, ale skvěle to vystihovalo způsoby Kakashi-senseie. Vzpomněla jsem si na genjutsu Sasukeho-kun, spočívajícího ve vaření útrob a fyzickém trýznění, nějak se ne a ne rozhodnout, co mi vadilo víc.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem se tam mořila, avšak nakonec se zadařilo. Osvobodila jsem se!
S unaveným úsměvem jsem se podívala na pyšně se tvářícího mistra, sáhla jsem si na dno svých možností a cítila se malátně, načež jsem se vyčerpaně zhroutila k zemi.

Když jsem jakžtakž nabyla vědomí, všechno mě bolelo, jako bych se střetla s Choujiho Baika no jutsu, každičká kost i sval protestovala proti jakékoli pohybové činnosti. Ležela jsem v měkkém, po mokrém oblečení ani památky, ze známého zápachu dezinfekce a škrobu jsem usoudila, že jsem v nemocnici.
Jak se mi postupně probouzely smysly, dolehl ke stávkujícím uším šepotem špatně identifikovatelný hlas.
„Ano, děkuji, Aiko. Hned tam přijdu,“ odpověděl jiný, v němž jsem neomylně rozpoznala Tsunade-sama.
Přinutila jsem se rozlepit snad tunu vážící víčka a mlhou zastřeným pohledem se porozhlédla po cimře. Nedaleko postele se založenýma rukama stála Hokage, v nohách lůžka se k mému údivu tyčil Sasuke a za ním byl nevídaně zamlklý a pobledlý Naruto.
„Ah, tak už ses probudila. Jak je ti?“ zajímala se Pátá vlídně, k mé potěše nevykazovala známky zklamání nad výsledkem zápasu.
„Rozlámaně, ale to bude dobrý. Prošla jsem?“ položila jsem jí napjatě zásadní otázku, chtěla jsem to vědět.
„Porotci ještě nerozhodli,“ odvětila s omluvným úsměvem.
„Prošlas,“ oznámil mi Sasuke sebevědomým tónem, jež vylučoval veškeré pochybnosti. Podívala jsem se do jeho hezké tváře a doufala, že se neplete.
„A co Kakashi-sensei?“ obrátila jsem se s dotazem na v medicíně velmi zběhlou kunoichi, ujišťuje se, že jsem našeho dlouholetého velitele týmu nezmrzačila.
„Pár povrchových zranění, tři zlomená žebra, rozdrcená lícní kost, utržený meniskus a natažený biceps. Nic, co by nerozchodil,“ řekla zvesela. „Obývá pokoj vedle.“
S úlevným povzdechem jsem lehce přikývla na srozuměnou.
„Co ostatní? Už je po všem?“ otázala jsem se po krátké pauze.
„Ano, všichni si vedli skvěle,“ pronesla hrdě blondýna.
„TenTen, Shino, Tekuno, Yamashiro Aoba, Hyuuga Tokuma, Yamato a ještě jeden Jounin byli hospitalizovaní, nikdo v ohrožení života, zbytku ošetřila šrámy a mírná poranění Shizune přímo na místě,“ ujal se slova Sasuke. To se mi hodilo, otočila jsem se na něho a přes mstitelovo rameno se zadívala na stále tichého Naruta. Starostmi vyplněnýma očima zmapoval můj obličej, nepatrně se třesoucí pravačkou si vynervovaně promnul bradu a váhavě se připojil k Tsunade na stranu lůžka. Po dobu jeho cesty jsme nepřerušili oční kontakt.
„No, zastavím se za tebou později, teď si mě žádají na ošetřovně. Byla tu tvoje mamka, ale poslala jsem ji domů, poté co jsem ji musela odpřísáhnout, že jsi v pořádku, jenom potřebuješ načerpat síly. Zítra si tě vyzvedne a odvede na domácí doléčení,“ informovala mě Hokage mile, odebíraje se k odchodu.
„Děkuju,“ pravila jsem vděčně, na rodičovské poučování o nezodpovědném chování jsem nyní neměla náladu ani energii.
„Slušná práce, Sakuro,“ pochválil mě Sasuke.
„Takže jsem si neutrhla ostudu?“ zeptala jsem se odlehčeně, opětovně vyhledávaje ta pomněnkově zbarvená kukadla.
„Co tě to napadlo, takhle riskovat?“ promluvil konečně, jeho přiškrcený hlas sršel obavami. Překvapeně jsem nadzvedla jedno obočí a svraštila čelo.
Uvědomila jsem si, že je to poprvé obráceně, já v roli pacienta a on ten, kdo se bojí o milovanou osobu.
„Že to říkáš zrovna ty, udělal bys to samý,“ opáčila jsem mírně.
Skousl si spodní ret a bezradně se ohlédl na černovlasého kamaráda. Ten mi dal významným kývnutím za pravdu.
Toužila jsem ho uklidnit, přesvědčit, že jsem to měla pod kontrolou a jsem naprosto v pořádku, jenže se mi začaly klížit oči, až se obraz nadobro zatměl.

Druhý den mi bylo o poznání lépe, síla se vydatným spánkem vrátila a těšila jsem se domů. Čekala jsem, že mě Ino poctí svou návštěvou, abychom mohly včerejšek podrobně probrat, nýbrž se neukázala, nejspíš taky odpočívala, což jsem jí neměla za zlé. I když bych to hravě dala sama, mamka vpadla do pokoje, jen co jsem dosnídala, a okamžitě mě zavalila otázkami na můj zdravotní stav.
Během přesunu mě bombardovala výčitkami, vytýkala nerozvážnost a celkově se mi snažila domluvit. Poslušně jsem přitakávala, nechtěla jsem se s ní pouštět do křížku. V podstatě to myslela dobře, byla jsem její jediné dítě, strachovala se o mě. Mnohdy až přehnaně.
Když jsme míjely rodinný obchod, taťka vyběhl ven a v zástěře zaprášené od mouky mě vroucně objímal. Musela jsem ho napomenout, jinak by mě rozmačkal.
„Byl tu jeden mladý muž a něco ti tady nechal, odnesl jsem to nahoru, aby to mamka neviděla,“ špitl mi tajnůstkářky do ucha a nato se spikleneckým mrknutím odstoupil.
Pečujícímu doprovodu jsem se spěšně vymluvila na unavenost, odmítla asi milion věcí, čajem počínaje a nabídkou k upečení koláčků konče, a dychtivě se rozutíkala do svého království.
Na nepečlivě ustlané peřině leželo psaníčko a na něm si hověla pouze jediná slunečnice. Opatrně jsem odložila květinu a nedočkavě rozsápala zalepenou obálku. Rozložila jsem bílý list a se staženým hrdlem se začetla.

Věděl jsem to od první chvíle,
od našeho setkání na hřišti,
že i když ti to nebude milé,
vždy budu bojovat o tvoje štěstí.
Denně jsem myslel na tu holku
se sladce růžovými prameny,
která mi půjčila formu na bábovku
a na rozdíl od ostatních neházela kameny.
Když jsem tě opět spatřil -
v lavici stejného ročníku,
tvůj pohled už Sasukemu patřil
a já byl jen zdrojem posměchu.
Začal jsem s ním soupeřit, předvádět se,
což tě ale příšerně štvalo.
Chtěl jsem vyhrát tvoje srdce.
Mnohdy málem život mě to stálo.
Věz, že v nejmenším toho nelituju,
tisíckrát bych to bez váhání udělal znovu.
Protože tě nade všechno miluju.
Hlavně proto jsem dostál svému slovu.
Nebyla to jen dětská láska či zalíbení,
jak jsem po tolika odmítnutích částečně doufal.
Ne! Naopak, miluju tě přímo k zbláznění.
Co další rok, tím jsem si víc zoufal.
Sakuro-chan, jsi pro mě tou jedinou,
zbožňuju tvou výbušnou povahu, úsměv i vůni,
nikdy se vedle sebe nesmířím s jinou.
Jen s tou, co má oči barvy zakalených tůní.
Když jsem tě v kanceláři prvně políbil,
přísahám, na to jakživ nezapomenu,
okamžitě jsem si tu činnost oblíbil,
bylo to lepší než nejlepší příchuť ramenu.
Těch pár krásných týdnů po tvém boku,
to se nedá žádným jazykem popsat.
Pak následovalo těžké období zármutku,
které nešlo prostě jen tak prospat.
Upnul jsem se k myšlence získat tě zpátky,
ač se snažíš, city tak lehko nezapřeš.
Proto za sebe nechám mluvit tyto řádky,
po nichž zbývá pouze čekat, jak se rozhodneš.

Od poloviny se mi po skráních valily slzy jako hrachy a teď jsem propukla v totálně hysterický, neukojitelný pláč. Nikdy jsem nečetla nic tak krásného.

Poznámky: 

A je to tady! Pohla jsem sebou, abych vás už dýl netrápila tím hrozným čekáním. Doufám, že se líbilo, dalo to fakticky zabrat, zapotila jsem se u toho.

Kakashiho oko

Vím, že po válce měl obě oči zase normální, jenže jak jsem říkala, mangu jsem dočetla tak halabala, už mě to moc netankovala a nějaká Kaguya už vůbec ne, v tomhle příběhu prostě Kakashi má sharingan, bez něj by to už nebyl on Dejme tomu, že mu ho třebas zase implantovali, stalo se tam tolik hovadin, že tohle by se už určo ztratilo.

Slíbeným překvapením je básnička, vnímejte ji, jako by to psal Naruto, takže amatérsky, s úmyslem co nejlépe vyjádřit své pocity