Oblačno, místy zataženo: 7/ Dluhy ke splacení

„Jsem tvé ženě podobná?“
Ta otázka přišla znenadání. Položil si hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Nepohnula se, zírala do stropu a mlčela. Odvrátil tvář a zadíval se tam také.
„Proč se ptáš?“
Nic tam není. Jen praskliny a prach. JÁ jsem prasklina.
A TY jsi prach. Chceš? Hodíme se k sobě. My se totiž k sobě až moc hodíme.
„Jen tak. Že ti ji třeba připomínám.“
„Myslíš, že si ji tebou nahrazuju?“ odhadl. Zavrtěla hlavou; neviděl to, ale slyšel. Přikrývky zašustily. Vybrali si pokoj pro hosty, ve kterém od smrti manžela spávala. Nedotýkali se. Teď už to nebylo potřeba.
„To asi ani ne. Ale že ti ji třeba jednoduše připomínám. Něčím.“
Zamračil se na ten pustý strop. „Nezdá se mi. Vypadáte úplně jinak.“
Mlčela. Hádal, zda se chce ptát, ale neudělá to, její hrdost to neudělá. Anebo ji to vážně nezajímá.
V tu chvíli nevěděl, jestli mu to vůbec vadí. Cítil se konečně klidný. Jedna přímá pokračující linie bez vln. A to bylo všechno, docela všechno.
„Má tmavý vlasy. Hnědý.“
Pořád mlčela. Teď už vlastně ani nechtěl, aby něco říkala.
„A stejně hnědý oči. Jako...,“ hlas se mu zadrhl. „Jako laň.“
Zasmála se. Krátce a hrubě, ale on cítil, že to nebylo kvůli jeho dětinskému přirovnání ani barvě, ale kvůli samotnému významu.
„Tak to se k tobě hodí,“ pronesla tiše. Nezněla trpce a možná by si přál, aby ano, aby byla a snažila se k němu vinout, snažila se ho svádět a tím ho nastrkovat zpátky k ženě, o které mluvil tak zvláštně, tak prázdně - jako by v tomhle světě neexistovala a nikdy existovat neměla.
„Miluješ ji?“
„Na to už ses jednou ptala.“
„Tehdy jsi neodpověděl.“ Pravda.
„Já... nevím. Milovalas svého muže?“ podíval se na ni. Svraštila obočí, ale dál zarytě hleděla na strop.
„Oj.“
„Co je ti do toho!“ sykla a probodla ho očima. Nešokovalo ho to. Nic mi do toho není a to je právě ta odpověď, zlato, vůbec nic.
„Já nevím,“ procedila mezi zuby, jako by ji to bolelo. „Milovat je někdy... moc, moc drsný, velký slovo. Nezdá se ti? Takový... přeceňovaný.“
„Jo.“
„Měla jsem ho ráda. Tak nějak. To stačí, ne?“ zašeptala. „To by ti mohlo stačit,“ dodala.
Bylo to, jako by dluh mezi nimi náhle narostl. Na jeho straně. Vydechl. „Taky ji mám rád. Tak nějak. To stačí, ne?“ a miska vah se znovu sjednotila s druhou.
„Jo. Asi jo.“
Mlčeli spolu.
„Měl by ses k ní vrátit. I přes to všechno.“
„Měl bych chtít se k ní vrátit.“
„To už... to už nehraje roli. Jste svoji, ne? Tak jste svoji.“ Jednoduchá pasující logika.
„Vrátím se. Jednou. Budu muset.“
Nadechla se. „Nemám ráda ninji a je mi jedno, co si myslí, ale... neříkej jí to. Tohle jí neříkej,“ zvedla ruku a opsala jí malou elipsu. Pochopil, na co naráží.
Nadzvedl se na loktech a převalil se k ní. Že by byla podobná Yoshino? Ani v nejmenším. Právě ani v nejmenším. Tahle ví. Tahle zatraceně ví. Přitáhl si ji zpátky do náruče a odhodil z ní deku.

„Je ti dobře?“ zeptal se ráno, když ji viděl, jak opatrně vstává.
„Jo,“ zavrčela.
„Vadí ti to kvůli němu?“ Vadilo to jemu kvůli Yoshině? Seš hajzl a víš to, ale nevadí. Kéž by si našla jinýho, kéž by šla za Suzakem a všichni byli spokojení.
Zastavila se. „Ne.“
„Vadí ti to všeobecně?“ protáhl se a začal po zemi hledat oblečení.
„Ne.“ Přešla k prádelníku a chvíli se v něm přehrabovala.
„Jestli si hodláš vzít zas tu hrůzu, tak víš, jak to s ní dopadne.“
„Seš pěknej barbar,“ zasyčela. Oba si vybavili, jak její proužkovanou košili roztrhal na cáry a ty s chutí vyhodil z okna v patře. Ještě teď některé kusy povlávaly ve větru, chycené ve větvích blízkého stromu.
„Největší pod sluncem,“ souhlasil.
Vytáhla z šuplíku něco tmavého a mnohem menšího než obvykle. Už věděl, jak moc obrovský ten proužkovaný stan byl.
„Tohle schvaluješ?“ obrátila se na něho v poměrně dobře padnoucích čokoládových nohavicích a trávově zelené košili. Zase košile, zaskřípal zuby. Ale mnohem, mnohem menší.
Nakonec beze slova kývl na souhlas.
„Fajn,“ třískla s šupletem. „Mám hlad, takže jdu dolů. Až budeš chtít, přijď taky.“
Dopnul si kalhoty a natáhl se po její ruce. „Jak moc ti to vlastně vadí?“
Odmítla se na něho podívat a hypnotizovala dveře. „Právě že vůbec. To mi vadí.“
Pustil ji. „Jo,“ přitakal hořce a díval se, jak za ní zapadly.
Možná že to zkřivení přece jen nevyrovnají. Ale už je to jedno. Je to všechno jedno, říkal si, když jí večer tu i jak tráva měkkou košili rozepínal a ona se nechala a nechala se i další a další dny.
Týdny najednou prozařovalo víc než slunce.
A on se toužil hřát. Potřeboval se hřát a nemyslet. Už spolu neprobírali minulost.
Možná je potřeba nejdřív zradit, aby člověk pak dokázal být věrný. Čemukoliv věrný, napadalo teď Shikaka při pohledu na daleké louky i ženu vedle něho.
Je potřeba se úplně zabít, aby mohl jít dál.
Tak to je. Přesně tak to je.
Ona mu to dokazovala každým dnem.
„Co děláš?“ podivil se jednou, když vstoupil do místnosti a překvapeně se zarazil vprostřed kroku.
Protočila oči v sloup a sevřela ruce pevněji. „Modlím se.“
Cože? „Od kdy?“ přistoupil k ní.
„Od středy.“
„Hm. Proč?“
Pokrčila rameny. „Tak, na stará kolena jsem si řekla, že bych zase mohla. Kdysi jsem to dělala.“
„To je blbost. A jak se vůbec modlíš?“ prohlédl si její běžný posed na židli.
„Takhle. Taky jsem neříkala, že to umím. Jestli ti to vadí, koukat na mě nemusíš,“ odsekla.
Zakroutil hlavou a raději vyšel ven, aby ji nerušil. Stejně mu to připadalo přitažené za vlasy.
„Můžeš,“ vykoukla po pěti minutách ze dveří na zápraží, kde seděl na lavičce a hrál si s kotětem.
„Domodlená?“ vzal si kuličku do náruče a kráčel za ní tmavou chodbou.
„Di se vycpat, jelene,“ hodila po něm svoji oblíbenou nadávku.
„Pche,“ vešel do kuchyně a sedl si za stůl. „Jak ho pojmenuješ?“
„Kotě,“ pokrčila rameny. „Nebo podle toho, co to je, Kočka nebo Kocour. Asi je hloupý říkat dospělý kočce Koťátko.“
„Ty fakt nesnášíš jména.“
„Můžu ho pojmenovat Jelen,“ zasmála se.
„To mu nedělej, chudákovi.“
„Tak vidíš,“ postavila před něho hrnek, ze kterého se hned napil.
Zašklebil se. „Nesnáším kafe.“ Proč jí to neřekl už dávno? Ale mělo správnou teplotu.
Pohlédla na hrnek ve své ruce, jako by se právě probudila. „Jo. Já vlastně taky.“
„Tak proč ho tady máš?“
„Já ti ani nevím,“ pravila zamyšleně a otočila jím mírně v prstech. „On ho pil pravidelně, a tak já s ním, nějak jsem si zvykla... I když víc fandím čaji. Chceš čaj?“
Zavrtěl hlavou. „Dobrý,“ a znovu se napil a zašklebil se na ni. Usrkla si a oplatila mu to.
A tak tiše seděli a popíjeli to kafe, co ani jednomu z nich nechutnalo a na stěně tiše tikaly hodiny, co je předtím chtěl zastavit. Teď je ignoroval. Zvykl si. Začal si zvykat.

Jenže neměl.
„Už seš tu dost dlouho,“ poznamenala úterního večera u vyloupávání švestek na nakládání.
Moc dlouho, děvče. „Chceš se mě zbavit?“ ušklíbl se a odhodil červivou do lavoru na odpad.
Zarazila nůž hluboko do těla tmavého plodu a otočila jím. „Neříkám, že se ruce navíc nehoděj, ale víš... Seš tu fakt už dlouho. Ať se to nějak... nezaplete víc.“
Ať se nezapleteme víc my, poznal z jejího hlasu. Sklonil hlavu a vydechl. Kdyby šlo jen o Yoshino, jen o ženu, co si myslí, že ke šťastný domácnosti stačí láska, dítě a teplá večeře, vrátil by se?
Ne, rozeznělo se mu v duši. Protože takovej sobec ty seš, i když by to možná bylo lepší, však by byla šťastnější v opravdový lásce než v její pouhý iluzi. Už si stejně myslí, jak moc jí nerozumíš. A ty víš, že jí nerozumíš a ona tobě porozumět ani nikdy nemá šanci.
Pohlédl na vodopád zrzavých vlasů a věděl, jak moc by se zaplést chtěl. Asi to není úplně láska, ale kdo ji potřebuje? Nebyl si jistý, jestli vůbec dokáže milovat. To není taková samozřejmost, ne?
„Vím,“ odpověděl a hodil další červivou pecku vedle. „Vrátím se tam.“
Už si zvykl na její nepříjemně zelené oči, co ho vždycky projely jako rentgen. Uvažovala.
„Nebo nechceš?“ zeptal se laškovně, hraně a s předstíraným zájmem.
Uvažovala dál a to mu smazalo úsměv ze rtů.
Mám zůstat? Ale to by byla špatná otázka. Musela by jít s ním. O Yoshino nestojí, ale klan je něco jiného; vůči svému klanu má dluhy, které splatí.
Půjdeš se mnou? Jenže takový sobec on zas není.
„Pf,“ vyprskla. „Starej se o ně dobře. I o ni... aspoň trošku, co to jde.“
„Jo.“ Chvíli zíral na své lepící prsty a pak třísknul s nožem do mísy.
„Co zas -“
„Zejtra půjdu,“ otřel si ruce do ručníku a pak vypáčil i její nůž ze ztuhlých údů.
Nepatrně přivřela víčka a sklousla si ret.
„Zejtra půjdu,“ opakoval, jak ji zvedal a pak posadil na ten proklatej, vycíděnej, dubovej stůl. Dlaně zapřel o desku z obou stran jejího těla a vyhledal její oči. Nedívala se na něho. Utřela mu svoje ulepené ruce do šedého sepraného trička a začala se tomu hořce smát.

Jenže ono to není jednoduchý. Nebo jo, je. Jednoduchý v tom, že jednoduše nedostaneš, cos chtěl. Cos celou dobu měl a viděl před sebou. Co tvoje bylo a teď najednou není. Je to tak strašně, strašně blbý. Ale je to tak.

„Kolik ti vlastně je?“ obrátil se na ni, zatímco si ze zvyku nadhodil batoh na rameni.
Ušklíbla se. „Pětatřicet.“
„Pořád jsi krásná,“ řekl, protože byla.
„Běž, jelene,“ mávla rukou. „Běž ke svým laním.“
Kopl špičkou boty do ležícího kamínku a kýval přitom nepatrně hlavou. „Jo. Jdu. Víš...,“ zvedl k ní oči. „Díky, žes u mě ty trny trochu sklopila, růže.“
Zasmála se.
„Někdy jsou kytky mnohem lepší než laně, co je požírají. Měj se, růže.“ Chtěl bych, ale nepřijdu.
„Měj se, jelene.“
Opřela se o sloup a sledovala, jak jeho záda pomalu mizí v dálce. Opíralo se do nich slunce a záhyby látky mu na nich dělaly různé stíny. Postupně se vše slévalo v jedno, jak se vzdaloval. Vydržela tak stát dlouho, ačkoliv Shikaku už dávno zmizel a určitě dávno vkročil do vesnice. Z kopce se šlo rychleji než do kopce.
„Oj, je ti dobře?“ vyštrachal se ze vrat starý Mabo. Zamračil se na ni a přiložil jí ruku na čelo.
„Jo, nejlíp.“
„Seš hrozně bledá. Fakt ho nemám ještě sehnat? Určitě se stavoval dole ve vesnici. Jestli se ti stýská-“
„Mně se nestýská,“ odbyla ho hrubě.
„Váážně?“ protáhl Mabo schválně.
Odvrátila hlavu.
„Tak co-“
„To je... jen dluh,“ pronesla tiše. „Ninjové mi hodně vzali. A tak jsem si řekla, že si můžu aspoň něco málo vzít zase zpátky. Víš? Všechno je v pohodě,“ pousmála se křečovitě. „Úplně v pohodě.“

V rozporu s Mabovým očekávání se Shikaku nestavoval se u Moriho, v Baštírně ani nešel přes hory poslouchat Wakumi a nechat si radit. Jasně že by šel ještě jinam. Nebo zpátky. Prostě by šel a rád, někam, jen ne Tam. Ale musí. Teď už zatraceně vážně musí, a tak půjde, splácet dluhy a všechno. A všechno to vůbec už nějak půjde.
Slunce mu svítilo do očí, když procházel konožskou bránou a zvedal ruku na pozdrav strážným. Stála tam, jako by věděla, že přijde, nebo tam jednoduše stála co chvíli a vyhlížela ho. Tmavé kadeře jí padaly do tváře a oči se zaleskly, když ho uviděla.
Sevřel popruh batohu a vykročil k ní.
Jsem zpátky. A možná mě část chybí a možná zrovna ta fakt podstatná, možná jsem ji někde ztratil cestou, ne, já vím, že ztratil, ale teď je tam místo. A na tom místě může něco vyrůst. Musí.
Cokoliv. Nechám to tam vyrůst a je mi už jedno, co to bude.
„Ahoj Yoshino.“