Vrtkavost

(útržky z Nejiho vyprávění; neznámé datum)

Před tou hroznou událostí, na kterou mám plno rozporuplných pocitů, a kteráž to mi změnila život od základů, jsem býval sebestředný pokrytec, sobec a ignorant, který nechtěl vidět nikoho jiného než jen sebe. Och, jaký jsem to býval slepý a hluchý blázen! Sudba asi moc dobře věděla, proč mě tak potrestala. Jen díky tomu jsem svět začal vidět ne očima, ale srdcem. Jaký to zvrat v mém životě. Ano, na jedné misi jsem byl moc blízko výbuchu, na kratičký děsivý okamžik jsem v plné síle Byakuganu pohlédl do toho záblesku. To byla moje největší chyba. Upadl jsem do milosrdného bezvědomí, našli mě, až po několika hodinách, probral jsem se, v uších mi zvonilo jako na poplach, tělo jsem měl podivně ztuhlé, ale nic jsem neviděl, jen cítil jak mé oči krvácejí, bolí a bodají do lebky, chtěl jsem si je v záchvatu bolesti vydloubnout, ale Tsunade-sama mě zastavila. Ošetřila mě, ale její prognóza byla zlá. Oslepl jsem. Podle Tsunade-sama už navždy. Mé vždy až moc vidoucí mléčné oči zahalila rouška temnoty. Té nejhlubší černi, která existuje snad jen v Tartaru!
První dny byly nejhorší. Odmítal jsem jakoukoli pomoc, ať už od klanu nebo od nemocničního personálu, vyslaných Hokage. Utápěl jsem se v depresích s děsivými myšlenkami na sebevraždu. Měl jsem raději umřít, než žít takhle…

Uplynul sotva týden, zjistil jsem, že začínám myslet ne na potupnou sebevraždu, ale na to jak jsem se k ostatním okolo sebe choval. I přes všechnu sobeckost a egoismus jsem nechápal proč mi chtějí pomoct, ač jsem podle mě kolem sebe kopal dosti krutě. Vždyť jsem se choval hrozně nespravedlivě. Šestý den mi to došlo, tohle byl trest. Pomíjivost zraku, spatřené neviděného mě přenesly přes tu propast.
Další měsíc se přehoupl, stále odmítaje pomoci mi v mé situaci. Zasloužil jsem si tenhle trest.
Poté co se vrátila má týmová partnerka z mise, začala za mnou chodit skoro denně. Zpočátku jsem ji nechtěl ani slyšet, odháněl jsem ji těmi nejhrubšími slovy, nezabralo to. Chodila trpělivě dál, ač třebas na pár minut mi povědět, co je nového. Asi po týdnu jejích návštěv jsem doznal jistě změny, tedy tělesného rázu. Jen ten její hlas rozvibroval každou mou buňku v těle. Dřív to takové nebylo. Možná můj zrak klamal další mé smysly, jakmile jsem o něj přišel, zbytek zesílil. Říká se přece, když ztratíte jeden smysl, ostatní se vám zlepší, no ne?
Po dvou měsících strávených ve svém pokoji, třebaže jsem odmítal kohokoliv byť jen slyšet, se moje zbylé smysly nebývale zlepšily a na rozkaz Hokage jsem se v doprovodu své ošetřovatelky a týmové parťačky vydal na procházku. Nepřipouštěl jsem si, že jsem ji potřeboval jak sůl. Cítit vítr ve vlasech, čistý vzduch a slunce na tváři. Obě dívky mne posadily na jednu z početných lavic roztroušených po Konoze. Vychutnával jsem si ten pocit. Náhle jsem pocítil přítomnost někoho jiného. Byla to Sakura. Něco rychle sdělila mé pečovatelce. Ta se omluvila. TenTen ji ujistila, že mě doprovodí domů. Ošetřovatelka musela nutně odejít, v nemocnici měli nějaké problémy. Zůstal jsem tedy na lavičce s TenTen, sám. Srdce mi zběsile tlouklo, dlaně se mi potily, cítil jsem se nesvůj. Tváře mi dozajista musely hořet, ovšem ona to nekomentovala nebo si toho nevšimla.
Po několika minutách ticha pronesla: „Ach promiň, byla jsem zamyšlená, musíš být unavený. Pojď, jdeme domů,“ vybídla mne.
„Dobře,“ víc jsem ze sebe nedostal, hrdlo jsem měl stažené a za nic na světě jsem nechtěl přiznat, že se mi domů nechce. Tam jsem to znal zpaměti. Ani mě moc nemusela vést do mého pokoje. Mohl jsem předstírat, že pomoc potřebuju, tedy cítit teplo jejího těla na svém, neodvažoval jsem se na to moc myslet. Radši jsem se soustředil na cestu do svého pokoje. Zdárně to skončilo. Opět jsem seděl na křesle, obklopený nepřetržitou tmou. Než odešla, zeptala se mě, zdali něco nechci. Zavrtěl jsem hlavou, jenže mé srdce křičelo něco jiného. Chtělo ji celou. Náhle jsem pocítil příval tak mocné touhy, až jsem se málem zadusil. Mé tělo volalo po jejích dotecích, přítomnosti, tepla a lásky! Rychle jsem tyto pro mě nežádoucí pocity potlačil. Uvědomil jsem si jednu věc, nemůže být se mnou, nemám ji co nabídnout. Ačkoliv nouzí jsem netrpěl. Odmítal jsem další vyšetření. Tento stav mi podivné vyhovoval, byl jsem se vším smířený, dokonce mi moje slepota nevadila, oblékáni již nedělalo potíže, koupel jsem zvládal, jen sem tam mě někdo doprovodil tam, kam bylo zrovna potřeba. Ani jsem nenosil sluneční brýle, třebaže mě sluneční svit nepříjemně bodal do očí. Bral jsem to jako malou daň za chvíle strávené s TenTen na našich nyní již pravidelných procházkách. Žádal jsem ji, abychom se vyhýbali rušným ulicím Konohy, nechtěl jsem slyšet lítostivé poznámky, slova útěchy a podobné nesmysly pronesené ve chvíli lítosti…

Nepočítaje dny nebo měsíce mi jednoho dne přišel na mysl čas. Kolik času už uběhlo? Rok? Dva? Deset? Kolik dní se mnou TenTen jen promarnila? Nikdy si nestěžovala na to jak tráví svůj čas. Od té první vycházky nebyla TenTen ani na jediné misi. Byla pořád se mnou. Po zpětném ohlédnutí, moje nejšťastnější období mého života. Těch hovorů, kterých jsme měli, dokonce jsem začal opět komunikovat s klanem. Během té doby jsem se do ní zamiloval až po uši. Nevím jak ona, ovšem už dlouho dobu sbírám odvahu ji říct, co k ní cítím, jenže nechci, aby to vyznělo jako mé staré já. Ačkoliv i mé okolí si všimlo změn, kterými jsem prošel. Slyšíte to? Ten neohrožený nebojácný arogantní Neji se bojí říct dívce, jak moc ji miluje! Ani nechci pomyslet na to, co by mé staré já si vůbec pomyslelo! Hrůza!
Kdykoliv jsem jí to chtěl říct, vždycky mě zachvátila panika, pokaždé jsem to chvatně zamluvil. Pak jsem si připadal jako totální blbec, co ani nedokáže rozumně mluvit. Asi mi v tom zabránily pochyby o naší budoucnosti. Jak to bude s misemi? Kde budeme bydlet? Vždyť TenTen zahodí svůj život a pro co? Pro slepého muže, co by ji ani nedokázal ochránit… tyto myšlenky jsem si důrazně zakazoval, problém byl v tom, začaly sílit do takové míry, až jsem se – nechtěně – s ní pohádal. Poprvé od té nařízené procházky. Jen jsem poukázal na fakt, že už dlouho nebyla na misi… nevzala to dobře. Nechci vzpomínat na ta slova, řečená v hněvu. Teď jich lituju, pozdě bycha honit. Druhá chyba mého života. Později toho dne jsem se od sestřenky Hinaty-sama dozvěděl dlouho zamlčovanou pravdu. Musel jsem jí slíbit, že to nikomu neřeknu. Hokage dala misi TenTen, aby se o mě starala a časem mě donutila chodit na kontroly, zdali se moje oční buňky nějak hojí nebo zůstávají neměnné. Mléko se rozlilo, nešlo nic vrátit zpět… Nic!
Druhý den na to mi Hokage sdělila – šel jsem do její kanceláře již zcela sám – příšernou novinu. TenTen přijala dlouholetou misi v jakési vzdálené zemi. Podrobnosti nemohla Hokage sdělit. Nemohl jsem tomu věřit. Srdcem jsem našel byt, kde bydlí TenTen, důrazně jsem klepal na dveře. Bez odpovědi. Načež mi nerudná sousedka řekla o nepřítomnosti mé Tenten – počkat – nebyla má. Nikdy nebude…

Tři roky! Tři zatracené roky a od TenTen nepřišly žádné zprávy. Mě už to bylo fuk! Nechtěl jsem s nikým mluvit, ani nikoho cítit vedle sebe! Ani sestřenku ne! Za žádnou cenu! Ta se mezitím vdala za Naruta, tento rok měla převzít povinnosti, coby nová vůdkyně klanu. Do toho všeho čekala dítě! Ona měla vše a co já? Nic, jen tmu, nekonečnou tmu trvající dnem i nocí. Samota mě rvala na kusy. Přestal jsem chodit ven, všude jsem ji cítil! Znovu jsem se uzavřel světu, tentokrát napořád. Zatvrdil jsem svoje srdce víc než kdy dřív. Stávalo se ze mě monstrum, které plive jen jed! Stával jsem se starým já, akorát v horším slova smyslu. Pro nikoho jsem neměl vlídného slova. Nenaplněná touha po ní mě sžírala silou kyseliny. Stávalo se, že jsem noci trávil u několika sklenic saké. Druhý den jsem nevnímal bolest hlavy z přemíry saké, nýbrž z toho, že moje noční můra pokračuje. Tvrdošíjně dnem za dnem… Ani bych si nevšiml, že už dlouhých deset let jsem slepý a fakt, který by mi málem unikl. Mé třicetiny! Nebýt mé sestřenice Hinaty-sama, která mi skrze dveře popřála k narozeninám a jen tak letmo se zmínila o mé slepotě a odchodu TenTen! Poté s dítětem v náručí odešla, neřekl jsem ani slovo. Jenže mé zmučené srdce už to déle nedokázalo snášet, vydal jsem se tedy spěšně za Hinatou-sama. Dostihl jsem ji poměrně brzy, věděla, jak zareaguji. Po krátké debatě se se mnou vrátila do pokoje, kde jsem si vylil celé srdce. Ani jednou mě nepřerušila. jen mě držela za ruku a poslouchala proudění slov, valících se z mých úst jako se voda valí z přehrady. I s Borutem – jméno mi Hinata-sama prozradila den předtím - v náručí mě objala, utěšila a ujistila mne, že se poptá jak to vypadá s TenTen. Byl jsem jí neskonale vděčen, za všechno.
Setkání s TenTen se odehrálo tak brzy po našem rozhovoru, až jsem měl pocit, že je tohle domluvené. Stalo se to týden na to. Nebyl jsem na toto setkání připraven. Přišlo to jako blesk! Opět jsem začal chodit ven, jen díky Hinatě-sama a miminku. Doprovázeli mě nebo já je, to už bylo jedno.
A takto začal i ten den. Vyšli jsme si na vycházku, Boruto klasicky v kočárku, já zavěšen do sestřenky. Poté se Hinata-sama omluvila, že musí něco vyřídit, za chvíli je prý zpět. Posadil jsem se na lavičku, poslouchal okolní hlahol, až jsem ji uslyšel. Tedy klapot jejích bot na dlažbě. Musel jsem snít a vrátit se do těch dní, jinak si to nedovedu vysvětlit. Zavřel jsem oči a nemýlil jsem se. Je to ona! Takhle zní jen ona! Moje TenTen! Pořád jsem se musel štípat, aby moje smysl vstřebala ten okamžik. Asi chtěla mít soukromí na to, co se mi jistě chystala říct. Ale, co přišlo pak, jsem připravený nebyl.
„Ahoj, TenTen,“ začal jsem zvesela. Veselí mě přešlo ihned, jakmile jsem zacítil její mlčení… „Co se stalo?“ zeptal jsem se s obavou v hlase.
„Nevím jak ti to mám říct,“ ani mě nepozdravila, jen tyto slova. Už jsem čekal to nejhorší, které záhy přišlo.
„Tak to prostě řekni. Zlobit se nebudu.“ Pokusil jsem se o chabý úsměv.
„Jsem dva roky vdaná, miluju svého manžela a čekám jeho dítě,“ vyhrkla to mě na jeden nádech. Tehdy mé srdce zemřelo a já s ním! Leč snažil jsem se předstírat, jak je mi to jedno a jak moc jí to přeju. Doufám, že mi uvěřila, neboť se to nikdy nedozvím.
„Kdo je ten šťastlivec?“ ještě dnes se divím jak zněl můj hlas neurčitě, bez emocí.
„Kankurou, potkali jsme se na té misi, zachránil mi život a já se do něj zamilovala. Nyní bydlím natrvalo v Suně, dnes jsem tu naposled, abych ti dala sbohem.“ Prosté vysvětlení stačilo.
„V pořádku, to ses nemusela obtěžovat se slepcem, který přišel o všechno. Neřeknu ti jak moc jsem tě miloval, ani jak moc tě miluju nyní, máš svůj život a já nemám právo tě o nic žádat. Buď šťastná. Jen o jednu věc tě, prosím. Už nikdy víc za mnou nechoď, ani kdybys byla tady na návštěvě. Již dávno jsem tě pochoval. Od tohoto okamžiku pro mě neexistuješ, pokud mě omluvíš, musím jít svou cestou. Sbohem.“ Nedal jsem jí žádný prostor, k čemu? Oddala se jinému, tak co? Tento den jsem ji pohřbil podruhé v životě, navždy však bude mít místo v mém srdci.
A co bylo dál? Začal jsem chodit na kontroly, tím byla mise TenTen hotova a splněna. Po třetí kontrole mi Hokage-sama radostně oznámila, že moje slepota nemusí být trvalá. Že to závisí na mé vůli vidět. Dobrá tedy, pokusím se vyléčit, ne kvůli ní, ale pro sebe. Už nechci vidět tu tmu, ale světlo, svého „synovce“ a možná i někdy tu pravou…
Možná ji k smrti nenávidím, ale musím ji poděkovat, jen díky ní vím, co jsem vědět musel, abych prozřel. Vzala mi toho hodně, ale něco málo mi dala. Šílenou chuť žít. Dokázat ji, že i já mohu být šťastný.