Dárek

„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
„Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, ale měla jsem jinou neodkladnou záležitost.“
„Dlouho, říkáš. Možná pro tebe. Mně to přijde jako věčnost.“ Sarkastický jako vždy.
„Odpusť si, prosím, to melodrama. Když se rozhlédnu kolem, je vidět, že ses při čekání na mě nenudil.“
„Menší zpestření v jinak nudném dni,“ i jeho hlas zněl nudně.
„Sto mrtvých na čtyřicet různých způsobů, a ty tomu říkáš menší zpestření?“ podivila se jeho společnice.
„To víš, ve stáří se člověk nudí a dohání věci, které v mládí zameškal.“
„Tos teda toho musel hodně zameškat.“
„Ne tolik, jako ty se mnou.“
„Nevytahuj to zase, prosím. Všechno je to minulost. Náš vztah neměl žádný smysl, já byla mladá, hloupá a nedokázala jsem prohlédnout skrze růžové brýle.“
„To bylo až tak zlé?“
„Vždycky ne,“ pronesla s úsměvem na rtech, viděla, že i on se usmívá.
„Ano, vždycky to tak nebylo,“ zamyslel se, labužnicky a mlsně si olízl rty při pohledu na ni.
„Raději bychom měli přejít přímo k věci a nechat minulost minulostí, co ty na to?“
„Jestli chceš.“ Pokrčil neurčitě rameny.
„Nechci. Rád bych s tebou vzpomínal na staré časy, ale vím, že tobě by to přineslo jen bolest, a té jsem ti už způsobil dost.“
„Ohleduplný jako vždy.“ Ironie z ní poměrně čišela. Tedy dost.
„Zaslechl jsem snad špetku ironie?“
„Možné je všechno. Tvé uši byly vždy lepší než ty mé.“
„Jako zloděj nejsi ale moc dobrá.“
„To víš, teprve začínám.“
„I když musím uznat, že jsi o něco lepší než tihle všichni. Představ si, že nikoho z nich nenapadlo přijít hlavním vchodem, který je nejméně hlídaný.“
„Myslím, že to se už od zlodějů očekává, spíše použijí tajné a neviděné cestičky.“
„Možná kdyby víc přemýšleli nad tím, co se chystají ukrást, došlo by jim, že ty cestičky jsou ze všech nejhlídanější, má lásko.“
Nastala taková trapná chvíle ticha, kde byste slyšeli i špendlík cinknout o podlahu.
„Promiň, zapomněl jsem se.“
„To nic.“ Mávla nad tím rukou.
„Stále to tak moc bolí, když vyslovím tato slova?“
„Víc než bych chtěla.“ Říkala pravdu, pořád to cítila jako první den.
„Omlouvám se.“
„Omluvy jsem od tebe slyšela mockrát, ale nikdy jsem nevěděla, jestli je myslíš vážně.“ Na to nedokázal nic říct, tak radši mlčel. Těžce si povzdechnul. „Mám pravdu? Viď, vždy to pro tebe bylo jen slovo bez sebemenšího významu.“
„Vždy ne.“
„Proč bych ti měla věřit?“
„Protože jsem tě opravdu miloval.“
„Lži, samé lži.“
„Co naše dcera, to pro tebe není důkaz naší lásky?“
„Dřív možná, než jsem si uvědomila, že je to jen další tvůj nástroj,“ ohradila se dotčeně.
„To není pravda!“ Vykřikl po ní a prudce se zvedl z křesla, ale dávivý kašel zachvátil celé jeho tělo a vrátil ho zpět.
Dívala se, jak se celý třese, snaží se popadnout dech. Věděla, že jeho čas se pomalu blíží.
„Bavíš se mým utrpením, ma petite?“ řekl s úsměvem, do bílého hedvábného kapesníku si utíral krev, která mu ulpěla na rtech a rukou.
„Ano i ne.“
„Dvojitá odpověď, už jsi pomalu jako já.“ Další slova zůstala nevyřknuta.
„Nevyvracíš to, to je zvláštní, čekal jsem, že se se mnou budeš o tom hádat.“
„Proč bych měla. Stačí mi, když vidím, jak pomalu umíráš.“
„Ach, ano, tento malý detail tě na mně teď nejvíc přitahuje, ba možná i vzrušuje?“
„Nefandi si tolik, ano?“ Jízlivost se drala ven.
„To víš, i mě dostihla kletba mého bratra, i když o něco později než jeho.“
„Co je to za nemoc?“
„To bys mi měla spíš říct ty, jako lékařský ninja. Vím jen to, že mě to žere zaživa a bere mi to mou sílu.“
„Trest odpovídající tvým hříchům.“
„Pravdu díš, má třešničko,“ pronesl lichotnicky a opět se rozkašlal. „Mohu tě poprosit o sklenici vody, ze staré známosti, prosím? Je po tvé levici.“
Váhala, dívajíc se přitom na něj, jak popadá dech, utírá si další čerstvou krev z rukou. Po chvilce se pohnula, vzala sklenici a pomalu mu ji podávala. Jejich prsty se dotkly. V tom jediném doteku prožila všechnu jeho něhu a lásku, kterou jí dal. Nedokázala odolat, podívala se i do jeho očí, jeho prokletých očí, které uhranuly každého, ovšem ji nejvíc.
Viděla v nich všechny jejich společné chvíle, ať už nenávisti nebo lásky. Štěstí i smůly, radostí i strastí, touhy a zoufalství, přitom všem si uvědomila, že oni dva si byli souzeni, přese všechno jak moc ho nyní nenáviděla.
Sklopil zrak, pevně sevřel v rukou sklenici, jako by to byl záchranný kruh.
Odvrátila hlavu, snažila se tolik netřást při vzpomínkách, které ji připomněly jejich společnou minulost.
Ticho se neslo pokojem jako vyzvánění kostelního zvonu. Jejich rozpakům přihlíželi jen mrtví zloději, kteří to už nikomu nepoví.
„Mám pro tebe dárek, Sakuro.“
„Nic od tebe nechci, Sasuke,“ řekla s větším vztekem, než chtěla.
„Pro tohle jsi ale přišla, ne?“
„Chtěla jsem to ukrást, ne abys mi to dal.“
„Začátečníkům se má přeci pomáhat, i když jsou to třeba zloději.“
„Když mi to dáš, tak ale umřeš.“
„Žil jsem dost dlouho, mimoto, ty je teď potřebuješ víc než já. Copak neslyšíš, jak už si na mě Smrtka brousí kosu?“ To mrtvolné ticho bylo k nesnesení. Nemohla najít ty správná slova.
„Slyšíš, viď? Sama se před ní snažíš utéct, schovávajíc svou tvář a tělo za maskou iluzí jako tvá učitelka.“
„To není ten pravý důvod. Proč se bojím smrti.“
„Hmmm, že by to byl ten druhý. Kdy se snažíš napravit, co jsme my dva způsobili?“
„Možná je už pozdě, abych mohla něco napravovat.“
„Nikdy není pozdě. Vím, jaký máš plán, pomůžu ti. Věděl jsem, že k téhle chvíli jednou dojde, a proto jsem ti chtěl dát ten největší dar.“
„Tvé oči?“
„Ne, ty můj hlupáčku. Tvůj ztracený život se mnou.“
Ztuhla a užasle se na něj podívala.
„Cože? Cos to řekl?!“
„Vrátím ti zpět tvé mládí. Jsem přeci Bůh, copak jsi snad zapomněla?“
„Ale to přeci není možné! To nejde!“
„Pššš, maličká. Možné je všechno, jen tomu musíš věřit. Tolik let jsem tě zanedbával, ignoroval, ubližoval ti tolika způsoby, zatímco tys mě vroucně a láskyplně milovala, nikdy na mě nezapomněla. To, co chci udělat, je jen maličkost proti tomu, cos udělala pro mě. Miluji tě, Sakuro, věř mi nebo ne. Mysli si, že jsou to slova starého blázna nad hrobem, mně je to jedno, ale věř mi, doopravdy mi věř, že tě miluji, udělej, co já udělat nemohl. Zachraň naši dceru za nás za oba.“
Jen stála, poslouchala ten příval slov, který na ni chrlil. Snažila se nebýt dojatá, nedat na sobě znát žádné city, nedokázala to. Jako vždy to nedokázala. Rozbrečela se jako malá holka, padla mu do náručí, objala ho tak pevně, až kosti zapraskaly, opět se rozkašlal.
„Vždyť já tě taky miluju, ty všivej parchante.“ Když pominula tato chvíle vyznání, Sakura se postavila, dívala se na Sasukeho jinýma očima. Jeho vlastníma očima, svět se s ní zatočil.
Probudila se druhý den ráno s očima svého milovaného a tělem, které už nemusela halit iluzí. Tělo vypadalo přesně jako před padesáti lety, dokonce i s tím proklínaným hrudníkem.
Usmála se, žasla nad tím, jak je tohle možné. Úsměv rychle zmizel, když pohlédla na Sasukeho. Byl mrtvý. Vypadal tak klidně, jako kdyby našel to, co už předlouho hledal. Mír a žádnou bolest.
Pochovala ho se vší úctou a láskou, kterou si jako její manžel zasloužil, pod rozkvetlou třešní, kde spolu tak často sedávali a on jí recitoval básně.
„Kdo z nás dvou je teď vlastně zloděj, co, Sasuke?“ povzdechla si smutně, odcházejíc do zapadajícího slunce.