Ztracená minulost 2

Flashback

Zprvu Narutovi připadalo neuvěřitelně těžké, ze dne na den opustit svou vesnici. Své přátelé, senseie i svou platonickou lásku. Prvních pár týdnů neustále uvažoval, zda se přeci jen nevrátit, ale to co se tehdy stalo zanechalo na jeho duši šrám, který přebil všechny ostatní emoce. Nechtěl se vrátit a ani nevěděl, zda vůbec mohl. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se kvůli odpočinku zastavil ve vesnici, na kterou po cestě narazil.
Jeho rutinu už měl naučenou téměř nazpaměť. Doplnit zásoby, odpočinout si a případně sehnat nějaké informace o okolním světě. Po zastávce v krámku s potravinami a plným batohem mu hlad stejně nedal a rozhodl se okusit tamnější ramen. Rozhodl se tedy projít vesnici a najít nějaký stánek, či restauraci s tímto pokrmem a po chvilce chůze našel menší, skromný, ale útulně vypadající podnik s ramenem v nabídce, ze kterého se táhla půvabná vůně blonďákova oblíbeného jídla.
Nebylo nic špatné na tom, si dopřát trochu potěšení a tak se Naruto pohodlně usadil u jednoho z mnoha stolů, všech z tmavého dřeva. Blonďák se rozhlédl kolem, ale nikde nikdo nebyl. Ani po chvílí čekání ninja nikoho nezahlédl a zrovna ve chvíli, kdy se chystal vstát a odejít, uslyšel ze zadní části restaurace zvuk talíře dopadajícího na dřevěnou podlahu restaurace. Narutovi to nedalo a šel se podívat, co se děje. Zvuk vycházel ze skladu a po otevření dvěří viděl ninja tři zahalené postavy, držící u zdi plešatého staříka s dlouhým plnovousem, menšího vzrůstu, podle blonďákova odhadu takových 163 centimetrů, oblečeného v bílé zástěře.
„Co takhle ho pustit a zkusit si to vyříkat jako civilizovaní lidé, pánové?“ ozval se Naruto.
„A co tu jako děláš ty, debílku?“ vysmál se mu ten nejvyšší z nich, nejspíše ten co tomu šéfoval.
„Heh, jak ti to řekl?“ usmál se v blonďákově mysli Kurama.
„Tak hele, já to chtěl vyřešit v klidu, aby se nikomu nic nestalo, takže…,“ snažil se říct Naruto, jenže byl přerušen náhlým útokem jednoho z chlápků.
Za okamžik se ozval hlasitý výkřik muže svíjejícího se v bolesti, nad kterým stál blonďatý ninja.
„Ale no tak, je slušnost nechat člověka domluvit,“ poznamenal Naruto, přičemž jeho protivníka neustále držel u podlahy kuchyně.
Zbylé dvě postavy zůstaly stát v šoku, ze které se však brzy probudili a v záchvatu paniky se druhý poskok snažil hodit po Narutovi porcelánovou misku na ramen. Chytnout jí ve vzduchu pro ninju nebylo nic těžkého, navíc se Naruto rád předvádí, takže ji poté opatrně položil na kuchyňskou linku vedle sebe a ve žlutém záblesku zmizel. Ne tak úplně zmizel, jen se vysokou rychlostí přemístil za záda nechápajícího muže a jediným chvatem mu zlomil ruku, jako by to byla větvička stromu. Zdálo se, že jejich šéfovi došla při pohledu na své kumpány odvaha a nezvládl nic jiného, než posbírat své kamarády a utéct.
„A radím vám se tu příště neukazovat,“ zvolal za nimi naposledy Naruto.
Mezitím se stařík otřepal, narovnal si zástěru, upravil si plnovous a přišel k blonďákovi.
„Díky za pomoc kluku, ale jak si se tu vůbec dostal?“ zeptal se, zřejmě, majitel restaurace.
„No to víte, prostě jsem jen dostal chuť na ramen,“ usmál se Naruto, mezitím co se drbal na hlavě.
„To jsem si mohl myslet,“ opětoval smích stařík „tak to bych ti měl rychle nějaký připravit, co ty na to? Na účet podniku.“
„To zní jako plán,“ přijal vřele nabídku Naruto a šel se posadit zpět do jídelní místnosti.
Z kuchyně se táhla lahodná vůně a blonďákovi už se sbíhaly sliny. Vonil skoro tak dobře jako v Konoze. Konoha. Při vzpomínce na ni se mu na chvíli vlily slzy do očí, ale když spatřil staříka, který byl na cestě s miskami ramenu, rychle se otřepal a na tváři se mu objevil pořádný úsměv.
„Přece sis nemyslel, že ti dám jenom jednu misku, za to co si udělal, no ne?“ nemohl se přestat smát stařík a blonďák se jen radostně prohrábl ve vlasech.
Během jídla byli z převážné části ticho, dokud stařík neprolomil konverzaci: „Tak kluku, nechceš mi říct něco o sobě? Nevypadáš zdejší.“
„No, to vážně nejsem, upřímně ani nevím, jak se tohle místo jmenuje,“ pousmál se, „vlastně pocházím z Konohy. A jak jsem se zde dostal? No to víte, je to dost na dlouho, ale…,“ spustil Naruto, dokud staříkovi nevylíčil téměř celý jeho příběh. Trvalo to vážně dlouho, dokonce během toho stihl sníst sedm misek lahodného jídla, ale i přes délku jeho výkladu to vypadalo, že stařík naslouchal každému slovu, které blonďák pověděl.
„Aha, takže ty se teď jen touláš po světě a nic neděláš?“ chtěl si utvrdit svou domněnku stařík.
„No, něco takového,“ ušklíbl se Naruto a čekal na jeho reakci.
„A máš v plánu se zde zdržet?“ otázal se starý pán.
„No, vlastně ani ne, jen jsem chtěl doplnit a hned vyrazit.“
„A co když ti udělám nějakou nabídku?“
„Počkat, to jsme se špatně pochopili, na tohle já nejsem.“
„Cože? Jak to myslíš? Ježíši, takhle jsem to nemyslel!“ zpanikařil stařík, když si uvědomil, co si Naruto myslel, že po něm chce.
„A jak jste to tedy myslel?“ nechápal Naruto, který začínal dostávat strach z toho, co se bude dít.
„No cokoliv jen ne tohle. Hele, vím, že jsi dobře trénovaný, už jen podle toho, co si předvedl s těmi burany, ale vždy můžeš být silnější, pokud mě chápeš.“
„No, upřímně jakoby ani ne.“
„Mladý a nechápavý. Klasika,“ povzdechl si stařík, „Myslím tím, že tě můžu trénovat, dát ti užitečné rady a třeba se i něčemu přiučíš.“
„A co mě můžete zrovna vy trénovat, dědo?“ divil se blonďák.
„Hele, to že mi je čtyřikrát tolik, co tobě, ze mě nedělá nějakého senilního dědka, mladej!“ rudl pomalu stařík.
„Dobře, dobře, já to tak nemyslel, jen mám takový zvyk,“ omlouval se se smíchem Naruto, při vzpomínce na Tsunade.
„Tak co, máš zájem?“ položil definitivně nabídku.
„No, co můžu ztratit,“ pomyslel si Naruto a nabídl staříkovi ruku.
„Mimochodem, já jsem Hiroshi,“ představil se.
„Naruto.“

Konec flashbacku