Když má srdce svoji hlavu 35
Pětatřicátý díl – Šlechetné úmysly
„Dám vědět, jakmile od pátracího týmu obdržím hlášení,“ ujišťoval nás Gaara u hlavního východu ze Suny, který fungoval na principu obrovského otvoru ve vesnici po obvodu obehnané pískovci, za nimiž se rozprostírala širá poušť.
„Díky, příteli,“ ocenil jeho zodpovědný přístup Naruto. Následovalo vřelé potřesení rukou.
„Opravdu jste si to nerozmyslela a nevyužijete mnohem pohodlnější přesun na nosítkách?“ lanařila mě vrchní sestra zdejší nemocnice naposledy. S mým tvrdohlavým odhodláním putovat na blonďákových zádech se pořád nějak nemohla smířit, což jsem jí coby kolegyně neměla za zlé. Být na jejím místě, taky bych to pacientovi nedoporučovala.
„Nerozmyslela,“ odvětila jsem a omluvně se na nešťastnou ženu usmála. S doktory v rekonvalescenci je holt těžké pořízení.
S pomocí Shizune jsem se zvedla z invalidního vozíku, jehož začlenění do trasy k exitu bylo nekompromisní podmínkou mého propuštění, a co nejopatrněji nasedla na dřepícího nosiče.
„V pořádku, Sakuro-chan?“ zajímal se o komfort svého nákladu.
„Uhm,“ zamumlala jsem, horní končetiny mu za účelem nepřekocení dozadu ovinula kolem krku a bradu, vyloženě pro vlastní potěchu, Jinchuurikimu položila na rameno. Poté mi pod koleny šetrně podvlékl svalnaté ruce a pomalu se postavil. Byli jsme připraveni vyrazit.
„Děkuju za všechno,“ vyjádřila jsem svůj upřímný vděk za poskytnutou péči.
„Šťastnou cestu,“ popřál nám setrvávající Kakashi.
Mužští členové týmu sedm si vyměnili významný pohled, nabádající jím toho druhého „měj oči na stopkách,“ načež jsme se pozvolna odebrali k domovu.
Kromě několikanásobného utvrzení, že je mi dobře, jsme toho moc nenamluvili. Shizune se zdála duchem mimo, Naruto byl poněkud zamlklý a já jsem tiše trpěla. Navenek jsem hrála hrdinku, ve skutečnosti jsem ale zatínala zuby. S každým, byť sebehladším odrazem se ozval naražený hrudník, z ploché kosti vycházela tupá bolest, jako by přímo do ní někdo plnou silou zabodával nůž s uraženou špičkou, a formou jakési vibrace se rozpínala do napojených žeber. Přála jsem si to zaspat, leč monotónní pohyb pode mnou ani uklidňující vůně mladíkova sprchového šampónu mě dostatečně neukolébaly. Úměrně s přibývajícími kilometry klesala má paličatost, užuž jsem se chystala požádat, zda můžeme zastavit, vtom černovlasá medička zavelela k odpočinku. Patrně si všimla mého bledého obličeje.
„Naruto, skočíš nasbírat dřevo? Sníme ty zásoby, když nám je v Písečné tak štědře nafasovali,“ ujala se vedení Shizune, posílaje osloveného záměrně z doslechu.
„Um, jo. Jasně.“
Jen, co se ztratil mezi stromy, přiklekla si vedle vystouplého kořene, na který mě hyperaktivní ninja velmi jemně odložil.
„Ukaž, něco s tím uděláme,“ naznačila, abych se opřela a uvolnila. „Ne nadarmo se na obraženiny předepisuje klid na lůžku.“
Trošku pokřiveně jsem jí oplatila spiklenecký úsměv, nechala temeno spočinout na hrubý povrch stromu, zavřela oči a oddávala se hřejivému proudění léčivé chakry, jež se postupně přelévala z buňky do buňky. Úleva se dostavila takřka okamžitě, o poznání lépe se mi dýchalo a odeznělo i to otravné píchání v boku.
„Děkuju, docela to bodlo,“ pronesla jsem otevřeně, zatímco jsem si protahovala odkrvené nohy.
„Za málo, to je to nejmenší,“ odmávla mé uznání dobrosrdečně, přesunula se k batohu a jala se z něj vytahovat jednotlivé přísady. Víc jsme si toho říct nestihly, neboť se vrátil Naruto s náručí plnou klestí.
Jelikož mi bylo zakázáno se angažovat, nezbývalo nic jiného, než nečinně přihlížet a odolávat vlezlým pochmurným myšlenkám, opakovaně se babrajících v absenci samoregenerace.
Z polotovarů se naštěstí vaří rychle, takže jsem se těmi mrškami nezaobírala dlouho. Po vydatné večeři jsme ještě chvíli seděli u ohně a povídali si, pak ale Naruto začal nezadržitelně zívat a obě nás tím nakazil. V bezpečné vzdálenosti od odlétávajících jisker jsme si rozprostřeli zapůjčené podložky a uložili se ke spánku.
Přes fyzické vyčerpání, ano, i nesené břímě vyvíjí určitý druh aktivity, jsem nemohla zabrat. Poslouchala jsem praskání ohořelých klacků zdokonalené o šumivou lesní symfonii a přemýšlela. Takhle v klidu mi na mysli vytanovaly otázky, které předtím zůstávaly skryté.
Zaměřila jsem se na ruch na vedlejší karimatce a zjistila, že se odtamtud až příliš často line šustění nasvědčující převalování.
„Spíš?“ zkusila jsem šeptem.
„Ne, nejde to,“ odpověděl tlumeně.
Bez velkého otálení jsem odhodila pokrývku, posadila se a posléze se po čtyřech dobatolila k Narutovu ležení. Mlčky se odsunul na stranu a v pohostinném gestu nadzvedl deku, abych si k němu mohla vlézt. Zaujímal svou oblíbenou polohu na zádech, což mi vyhovovalo, lehla jsem si na levý bok, hlavu položila na mužná prsa a pravačku mu umístila na trup. Se spokojeným povzdechnutím mě objal kolem ramen a láskyplně k sobě přivinul.
„Proč jste se mě vlastně vydali hledat?“ zeptala jsem se po čase, jenž jsem si sobecky dopřála na pokochání jeho blízkostí. Tuhle záhadu jsem si prostě nedovedla vysvětlit.
„Huh?“
„Nepsala jsem ti konkrétní den, kdy budu vycházet.“
„Sasuke mi řekl, ať za tebou hned jdu, že ti hrozí nebezpečí,“ rozvzpomínal se, nepřítomně mě bříšky prstů šimraje na nadloktí.
„Musel s tím jít i za babčou Tsunade, a ta na základě jeho sdělení zburcovala mistra Kakashiho se Shizune…“
„Sasuke tě poslal?“ podivila jsem se nehraně.
„Jop, byli jsme s několika lidmi na jídle, normálně kecali, potom se Kiyone nějak přitížilo, šli jsme ji radši ven zkontrolovat a tam na mě tohle vybafl.“ Na jeho hlase bylo znát, že mu to zpětně taky úplně nedává smysl. I když pracně dumal nad zvláštními souvislostmi, nedocházelo mu to, kdežto já jsem tušila, odkud se vzala ta náhlá obava o mé zdraví. Ta mrcha o tom celou dobu věděla! Asi jí praskly nervy. Že si ale ke svěření vybrala zrovna Sasukeho, to mi nešlo na rozum. Nejspíš ji prohlédl a tím mi zachránil život. To by však znamenalo, že TO ví.
„Divný, viď?“ vypadlo z něho, když usoudil, že na to stejně nepřijde. Němě jsem se zasmála, jeho myšlenkové pochody jsem měla dávno prokouknuté.
„Jo, divný,“ zopakovala jsem pobaveně.
„Hej, co je tady k smíchu?“ obořil se na mě lehce dotčeně.
„Nic, jen to tak směšně duní, když mluvíš,“ improvizovala jsem pohotově.
„Ať už ho osvítilo cokoli, zaplaťpánbůh za to. Mohl jsem o tebe býval přijít,“ řekl naprosto vážně, sevřel mě v náručí těsněji a políbil do vlasů.
To teda jo.
Teď bylo nejdůležitější žít přítomností a nezabývat se žádnými co by kdyby, nedomnívat se.
„Hlavní je, že nejhorší scénář se nekonal. Jsem naživu a hodlám tě budoucích pár desítek let prudit,“ oznámila jsem mu nezlomně. Poháněna zvědavostí, zaklonila jsem hlavu, abych viděla Narutovu reakci.
„S tím se dokážu smířit,“ uškrnul se lišácky, duchapřítomně využil příležitosti a vtiskl mi něžný polibek na rty.
Usmála jsem se, opětovně se pohodlně uvelebila a zavřela oči. Cosi mi napovídalo, že soustředění na pravidelné údery blonďákova srdce mě šmahem přenese do vytoužené říše snů.
Zbývající úsek do Konohy pro mě již nepředstavoval taková muka. Sice se nejednalo o top stav, nicméně jsem se cítila o dost lépe.
Lehce po poledni jsme se hlásili strážným na bráně a o hodinu později už jsem okupovala stůl na Vyšetřovně, kde jsem dle instrukcí čekala na Tsunade-sama. Byla jsem ráda, že Shizune trvala na tom, že mě Legendární Sanninka prohlédne osobně. Zároveň mě to malinko děsilo. Nanovo to ve mně vzedmulo onen nevyvratitelný dojem, že nejsem tak docela v pořádku. Něco uvnitř mě bylo jinak. Intuice v podobných věcech nelže.
Aniž bych Naruta musela prosit o diskrétnost, skrz vesnici nás dostal nepozorovaně po střechách budov, zato v nemocnici zranění studentky Páté způsobilo menší poprask. Důkaz mé neporazitelnosti. Rozhodně mi to při příští spolupráci u zaměstnanců sníží autoritu.
Ze skeptických úvah mě vyrušilo zaskřípání zrezivělých dveřních pantů, měla jsem společnost.
„Vítej doma,“ řekla Hokage mile, zabouchla za sebou a přirozeně autoritativní chůzí přešla k malé vytáčecí židličce bez opěradla, kterou si naaranžovala těsně přede mne.
„Ty jsi nám ale dala.“
„Omlouvám se, Tsunade-sama. Svěřila jste mi jednoduchou misi a já zklamala…“ S pohledem zatvrzele zabořeným na kolena jsem si nervózně žmoulala ruce spočívající v klíně, najednou mi byla neskutečná hanba, že jsem se neubránila.
„Nesmysl, nic si nevyčítej,“ okřikla mě zamračeně. „Přece jsem tě cvičila, znám tvé schopnosti a styl boje; ta skupinka musela být doopravdy silná, když se jim podařilo přemoct moji nejlepší žačku.“
Dojatě jsem se kousla do skráně a pozvedla zrak, abych svému vzoru pohlédla do obličeje. S pažemi zaklesnutými pod objemnými ňadry si mě pozorně prohlížela.
„Shizune mi poreferovala o tvé zdravotní kondici a také se zmínila, že si na ten útok nepamatuješ.“
„To je pravda,“ přitakala jsem s patřičnou lítostí v hlase.
„Neznáš tedy důvod, proč tě napadli?“
Bezhlesně jsem zavrtěla hlavou.
„Neutkvěl ti v paměti nějaký detail, tvář, symbol organizace, neobvyklá zbraň?“ vyjmenovala s nádechem naděje možné záchytné body, podle nichž by ta banda šla snadněji najít.
„Bohužel,“ zalhala jsem bez uzardění, začínala jsem v tom být celkem dobrá. Ještě několik takových výstupů a vezmou mě k divadlu.
„Nevadí, to se nedá nic dělat. Nebudu na tebe naléhat,“ ujistila mě a trpělivě se usmála. Bylo mi proti srsti jí takhle zatajovat informace, jenže už jsem se tak jednou rozhodla. Nechystala jsem se měnit zaujatý postoj pro její oříškové oči. Některé činy jednoduše zůstanou nepotrestány.
„Jak je ti? Nějak nevypadáš ve své kůži,“ podotkla všímavě, čímž učinila přítrž negativnímu hloubání nad nespravedlností vládnoucí světem.
„Já… necítím se nijak valně,“ přiznala jsem, neklidně se pravačkou škrábaje na lokti druhé ruky.
„Máš bolesti?“
„Ne, to ne. Jen… je to skoro týden, co mě Pakkun vyčmuchal v tom lese. Ze zkušeností u obdobných případů bych čekala, že se chakra sama zcela obnoví a rozjede se uzdravování…. Kdyby mi včera Shizune-san neposkytla první pomoc, transport bych ani nevydržela. Bojím se, že je něco špatně.“ Mluvila jsem polohlasně, jelikož jsem se obávala, že když to vyřknu plnou silou, mé katastrofické domněnky se potvrdí.
„Znovunabytí základní i duchovní energie je dlouhodobý, a především individuální proces, neexistují na to žádné tabulky či časové limity,“ snažila se Tsunade-sama rozptýlit rozrušení, které mnou cloumalo.
„Tohle všechno vím, ale stejně… od probuzení mě svírá takový nepopsatelný pocit. Jakoby prázdnoty. Musí to znít hloupě,“ vysmála jsem se sobě samé nemilosrdně. Chtěla jsem jí to co nejpodrobněji vylíčit, nenacházela jsem však vhodná slova. Rozčilovalo mě to.
„Co takhle provést pár testů, abychom byly moudřejší?“ navrhla s rádoby laškovně povytaženým obočím. Nejspíš mě to mělo rozesmát a uklidnit, ba v danou chvíli jsem byla tak vynervovaná, že to vzalo spíš opačný efekt.
Zatímco se Hokage zvedala a odsouvala pojízdnou stoličkou, já jsem se položila na záda a s pažemi podél těla se zakoukala na popraskaný strop.
„Uvolni se,“ napomenula mě konejšivě. Hryzla jsem se do spodního rtu a odvrátila hlavu, přitom jsem vnímala teplo, jenž jí sálalo ze zeleně zářících dlaní, kterými postupně přejížděla nad břišní dutinou.
To, že Pátá mlčela a všemožně mě ohledávala, pouze upevnilo podezření z čehosi nepříznivého. Nedokázala jsem to napětí dál snášet a s tázavou prosbou v očích se na ni obrátila.
„Zásoba chakry je zpět v normě, nicméně oběhovou soustavou neproudí,“ vynesla ortel, z něhož jsem měla od začátku stažené půlky.
„Neproudí? J-jakto?“ vykoktala jsem zmateně.
„Popravdě, nemám zdání. Jakživ jsem se s tím nesetkala,“ připustila s krapet bezradným výrazem. Okamžitě se však vzpamatovala a sebevědomě na mě upřela zrak.
„Neboj, na to přijdeme. Odhalíme příčinu a dáme tě zase do kupy.“
„To znamená, že momentálně chakru nemůžu používat,“ konstatovala jsem víceméně pro sebe.
Jsem k ničemu.
„Ano, dočasně ano,“ pronesla jen s těžce detekovatelnými výčitky svědomí.
Coby snadno vyprovokovaný ubulenec jsem neměla daleko k pláči, v očích mě štípaly slzy a dokonce hrozilo nekontrolovatelné rozechvění rtů. S menší námahou jsem se posadila a pravou nohu přitáhla k hrudníku, aby mi přes clonu vlasů nebylo vidět do obličeje.
Přerývavě jsem se nadechla a opakovaně zamrkala.
„Nesmíme předčasně házet flintu do žita; nechám si to projít hlavou, mrknu do materiálů týkajících se oběhu chakry, nastuduju zápisky z případů tohoto druhu a dopoledne to zkusíme znovu. Provedeme další vyšetření, variant je nasnadě tisícovka, jen se trefit do té správné,“ utěšovala mě laskavě.
Samozřejmě měla pravdu, z jedné kontroly nemělo význam vyvozovat důsledky; bylo důležité přistupovat k onomu zádrhelu racionálně.
Mnozí prohlašovali, že jsem svého mistra předčila, já jsem totožný názor nesdílela, letité zkušenosti, kterými lady Tsunade oplývala, byly nenahraditelné. Stoprocentně jsem jejímu úsudku věřila. Medicína byl velmi rozsáhlý obor, i lékař s takovou praxí někdy potřeboval nahlédnout do chytré knížky, poradit se, řešit problém s odstupem. Ač to nebylo jednoduché, hodlala jsem jí ho dopřát.
„Dobře, budu se do té doby snažit nezešílet,“ pronesla jsem odlehčeně, přes veškerou snahu to vyznělo drobet nuceně.
„Můžu jít?“
„Jistě, nevidím důvod tě tu držet,“ propustila mě se smutným pousmáním.
Se zhruba deseticentimetrovým jištěním rovnováhy ve formě blondýnčiny za bedry natažené paže jsem slezla z jednorázovou podložkou potaženého lehátka, ustálila nejistá kolena a vypravila se ke dveřím.
„Hlavu vzhůru, Sakuro. Udělám vše pro to, abych tu záhadu rozlouskla,“ zavolala za mnou od skříňky s nástroji, v níž se přehrabovala. Aniž bych se ohlédla, přikývla jsem a stiskla kliku. Chtěla jsem být sama a rozpitvat tu ošemetnou příhodu, jenž mě postihla, ze všech úhlů. Dosud jsem totiž taky o ničem takovém neslyšela.
„Uf, no konečně. Byly jste tam snad věčnost,“ přivítal mě na chodbě Naruto, vyskočivší nedočkavě ze sedadla.
„V pohodě?“
„Jo, v rámci možností. Zítra se mám ještě dostavit na nějaké testy,“ odvětila jsem neurčitě, neměla jsem úplně chuť to s ním teď rozebírat. Potřebovala jsem si nejdřív ujasnit fakta, projít detaily, v klidu si prubnout aktivaci chakry a přesvědčit se o diagnóze na vlastní oči.
Třeba Tsunade-sama přes noc něco vykoumá a napraví způsobenou paseku.
Kéž by.
Z dumání nad pokračováním kariéry mě vyrušil nepříjemný pocit, že mě někdo ostražitě pozoruje.
„Sasuke-kun, jsi tady dlouho?“ vyhrkla jsem vyhýbavě první věc, co mě trkla.
„Ani ne. Naruto říkal, že máš okno a nevybavuješ si, kdo a proč na tebe zaútočil,“ shrnul debatu, jež zde za mé nepřítomnosti probíhala.
„No jo, už je to tak,“ potvrdila jsem možná po sté zvěst o mé amnézii.
„To je dost blbý, nemyslíš?“ otázal se bez jakýchkoli emocí.
„No… to je,“ odtušila jsem mírně zamračeně.
Co to mělo být za otázku?!
„Doufám, že to není trvalý? To by byla vážně škoda.“
„Co?“
„Dej pokoj, Sasuke. Můžeš odejít, nebo jsi hospitalizovaná?“ zajímal se Naruto šlechetně.
„Jsem volná, ale měla bych jít domů, ukázat se rodičům. Určitě si dělají starosti. Prý se po mně sháněli,“ pohřbila jsem jeho vyhlídky na společný večer.
„Doprovodím tě.“
S posledním nesouhlasným pohledem vyslaným ke mstitelovi jsem se nechala obejmout kolem pasu a nasměrovat k východu z nemocnice.
„Je mi to strašně líto, Sakuro, ale nenalezla jsem žádnou příčinu, proč by chakra v tvém oběhu neměla proudit. Praktikovala jsem na tebe veškerá lékařská jutsu, která se soustavou přelévající se energie byť jen okrajově souvisí, leč bezvýsledně,“ oznámila mi Tsunade-sama, jíž se z vynaloženého úsilí na čele vytvořily viditelné kapičky potu. S bezmocně semknutými rty si je pravačkou otřela, načež se chopila papírku s poznamenanými výpisky z večerní přípravy a opětovně si je přečetla, vylučuje tak šanci, že by něco opomněla.
S přispěním levého loktu jsem se posadila, jednu nohu pokrčila pod sebe a druhou nechala volně blimbat přes hranu lehátka. Rozhozeně jsem si prsty prohrábla vlasy a kousla se zevnitř do tváře.
„Smím nahlédnout?“ zeptala jsem se, poukazuje na malý lístek. Bez okolků mi jej podala.
„Pokud by tě cokoli napadlo…“
„Ne,“ hlesla jsem a odmítavě zavrtěla hlavou. Ač jsem v noci namáhala mozkové závity ze všech sil, neosvítil mě jediný důvod k nenadálé nefunkčnosti obnovené zásoby chakry.
„Skoro se zdá, jako by se tak nezávisle na zaběhnutých pravidlech tvé tělo prostě rozhodlo,“ řekla s ukazováčkem zadumaně položeným na bradě, zatímco jsem nepřítomně zírala na ledabyle načmáraný seznam a mezi zuby si drtila nehet na palci.
„A… nemůže to mít původ od té techniky, jenž na mě použili? Matně se mi před očima rýsují jakési znaky rozpínající se kolem místa, kde jsem stála.“ Po zvážení pro a proti jsem usoudila, že prozrazení struktury onoho obrazce nenapáchá nikterak kolosální škody. Jestliže jsem chtěla být zase plnohodnotnou kunoichi a zastávat funkci vedoucí lékařského týmu, musela jsem podstoupit riziko vystopování uživatele toho zatraceného jutsu. Pravděpodobnost takového výsledku byla celkem zanedbatelná.
„To bezesporu může. Existuje spousta dávných rituálů aplikovatelných v souboji. A u většiny z nich nejsou účinky doposud probádané.“ Přikývla jsem, že její odpověď beru na vědomí.
„Jsi schopná dát dohromady alespoň náčrt, jak to vypadalo?“ zajímala se s novou dávkou elánu.
„Zkusím pořádně zapátrat v podvědomí a nakreslit to. Zatím moc děkuju, vážím si vaší ochoty mi pomoct,“ vyslovila jsem svou neskonalou vděčnost, krátce jí pohlédla do očí a seskočila ze stolu.
Z celého srdce jsem doufala, že to zvládnu namalovat co nejpodrobněji. V tomto odvětví jsem nebyla právě nejzdatnější.
Soustředěna na svůj budoucí úkol, se skloněnou hlavou jsem kráčela chodbou a nevnímala okolí. Neměla jsem náladu s nikým klábosit; obzvlášť ráda jsem byla, že jsem cestou nenarazila na ukecanou Ino.
Jen, co jsem vylezla ven, zamával mnou lezavý vítr a na od Hokage rozhycovanou pokožku dopadla studená sprška. Zimomřivě si přejíždějíc po nadloktí, obrátila jsem zrak rozladěně k obloze. Počasí, že by psa nevyhnal. A přitom se to ráno jevilo docela slibně.
„Kosa, co?“ podotkl kousavě hlas té poslední osoby, kterou bych tu čekala.
Nedaleko pod stromem, s rukama ležérně odpočívajícími na tlustém fialovém provaze s napůl uvázaným uzlem, nepostával nikdo jiný než Sasuke.
„Copak, máš snad s některou sestřičkou domluvený rande?“ zareagovala jsem jízlivě. Ty jeho jedovatosti bych klidně dneska oželela.
„Kdepak, vlastně tady trčím kvůli tobě,“ zpečetil mé podezření na důvod výskytu před špitálem. S otráveným povzdechnutím jsem pro panující psotu přimhouřila oči a uchýlila se k němu pod přístřešek ve formě koruny jednoho z mnoha neopadajících listnáčů.
„Nejspíš tě zklamu, ale jsem zadaná. Vím, musí to být rána.“ Hraně afektovaně jsem si přiložila dlaň na srdce a zatvářila se přehnaně útrpně. Nechápala jsem, proč do týmového kolegy hned tak šiju, pravděpodobně mi to pomáhalo ventilovat v nitru nahromaděné zoufalství. Smůla, zvolil si na rozhovor dost blbou dobu.
„Nepovídej? Tak to vypadá, že kromě toho incidentu v lese jsi nic jinýho nezapomněla. Trochu zvláštní, ne?“ utrousil s pochybovačně povytaženým obočím. Ten mrzák, nejenže s ním narážky absolutně nehnuly, ještě mě drze obvinil, že si vymýšlím.
„Říká ti něco nadměrná psychická zátěž? Navíc při otřesu mozku je to poměrně běžný úkaz,“ poučila jsem Uchihu trpělivě. Nejradši bych ho odpálkovala do příslušných mezí, tím bych se však prozradila.
„Přestaňme s tím divadlem a shodněme se, že ani jedno není tvůj případ,“ uzemnil mě znuděně. Tázavě jsem po něm střelila pohledem.
„Jsem přesvědčený, že moc dobře víš, kdo ti usiloval o život.“
„A kdyby? Je to moje věc, moje rozhodnutí!“ Začínala jsem pěnit vzteky, co do toho má co šťourat? Pitomec.
„Nezáleží ti na jejich potrestání, je ti to fuk?“ prudil dál.
„Osvojila jsem si umění odpouštět,“ odsekla jsem vytočeně.
„Prosím tě, nebuď směšná. Málem tě zabili.“
„Aagh, co po mně, krucinál, chceš?!“
„Pravdu.“
„Pravdu? Dobře, tak na mě ty parchanty najal lord Daimyo! Spokojenej?!“ procedila jsem přes zuby nepříčetně. Po všem tom utajování by nebylo rozumné křičet na celou Konohu.
„Jakžtakž, konečně jsme se někam posunuli.“
Vynervovaně jsem si promnula čelo a v duchu napočítala do deseti.
„Hele, nejde o to, že bych si nepřála vidět je pykat. Netoužím po ničem jiném. Je to složitý…“
„Došlo mi, že chceš chránit Naruta,“ přerušil mě, když si povšiml, že jsem obrátila o sto osmdesát stupňů. Přešlápla jsem z nohy na nohu a jaksi ztraceně rozhodila rukama.
„Chci se vyvarovat tomu, že by si musel vybírat mezi spravedlností a svým unikátním přístupem k problematice nenávisti. Plus, zahrávat si s tak mocnou figurou by mohlo skončit tragicky… Slib mi, že si to necháš pro sebe,“ přepnula jsem se okamžitě do prosebného režimu, tady šla veškerá hrdost stranou. Naštěstí se v Sasukeho bezchybné tváři mihl náznak porozumění.
„Nebylo by lepší vykoumat nějaké vhodné řešení, než dělat mrtvýho brouka?“ nadhodil, ač mu odpověď byla předem jasná.
„Slib mi to. Prosím.“
„Fajn, máš mé slovo.“
Zastrčila jsem si vlasy za ucho a na počest našeho ujednání pokývala hlavou.
„Ty, Sasuke-kun,“ zabrzdila jsem ho před odchodem, „děkuju za skvělou dedukci. Nebýt tebe, hniju někde ve chvostu.“
„V pohodě.“
„Tak ses vrátil,“ konstatoval černovlasý uživatel Genjutsu, usazuje vypracované pozadí na vypolstrovanou stoličku vedle svého mistra.
„Hoj, Sasuke. Co, že jsi zavítal mezi smrtelníky? Vyhnal tě hlad?“ otočil se na nadaného studenta dobrácky Kakashi, vždy potěšen z konverzace s kterýmkoli členem týmu.
„Proč nespojit příjemné s užitečným?“ odvětil tajemně, přičemž mžoural na tabuli nad sebou.
„Co vám mohu nabídnout, mladý pane?“ zajímal se s úslužnou poklonou majitel Ichiraku restaurace.
„Dám si to akční menu, díky.“
Na malou chvíli zavládlo ticho, jak se oba věnovali přípravě prostoru na pultu, pro hladkou konzumaci bylo rozprostření ubrousku a nachystání hůlek takřka nezbytné.
„Hádám, že pátrání Písečných dopadlo bídně,“ promluvil Sasuke, když si na kulatý papírový tácek položil orosenou sklenici s vodou. Byl ten typ, co mluví přímo k tématu, oklikám a vykrucování nikdy neholdoval.
„Bohužel ano.“
„Hm. Dejme tomu, čistě hypoteticky, že bych znal iniciátora toho útoku a mohl bych Kazekage opatřit popis jednoho z bandy, co ty na to?“
„Pak bych se tě zeptal, proč tyto drahocenné informace neposkytneš našemu vedení. Proč Gaarovi?“ odpověděl starší z mužů zaujatě.
Přeživší Uchiha se nenápadně rozhlédl kolem sebe, všichni hosté si hleděli svého a Teuchi se na druhém konci baru pachtil s odstraněním nějaké zasychající skvrny, při každém záběru pravačkou mu na hlavě legračně poskočil téměř k obočí napařený čepec.
„Jednak kvůli krytí a udržení v bezpečnosti mého zdroje a jednak proto, že vzhledem k delikátnosti situace a kruhům, v nichž se viník pohybuje, by bylo výhodnější kancelář Hokage obejít, jednat na vlastní pěst,“ přednesl svůj plán, zkracuje si čekání na pokrm žvýkáním párátka.
„A o jakých kruzích se tu bavíme?“ otázal se Kakashi, přestože tušil, kam bude sdělení směřovat.
„O těch nejvyšších.“
„S těmi není radno se pouštět do křížku. Pro někoho, kdo má zákaz vycházení z vesnice a zuby nehty si drží křeslo v Radě, by takový heroický skutek byl extrémně nerozumný.“
„Svatá pravda. Někdy je však vykonání takového činu nevyhnutelné. Nejde jen o napravení příkoří, je taky potřeba jim ukázat, že si nemůžou dovolit, co se jim zamane, speciálně se otírat o naše blízké.“ Tentokrát už nehovořil tak chladnokrevně, zapáleně pohupoval nohou a samou zlobou rozkousl dřívko, jehož dvě třetiny mu trčely z úst.
„To víš, spoléhají na to, že pro velký vliv je nikdo nepotrestá,“ posteskl si nad staletí platící skutečností Hatake.
„Někdo by to přece jen udělat měl.“
„Poslouchám,“ řekl s drobným úsměvem rýsujícím se pod maskou.
Perfektní povídka! Snad nejlepší, co jsem kdy četla. I když jsem spíš sasusaku fanda, musím uznat že jsi skvělá spisovatelka a tvoje povídka patří mězi skvosty. Charaktery postav jsi vystihla naprosto přesně a zápletky jsou zajímavé a ty romantické pasáže... no ááách, pro takovýho "echt" romantika jako jsem já, je tohle svatý grál. Dneska jsem ji přečetla na celý zátah najednou, jen mě trochu mrzí a děsí, že už je to nějaká ta doba od poslední kapitoly a nevím, kdy bude další..
Fanoušek Sasukeho a Sakury (což je tady na Konoze skoro jako vyřknutí ortelu smrti, hah!), neúspěšná autorka a věčný snílek. Svoje povídky zveřejňuji na svém blogu: Sasukey
Autorka má rodinné povinnosti, malé dieťa, ale snáď na nás nezabudla
Nezapomněla, před pár týdny tady Alalka psala, že pokračovat rozhodně chce
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Tak to rád vidím, teším sa na pokračovanie
Ano, nezabudla, chystám se pořádně hecnout a konečně ten další díl napsat, myslím na to teď ve dne v noci Věřím, že jak se mi podaří dokončit jeden, s dalšími už to bude jednodušší. Přece jen vracet se k tomu po takové době je poměrně náročné...
sasukey: Moc děkuju za komentář a za chválu, po takové pauze to vyloženě nabíjí k dalšímu psaní. Budu se snažit na tom pracovat. Jinak máš můj obdiv za takový čtenářský výkon, většina kapitol měla kolem osmi stran ve Wordu
Edit 16.8. - do konce týdne by se tu nový díl měl objevit.
Opäť som si čitateľsky pomlsotila Gaara je starostlivý a Naruto si svoju "Káču" pekne vlečie, však je silný dosť Tá tiež chce stále čosi komusi dokazovať aj za cenu útrap. Absencia samoregenerácie je ozaj zapeklitý problém, ktorý Sakuru asi riadne umára. Naruto je vždy trošku pribrzdený, ale prezradením Sasanovej iniciatívy Sakura vie, že Sasan tiež VIE. Rázna Tsunade nič zo svojej žiačky o incidente nevydoluje, zaťala sa. Ale aspoň sa zdôverila s problémom nefungujúcej čakry, Tsunade má odbornú výzvu Tiež si myslím, že Sakurina sebakritika je oprávnená, podľa mňa má do jej prekonania ďalekú cestu, ak Tsunade vôbec niekedy prevýši: "Mnozí prohlašovali, že jsem svého mistra předčila, já jsem totožný názor nesdílela, letité zkušenosti, kterými lady Tsunade oplývala, byly nenahraditelné." Po neúspešnom bádaní Tsunade sa Sakura aspoň čiastočne prizná k použitiu neznámej techniky pri incidente. "Mstitel" je na nezaplatenie Ich dialóg je perfektný Toto sa mi páči o Narutovi: "„Chci se vyvarovat tomu, že by si musel vybírat mezi spravedlností a svým unikátním přístupem k problematice nenávisti." Rozhovor "Přeživšího Uchihu s vypracovaným pozadím" a Kakashiho je ozaj lahôdka Ešte dobre, že máme Kazekageho, na ktorého sa dá spoľahnúť v boji proti takzvane nedotknuteľným, však sám má skúseností so zápasom o moc ažaž. Sasan si prihreje tiež svoju polievočku a Kakashi mu rád zakontruje
Nuž, pekne si zas napísala a sme v napätí, či ohľadom pokračovania príbehu, či ohľadne očakávania radostnej udalosti v tvojej rodine, držím palce a teším sa, keď sa nám znovu ozveš
Wau! Píšu ti poprvý nějaký komentík, takže za to promiň ale ty mi vždy sebereš slova...nemůžu se dočkat na další díl skončilo to strašně napínavě jak u Sakury tak po rozhovor Sasukeho s Kakashim
Tak moc děkuju, že jsi tentokrát pár slov našla a zanechala mi je tu, mám o čtenářích ráda přehled No jo, Sakura má pech, pořád se jí něco musí dít, ale život není vždycky růžovej. Ano, Sasuke se ujmul pomsty a zlanařil i Kakashiho. Sama jsem zvědavá, jak ta jejich spolupráce bude pokračovat... Ještě jednou díky
Vinikajúci diel , vlastne ako vždy . Ale konečne sa pomaly dostávame ku nejakej akcií , takže som veľmi zvedavý s čím príde Sasuke spoločne Kakashim Samozrejme ma tiež zaujala tá Sakurina "porucha" Máme sa na čo tešiť do budúcich dielov
5*
Já vám dám konečně nějaká akce, pošlu Sakuru na misi, najmu na ni partu zabijáků, kteří ji skoro oddělají a ještě jí způsobí takovýhle problém a pak se dočtu, že se v Sasukeho podání konečně něco bude dít Ne, moc díky za komentář a stálou chválu, vy jste takoví moji držáci
Dočkal jsem se za mě fakt bomba. Konečně to vypadá na nějakou libovou akci proti všivákům.
Člověk si všímá jenom velkých věcí, ale na všední skutky obyčejných lidí se často zapomíná.
Skvělý díl 5/5 jako obvykle
Moje FF Legenda jménem Uzumaki NAruto http://147.32.8.168/?q=node/86243 Na ni navazuje Legenda jménem Namikaze Naruto http://147.32.8.168/?q=node/88042
Černý přízrak http://147.32.8.168/?q=node/88596. Namikaze Kuran no shinjitsu http://147.32.8.168/?q=node/91025. Vesnice Krvaé mlhy http://147.32.8.168/?q=node/92142. Přečtě te si, a když tak zanechte koment:d Přijímám i kritiku. Moc díky všem kdo čtou moje povídky.
Skvelé čítanie, ako obyčajne Veľmi pekne a napínavo napísané, teraz už opäť zostáva len čakať, čo dobré vymyslíš, nemôžem sa dočkať Skvelá práca s postavami, som zvedavý, čo bude, keď konečne Naruto zistí, ak to teda zistí, kto za tým bol
To víš, že to zjistí, v Konoze se dlouho nic neutají Jen si na to ještě chvíli počkáte, vše pěkně popořadě. Přišlo mi to jako docela zajímavá ironie, že Sakuru půjde pomstít právě Sasuke, který se dosud do ničeho moc neangažoval. Uvidíme, co mu to rozhodnutí přinese... Jen se obávám, že další díl se tu neobjeví tak brzy, mám to už opravdu za pár a nějakou chvilku pak budu mít jiné starosti. Ale určitě dám o případných pokrocích vědět.
Počkáme, s tým si hlavu nerob Teba čakajú teraz príjemnejšie, aj keď o dosť vyťažujúcejšie povinnosti Budem sa tešiť na ďalší diel, je to veľmi dobrý príbeh Veľa šťastia