Tři body zkázy 2: Na hřbitově

Koichi se zamyšleně procházela po nevelkém pokoji. V hlavě se jí míhala spousta nápadů, ale ani jeden nebyl dost dobrý. Alespoň ne pro ni. Po chvíli marného přemýšlení se natáhla na postel. Zírala tupě do stropu a ve svém „poslání“ se utvrzovala větou: „Tatínek by si to jistě přál… Chtěl by, abych ho pomstila…“
Nakonec se zvedla, upravila si make-up, přehodila přes sebe plášť a vydala se pryč z ubytovny. Na hřbitov.

„Mami…?“ Konan se na ni otočila s tázavým výrazem a mírně kývla hlavou.
„Povíš mi něco o tátovi? O mých příbuzných?“
„Nevím o nich nic, vůbec nic a ty se o ně nezajímej.“ Vražedně přimhouřila oči a pak se usmála. „A co se týče Itachiho… Byl úžasný… geniální… prostě skvělý.“
Koichi zamžikaly oči a líně protáhla: „Škoda, že umřel viď? Kde má vůbec hrob?“
„Je pohřbený… v Konoze, Konohagakure no Sato.“ Konan se rychle otočila a utřela si oči do cípu pláště.
„Proč se tam vlastně nevydáme? Proč?“ Modrovláska něco usykla, odkráčela a neopomněla za sebou prásknout dveřmi.

ITACHI UCHIHA, MILOVANÝ BRATR stálo na žulovém náhrobku. Koichi na hrob hodila černou růži, kterou zakoupila při cestě. Chvíli tam jen nerozhodně a s bolestí stála a pak se rozhodla vrátit zpět na ubytovnu.
Šla pomalým, vláčným krokem a se zavřenýma očima. Přemýšlela, přemýšlela o všem možném, hlavně o svém strýci.
Byla do toho tak zabraná, že cítila už jen náraz, jak přepadla dozadu. Před očima se jí roztančily hvězdičky a ruce automaticky šmataly po kataně. Ihned je zase spustila a otevřela oči. Vylekaně popolezla dozadu, protože se koukala do černých očích, které jí úplně zhypnotizovaly. Jejich čerň byla neodolatelná a zároveň se v ní beznadějně utápěla. Celým jejím tělem se šířila beznaděj a zároveň cit, který nikdy nepocítila. Bylo to nabité neuvěřitelným množstvím energie, sálalo to a pohybovalo se to v ní tak rychle, že se jí zamotala hlava. Nutilo jí to se do těch očí dívat, s občasným sklouznutím k půvabným rtům.
Rychle zavřela oči a zatřepala hlavou, aby z ní dostala pochybné myšlenky. K jejím uším dolehl melodický a chraplavý hlas.
„…ha. Jak se jmenuješ ty?“
Ztěží ze sebe dostala: „K-Koichi…“ Takže nevím jeho jméno… Fakt dobrý. Začínáš se seznamovat naprosto úžasně. Měla by sis nafackovat, vztekle si v duchu pomyslela Koichi.
„A jsi v pořádku?“ S nádherným úsměvem na nádherných rtech se k ní sklonil. Své obličeje u sebe měli blíž než předtím. No tak, dělej, snad nebudeš srab, Koichi, hecovala se mladá Uchiha v duchu.
„Hai…“ hlesla a sklopila oči.
Pan Božský se usmál a odešel. Odešel a zanechal ji tam plnou pocitů, o kterých už si dávno myslela, že je nemá.

„Zklidni se Koichi… Nedávej najevo své emoce… Klidni se… Nevybuchuj…“ mluvila tiše a sama pro sebe.
„Nauč se sebeovládání… Nauč se to… Tvůj otec to taky uměl… Nauč se to pro tatínka…“ drmolila dokola. Nakonec vztekle praštila do polštáře.
„Ku*va! Nic neumím! Nikdy nedosáhnu kvalit mého tatínka! Nikdy, Nikdy!“ zaječela hystericky a po tváři se jí skutálelo několik drobných slz. Zabořila hlavu do všemožných polštářů, které měla na posteli a vzlykala.
„O co se to tu pokoušíš, maličká?“ Koichi si utřela oči a otočila se za sebe.
„Strejčku Kisame? Jak dlouho už tu stojíš?“
„Docela dlouho na to, abych nevěděl, co tě trápí. Tak mi to pověz.“ S úsměvem si sedl k ní na postel a ťukl jí do čela, jako jí to dělal její otec.
„Chci být dobrá jako tatínek. Chci dosahovat jeho kvalit… Ale,“ na chvíli se odmlčela, „nikdy to nedokážu. Vím to, jsem neschopná.“ Kisame už se nadechoval, aby jí to vyvrátil, ale Koichi ho zvědavým hlasem přerušila.
„Jaký vůbec táta byl? Opravdu byl tak úžasný, jak všichni říkáte?“
Kisame se rozesmál. „Copak si na něj nepamatuješ, maličká? Ne? No tak dobře,“ po tváři se mu rozlil blažený úsměv. „byl opravdu tak skvělý, jak ti líčíme. Nevím, co jsi slyšela, ale určitě nějakou jeho fotografii máš, ne? Dost se mu podobáš, maličká. Určitě budeš tak dobrá jako on, určitě ještě lepší.“ Než stačila něco namítnout, zalovil v kapse a vytáhl modrou ochrannou čelenku, s přeškrtnutým znakem Konohy a řetízek, který se skládal z projojených kovových kroužků (prostě ten, co ho nosil Itachi).
„Určitě by si přál, abych ti to dal. Našli jsme to po jeho smrti.“ Čelenku jí neobratně a nakřivo zavázal okolo pasu a řetízek dal na krk.

„Koichi-san?“ optal se jí postarší ninja s převázeným nosem.
„Hai…“ hlesla a roztřesenými prsty si do kapsy pláště strčila fotografii, kterou až do teď držela v ruce.
„Mám ti od Hokage-sama vyřídit, že tvá zkouška bude zítra, ve dvě hodiny odpoledne. Vyzkouší tě on sám.“ Ninja jí vysekl mírnou poklonu a rozplynul se v oblaku dýmu.
Hm, super, pomyslela si hořce, lepší chvíli už si vybrat nemohl.